O smyslu a původu termínu slovene, sklavoi a Slované

 

Ivan Tanev Ivanov

 

 


http://protobulgarians.com

 

Stránka o Prabulharech. Jazyk, původ, dějiny a náboženství ve statích, knihách a hudbě.


 

            V porovnání s ostatními indoevropskými národy – Tráky, Íránci, Indoárii, Helény, Balty, Kelty, Ilyry, Gety a dalšími – předkové dnešních Slovanů (Protoslované) se projevují velmi pozdě na konci antického věku. Současníci pozdní Římské říše (od 2. – 4. století) neznají národy hovořící slovanskými jazyky, hovoří o národech hovořících německy, keltsky, ilyrsky nebo tráckými jazyky. Tacitus, Plinius a Cladius Ptolemaius (2. století) hovoří, že Velká Sarmatie je obsazena národy Venetů (ilyrský národ kolem dnešního města Splitu), Bastarnů a Pevkinů, Jazygů a Roksalanů, Gamaksobů, a Alano-Skytů, nehovoří o však o žádných Slovanech.

      Různí autoři pozdní antiky a ranného středověku hovoří o třech skupinách Protoslovanů: západních – Venetů, východních – Antů a jižních – Sklavů. Jižně od Karpat se Protoslované (Sklavini) objevují poprvé až po roce 453, tj. až po smrti Attily a rozpadu hunského kmenového svazu.

      S jistotou se o Protoslovanech pod tímto jménem hovoří v písemných zdrojích až v 6. století. Národ Veneti je zmiňován v díle Jordanese «Činy Gotů» , Plinius Starší (r. 79), Tacitus (r. 98) a další, v tomto případě může také jít o ilyrský národ Venetů. Historikové řadí Slovany do dějin až od 5. a 6. století, přestože lingvisté je řadí mezi národy starší. Podle nejpopulárnější „pobaltské teorie˝ se z indoevropského prajazyka nejdříve oddělil balto-slovanský prajazyk, který se posléze rozdělil na baltskou a praslovanskou skupinu. Při tom nepravděpodobně se slovanské jazyky utvořily jako dialekty baltské skupiny (Откупщиков Ю.В. Opera philologica minora, Античная литература. Языкознание). СПб: Наука, 2001). Podle dalších autorů Ivan Toporov (1958), Pijani (1963) a Martinov (1982) se slovanský jazyk utvořil z periferních dialektů vlivem Sarmatů, Germánů, Keltů a italských komponentů.

      První archeologická kultura, která je identifikuje je nazývána kulturou Praha-Kopčak z 6. – 8. století. Protoslované jsou doloženi v 3. – 4. století na územích severně od Karpat. Jižně od nich existující skupina označovaná jako „Čerňachovská archeologická skupina“ na územích dnešního Rumunska a Ukrajiny je složena především Skyto-Sarmaty. Nově příchozí Hunové pohlcují v 4. a 5. století tuto sarmatskou společnost. Zároveň uvádí do pohybu protoslovanské národy směrem na západ na území uvolněná Germány mezi řekami Labem a Odrou a ve směru na severovýchod do řídce osídlené ugrofinské Ruské roviny. Masová invaze a posléze osidlování Protoslovanů na jih od Dunaje probíhá na konci 6. století a na počátku 7. století a to samostatně nebo shodě s Avary a Kutrigury. Ve spojitosti s tímto jevem nazývají Protoslovany poprvé od poloviny 6. století dále byzantští autoři (Prokopius Kesarijský – rok 555) na severně od Dunaje Sclabhnoi (Sklavini) nebo Sclaboi (Sklavi) a západní latinští autoři (Jordanes r. 551) - “sclavini, sclavi”. Teofilaktus nazývá území Sclabinia – Sklavinie severně od dolního toku Dunaje [GIBI, II, str. 353], odkud přichází jejich hlavní proud. Podle Bera jsou v té době užívány tyto názvy: v řečtině Σκλαβηνοζ, Σθλαβηνοζ (kolem roku 525 Pseudo-Cesarius; Prokopius 6. století), v množném čísle Σκλαβοι (Maurikius Stratég, 6. století) dále Σκλαβοι, Σκλαυινοι, Σκλαβοι (Teofanus, 9. století) nebo Σθλαυηνοι, Σθλοβηνοι, τα σθλουενικα γραματα „slovanské národy“ (Teofilakt Ochridski, Život Klimentův, konec 11. a 12. století), Σκλαβηνια “Slavinija” (Jan Zonara, 12. století), středověká latina Sclavenius (Jordanes, 6. století), slavus, množné číslo slavi, zlidověná latina sclavus, množné číslo sclavi, sclaveni, stlaveni, stlavi.

      Ve starobulharské literatuře se často užívá výrazu Slovene. Nejčastěji to označuje „lidé božího slova, křesťané“ a vztahuje se na celý nově pokřtěný národ Prvního bulharského carství. Viz. Нова хипотеза за средновековното съдържание на термина "словене". Nové slovo slovene nahrazuje byzantské slovo „křesťané“, které v dobách předkřesťanských bylo označením pro „byzantince, nepřátele“.

      V raném středověku bylo mnoho otroků v západní Evropě protoslovanského původu. V této spojitosti mnoho autorů (P. Kretschmer, AfslPh 27, 231; Glotta 15, 307; J. Janko, Wörter und Sachen 1, 108; K. Moszynski, Zasiag., 138 a další) spojují novořecké σκλαβοζ za „otrok“ a z toho vzniklé σκλαβηνοζ za “Protoslovan”. Podobně tomu jiní autoři M. Alinei. [Paper at the 22nd Annual Conference of SLE 1989, Varna, Bulgaria, Sept. 12-16] spojují středověké latinské slovo sclavus “otrok, sluha”, množné číslo sclavi ze středověkého latinského názvu Protoslovanů - sclavenius, sclavus, sclavi.

      Poprvé všeobecné etnické označení „Slované je utvořeno a začíná se užívat v pozdním středověku. Je zde několik nárokovatelů na autorství tohoto termínu. Známý český slavista P. A. Šafařík poznamenává, že poprvé se výkaz „Slované objevuje v gramatice Milena Smotrijského roku 1619 (P. A. Šafařík „Slovanské dávnosti, r. 1848). Následně se označení „Slované utvrzuje v Polsku a díky svému silnému polskému vlivu v Rusku je tento výraz přebírán ruskou inteligencí. Na bulharská území se tento výraz dostává v dobách raného obrození pod ruským vlivem. Avšak podle Nikoli Videnova [Славянският мит, панславизма и съдбата на България. Авитохол. 2008, kniha. 28, str. 31-45], je slovo „Slované překonáno a vstupuje do politického užívání poprvé roku 1593 Vinkem Priboevičem. V knize "Слово за увенчаните със слава славяни - Slovo o oslavou ověnčených Slovanech" tento autor propaguje tzv. "ilyrskou myšlenku", jejímž cílem je osvobození a sjednocení jižních Slovanů do nové Dušanovi říše, kde užívá nové pojetí „Slované, místo „Sklavi, které v té době označovalo „otroky. Konečné souhrnné pojetí „Slované se formuje perem opata Mlétského řádu dona Maura Orbiniho z Pizi, který roku 1601 píše svou knihu „Království Slovanů, dnes nesprávně nazývaných skiavoni (schiavoni = otroci).

      Proti výše uvedeným faktům je v soudobé slovanizující literatuře vnucováno tvrzení, že etnonym označení „Slované není výrazem z pozdního středověku ale pradávného vlastního názvu Protoslovanů. Toto tvrzení je snahou o široký pokus vytvořit představu dávné civilizační velikosti Velkorusů a dalších východoslovanských národů. Podobné pokusy o odhalení dávného původu, praslovanské písemnosti, praslovanského kalendáře, praslovanských nauk, praslovanských národů, knížat a států však vždy končí u pramenů, které jsou však skyto-sarmatské nebo alano-bulharské. Fakticky ke stejnému výsledku se dochází i pokusem o extrapolaci pojmu „Slované“ do raného středověku a do Antiky.

      Na podporu tvrzení, že „Slované jsou dávným vlastním názvem, jsou vyslovovány některé pomocné hypotézy a to zejména:

1. „Slované není novým celokontinentálním názvem ze 17. Století, ale podoba starého balkánského názvu „slovene“ (z 9. století).

2. „Slovene“ není církevní neologismus v písemném jazyce Simeonova Bulharska, ale je obecným a dávným etnickým vlastním názvem Protoslovanů. Rozumí se, že písemný jazyk Simeonova Bulharska není stará bulharština ale staroslověnština.

3. Starořecké (i latinské) označení pro jižní Protoslovany - Σκλαβηνοζ, Σκλαβοι, (sclavenius, sclavus, sclavi), nejsou utvořeny podle řecké tradice přenášet jména starých národů těm mladším, a představují změnu v řečtině pro osobní vlastní etnický název Praslovanů.

      V zájmu pravdy výše uvedené tři hypotézy (Slované=Slovene= σκλαβοι) získaly velké množství přívrženců, zejména pro jejich fonetickou blízkost těchto jinak různorodých podle obsahu a chronologie pojetí. Ve skutečnosti tyto hypotézy ztrácejí svou přitažlivost, pokud ne abstrahujeme jejich vylhaný záměr a příjmem nezaujatou analýzu.

      Za prvé je velmi málo velkých, dávných indoevropských etnik mající své vlastní názvy. Například názvy Trákové, Keltové, Germáni (Teutoni), Skytové, Sakové, jsou názvy cizí, nejsou jejich vlastními názvy, protože tato etnika neměla ponětí o obecné společnosti. Je málo pravděpodobné, že by Protoslované měli takové uvědomění při nepřítomnosti pojmu státnost a měst s vnitřním obchodováním. Raná označení proto slovanská jako Veneti a Antové nejsou ve skutečnosti jejich vlastní názvy.

      Za druhé pokud je východo-balkánské označení „Slovene obecně známé a užívané celou řadou skupin Protislovanských národů od Baltu až k Egejskému moři, bylo by to zaznamenáno v pramenech souběžně s označením Venetů a Antů a dokonce i místo nich. Ve skutečnosti toto označení není známé národům v západních, severních a jižních hranicích protoslovanského společenství.

      Za třetí pokud název „Slované - Slovene je zcela vlastní Protoslovanům musí obsahovat etymologii a široce pochopitelnou sémantiku mezi slovanskými jazyky. A právě zde se nachází hlavní neúspěch marného hledání takové etymologie a sémantiky. Jsou jenom vyslovovány různorodé a vzájemně protikladné hypotézy původu etnonym slovního základu –slav -slov [Ivan Lekov, ЕзЛит 4, 1948, 1, str. 36-40; Ivan Dujčev, Известия на Института за бълг. История 1-2, 1951, str. 190-216; St. Mladenov, 1957, str. 157-158; J. Zaimov, Sv.Konstantin-Cyril Filosof 1969, str. 127-140; L. Niederle, Manuel 1, str. 35-37, Starožitnosti 2, str. 476 a další.; Rukovět, 41 a podobně; Iv. Duychev, Byzantoslavica 11, 1950, 6 a dále, 12, 1951, 75 a dále].

       Vlastní všeslovanský etnonym, pokud skutečně existoval, mohl mít spojitost s charakterem oblasti, osídlené Protoslovany, bohaté na vodu. Podle Vasmera, [REW 2, str. 656-657,] pravděpodobně pocházel z hydronymu, například jmen řek ze staré ruštiny Cëîâuòè÷ú, epitet řeky Dněpr, Cëuÿ, přítok řeky Vazuzi, ukrajinsky Slavut, Slavuta, Slavutič – staré názvy řeky Dněpr (Укр.-рус. словник 5, str. 370), v polštině Slawa, Slavica (Holub – Kopečný str. 339, který je spojuje se slovem *slata), v srbochorvatštině Славница, v litevštině Slave (i mužské jméno Slavenai), (viz. J. Ostrebski, LP 7, 1958, str. 263, J. Rudnicki, Praslowianszszyzna – Lechia – Polska, Posnan, 1959, str. 133., a další které sbližuje, že litevské saliva je „ostrov, říční břeh“ a lotyšské sala je také řecké κλύςω „vymývam“, κλύςων „příboj“ latinské cluo, „čistím“, clona „odpadní kanál“ nebo indoevropský základ *kleu „teče, zalévá, zavodňuje, myje, čistí, *klou – „voda, která čistí“). V srbochorvatštině slavina, slovina-„čep s rozvodem“ (o)slaviti – „ředím víno vodou“ [J. Rozwadowski, Беличев Зборник, 1921, str. 129, T. Lehr-Splawinski, JP 28, str. 145, M. Budimir, Beličev Sborník, 1921, str. 97-112]. Podoba základu slova (dále s *) Slovene s pravděpodobností znamenala „lidé žijící kolem vody“ připomíná způsob utvoření názvu i u jiných slovanských národů, například *poljane, *dřevené a další. St. Mladenov [ЕтР, str. 588-589] však vyslovuje pochybnost této etymologie proto, že nejsou nalezena jiná slovanská slova z tohoto základu.

        Jiné předpoklady jsou, že slovní základ slav/slov jsou z nedoložených osobních jmen *Slavi (Holub – Kopečný 339) nebo оd *Slovi [J. Dobrowski, citovaný Preobraženským 2, 318; Pervolf, AfslPh 8, 24]; na druhé straně je u Slovanů velmi rozšířeno osobního jméno – slav jako Miroslav, Světoslav a další, podle kterého sousední cizí národy započaly je nazývat Slavové, Slované, což je posléze přijímáno i samotnými Slovany [J. Baudouin de Courtenay, JP 3, str. 62, se kterým ne souhlasí Mikkola, Ursl. Gr. 1,str. 8, Mikkola, RFB 48, str. 272, W. Taszycki, ZfslPh 9, str. 230, Vasmer, REW 2, str. 656-657].

       Podle ruských odborníků Ilovajského a Golubcova [И. А. Голубцов. "О термине "склавины" - Проблемы общественно-политической истории России и славянских стран, М., 1963, str. 47-48] ”… název Slované nebo Slovene je vlastním staroslovanským názvem a odvozuje se od slova „sláva”; tímto způsobem se dospívá k označení „hovořící národ” (v protikladu k Němcům – „nehovořící národ”), a také i „slavný národ”. Ve výše uvedeném tvrzení je uskutečněn pokus přesunout obsah nového pojetí-etnonymu „Slované” pro starší nejasné pojetí z 10. století „slovene”. Přestože to není zcela správné, v Rusku se toto tvrzení vyučuje již od školních lavic. [М. В. Нечкина, П. С.Лейбенгурб "История СССР, уч. пос. для 7 кл., М., 1962, str. 232; Б. А. Рыбаков. "История СССР" уч. пос. для 7 кл. М., 1985, str. 26; М. В. Абгунов. "Путешествие в загадочную Скифию". М., 1989, str. 28-29].

        Spojení slov Slovan se slávou (J. Kolár a další) je popíráno nejdříve P. J. Šafaříkem (viz. u Preobraženského 2, str. 318) i většinou pozdějších badatelů; *sláva měla možná vliv na podobu slav – snad později ve zlidovění. Podle St. Mladenova [ЕтР, str. 588-589] je nutno vycházet ze praindoevropského slova *klou – slovo a ne z *klōu – slava. Základ slova slav-/slov- je spojován s výrazem slovo (praslovanské *slava) – „řeč”, tj. Slovan znamená „ten který hovoří touto řečí“ nebo také „hovoří srozumitelně”, v protikladu například s „nesrozumitelně hovořícím” Němcem. Stejná teze je podporována i jinými autory [Schrader, Realex. str. 922, R. Jakobson, IAYALP 1/2 , 1959, str. 271; Jakobson 2, 1971, str. 642-643], kteří ukazují na paralelu se staroruským êëè÷àíå  „lovci plašícími zvěř, náhončími a opírá se o opozici ñëîâåíå íhìöè. Podle J. P. Mahera [Балканско езикикознание. 14/2, 1970, str. 31-36], etnonym se neodvozuje od *slava, ale od slovesa *sluti, *slavia „označuji” ve svém významu „jasně znějící”, analogické albánskému vlastnímu názvu shkipetar „Albánec”, pocházející ze slova shkipon „srozumitelný”. Proti této hypotézi se staví jiní odborníci [Miklosich, EtWb, str. 308, Mikkola, RFB 48, str. 270-271, Vasmer, citované dílo]. Proti tomu, Masing [Festschrift Baudoin de Courtenay str. 84-92] hledá smysl základu slova slav- / slov- v protikladném významu „mlčící”, z gótského slawan „mlčím, němí jsem” gaslwan, anaslawan „odmlčím se, z praindoevropského *slue, „mlčím, němí jsem, spokojený jsem (porovnej paralelně se slovem němec/němí).

        Mikkola [Ursl. Gr. 1, 8, RS 1,str. 17; Mikkola, RFB, str. 48, 272, Этнограффическое обозрение 60, str. 178] staví na roveň *slav- s řeckým λαοζ, λαFοζ od σλαFοζ „národ i s irskými slovy sluag „tlupa, suita, vojska“ a teglach (< *tego – slougo „vedení domácnosti”), což jej vede k závěru, že Slované znamená „národ”. Na podporu tohoto návrhu porovnej gotské pioda „národ”, německé deutch „německy”, latinské teutones „Němci”, před germánské teuta (>piuda), od praindoevropského *teut „národ” [St. Mladenov, citované dílo; Skok, citované dílo; Бернщейн, Очерк, Введение, 1961, str. 90-91; A. Brückner, ZONF 2, 1926 – 1927, str. 147 - 154]. Brückner (SEJP 501) identifikuje základ *slav- s polským slowien linum vulgare „pomalu zrající len”, které je z praslovanského *slav- „pomalý, lenivý” podobně anglické slow „pomalý”, staroanglický slaw „pomalý”, litevský slačiūkas – lenivý, z praindoevropského základu *slue / *slou / *slu „spím”.

       Torbiörnsson (1, str. 48) odvozuje polské slowien a tomu odpovídající slovene z ruského соловой „tmavý, sivý, šedivý tj. slovene=“tmaví, siví (z protoslovanského *solvъ – v barvě slámy, ze základu slova sláva, soloma a slavík – žlutý pták, slovenin=světlovlasý). Jiný význam „přísluší svobodným lidem se odvozuje ze *slav – obecně slovanského sloboda, slaboda (svoboda), které je spojováno se gótským výrazem silba „sam”, kimwerské helw „vlastnictví” [J. Otrebski, LF 1, str. 143, Slowianie, Poznan 1947, str. 1), proti kterému se staví (T. Lehr – Splawinski, JP 28, str. 145; Vasmer, REW str. 656-657). Г. Ильинский (ИОРЯС, 24/1, str. 141-148] činí pokus o spojení *slav – s řeckým αλωη (antickým αλωηζ) „zoraná země, humno, vinohrad” s praindoevropským *səloua – “zasazuji, sázím”, čímž mu dává význam “člověk živící se obděláváním země, zemědělec”. 

      Podle slovinského filologa A. Linhart. [Poskus zgodovine Kranjske in ostalih dežel južnih Slovanov Avstrije. Uredil B. Grafenauer. Ljubljana, 1981], nepochází etnonym Slované od slova slava ani od slova  slovo, neznamená ani „označení, pojmenování” ze sluti. Autor předkládá svoji etymologii, spojenou s „přesídlením” (ze slovinského) selitev – ti kteří hledali a nalezli svá nová osídlení. Linhart polemizuje s K. G. Anton, který odlišuje, selo označující „obydlí” od sedlo, ∫edęti. Zatímco Linhart odlišuje dvě slova – selo (všechna „příbuzná” slova znamenající pohyb) a sedeti (všechna „příbuzná” slova označující pokoj, statický stav). Pokud slovo Slovan pochází od sedla a ne od sela/sídla byl by etnonymem ∫edlovani, ∫edlani sedící, nehybní a nejvíce rozšířený národ v Evropě by neodvozoval své jméno od poklidu a nehybnosti. Následně etnonym je utvořen ze základu selo, seliti, sídliti ve významu “nově dosídlení”.

      B. A. Rybakov představuje velice sporné vysvětlení etnonymu „Slované, které se skládá ze „sli + „vene= „vyslaní od Venetů se zapojením estonského slova vänä, označující „Rusi. Po jistém váháním se pokouší Iv. Lekov [ЕзЛит 4, 1948, 1, str. 36-40] vysvětlit původ *slav spojením počátečních částí názvů národů Sarmatů a Venetů: sar -> sal -> sla + ven.

      Jak jsme již viděli, dávní Řekové, Byzantinci, latiníci z 6. – 8. století nazývají jižní Protoslovany místo „Slovene, Slované, označením „Sklavové, Sklavini a území jimi osídlené “Sklavinie. Je proto také vysvětlení. Podle M. A. Holubcova pochází výraz “sklav z raného vlastního názvu u Slovanů, což je později převzato Řeky, Byzantinci i latiníci, kdy vsunuli jedno „k do záhlaví. Nalezení vsunutého písmene „K je vysvětlováno ne zcela přirozeně. Je zaznamenáno, že ve slovnících s originálními starořeckými slovy chybí taková, která začínají „SL-. Autoři výše uvedené hypotézy jsou vedeni jazykovou tradicí, Řekové vkládají zvuk „K, tím vzniká SKLAVOI, SKLABOI. Proměna sl- -> na skl- je zpočátku předkládána [A. Meillet, MSL, str. 12, 22]. Podle tohoto autora, nově utvořené novo řečtině je slovo Σκλαβοι převzata latinou do podoby –slavus, mn.č. slavi a arabsky  - saklab, siklab(a), množ. č. sikalibet. Z arabštiny je převzato turečtinou – isklavun. Z lidové latiny je převzato albánštinou –shka, rumunštinou –schei, ze kterého je v tajném zednářském slovníku v Brachovu (Rodopy), škijan „člověk, Bulhar, v tajném hrnčířském slovníku v Prištině ckavac „člověk, Srb a další [Skok 3, str. 283].

      Tato hypotéza však trpí následujícími protiklady. Není zřejmé, proč by třeba Řekové vkládali zejména „K do základu „slovo a ne například jiný zvuk jako například samohlásku. Například je možné uvést řecká slova Tesaloniki, Tesali, „slovene by se mohlo transformovat do podoby „seloveni? Jsou i jiné fonetické způsoby řešení pro Řeky nepohodlného počátku slova „SL-. Středověký řecký název soudobého bulharského města Sliven bylo Stilvnos. V průběhu času se název měnil na Istilifunos, Savulen, Silimno, Livno, Islimie, Sliven. Je vidět, že nejstarší název Stilvnos je mnohem složitější než ty pozdější, které se objevují v průběhu zjednodušování a odpadání souhlásek. Proč by u názvu „Slované-sklavi probíhal proces obrácený, pozdější „Sklavové by mělo být složitější než u počátečního „Slované?  Mimo to proč by „SKL mělo být pohodlnější než „SL? Proč je zcela nepotřebné pořečťování cizího slova „Slovene do řeckého „Sklavové? Proč římští autoři, kteří s určitostí poznávaní Protoslovany, také musí po řeckém vzoru vkládat „K do vzoru, když z pohledu latiny to není zcela nutné. Je jasné, že záměna slov „Sklav a „Slav na řeckém základě je umělé a nereálné. Nezávisle na těchto nedostatcích však toto vysvětlení vstoupilo do literatury [Советская историческая энциклопедия. Мoskva, 1969, díl 12, str. 957] a je masově vyučováno.

Níže je předložena hypotéza více realistická doložené historickými podklady a to zejména:

1. Chybí údaje, které by dokazovaly, že by u Protoslovanů existoval všeobecný dávný vlastní název, to vzniká až na počátku 17. století;

2. Středověký bulharský literární termín „slovene nejurčitěji označuje „křesťany a vztahuje se na celý nově pokřtěný lid Borisova Bulharska nejvíce na Prabulhary

3. Byzantský název jižních Protoslovanů – SKLABOI nepochází ze starobulharského církevně-literárního termínu Slovene, ale z vlastního názvu Skoloti patřící královským Skytům.

     

      Tato hypotéza je založena na konzervativismu raných Řeků a Byzantinců, kteří mnohokrát nazývali pro ně nové národy názvy jejich předchůdců. Tak například nově příchozí Bulhary označují za Mízy, Skyty a Huny. V byzantských výkladech popisující pokřtění Kyjevské Rusi na konci 10. století není obyvatelstvo Kyjevské Rusi jako „Slovene nebo Slovane”, ale doslovně jako „Skytové. To že Byzantinci v 10. století tradičně nazývají východní Protoslovany označením „Skytové“ bylo dobře znáno i prvnímu ruskému letopisci Nestorovi. Ve svém výkladu osidlování protoslovanských národů od Dunaje směrem k východní Evropě sám píše: „"да те звались от грек Великая Скифь" (Řekové je nazývali Velkou Skytii). To že Řekové v raném středověku nazývali Protoslovany – Skyty je snadno pochopitelné, protože slovanští předkové sem přicházejí ze „skytských oblastí mají jazyk a kulturu shodnou s kulturou Skytů.

      Obrovský masiv východo-íránských národů, který na počátku doby bronzové do 5. století naší éry osidlují step od Altaje přes Střední Asii ke Karpatům včetně severní Dobrudže je Řeky nazýván Skytové. Ještě v 7. století před naším letopočtem mají Skytové svůj stát a panovníky na severu Černého moře (Idantirs, Tomiris, Sanem, Sarij, Savlij, Sagill, Lik, Partatua, Palak, Madij, Ariant, Argot, Ariapif, Antir, Akrosa, Atej, Agar, Aristagor, Zarina- Ζαρινα, Gnur, Kanit- Kavita, jakož i města (Portmei, Galon, Neapol Skytská, Ρωξανακη – hlavní město Skytů). Potomci těchto národů jsou převažující částí obyvatelstva dnešních slovanských států. Tyto národy hovoří jazykem, který je blízký avestinskému a v menší míře sanskritu, jak ukazují práce mnoha badatelů: Karl Müllenhoff [Месечни съобщения на Императорската Пруска Академия на науките, 1866], V. I. Abaev [Скифо-европейские изоглоссы на стыке Востока и Запада. М., «Наука, 1965, str. 130; Абаев В. И. Скифо-сарматские наречия // Основы иранского языкознания. М., 1979. Т. 1. str. 272-366], V. F. Müller [Эпиграфические следы иранства на юге России // ЖМНП, 1886. str. 264-269], akad. O. N. Trubačev [Лингвистическая периферия древнейшего славянства. Индоарийцы в Северном Причерноморье // Вопросы языкознания. 1977. №6. str. 13-29]; M. Vasmer. [Untersuchungen uber die altesten Wohnsitze der Slaven, I. Die Iranier in Sudrussland, Leipzig, 1923. hl. 2, str. 3]; J. Harmatta [Studies in the history and language of the Sarmatians. Szeged, Hungary, 1970. str. 95-97.]; L. Zgusta. [Die Personennamen griechischer Stadte der nordlischer Swarzmeerkunste. Praha, 1955. str. 245] (Скито-сарматски речник).

      Etnická a jazyková homogennost evropských a asijským Skytů se odráží ve faktu, že jsou nazýváni jedním a obecným názvem SAKOVÉ (Σακαι) u Peršanů a SKYTOVÉ (Σκυθαι) u Řeků [Herodes, IV, str. 1-7]. Akademik N. J. Marr však ukazuje, že starořecký název Skytové pochází z perského Sakové, protože základ sak zákonitě přechází do základu sku: sak>sak-u-ta (ta-sufix pro množství u Skyto-Sarmatů) > σακ-υ-θα > σκυ-θα > σκυθαι (Skytové). N. J. Marr [Избранные работы, díl. 5, в очерке "Термин "скиф", Moskva, 1935]. Ve stejné práci N. J. Marr vyslovuje předpoklad, že slovo SAK znamená „rod, plémě, potomstvo L. A. Jelnickij [Скифия евразийских степей. – Новосибирск, 1977, str. 93]. Mnoho autorů připouští i druhou možnost, etnonym Sakové může pocházet ze skytského slova Saka – jelen, ještě více, že pro asijské Skyty-Saky je jelen posvátné totemové zvíře. V posvátné knize Avesta Sakové jsou mnohokráte pojmenováni výrazem Hiaoni, Hioniti nebo Honi.

       Hérodot, který navštěvoval, území na sever od Černého moře píše, že část místních skytských národů – Avchaté, Katiarové, Traspiové, Paralatové je přijímána jinými národy za „Královské Skyty“, protože z nich pocházejí vládnoucí panovníci skytského národa. Samotní královští Skytové sebe označují názvem SKOLOT (množné číslo od SKOL) M. I. Artamonov [М. И. Артамонов, Вопросы истории скифов в советской науке, ВДИ, 1947, №3, str. 76], a podobně SAJI, které se odkazuje na avestijské slovo xsaya – blýskavý, převládající L. A. Jelnickij [Ельницкий Л.А., Скифия евразийских степей. – Новосибирск, 1977, с. 114 и с. 152; J. Harmatta, Studies in the history and language of the Sarmatians. – Szeged, Hungary, 1970]. Je velice pravděpodobné, že avestijské označení hiaona, hionit (ze základu xsaya) také označuje „blýskavý. Je obecně přijato, že základní vlastní název královských Skytů, SKOLOT, pochází od jména jejich panovníka SKOLO nebo Skil (Σκυλης) – syn a následník skytského panovníka Ariapifa. Roku 470 před n. l. po smrti Ariapifa se stává panovníkem Skytie a prosazuje helénofilskou politiku. Roku 450 před naším letopočtem je zabit spiklenci, vedenými jeho bratrem Oktomasadem  [Herodot IV 80; J. G. Vinogradov. Перстень царя Скила. Политическая и династийная история скифов первой половины V в. до н. э. // СА, 1980, №3]. Jméno Skil (Skolo) je velice často užíváno u Skytů. Skilur (Skiluros, Σκιλουρος) je panovníkem v Malé Skytii, který roku 108 před n. l. zakládá na Krymu město Neapol Skytská [Strabo, Geogr., VII, 4, 3]. Skilea je ženský rod od jména Skil.

      Podle této hypotézy utvářejí byzantinci nový název Σκλαβ (množ. číslo Σκλαβοι) od vlastního názvu královských Skytů SKOLO (množčíslo SKOLOT). Později je toto řecké pojmenování přejato do latinské podoby jako sklavi a do arabské jako sakalib. Fakticky jsou oba názvy – Σκλαβ a SKOL ze stejného základu a liší se pouze v sufixu -av v řeckém názvu. Tento sufix může být také pozdějšího sarmatského původu o čemž svědčí následující fakta. Je přítomen u starobulharského označení pro Huny – ХУНАВ a u řeky Dunaj – ДУНАВ (porovnej s Dunaj ve většině slovanských jazyků, Donau v němčině, Duna v maďarštině, Dunăre v rumunštině, u ranných Řeků Danais a později Dounabis, ze kterého je latinský přepis Danubis). Stejný sufix „-av, ava“ fungoval v jazyce Prabulharů (viz stať Ирански суфикси в езика на прабългарите: суфикс "-АВ") což je možné ve zkratce demonstrovat v prabulharských slovech Pliskav, Pliskava, Veragava (základem je berg – pohoří), Preslav (základem je bersil – prabulharský národ), Kioava (Kujaba, Kujafa u Arabů, dnešní Kiev). Tento typický mesticko-sanskritcký sufix zůstal mnoha hydronym a toponym v oblastech Prvního bulharského carství i severním pobřeží Černého moře.

      Tato hypotéza vysvětluje i otázku středověkého bulharského apokryfu z 9. století Venedikov I. [Медното гумно на българите. Наука и изкуство. Sofia. 1983, str. 47-50], ve kterém se hovoří o panovníkovi jménem Slav (Sklav ?), předchůdci Asparucha. Mnoho badatelů přijalo, že panovník Slav je eponymum pro Slovany. Ve skutečnosti však v té době se tyto národy vůbec nenazývaly „Slované a za druhé v těchto místech vůbec žádní nebyly. V těchto místech i před příchodem Bulharů zde bylo mnoho Skyto-Sarmatů, přesně k nim se vztahuje toho souhrnné pojmenování, panovník Sklav – Královští Skytové. Je také možné, že jméno Sklav bylo starobulharským názvem pro severní černomořské Skyty (královské Skyty), stejně jako je označení HUNAV/ХУНАВ starobulharským označením pro Huny. V takovém případě pro označování jižních Protoslovanů, Řekové prostě přebírali beze změny starobulharské označení SKLAV královských Skytů.

 

 

Přeložil: N. Nikolov

2010-12-13