Veneti, Sklavini, Antové – původ, zajímavá hypotéza

V posledních letech se prohlubuje zkoumání etnogeneze a vlasti Slovanů, jakož i jejich nejmladší dějiny určující privilegovanou roli archeologickým výzkumům. Díky novým nálezům mají vědci možnost doplňovat a korigovat již popsané základní linie nové teorie. Těžko však očekávat seriozní změny v jinak pokojném a monotonním výzkumu.

 

V následujících řádcích  půjde pouze o hypotézu, která zcela jiným způsobem zkoumá problém a která s jistotou vychází mimo úroveň tradičního výzkumu. Jejím autorem je známý ukrajinský badatel, turkolog Omelian Pricak. Roku 1983 publikuje stať s názvem „Slované a Avaři“.

 

Práci je možné rozdělit na dvě části. V první Pricak představuje základní charakteristiky, které jsou podle něj mohou být viděny v organizaci nomádských impérii (Paces Nomadicae). Těmi jsou: řízení impéria charizmatickými rody, které se obklopují se družinami profesionálních vojáků; území „impéria“, přestože se mění, zůstává vždy v blízkosti důležitých obchodních cest, jakož i v sousedství usedlých států (to jim umožňuje stálé kořistnické útoky na jejich území); území jsou rozdělena na vnitřní a vnější oblast, kdy každá z nich má svou vlastní administrativu; členové charizmatických rodů zpravidla udržují těsné vazby na cizí obchodníky, kterým poskytují záštitu, za tyto služby dostávají  odměnu v penězích výzbroji a provizích.
 

Před rozvinutím své teze, Omelian Pricak podtrhuje důležitý moment – k tomu aby se stal vládcem impéria (pax) musí ambiciozní vůdce sesbírat družinu profesionálních bojovníků, a musí na sebe upozornit vítězstvím v rozhodujících bitvách. Následujícím krokem je shromáždit lidi jejich podřízením nebo přesvědčením u sousedních pasteveckých nebo zemědělských plemen za účelem vycvičit je a využít pro rozšiřování a udržení impéria. Společný vojensky organizovaný život vede podle slov Pricaka k jazykové asimilaci a vyblednutí jazykových dialektů. Tímto způsobem se dociluje přijetí jednoho společného jazyka (lingua franca) v imperii, který zaujímá místo jazyků, jimiž hovořila jednotlivá plemena.

 

Po těchto závěrech přistupuje Omelian Pricak ke svědectví o Slovanech Jordanesově dějinách. Na základě lingvistické a historické analýzy upřesňuje, že Veneti, Sklavini a Antové jsou seřazeni na jednot místě textu gotského historika né dle etnického nebo jazykového kritéria ale „protože tyto tři termíny se vztahují k instituci vojenských pohraničních kolonistů“. Jinými slovy Veneti, Sklavini a Antové byli částí těch plemen, která nomádská impéria vtahovala, vycvičila a využívala ve svých vojenských operacím. To vyplývá již z jejich názvů. Zatímco Veneti jsou spojováni s Goty, sloužili Alani, jako pohraniční vojska u Alanů, iránských plemen obývajících stepy podél Černomoří.

Instituce "sklavini" se objevuje později po smrti hunského vůdce Atily (roku453) a to v areálu pax bulgarica. Pricak určuje, že označení saklav (sklav) je turského původu a ve staré bulharštině je užívána ve dvou významech – chránit, ochránit, ale také cvičit, trénovaný (ráb) otrok.

 

Termín „sklavini“ neobsahuje etnickou nebo lingvistickou podstatu vztahuje se k barbarským profesionálním pohraničním vojskum. Omelian Pricak připomíná, že severové a sedm slovanských plemen bylo donuceno bulharským kánem Asparuchem chránit průchody Staré planiny před Římany a severozápadní hranici před Avary. Společně s pohraničními vojsky byl vytvořen nový typ "sklavinů" – otroci, kteří byli cvičeni ve vojenském umění a později zapojování do armády.

  

Arabské prameny používají termín saklab zejména v tomto smyslu. Sklavini jako pohraniční vojíni jsou přesvědčivě doloženi i v Chazarském kaganátu, který je následníkem Kubratova Bulharska, podobně tomu bylo i u Avarů. To vysvětluje jejich častý výskyt v byzantských pramenech, jako spolu účastníků útoků Bulharů a Avarů proti imperii. Je nemálo badatelů, kteří přijali tézy, že Avaři a Bulhaři byli nástrojem jehož pomocí se Slované objevili na historické scéně. Co se týče slovanského jazyka, Pricak určuje, že se rozvinul stejně jako lingua franca v rámci společenství profesionální armády.

 

V závěru ukrajinský historik upřesňuje, že v označení Veneti, Antové a Sklavini mají badatelé pominout dlouhou dobu vnucovanou etnickou matrici a místo ní tyto názvy zkoumat v kontextu tradic charakterizujících Pax nomadica. Lze očekávat, že jím předložená hypotéza nepotěší tzv. slavisty, Omelian Pricak však zvýrazňuje možnost, která poskytuje historikům prozkoumat jiným způsobem, ale také pochopit problematiku etnického formování Středověké Evropy.  

 

Výše předkládána vysvětlení řady vzniklých otázek není bez slabin a chyb. Jádro myšlenky je postaveno především na jedné socio-lingvistické analýze, kdy je pominuta archeologická stránka věci. V některých momentech je to nedostatečné pro uplatnění na vědecké úrovni. Je nutno také zdůraznit, že ve sféře humanitních věd je nutná doba pro přijetí a potvrzení této teze jako tradiční.

 

Publikováno 2007-03-04  21:30:18 Meto Naidenov

http://www.bg-history.info

                     

 

 

СКЛАВИНИТЕ - ПОГРАНИЧНИ ВОИНИ. ЕДНА ИНТЕРЕСНА ХИПОТЕЗА

През последните години тенденциите в проучването на проблема за етногенезиса и прародината на славяните, както и за най-ранната им история, отреждат една привилегирована роля на археологическите изследвания. Благодарение на новите находки учените имат възможност да допълнят и коригират очертаната в основни линии вече теория. Трудно обаче бихме могли да очакваме сериозни обрати в иначе спокойното и монотонно русло на проучванията.

При все това в следващите редове ще стане дума за една хипотеза, която по съвсем различен начин разглежда проблема и която със сигурност излиза извън полето на традиционното дирене. Неин автор е известният украински изследовател тюрколог Омелиан Прицак. През 1983 г. той публикува статия с непретенциозното заглавие “Славяни и авари”.

Работата може да се раздели условно на две части. В първата Прицак представя основните характеристики, които според него се наблюдават в организацията на номадските империи (Paces Nomadicae). Това са: управлението на харизматичните родове, облягащи се на дружини от професионални воини; територията на “империята”, която, макар да се променя, остава винаги в близост до важни търговски пътища, както и в съседство с уседнали държави (това дава възможност за постоянни грабителски набези в техните предели); земите са разделени на външна и вътрешна област, като всяка има собствена администрация; членовете на харизматичните родове обикновено поддържат тесни връзки с чуждестранни търговци, на които им осигуряват защита, а срещу това получават пари, оръжие и провизии.

Преди да се заеме с разгръщането на своята теза, Омелиан Прицак подчертава един важен момент – за да стане владетел на империята (рах), амбициозният водач трябва да си подбере дружина от професионални воини, след което да привлече вниманието към себе си, спечелвайки решителни битки. Следващата стъпка е да събере хора – било подчинявайки ги, било убеждавайки ги – от съседните пастирски или земеделски племена, които да бъдат обучени във военно дело и използвани за разширяването и поддържането на империята. Съвместният военизиран живот води, по думите на Прицак, до езикова асимилация и избледняване на диалектните различия. Така в крайна сметка се стига до налагането на един общ език (lingua franca) в империята, който заема мястото на езиците, говорени от отделните племена.

Направил тези заключения, Омелиан Прицак пристъпва към сведенията за славяните в историята на Йорданес. Въз основа главно на лингвистичен и исторически анализ той посочва, че венетите, склавините и антите са събрани на едно място в текста на готския историк не по етнически или езиков критерий, а “защото и трите термина се отнасят до институции на военни погранични колонисти”. С други думи, венетите, склавините и антите са били част от онези племена, които номадските империи привличали, обучавали и използвали във военните си начинания. Това личи и от самите им имена. И докато венетите били свързани с готите, то антите служили като погранична войска на аланите, ирански племена, обитавали причерноморските степи.

Институцията на склавините се появила по-късно, след смърта на хунския вожд Атила (453 г.), в ареала на рах bulgarica. Прицак приема, че думата саклав (склав) има тюркски произход и в прабългарския се използвала с две значения – пазя, охранявам и обучен, трениран роб.

Терминът “склавини” няма етническа и лингвистична същина, а се отнася до варварски професионални погранични воини. Омелиан Прицак припомня, че северите и седемте славянски племена били накарани от българския кан Аспарух да охраняват старопланинските проходи от ромеите и северозападната граница от аварите. Наред с пограничните войни, се развил и нов тип склавини – роби, които били обучавани на военни умения и после включвани във войската.        

Арабските извори използват термина саклаб именно в този смисъл. Склавини като погранични воини са засвидетелствани и в Хазарския хаганат, наследникът на Кубратова България, а също и при аварите. Това обяснява честото им споменаване във византийските извори като участници в набезите на българи и авари срещу империята. Не са малко изследователите, които приемат, че аварите и българите били инструментът, чрез който славяните се появили на историческата сцена. Що се отнася до славянския език, Прицак счита, че той се е развил като lingua franca в пределите на обществото от професионални воини.

В заключение украинският историк посочва, че когато става дума за венетите, антите и склавините, изследователите трябва да изоставят налаганата от дълго време етническа матрица и вместо това да ги разгледат в контекста на традициите, характеризиращи Рах nomadica. Допускайки, че предложената от него хипотеза “може да слиса” славистите, Омелиан Прицак все пак подчертава възможността, която тя ще даде на историците не само да разгледат по друг начин, но и да разберат проблема за етническото оформяне на Средновековна Европа.

Макар да предлага обяснение на редица възникнали въпроси, представената по-горе теза не е лишена от слабости и пропуски. Ядрото є е изградено преди всичко върху един социо-лингвистичен анализ, като е пренебрегната археологическата картина. Донякъде това предопределя и неуспеха є да се наложи в научното поле. Не трябва да се забравя също, че в сферата на хуманитарните науки е необходимо време, за да бъде възприета и се утвърди като традиционна една теза.

Публикувана на 2007-03-04 21:30:19 от metonaidenov