Evropská integrace národnostní menšiny a většinový problém

 

Zpracoval: Ing. Nikolaj Nikolov,

V Karlových Varech dne 26. dubna 2008

Úvod

Problematika integrace národnostních menšin byla vždy zkoumána jednosměrně, například co to je taková menšina a co se musí udělat, aby se taková zařadila, integrovala do schématu, na jehož utváření se nepodílela. Nyní se předkládá pohled z poněkud jiného úhlu pohledu.

 

1. Proces utváření většinového povědomí jako specifikum vývoje ČR

Z historického hlediska bylo území střední Evropy vždy průsečíkem střetávání kulturních a národnostních vlivů již od konce antického období. Historická území Čech byla postupně osídlena Kelty, Boji, Germány, Protoslovany a Sarmaty a tato území byla také v zorném poli římských legií. Přes uvedená území Čech procházeli hunští kočovníci ve 4. stol. později ve století šestém se na tomto území usidlovali Slované, Avaři. 

příloha č.1 – Mapa národnostního složení Evropy v antice

V 8. století se toto území dostalo do centra zájmu a dílčích útoků jiných kočovníků - tentokrát Maďarů.

Celý prostor střední Evropy byl neustále pod mnohonárodnostním vlivem a tento charakter si území zachovalo i v dobách středověku. Mezi rozhodujícími národnostními vlivy ovlivňujícími kulturní, historický a národnostní vývoj měly rozhodující význam vlivy německé, české, židovské a maďarské a jejich působení bylo zachováno až do období Rakousko-Uherské monarchie. Po vzniku ČSR roku 1918 tento nový stát přebírá i předchozí multikulturní charakter předešlé monarchie. V novém státě vedle sebe koexistují Češi, Němci, Slováci, Poláci, Židé, Maďaři, Rusíni i Ukrajinci a Romové. Nový státní útvar probíhající středem napříč kontinentem umožňuje vzájemnou výměnu poznatků, toleranci a soužití rozdílných národů, náboženských vyznání i uznávání jazykových rozdílností.

 

 

příloha č.2 - Mapa národnostního složení Rakouska-Uherska

Ve třicátých letech v dobách hospodářské krize odchází z území ČSR za prací zejména do USA velké množství lidí všech možných národností, kteří se ke svému etnickému původu hlásí u imigračních úředníků, kteří následně sestavují unikátní statistiky o etnickém původu příchozích imigrantů. Mezi již výše uvedenými nově příchozími se část občanů ČSR hlásí v Americe i k Bílým Chorvatům zejména z oblastí Zakarpatské Ukrajiny.

 

2. Historická podmíněnost utváření většinové pozice v ČR versus dezintegrace prvků nositelů československých historických tradic

K dalším národnostním změnám dochází na území ČSR po roce 1945 odtržením Zakarpatské Ukrajiny od ČSR a jejímu připojení k Sovětskému svazu. Následující podstatnou změnou národnostního složení ČSR byl roku 1947 odsun 2,7 mil. občanů německé národnosti z Československého pohraničí v souladu se spojeneckými dohodami. Ještě ve stejném roce proběhla v ČSR jiná historicky méně zmiňovaná událost. Na svém Mezinárodním kongresu pořádaném v Karlových Varech schvalují občané židovské národnosti vytvoření nového židovského státu a převážná část obyvatel židovského původu emigruje do nového státu Izraele.

Po celé období let 1948-1989 je Československá republika i nadále mnohonárodnostním státem Čechů, Slováků, Poláků, Maďarů i Romů. Uvedené národností složení je dokládáno ve statistikách, ale i charakteru rozhodujících právních předpisů zejména Ústavy, která garantuje soužití různých národů na tomto území. Tento mnohonárodnostní charakter státu byl zachován až do rozpadu federace roku 1992, kdy na tomto území vznikají počátkem roku 1993 dva nezávislé státy ČR a SR.

Od svého vzniku se nová ČR navenek jeví jako národnostně jednotný stát, ve kterém se většina jeho obyvatelstva hlásí převážně k české národnosti. Na tomto jednoznačném profilu nemění nic ani to, že v určitých momentech jsou zde zachovávány lokální tradice české, moravské, slezské, polské či slovenské. Profesor Průcha uvádí ve své práci „Multikulturní výchova příručka (nejen) pro učitele“ údaje o etnické struktuře obyvatelstva ČR v 2001, kdy se k národnosti české hlásí 90,1 % lidí, moravské 3,6%, slovenské 1,8% a jiné 3,4% (řecké, maďarské, bulharské, ruské)/TRITON, Vikářská 5, 100 00 Praha 5, nebo www.triton-books.cz/.  Z uvedeného je zřejmé, že například Romové se zde hlásí k obyvatelstvu českému.  A to i přesto že je stejný autor zvýrazňuje „Romové … kteří se vyčleňují na základě kulturních specifik, osobité historie aj.“ Nebo v jiném materiálu „zároveň jsou charakterizováni jako „antropologicky i způsobem života odlišná skupina“ /Romové v České republice, 1999, Pha, Socioklub/.

Podobné rozdíly ve statistických údajích vykazují statistiky slovenské, kdy se Romové ve statistickém šetření raději hlásí k většinovým Slovákům. Obdobná situace je známá ze Srbska,  kde se Romové hlásí k většinovým Srbům, než by se nechali označit za nepopulární Albánce.  Totožná je situace například ve statistikách Bulharska, kde se Romové raději hlásí za Bulhary, než by je někdo přiřadil k nepopulárním Turkům nebo Pomákům (původní obyvatelé Bulharska, kteří za osmanské nadvlády přijali islám a po osvobození si toto vyznání ponechali). Podle mnoha různých zdrojů se k romskému etniku hlásí 200 tisíc lidí na Slovensku, přes 370 tisíc v Bulharsku podle oficiálních statistik (podle nevládních organizací se jedná o číslo 800 tisíc obyvatel to by bylo 10% obyvatel celého státu), minimálně 500 tisíc je evidováno v Rumunsku (neoficiálně to bude minimálně dvojnásobek), a je odhadováno, že po celé EU se nachází více jak 10 mil. obyvatel romské národnosti.

Ve stejné publikaci profesora Průchy, ale i v běžném tisku se běžně používá výraz většinová populace, většinové názorové mínění nebo většinový způsob života. Nikdo však nedefinuje, co se tímto označením vyjadřuje nebo precizuje. Autor této práce považuje většinové povědomí za proces postupného zapomínání (ať už vědomého nebo samovolného) povědomí o svém etnickém původu a přihlášení se (ztotožnění se) s postojem v dané zemi většinovém. Na utváření většinového povědomí působí průběžně systém školství od mateřských škol, základních škol až po úroveň středního školství, působení kulturních a mediálních vlivů (ztotožnění se jednotlivců s medializovanými osobnostmi nebo postavami dnes zpěváci populární hudby, herci, sportovci).

 

3. Konflikt osobní svobody, volnosti pohybu osob v rozměrech rozšiřující se Evropy a právního řádu chránícího vlastnické poměry ve státech EU

 

3.1 Specifika vývoje romského etnika v evropském kontextu

Již v antické literatuře zaznamenali byzantští autoři po vpádu Hunů do Evropy i příchod jedné skupiny národnostně se lišící od ostatních nově příchozích. Až z daleké Indie přichází nově příchozí jako vozatajstvo a s ním i doprovodné rodinné klany dnešních Romů do východní Evropy. To, co zaujalo byzantské autory, byl jejich snědý a nízký vzhled na rozdíl od jiných vysokých světlovlasých a modrookých válečníků vysoké postavy na hbitých koních. V patách za rychlými jezdeckými oddíly za nimi později přicházejí rodiny snědých kočovníků na povozech, kteří se liší od prvních válečníků nejen fyzicky, ale i způsobem života. Na rozdíl od Hunů, Skytů a později Sarmatů, kteří na nových územích zakládají nové státní útvary s vnitřním uspořádáním států, ve kterých organizují výběr daní, vymezují obchodní vztahy s okolními říšemi, určují majetkové poměry, je zde jiná menší skupina žijící bez uvedených aspirací. Nová skupina příchozích nabízí řemeslné schopnosti zpracování kovů, zhotovování nářadí, nástrojů, se schopností zacházení se zvířaty, se znalostmi přírodních zákonů a soucítění s přírodními silami. Ženy nově příchozích nabízejí za drobný obnos své schopnosti předpovídání budoucích událostí širokým vrstvám obyvatelstva, zatímco vládnoucí byzantské vrstvy k tomu využívají specializovaných kněží s vysokými taxami.

Nově příchozí se postupně dostávají na území nedávno poničené a vylidněné po ničivých vpádech, ale na rozdíl od jiných vetřelců tito neprovádějí územní zábory a neusídlují se trvale. Po místním obyvatelstvu požadují pouze místo pro dočasné tábořiště a po určité době kočují dále a nabízejí své služby v jiných místech. Pro oslabenou byzantskou společnost jsou nově příchozí přínosem jako vynikající řemeslníci a zpracovatelé kovů, jako znalci při zacházení s tažnými zvířaty a konec konců i se schopnostmi předvídání blízké budoucnosti jsou těmto nově příchozím poskytována privilegia tj. souhlas, že smí uvedené služby poskytovat. Nově příchozí na oplátku se souhlasem kočovat po rozsáhlých územích postupně akceptují křesťanské vyznání, které je až do současnosti převážně „řecko-katolické“. Nově příchozí si ponechávají své vůdce a přijímají po vzoru místních i své nové označení „Romové“ jako výraz ztotožnění příslušnosti k nové říši.

Po dlouhá staletí jsou Romové součástí evropské identity při zachovávání své svébytnosti ve způsobu života, souznění s přírodou, znalostmi přírodního cyklu, specifikami znalostí rozdílů rostlin a zvířat a jejich schopností přežívat v přírodě i bez trvalého osídlení. Na rozdíl od původního místního obyvatelstva dokáží vyžít bez nutnosti trvalého záboru a obdělávání zemědělské půdy, ale i bez držení rozsáhlých stád dobytka jako výrazu majetkového rozdílu. Antičtí autoři zmiňují vynikající schopnosti vyžít z toho mála, co nabízí okolní příroda v lesích a lukách a ze skromného výdělku získaného směnou a poskytováním služeb místním obyvatelům.

Na uvedeném způsobu života Romů se nic nezměnilo ani po pádu Byzantské říše a jejím ovládnutí muslimskými Osmany. Nová Osmanská říše ve své podstatě zachovává tradiční kastovní uspořádání a národnostní specializaci svých předchůdců podle osvědčené zásady rozděluj a opanuj ovládnutá území a národy zde žijící. Na rozsáhlých územích Osmanské říše bylo dovoleno jen vybraným národů vykonávat určité a rozdílné činnosti. Například překladatelství a celní služby vykonávali přednostně Řekové, obchod si přičlenili Arméni a Židé, zemědělství a stavebnictví bylo ponecháno většinovým Slovanům (Bulharům, Srbům, Valachům, Slovákům a dalším).

Pro zachování klidu v rozsáhlé říši je těmto národům povoleno jejich původní vyznání, ale s přesně stanovenými omezujícími podmínkami jeho praktikování. Pro udržení klidu na národnostně smíšených územích byla použita stará a osvědčená praxe, kdy například část slovanského obyvatelstva, celé rodiny, majetek a kultura byla přestěhována z území západního Balkánu do střední Anatolie a na jejich místo byly umísťovány rodiny Turků, Kurdů případně ostatních, kteří přistoupili na islám například Albánců. Pro udržení klidu a bezpečnosti na nových územích jsou dosazováni lidé do lokální správy právě z těchto uvedených rodin. Je jim vymezováno místo v armádě a pomocných ozbrojených útvarech.

Jiným způsobem udržení pořádku v rozsáhlých převáženě zemědělských oblastech bylo donuceno obyvatelstvo zejména křesťanského původu platit svéráznou krevní daň. Z každé rodiny bylo vždy nejstarší dítě (syn) odveden na převýchovu a do zbraně v útvarech tzv. janičářů, zatímco dcera byla zpravidla odvedena do služeb na dvoře panovníka.

V tomto rozpoložení získává Romské obyvatelstvo opět určitou výhodu, díky svému kočovnému způsobu života dokázalo se vždy z krevní daně vyvléci, nebo se aktivně „podílelo“ na invazích Osmanské říše na další evropská území. V dobách rozpadu Osmanské říše je možné se s Romy ve větším rozsahu setkat i v jiných evropských zemích. Největší výskyt však zůstává dodnes v tradičních zemích na Balkáně a státech východní Evropy Bulharsko, Rumunsko, Srbsko, Slovensko a Ukrajina.

S nástupem nových kapitalistických vztahů a s novým rozdělením státních hranic po 1. světové válce se do povědomí lidí mnoha nově založených evropských národních států dostává tzv. „Romská otázka“ a jsou předkládány první návrhy řešení konfliktu mezi dvěma odlišnými kulturními pohledy na způsob života a zachování tradičních rodinných hodnot. Nejhorší návrhy a pokusy reálného násilného řešení nastaly v době druhé světové války, kdy nacistické Německo a jeho spojenci fyzicky odstranili půl milionu Romů v koncentračních táborech.

Jiná omezující řešení byla uskutečňována po druhé světové válce zejména v zemích východní Evropy, kdy je Romům zakazováno hovořit vlastním jazykem a jsou nuceni v kontaktu se státní správou hovořit jazykem země, ve které žijí. Dalším striktním omezením jsou zákazy nomádského způsobu života bez vytvoření funkční alternativy zajištění způsobu obživy.

Na jedné straně jsou právně ochraňovány hodnoty vymezující držení majetku, zemědělské a lesnické půdy určované novými hranicemi národních států a vnitřními hranicemi osobního vlastnictví, které přímo znemožňuje kočovný způsob obživy tedy střídání pastvin pro omezený malý počet zvířat v držení Romů. Největší ranou tomuto způsobu obživy však byla průmyslová velkovýroba strojů, nástrojů a nářadí, kdy je tradiční ruční a řemeslná výroba vyřazována na okraj společnosti.

Další výraznou změnou je nástup motorismu a vyřazování tradičního vozatajství jako tradiční romské profese a s ní spojené podkovářství.  Tradiční romská rodina se dostává na okraj společnosti a je odsouzena k živoření s výraznými ztrátami, možností zajištění zdrojů obživy (zbývají pro ni jen okrajové činnosti a pomocné práce v zemědělství a lesnictví, které díky síle strojů je opět vyřazuje další kraj společnosti).

Tvrdou společenskou změnou dopadající na romské obyvatelstvo je nové rozdělení hranic národních států po 1. světové válce a vytvoření nových bariér tradičního kočovného způsobu života (kočovat již není možné ani uvnitř národních hranic nových států důvodem se stávají policejní a daňové důvody z důvodu kontroly trvalého bydliště a příjmů v daném místě). V tomto rámci je vytvářen administrativní tlak na trvalé usídlení romských rodin, aniž by jim v místech nového trvalého osídlení bylo umožněno přiměřené živobytí.

Tradiční romská rodina má jedinou šanci na přežití a to v soužití více romských rodin na okraji většinové společnosti v překonávání četných konfliktů v soužití s většinovým obyvatelstvem. Proti egoismu většinové společnosti nachází menšinové obyvatelstvo východisko v uzavírání se před okolím, sdružování se a ve snaze přežívání klasických rodových vztahů. Původní schopnosti přežití v okolní kruté přírodě je naučily poznatku, že ve uzavřených rodových tradicích je možné přežívat i v krutých poměrech na okraji soudobé civilizace a využívat předností, které jim sama nabízí v podobě sociálních dávek.

Zatímco moderní společnost klade důraz na vzdělávání jednotlivce a je ochotna tomuto cíly podřídit a usměrňovat vývoj tohoto jednotlivce i dvě desítky let v průměru na každého. Na vzdělání jednotlivce jsou členové většinové společnosti investovat i několik milionů korun na dítě v průběhu let dospívání a vzdělávání.

Klasická romská rodina vidí pouze potřebu dnešního nasycení větší, širší rodiny s tím, že čím více je členů rodiny, tím více je i možností jak může každý z členů přispět k jejímu nasycení, když každý z členů přispěje byť s malým příspěvkem. Dalším civilizačním okamžikem je že při nemožnosti zajistit si dostatečnou obživu v zemědělských a lesnických oblastech nezbývá romskému etniku než stahovat se na okraj velkých měst a vytvářet si na jejich okrajích své kolonie nebo otevřené slamy i obsazováním nevyužívaných staveb. I zde na okrajích měst se prosazují zkušenosti z divoké přírody, že síla kompaktních rodin již vždy zajistí možnost každodenního přežití, které dávají přednost před cílenou výstavbou a zvelebováním svých sídlišť.

Tento klasický vzorec chování je potvrzován i u jiných evropských národů jako příklad uvádí autor článku totožné chování kosovských Albánců, francouzských Arabů a Afričanů, německých Turků, Kurdů a dalších. Moderní většinová rodina je ekonomicky donucena k redukci počtu členů rodiny s ohledem na kvalitu života a perspektivu dosažení budoucího vzdělání potomků. Proti tomu je menšinový model klasické rodiny zainteresován na co největším příspěvku ze sociálních dávek dle přírůstku počtu členů rodinného klanu. Vztah ke vzdělání je vázán pouze na dosažení okamžiku pracovní schopnosti (dosažením tj. ukončením povinné školní docházky). V tomto okamžiku je zájem o vzdělání jednotlivce ze základní rodiny splněn a chybí motivace, stimul dalšího vzdělávání potomků.

Klasická menšinová rodina se ocitá v bludném kruhu, kdy děti na počátku dospělosti napodobují osvědčené rodinné vzory život svých rodičů a reprodukují schopnosti přežívání na okraji společnosti s využitím těch mála zdrojů většinou označovaných šedivou nebo nelegální ekonomikou.

Výčitka většinového názoru ve všech evropských zemích vůči romskému obyvatelstvu proč odmítá povinnost trvalého bydliště, je naprostým nepochopením osobních svobod jednotlivce. Ve všech lidech bez rozdílu vyznání, národnosti a jiného osobitého původu přetrvává dodnes velice dávný atavismus, který se každoročně projevuje cestovatelskou horečkou, ucpanými dálnicemi, přetíženými leteckými spoji, přeplněnými turistickými centry a všeobecným přáním nekonečného léta. Tento atavismus vlastní nám všem z dávných dob kočovného života předků je pouze u romského etnika dodnes udržen v klasické tradici způsobu života.

Civilizace dnes staví stěhovavým ptákům a migrující zvěři nepřirozené překážky v podobě silnic, dálnic, plotů a umělých hranic. Ekologové dnes musí přesvědčovat stavitele těchto překážek, že tudy prostě cesta nevede a musejí být zvěři i ptactvu vyhrazeny koridory pro přirozenou migraci, která je lidem zákonem zapovězena.

Existuje řada příkladů, kdy i občané tzv. většinové populace ze svého vlastního přesvědčení omezí svou spotřebu a jsou ochotni cíleně žít bez vymožeností civilizace a přežívat jenom ze zdrojů, které jim nabízí jejich zemědělské nebo lesnické vlastnictví. Jsou to jasné příklady toho, jak se žilo v minulosti a dá se tak žít okrajově i nadále a nemusím se to vytýkat celé jedné skupině spoluobčanů je-li to jejich víra, tradice a osobní přesvědčení o správnosti soužití s přírodou, tedy v příkrém protikladu s většinovým názorem na využívání vymožeností dosažené životní úrovně a civilizaci kolem nás.

Autor této práce je přesvědčen, že řešením by bylo zavedení povinné středoškolské docházky pro veškeré romské obyvatelstvo jako evropská direktiva. Zároveň s tou výhradou, že se jedná o nejméně efektivní způsob integrace menšin, zejména z tohoto důvodu, že výsledky je možné zmapovat až po pěti a šesti letech od zavedení, jde-li o dlouhodobý projekt. Dokonce lze předvídat, že i po dosažení příslušného stupně vzdělání budou mít absolventi sice lepší přístup k možnostem trhu práce, ale velice často budou nuceni akceptovat zaměstnání, které nebude odpovídat jejich dosaženému stupni vzdělání (budou však již schopni se lépe přizpůsobovat měnícím se podmínkám), což povede k jejich frustraci a novým konfliktům na trhu práce.

K realizaci takového záměru bude nezbytné mobilizovat všechny dostupné zdroje státních rozpočtů, rozpočtů krajů a obcí, ale i prostředků unijních společně se zdroji lokálními a oborovými z průmyslových a řemeslných komor, tak jak je tomu běžné v sousedním Německu při financování projektů začleňování menšin turecké a kurdské národnosti. Obdobný postup volí i Francie a Španělsko vytvářením podmínek pro zařazování občanů jiných národností do pracovního procesu.

Jedná se o řešení pod tlakem stárnoucího evropského obyvatelstva a jde o možnost mobilizace vnitřních zdrojů obyvatelstva bez potřeby komplikovaného jazykové přeškolování imigrantů z dalších zemí (přestože je evidentní, že ani bez regulovaného přistěhovalectví se státy EU včetně nově připojených zemí již dnes neobejdou).

V nedávném článku listu Le monde diplomatique „Dábelský kruh diskriminace“ vyčítá autor článku Bulharsku nedostatečné vynakládání finančních prostředků ze státních prostředků na integrování národnostních menšin prostřednictvím výdajů do školství. Od vstupu Bulharska a Rumunska do EU roku 2007 se stává Romské obyvatelstvo největší etnickou menšinou v Evropské unii. To však nic nemění na jejich osudu kdy jsou chyceni do „ďábelského kruhu diskriminace a znevažování ve svém životě“.

Kritika je zcela adresná, ale může být stejně tak zacílená do Rumunska, Slovenska i jinam. Důvodem je značná finanční limitovanost státních rozpočtů nově přijatých zemí do EU. Tíhu uvedeného problému začínají pociťovat i také země jako Itálie kdy kolem velkých měst vznikají romské kolonie nově příchozích z Rumunska a značně ovlivňují vnitřní bezpečnost v uvedených městech.

Pokud by byla přijata výše uvedená direktiva a byla podpořena aktivací finančních zdrojů bez ohledu na to, kde se právě toto romské etnikum nachází, nebo kam migruje je možné tak postupně předcházet budoucím neřešeným konfliktům velkého rozsahu. I ten poslední Rom chápe, že poskytnutá práce je pouze zdrojem každodenní obživy, pokud jí dostane. Většinovým cílem obyvatel evropských zemí, však není zajištění každodenního chleba, jejich skrytým přáním je zbohatnutí a snadný život bez starostí, strázně ostatních jsou druhořadé.

Například jenom Bulharsko exportovalo zdarma v uplynulém desetiletí bezmála jeden milion lidí za prací do starých členských zemí EU (ještě před vstupem do EU) a to lidí většinou (nebo minimálně) středoškolsky vzdělaných s výraznou ochotou se přeškolit a přizpůsobit se novým podmínkám v zemích jako Španělsko, Itálie, Velká Británie.

Bulharsko se dnes ocitlo v patové situaci, kdy s ohledem a stárnutí původního obyvatelstva, značnou míru emigrace mladé relativně vzdělané generace do zemí EU na straně jedné a etnický boom nízko vzdělaného romského obyvatelstva na straně druhé, je ekonomicky přinuceno akceptovat a vydávat bulharské pasy občanům bulharského původu z Makedonie, Moldávie, Turecka a Ukrajiny a zajistit si tak dodatečné pracovní zdroje, bez kterých nelze naplnit očekávání zahraničních investorů v této zemi pro dnes evidentní nedostatek kvalifikovaných pracovních sil.

Na základě uvedených poznatků autor článku považuje očekávání české vlády na vydávání zelených pracovních karet (green card) pro občany Bulharska za naprosto lichá. Proč se má náhodný občan Bulharska mající zájem o práci v zahraničí učit vedle jednoho mezinárodně uznávaného jazyka ještě češtinu, když je dnes možné se nechat zaměstnat (studovat a realizovat se) v renomované zemi, jejíž jazyk má zmiňované výhody. Navíc ČR je známá tím, že více hledí na obsah peněženky příchozího než na schopnosti, které dané zemi svým příchodem nabízí.

Pro vysokoškolsky vzdělané zájemce o práci je ČR jaké cílová země naprosto nezajímavá, nenabízí totiž možnosti realizace aspirací pro nepřítomnost rozhodujících firem leaderů světového výzkumu, vývoje a výroby s celoevropským nebo světovým významem.

3.2 Specifika vývoje albánského obyvatelstva v Kosovu v evropském zrcadle

Pro dokreslení výše uvedeného výkladu umožňují autorovi znalosti specifik vývoje na Balkáně provést jedno srovnání s již výše uvedenými Albánci. V dobách před zánikem Osmanské říše na Balkáně byli Albánci původním obyvatelstvem, které na západním Balkáně přešlo pod islámskou víru a dostalo od vládnoucích Turků privilegia vládnout rozsáhlým oblastem s obyvateli jiného vyznání.

Mnoho Albánců bylo zařazeno na velící posty turecké armády pro svoji spolehlivost a krutou vypočítavost. Je málo známou skutečností z doby, kdy turecká armáda stála před Vídní, že na jedno sto vojáků osmanské armády byl zapotřebí jeden Turek a ostatní byli z evropských národů (Albánci, Bulhaři, Srbové, Valaši, Maďaři), Osmanům podřízení.

Osud Albánců po porážce Turecka byl velice tragický, po několika staletích nadvlády a života v privilegiích vítězové náležitě využili jejich oslabení po pádu Osmanů. V samotném Kosovu byli třetinou obyvatelstva, ke kterému se většinové pravoslavné obyvatelstvo Srbové, Gorané (Bulhaři, kteří zde žijí od 6. stol. a nikdy nepodlehli turecké, srbské ani albánské asimilaci), Valaši i Romové chovalo s despektem vůči poraženému nepříteli. Po druhé světové válce v rámci titovské Jugoslávie dostalo Kosovo zpět část privilegií zpět v podobě rozsáhlé autonomie. Zatímco v sousední chudé Albánské lidově demokratické republice vládl tvrdý ateismus, v Kosovu bylo dovoleno vyznávat islám.

Zatímco Albánie zůstávala po dlouhá léta uzavřená, občané z Kosova mohli svobodně cestovat a pracovat v zahraničí, řada z nich se podílela na německém hospodářském zázraku. I přes tuto podstatnou výhodu pro řadu z nich však bylo mnohem snazší přežívat z výhod sociálního systému, který v kombinaci s islámem vedl k populační explozi u Albánců v regionálním pásu od Černé Hory přes Kosovo až po Makedonii a severní části Řecka.

Neochota bohatších částí Jugoslávie Slovinska a Chorvatska přispívat ze svých příjmů do federálního rozpočtu a tímto způsobem vyrovnávat rozdíly životní úrovně byla tou pravou roznětkou rozpadu bývalé federace. Po tragickém zpřetrhání svazků mezi národy Jugoslávie zbylo sociální financování a systém školství Kosova pouze na Bělehradu. Situace se však vyhrotila zejména v okamžiku, kdy většinové Albánské obyvatelstvo odmítlo platit daně do srbského rozpočtu, přitom na druhé straně natahovalo obě ruce pro sociální příspěvky.

Ve stejné době již Albánské obyvatelstvo Kosova dosahovalo absolutní převahy na tomto území a začalo klást emancipační požadavky včetně nároků na založení i vysoké školy a její provozování v polních podmínkách v Prištině. Podobný požadavek začali etničtí Albánci klást i v sousední Makedonii v Tetovu. Vysoké školství je jistě základnou, na které bude stát budoucnost mladých lidí v tomto regionu, nemůže však stát na lži, falši a násilí na úkor ostatních národností a jejich stejně tak oprávněných nároků v dané oblasti.

Je zde vidět promyšlený záměr získat území populační expanzí na úkor původního dosud většinového obyvatelstva, získáním převahy i politické ovládnout celý velký prostor, a to za pomoci i států evropského a světového společenství. Zásahy světových mocností vedly od rozpadu Osmanské říše až do současnosti na Balkáně vždy k dostatku dalších a dalších důvodů k nové revanši za spáchaná bezpráví.

Tím, kdo v současnosti plní úlohu přispěvatele do sociální pokladny v tomto regionu je EU, ale současně je to ta samá EU, která ponechává k dispozici příčiny nesnází, kanály nelegální ekonomiky a zdroje (obchod se zbraněmi, bílým masem, nelegálním obchodem s lidskými orgány, drogami atd.), které jsou v přímém protikladu myšlenek, na kterých postupně vznikala EU.

Orgány OSN na území Kosova předávají v současnosti odpovědnost za vývoj situace zde zástupcům EU. Je zde postupně vytvářen nejmodernější právní systém, ale ani ten nezajistí klid v regionu, dokud většinový Albánci neakceptují skutečnost a oprávněný požadavek ochrany menšin, jejich kulturní a historické hodnoty.

Je známou skutečností, že posvátná místa všech křesťanů v Jeruzalémě jsou od středověku pod ochranou Palestinců. Autor této práce je přesvědčen, že jsou to Albánci, kteří mají za povinnost dnes, kdy přebírají svou státní odpovědnost na území Kosova, obnovit rozrušené a jimi zničené památky kulturního a historického dědictví Srbska a zajistit volný přístup věřícím, příchozím z velké dálky, jejich ochranu do budoucna. Dnes tento úkol plní útvary cizích ozbrojených sil. Toto je imperativ dneška, bez jeho akceptování musí počítat s nevyhnutelnými budoucími následky efektu bumerangu.

4. Nepřipravenost většinového povědomí občanů EU na rýsující se změny národnostního vývoje v nejbližších letech

Pro většinové občany mnoha evropských států bude v historicky krátkém výhledu nesmírně nemilým překvapením, kdy v řadě evropských zemí bude romské obyvatelstvo požadovat zpočátku územní autonomii a práva národů na sebeurčení po vzoru Kosova a posléze i legalizaci nových „Romanistanů“ uvnitř EU.

Zaujetí evropských politiků minulostí jim dnes znemožňuje reálné nahlížení na rychle se mění poměry na našem kontinentě. Jako příklad je možné uvést zástupce Řecka, kteří odmítli přijetí Makedonie do NATO a blokují připojení této země do evropských struktur pod záminkou nesouhlasu s označením sousední země z historických a národnostních důvodů. Ve stejném okamžiku Řecko jako členský stát EU samotné porušuje práva ostatních národů na svém vlastním území pod záminkou, že zde zástupci žádných takových nejsou. Jedná se pouze o Řeky hovořící slovanským nebo albánským dialektem.

Podle oficiálních statistik se k makedonskému jazyku hlásí v severním Řecku více jak 250 tisíc řeckých občanů a k albánskému jazyku více jak 500 tisíc lidí (podle nevládních organizací mohou být tato čísla i dvojnásobná). S ohledem na dnešní populační vývoj a nelegální imigraci ze severu se může Řecko ocitnout v té samé situaci jako Srbsko, kdy na severu Řecka místní, nyní většinoví obyvatelé budou požadovat legalizaci již ne Řeky odpírané a zamítané autonomie, ale osamostatnění samostatného albánského státu Epiros po vzoru precedentního Kosova.

Dlouho odpírané právo na používání vlastního jazyka, výuky v tomto jazyce vedlo místní obyvatele k ustavení politické strany s názvem „Žito, vino“, která po svém úspěchu ve volbách do Evropského parlamentu má zde své politické zástupce, pro které bylo nutno zajistit překlady oficiální dokumentů v cyrilice a to dříve, než bylo do EU přijato Bulharsko.

Dnešní tlak Řecka na Makedonii s cílem, pozměnit její ústavní název země pro přijetí tohoto státu, jak do NATO a ostatních evropských institucí neznamená oprávněnost záměru, jestliže toto území bylo v nedávné minulosti srbskou bánovinou, že tento stát musí být nutně první evropskou banánovou republikou. Občané Republiky Makedonie nemusí být vděčni spojencům za své osvobození od fašismu, osvobodili se sami. Pamatují si živě všechny zrady,   kterých se dopustili takzvaní spojenci (jak východu tak i ze západu) za posledních sto let od svržení turecké nadvlády. 

Přísloví říká, že není moudré přilévat olej do kotle. Toho se nyní dopouštějí politikové vedoucích západních mocností, kdy na jedné straně souhlasí se samostatností pro Kosovo. Na straně druhé je skrytým záměrem vyzbrojit těžkými zbraněmi bývalou UCK a zajistit tak obranu nepotopitelné letadlové lodi USS Kosovo (stálé vojenské základně USA na tomto území). V protikladu s prohlášeními stejní politikové zvedají varovný prst směrem k Makedonii v její oprávněné snaze zachovat integritu území a celistvost státu před útoky zvenčí.

Po druhé světové válce bylo prvním krokem spojenců na území provedení kroků 4D, jedním z nich byla i demilitarizace po nezbytně dlouhou dobu. Tato zkušenost však není přenášena dnes do „Balkánského kotle“, což je největší chybou spojenců, že podporují otevřené (zavádění standardů NATO) i skryté vyzbrojování (obchodování se zbraněmi v Kosovu) znepřátelených stran. Zástupci USA a NATO zde provádějí po tisíc let osvědčenou politiku Byzantinců a potom i Osmanů rozděluj a panuj, neznamená to však, že provádějí správnou prointegrační evropskou politiku. 

Odvěká moudrost a staletími osvědčená tradice platící v této oblasti říká „Pozvedne-li poturčený Albánec jatagan (zakřivenou tureckou šavli), musejí všichni bez ohledu na národnost, vyznání a sociální postavení sáhnout po zbrani také, protože v tomto okamžiku již jde o život!“.

Uvedenou balkánskou zkušenost potvrzuje časopis SPIEGEL z nedávné doby, kdy upozorňuje, že deset let od války v Kosovu zde i nadále vládne korupce a organizovaný zločin a speciální pozorovatelé OSN sledující organizovanou zločinnost nemají žádnou šanci na úspěch, protože zde stojí „s dřevěnými meči proti těžce vyzbrojenému protivníkovi“.

 

5. Závěr

 

V evropském kontextu má libovolná politika směřující k integraci národnostních menšin dvě úrovně zacílení.

Jedna z těchto úrovní je autorem nazývána tvrdě balkánská, která je otevřeným prostorem pro realizace politických ambicí všech, kteří chtějí v politice něco dokázat. Těmto je směřována výzva a memento dne „válek už tu bylo dost“.  Autor tohoto článku se považuje za optimistu a proto je přesvědčen, že do sebe zahledění evropští politikové zareagují za dalších deset let, až budou stát před situací, kdy albánské kosovské rodové klany budou dobývat Vídeňskou finanční burzu, protože již dnes pracují ve shodě se švýcarskými bankovními domy.

Druhá úroveň je směřována ke všem, kteří jsou ochotni přispět k rozšiřování poznatků o pestrosti vývoje vztahů mezi evropskými národy, tvorbou společných učebnic dějepisu a výměnou poznatků pokladnice vědomostí bez ohledu na překážky jazykové, kulturní, etnické či náboženské.

Autor dle svých možností doufá, že výše uvedeným textem se alespoň maličko přiblížil druhé úrovni a je ochoten jít po této cestě. Dalším příspěvkem jsou jeho překlady obdobných myšlenek, ke kterým se mnozí z jazykových, nebo jiných důvodů nedostanou. Uvedené překlady odborných statí o evropské historii, které dosud nejsou zapracovány v běžných učebnicích, jsou umístěny na adrese http://www.sarakt.eu.

Seznam použité literatury:

 

1. Multikulturní výchova příručka (nejen) pro učitele, Průcha, TRITON, Vikářská 5, 100 00 Praha 5

2. Romové v České republice, 1999, Praha, Socioklub

http://www.pravo.cz

http://www.macedonia.eu.org

http://netinfo.bg

http://www.sarakt.eu