Tatarské jho legenda a boření mýtu.

Zpověď

Nejvyšší projev lidskosti projevili USA v předvečer Dne nezávislosti r. 2005: Senát Spojených států se oficiálně omluvil obětem soudce Lynche a jejich potomkům. Je očividné, že je Amerika velkým státem nejenom ve vědeckotechnickém, sociálně-ekonomickém ale i v morálním smyslu, našla vzmužilost požádat o odpuštění u Afro-američanů.

Rusko věčně zaostává. Již jsme na to zvyklí, ani se nestydíme. Nejme vini. "Rusku v se mnohém nedařilo, … 250 let mongolsko-tatarského jha, bylo neobyčejně těžké a nakonec srazilo Rusko na mnoho let zpět." Citát Poznera V. V. při nedávném vysílání "Vremena". Připomínal přesvědčivý hlas učitelky z hodin dějepisu. Temnými barvami nešetřila. Jinak vzato Rusové nejsou v ničem horší než ostatní národy a podobné jako ostatní.

U silného, ten slabší, vždy je vinen.

Dějiny mongolsko-tatarského nájezdů na Evropu však nemají vědeckého opodstatnění. O tom hovoří a píší historici již od prvopočátku kdy se o této epoše začalo hovořit. Argumentů je mnoho. Stačí se seznámit se s archivními dokumenty Vatikánu. Papežové se ani jednou nezmiňují o Tataro-mongolech. Ve svých dopisech píší o zcela jiných událostech. Například roku 1246 dává papež svému legátovi (zmocněnému) arcibiskupovi Pruska, Estonska a Livonie posílat církevní zástupce do Ruských knížectví. Píše o vysílání stálých duchovních zástupců s plnomocemi, dvou dominikánů z Bohemie, bratra Alexie a jeho tovaryše.

V dokumentu papeže Innocece VI „Ivanu Přeslavnému caru na Rusi“ se hovoří o jeho připojení ke katolicismu, na základě prosby samotného Ivana. K tomu je vyslán papežský legát – arcibiskup Pruský a Estonský. To velký kníže Moskevský a Vladimírský Ivan II Krotký (1326-1358), prosí papeže. Vidíme, že svaté pomazání dostává od Vatikánu od papeže Innocence VI a byl tedy katolíkem ne pravoslavným. Ano i jeho otec Ivan Kalita, sjednotitel zemí ruských, který uskutečnil tento kontakt za pomoci papežských rytířských řádů, byl stoupencem papeže a katolík.

Dokumenty Vatikánu v podstatě nesporně svědčí o tom ruská knížata utvrzují svá prává na knížectví samotným římským papežem a ne mongolskými pastevci, kteří do-kočovali z pouští Gobi. Znamená to, že tzv. „Tartarské jho“ je čistě evropskou záležitostí. Žádní nenávidění Mongolové neotřásaly vesmírem a neohrožovali Evropu. Aspoň papeži římskému o tom nebylo nic známo! Znamená to, že jde jen o pozdější výmysl. Neboť kdejaký mýtus má byť slabý odraz v reálných historických událostech.

Jaké tedy události leží v základech dějin o mongolsko-tatarských nájezdnicích? Podle názoru řady vědců to proběhlo následovně:

Počátek je v křížové výpravě, organizované Vatikánem, kdy došlo k ovládnutí Konstantinopole (r. 1204) a Byzanc padla. Byzantský císař Feodor I Laskaris ustoupil na východ, do Střední Asie a vytvořil zde Nikejské císařství a jeho dynastie žije pouze jedinou myšlenkou: znovu ovládnout své panství, ovládnout Konstantinopol od bezbožníků tartarů-katolíků. Papež římský mezitím pokračuje v rozšiřování svého vlivu. Činí tak pomocí rytířských řádů – bojovníků božích, kteří mají za povinnost obracet bezbožné tartary – pravoslavné, muslimy i další nevěřící na pravou víru katolickou.

Je zde vidět, že pravoslavní i katolíci se častují navzájem označením do bezbožných tartarů. Je to pochopitelné: každý sám sebe považuje za sluhu božího a protivníka – za slouhu ďábla.

Několik řádů směruje Vatikán na severovýchod, zavést „pořádek“ v ruských zemích. Jeden z řádů je nazýván Řádem zlatého kříže. Jeho hlavní sídlo je umístěno do oblasti Tatry ve městě Sarajevo (dnes hlavní město Bosny). Že by předobraz Zlaté hordy a jejího hlavního města Saraj? Letopisy hovoří „přišli z Tater“ a požadovali platit daň, historikové nám donesli toto svědectví „Tataři přišli“ nebo přišli „z Tatarska“ což je zjevný nesmysl.

Ruská knížata pokračují v ochraně a věrnosti pravoslaví a svého cara/řísaře vyhnaného z Cařihradu. Zlatý řád je zdaňuje a požaduje převzetí katolické víry. Pod vlivem Nikejského císaře ruská knížata dobou odpadají od katolické víry, z toho důvodu jsou na ně posílány trestné výpravy za účasti rytířských řádů. Ruská knížectví se dostávala do dvojího ohně. Bylo nutné měnit víru poměrně často. A pokaždé příčinou nájezdu jsou bezbožní tartaři – tu katoličtí tu pravoslavní. Nikoliv život ale široké tartarské jho. 

Nikejský císař Laskaris se pokusil s pomocí bývalých poddaných Byzance, ruských knížat ovládnout Konstantinopol ze severu z prostoru Balkánského poloostrova. Prorazil Kavkazské hřbety, bojoval u řeky Kalky, kde zvítězil nad papežskými vazaly. Po tom vyrazil do Povolžského Bulharska, kde však byl poražen. Po deseti letech jeho nástupce Ivan Vatac (podle ruských letopisů zvaný Batij) založil v povolžských nížinách svou základu. Roku 1236 se mu podařilo převzít město Bolgar. Posléze vyrazil na ruská knížectví. Jeho požadavek poddat se mu knížata Rjazaně a Vladimíru odmítla. Vatac obsadil Rjazaň roku 1237 a Vladimír 1238. Na místo Jurie Vladimírského posadil jeho bratra, suzdalského knížete Jaroslava. Vatac našel věrného spojence v osobě syna Jaroslava, novgorodského knížete Alexandra. Věrnost pravoslavnému císaři vyjádřil v bitvě na Něvě (roku 1240) a Ledové bitvě (roku 1242), kdy odrazil trestnou křižáckou výpravu. Není se co divit, že byl ruskou pravoslavnou církví kanonizován.

Roku 1240 Vatac obsadil Kijev a vydal se na západ. Doplnil svoji armádu ruskými pluky porazil maďarského krále a prorazil na Balkán. Zde jeho vládu uznalo Bulharsko i Tessalonika (Soluň). Roku 1241 zde vidíme spříznění jmen (Vatac-Batij), ale i soulad v době a místech, kdy v jednom a téže roce podle tradičních verzí se Vatac i Batij nacházejí se svými armádami na Balkáně a přitom si nepřekážejí. Je to nejlepší důkaz toho, že ruské letopisy popisují jménem Batije činnost Vatace.

V průběhu časů Nikejský císař přešel na islám a jeho dynastie se jazykově mění na tureckou, ale myšlenka návratu do Konstantinopole se podařilo uvést do života až v roce 1453, je nám známé ovládnutí Konstantinopole Turky.

Následně Velkokníže Moskevský Ivan III Vasilevič (1462-1505), který se opíral o přátelské vztahy s krymských chánem Mengli-Gireem – spojencem Turecka, přestal roku 1480 platit daň Pontifikátu (Zlatému řádu) a tím ukončil 240-ti leté JUGUM TATARTARICUM. Ne náhodně: tatarské jho začalo křížovými výpravami a ovládnutím Konstantinopole a zároveň skončilo okamžikem kdy pravoslavní ve svazku s muslimy porazili katolíky a znovu ovládli Cařihrad.

Pontifikát přirozeně usiluje o revanš. K tomuto cíle vede vytváření křesťanského svazku proti muslimům. Je uzavřeno mnoho dohod mezi pravoslavnými církvemi a katolickými. Úsilí katolíků o unie s pravoslavnými silně překáží pokořující památka tartarského jha ve slovanském světě. Vatikánu bylo nutné vymazat jakékoliv fakta o cizí nadvládě. Nejlepším způsobem bylo připsat cizí nadvládu někomu dalšímu. Ke splnění tohoto úkolu se podařilo „rozmístit“ tartary po celé Asii a Velikého Chána vynalezli kdesi v Číně. A v okamžiku kdy bylo zřejmé, že jeho stvoření v dalekém Zabajkalí v kočovných jurtách je nemožné, prohlásili, že „Zlatá horda“ s hlavním městem Saraj byla v nížinách Volhy.

K témuž je možné jen dodat, že město Saraj na Volze nelze do nikde nalézt. Přesto mnohem starší město Bolgar na Volze je zachován do dnešních dnů o je popisováno historiky v celém průběhu věků. Dokonce Petr I navštívil město Bolgar a přikázal kazaňskému gubernátorovi přijmout opatření k jeho ochraně.

Řecký název křižáků (tartary) byl rozšířen na všechny muslimské národnosti na Krymu dolním Povolží a byli jim připsány činy křižáků a Nikejců. Geografický a etnický nesoulad čínského Mongolska a dolního Povolží Zlaté hordy (Tatarska) žádali o vysvětlení ale středověcí historici se tímto nezabývali a pozdější pouze propojili obyvatelstvo mýtického Mongolska s obyvatelstvem ne méně mýtického Tartarska, přidělili mu nepochopitelný etnický výraz mongolo-tatarský.

Takovýmto způsobem bylo doneseno bohatství historických událostí bojů mezi katolíky a pravoslavnými o Konstantinopol. Cílem podobných falzifikací dějin – je zbavit se vzájemných zlořádů, přenést je na nic netušící kočovníky a ideologicky zajistit expanzi křesťanských států na Východ, spojených pod ochranou Papeže. 

Současné veřejné mínění je přesvědčeno, že tatarské jho bylo asijským, dokonce muslimským, protože tolikrát byla opakována jedna lež! Dokonce je výhodný výmysl – čeho hřích je hodno tajit. Vykreslit křesťany v podobě andělské, trpící ve jménu Boha a chránicí svět od divokých tartarů. Obyčejná lidská praxe – všichni vítězové se zobrazují v lepším světle přenesením svých hříchů na poražené. Pro Rusko věčně zaostávající za Západem je to i odpověď na typickou ruskou otázku: kdo je tím vinen?

Dokonce Pozner V. V. neváhal využít ve vysílání zasvěcenému otázce zcela vzdálené otázkám historie: otázce Rusů k soukromému vlastnictví.

Jak byl stvořen tatarský lid?

Nejzajímavější na této historce je, že historická věda ne má k dispozici jediný fakt existence mýtické „Zlaté hordy“ (nebo kdesi) tatarského národa. Takový národ v podstatě neexistoval. Národy jeden na druhého pokřikovali oslovením tartaři-tataři pouze sebe samotné nikdy nenazvali. Dokonce v 19. století, kdy všechny muslimy na Rusi nazývali Tatary, velký ruský historik Karamzin N. M. napsal v „Dějinách státu Ruského“: „Žádný ze současných států tatarských nemá mezi sebou Tatary, ale každý z nich se nazývá jménem země své“. Právě tak to tomu je a bylo i s kazaňskými Tatary, sami sebe nazývají Bulhary-muslimy.

Logika lži požadovala vytvoření tatarského národa. Byl vytvořen ruským státem bolševiků. V roce 1920 podepsal Lenin dekret o vytvoření Tatarské ASSR, připravený lidovým komisařem Stalinem. Na základě tohoto dekretu bylo určeno všem povolžským Bulharům, že jsou Tataři a násilně jsou přinuceni se takto nazývat. Byl to akt genocidy volžsko-bulharského národa: jedním škrtnutím pera byli Bulhaři na Volze zlikvidováni jako národ a přeměněni na Tatary. Jejich duchovní dědictví, osobní historii, zakázali a podmínili lživými mongolsko-tatarskými dějinami. Národní odpor takovému ponížení národní hrdosti se projevil v podobě národního povstání roku 1920, které bylo nemilosrdně potlačeno silami regulérní armády, používající metody masových poprav a posléze i strašlivého hladomoru v letech 1921-1922. Toto jsou akty genocidy.

Papež římský k tomu bezprostředně ruku nepřiložil, ale jistě se zaradoval, jak bolševici uvedli do života jeho ideu: vytvořili tatarský národ o jehož existenci již hovořil křesťanský svět, nasměrováním společensko-politické mysli po lživé trajektorii, založené jeho Svátostí. Po trajektorii ďábelské, kterou nemohli udržet ani bolševici. Ti sebe zobrazovali jako záchrance spasitele lidstva, obklíčené zlými a prohnanými třídními nepřáteli.

Tatarské jho současnosti.

Stalin byl velikým falzifikátorem dějin. Dokonce fakta všedního dne nechával přijímat poddaným pouze přes černo-bíle vidění: vše špatné – úsilí nepřátel, vše kladné – výsledek jeho moudré politiky. Umění ne hloupé, ale efektivní pro formování lásky k sobě a nenávisti k protivníkům. Zajímavá souvislost: živý Bůh. Vskutku papež římský nebyl nikdy kanonizován za živa. Přirozeně těm, které byli označeni za nepřátele nebo Tatary do smíchu nebylo.

„Duch ruského šovinismu nepatří pouze mě přísluší všemu tatarskému obyvatelstvu naší obce Bogdanova, kdy ze všech 78 usedlostí je pouze 17 usedlostí tatarských a ostatní ve své většině ruské. Tento šovinismus vůči Tatarům vede k zapomnění a zastrašování, nemohou se obrátit do centra a místní orgány na ně se hledí skrze prsty“ Toto je z dopisu učitelky tatarské školy Azizi Rachimovny Širinské ke Stalinovi. V roce 1930 jej poslala na jeho adresu telegraficky s prosbou ochránit jí „před hrubou nečinností zmocněného Kadomského výboru Ivanova. K tomu abychom mohli pracovat v klidu již není sil je snad lépe skončit s sebou“. Azizu zastřelili. My se prodíráme, zatím co ďábel vládne.

Skutečná historická věda jednoznačně ukazuje, že kazaňští Tataři-jsou volžskými Bulhary a nazývat je Tatary je nepravdivé. K této otázce je dokonce vydáno rozhodnutí speciálního vědeckého slyšení při AV SSSR z roku 1946. Přesto lživá historie vítězí: ve školách je podáván výklad etnogeneze kazaňských Tatarů, jako příchozích z Mongolska, jako zakladatelů neexistující Zlaté hordy. Propaganda lživé historie slouží zájmům politiky ponížení národní hrdosti lidí a zažíhání národnostní nenávisti a nevraživosti, jeví se ideologickou příčinou vzniku nového jevu jakým je ruský fašismus.

Očividně tatarské jho vzniklo a existuje jako strašidlo. Jedná se o lživou informaci určenou k zastrašování mas a vyvolávání strachu a zloby. Papež a jeho následovníci otrávili svět zlobou. Protože je Papež nejsvětější ze všech svatých, což tak převést na nás jeho hříchy. My volžští Bulhaři neseme břímě jeho hříchů, oficiálně nazýváni Tatary – lidmi záště, žijícími v Tatarstaně – zemi záště.

Jak svrhnout tatarské jho?

Je pochopitelné jak negativní vliv má tatarské jho existujících hlavách Rusů, na světonázor Rusů a Tatarů, vládnoucí režim Republiky Tatarstan si postavil za cíl obnovit spravedlivost. Dalo by se říci, že dostačujícím bude vyhlásit historickou pravdu, odstranit lež, a vše se dosadí na svá místa: tatarské jho bude svrženo ze společenského mínění. Rusové vzkřiknou: my sami jsme osvobozeni od lži, odpadla černá vázanka nenávisti a zloby z našich očí! Ať žije Volžské Bulharsko!doposud jsou za vším vini Mongolo-Tataři, Rusové se nestydí za zaostávání proti předním zemím. Nezodpovědnost neutralizuje konkurenční schopnosti a HDP se nezdvojuje. Naše země by měla projevit vzory vysoké mravnosti: očistit dějiny ode lži a pokorně se kát před nevině pokořenými volžskými Bulhary. K tomu není nutno velkých peněz a přespříliš času. Stačí rozum a dobrá vůle. Příklad USA je velmi poučitelný. Přišel čas i pro Rusko oficiálně se omluvit za politiku pohany a genocidu ve vztahu k volžským Bulharům.

President Bulharského národního kongresu (město Kazaň) Chalilov G. Z. 18.7.2005
Bono Škodrov zmocněný zástupce Sofia.

Translated by NBN