Římská říše a Sarmaté v době 1. stol. p. n. l. až  5. stol. n. l.

 

Bono Škodrov

Hlavním nepřítelem Římské říše v její expanzi na severovýchod je stát Sarmatů=Bulharů. Po rozpadu Říše Alexandra Makedonského a Řecko-baktrijského státu ve Střední Asii vznikají dvě nové říše Partská říše Mitridatů (r.114 n. l.) a Kušanská říše Sarmatů=Bulharů (50-240 n. l.). V bulharských letopisech „Džagfar tarichi“ je o zakladateli Kušanské říše Kanu Kašanovi napsáno následující: „ … Kašan je synem Kandžala a potomkem Albuga Sigerkana. Jeho matka je masagetská princezna … uskutečnil pochody na Východ až k řece Indus … na západě si podřídil Ulagce (Dáky). Na jihu uskutečnil vítězné pochody na Kavkaz a do Malé Asie“(díl III.  str.  87, 88) /1./.

Státní strategii těchto dvou impérii bylo držet pod kontrolou a monopol v obchodní výměně mezi Východem a Západem. Parthové kontrolují jižní obchodní cesty bývalé Persie ve směrech Egypt, Malá Asie, Balkán a Řím. Kušanská říše kontroluje severní obchodní cesty ze severozápadní Indie, přes Kaspické moře, severní Černomoří a poříčí řek Volha, Don a Dunaj ve směru Skandinávie, střední Evropa a Řím. O této době říká římský historik Plinius starší: „… Podle nejnižších výpočtů … každý rok…odchází z naší říše 100 milionů sestercii… a nám zasílají takové zboží, které se u nás prodává stokrát dráže.“ Toto určuje i vojenskou strategii Římské říše směrem na Východ.

Koruna – přilba sarmatských = bulharských panovníků

 

První střety mezi římskými legiemi a sarmatsko-bulharskými vojsky nastaly v severním Černomoří v 1. stol. p. n. l. za vlády Kána Saričina (v letech 107-65 p. n. l.) a Luciem Korneliem Sulou. V těchto střetnutích jsou Bosporské a Pontijské království pod vládou Mitridata VI. a Partské říše po dvou neúspěšných válkách se Sulou je uzavřen mír r. 85 p. n. l., tyto dva státy vypovídají podporu Kanovi Saričinovi a předávají území a prostor římským legiím. (Dějiny dávného Říma str. 169)

Koruna bulharských = sarmatských panovnic

 

V roce 66 p. n. l. římská vojska vedená Gneem Pompeem vtrhávají do Kolchidy a po tom i do Arménie (str. 190). „…Pokus Gnea Pompea (r. 65) projít údolím Fazis ke Kaspickému moři a ovládnout obchodní cestu na Východ skončil neúspěchem (str. 191)/2./. Syn Kána Saričina, Kán BeršKud=Katrag (r. 65-21 p. n. l.) uzavřel dohodu s kavkazským lidem Kotragů v bojích proti římským legiím.  Těchto bojů proti legiím Ginea Pompea  se účastní více jak 200 tisícová jízda na bulharské straně, podpořená 20 tisíci jízdními najatými u kavkazského národa Kotragů (Strabon-XI,5,6.). Po návratu Pompéa do Říma i přes svůj referát, že na Východě zvítězil:“ …porazil dvaadvacet východních panovníků“ upadá v nemilost! Neuskutečnil hlavní úkol: OVLADNOUT DAVNOU OBCHODNI CESTU NA VYCHOD. Společenské uznání jeho válečných úspěchů, mu zajistilo možnost si částečně zachovat moc, když formuje Triumvirát Pompeus, César, Krasus.

V letech 55-53 p. n. l. Krasus opět na sebe bere odpovědnost a zamíří se silnou armádou ze 7 legií a 4000 jezdců na Východ.  V kavkazském regionu, poblíž místa Sinaka je zabit a jeho armáda úplně zničena. Ze 40 tisícové římské armády se pouze 10 tisíc vrátilo na hranice římské provincie /2./, (str. 202). Později se v letech 36-35 p. n. l. setkal s vážným odporem v oblasti Kavkazu i Marcus Antonius /2./(str. 219). Proti legiím Oktaviána Augusta (r. 20 p. n. l.), které okupovali Arménii a dolní tok řeky Dunaje (r.12 p. n. l.- str.253) se postavil syn Kána Katraga, Kán Bardjil (r. 21-5 p. n. l.). Zadunajská úspěšná expedice byla zvýrazněna ražbou mincí v době císaře Tiberia (r. 14-37 n. l.) tomu odpovídá Kán Suvar, syn Kána Bardjila (r. 5-23 n. l.). >

V době vlády císaře Claudia (v letech 41-54 n. l.) „…Do závislosti na Římské říše se dostala Olivia, Chersonés, Bosporské království /2./ (str. 259). To je doba Kána Kumuk, syn Kána Suvara (v letech 23-46). Jeho syn Kán Barin (v letech 46-106) bojoval v letech 55-62 s římskou armádou vyslanou do Arménie císařem Neronem (54-68). „…Římané byli donuceni kapitulovat… /2./ (str.261).

O Kánu Barinovi je zaznamenáno: „ …Měl přání pomstít smrt svého děda Saumaka a obsadil Chersonés s podmínkou aby mu vydali sochu Tama, vojevůdce, který zajal jeho děda. Jakmile dostal jeho sochu usekl jí hlavu a nechal pochovat u hrobu svého děda a potom se vydal na pochod proti městu Darbazan a vyvrátil je (díl 1. III. str. 89).

O císaři Domicianovi (81-96) existuje jedno následující svědectví: „...  římská armáda se přiblížila ve středním Zakavkazí v místech Darjalského pásu a budovala zde pohraniční opevnění se snahou ovládnout průchody ke Kaspickému moři. Snaha skončila naprostým neúspěchem a podkopala autoritu císaře Domiciana /2./(str. 269-270).

Císař Traján (98-117) v r. 101 s velkou římskou armádou překročil Dunaj a zamířil k hlavnímu městu Dacie – Sarmizegetuze. Po krátkém přiměří následovali pochody císaře Trajána s nejednoznačným cílem ovládnout kontrolu na severní obchodní cestě Sarmatů=Bulharů a jižní obchodní cestu Partie /2./(str. 271-273). Na počest svých vítězství nechal císař Traján postavit v Římě tzv. Trajánův sloup na kterém jsou zvláště cenné pro dějiny sarmatsko=bulharské reliéfy. Podle těchto reliéfů je nám představena bojová výzbroj a fyzický vzhled starých Bulharů. Doba odpovídá vládě Kána Kavila a Kána Kubara.

Pochody a politika císaře Trajána a jeho následovníků Adriána a Antonia Pia vytvářejí protiklady a rozdělení ve vedení státu starých Bulharů. Syn Kána Kubara, Kán Artan, zakázal obchodování a omezoval obchodníky. Z tohoto důvodu vznikl vůči němu vnitřní odboj a byl nazýván Taš-Baš, což znamenalo zbojník. Proti němu byla i jeho sestra Bojar-Kiz. Aby upevnil svou pozici najal Kán Artan do státních služeb hunským oddíl a za velícího, sabat-tarchana, jmenoval Agardžu. Pod tlakem ostatních barchanů a své sestry vstoupili Kán Artan a Agardža do vzájemného souboje ve kterém Kán Artan r. 150 zahynul, jeho sestra se provdala za hunského vojevůdce  Agardžu a ten by prohlášen za Kána.  Bojar-Kiz a Agardža jsou na počátku rodu Dulo (1. díl III. str. 89-90).

Ve vzniklé situaci se syn Kána Artana - Šada Banat přemísťuje se svými přívrženci do oblastí Kavkazu. V době císaře Antonia Pia (138-161) jsou poprvé zmiňováni Alané jako něco odlišného nebo odděleného od Sarmatů: „ …Na černomořském pobřeží Římané podporovali obyvatele města Olivia proti útokům Alanů /2./ (str. 277). Pravděpodobně jsou to útoky Šada Banata. V roce 162 byl císař Marcus Aurelius (161-180) donucen přesunout legie od dunajské hranice do Kavkazského regionu s vojevůdci Ovidiem Kasiem a Staciem Priskem. Na počet vítězství nad Sarmaty vydává do oběhu mince s titulem „Sarmatský“ r. 177.“

„…Během roku 167 n. l. germánský kmen Markomanů, žijící za Dunajem, spolu se Sarmaty … prorazili římská pohraniční opevnění a začali pustošit pohraniční provincie impéria…“ /2./ (str. 278).  Na památku vítězství v bitvách se Sarmaty vydávají mince císařové Komod (180-192) i Karakala (211-217), což odpovídá době Kána Borise (189-210), syn Bojar-Kiz a Agardži a dále Kán Barak je synem Kána Borise. Po císaři Trajánovi již nikdo z nich nebyl tak blízko věkovitému cíly římské říše ovládnout kontrolu na severní obchodní cestě mezi Východem a Západem. Něco navíc vzájemné boje proti Sarmatům=Bulharům jsou přenášeny více do středu Evropy a do hloubky římských území.

Svědectví proti komu bojoval císař Decius (249-251) ve své poslední bitvě jsou značně protikladné: „Skytové“…“Gotové“…? Ti jakmile přešli řeku Dunaj vstoupili do Dolní Mízie.  Císař Decius přemohl 30 tisíc nepřátel, a posléze v boji sám zahynul. V bulharských letopisech je to popsáno tímto způsobem: „Kan Barandžar, syn Kana Baraka (l. 235-271)  spolu s najatými do bulharských služeb Kotragy v r. 251 rozbil vojska císaře Decia. Sám císař padl v boji. Po tom vojska Kána Barandžara rozebrala římské majetky u Černého moře a útokem převzala město Darbazan pro neplacení daní“ (1. díl III. str. 90).

Kromě Kotragů najímaných do služby, měli Sarmaté i jiného mnoholetého spojence Masagety. Na počátku tohoto zkoumání jsme upozornily, že matka Kána Kašana, zakladatele Kušansko-sarmatské říše je masagetskou princeznou. Část masagetských rodů (Rosomonové) se přímo účastní řízení Sarmatsko=Kušansko=Alansko=Bulharské Říše.  Podobné právo účasti na řízení získávají i některé hunské rody po svatbě Bojar-Kiz s Agardžou (r. 150). O najímaných do bulharské služby Kotrazích nejsou údaje o jejich přímé účasti na řízení státu. Podobné údaje nejsou ani o Gótech.

Hlavním faktorem řízení v Římské říši je Senát. Podobné funkce ve státě Starých Bulharů má Kinéšt - Veliké shromáždění, které v souladu s ústavou „Tore“, nepřevyšuje 500 rodů, administrativních, vojenských a společenských představitelů (1. díl III. str. 120). Vzhledem k chybějícím údajům, že by se Gótové účastnili řízení státu, přesto jsou rozmístěni na sarmatských územích (r. 230), činíme závěr, že jsou najímáni do státní služby podobně jako Kotragové. To vysvětluje i jejich pozdější vyhánění z území Sarmatie jako neloajální a beznadějné spojence.

Příklad neloajálnosti nacházíme v dobách císaře Claudia II (268-270) v bitvě u Dunaje nedaleko Nausus (dnešní Niš) z roku 269. „…Po těžkém boji uspěli Římané přemoci číselnou převahu gótských družin a jejich spojenců (tj. Sarmatů pozn. autora)… Desítky tisíc zachráněných Gótů přešli do služby v římské armádě nebo byli umístěni na opuštěná území jako kolonisté …“ (2.díl str. 346). Po této bitvě: „…na bojovém poli zůstalo na 50 000 nepřátelských trupů, desítky tisíc bojovníků, žen a dětí bylo zajato a prodáno do otroctví. Klaudius II oznámil římskému senátu …pole jsou oseta jejich kostmi, cesty jsou přerušeny jejich trupy, jejich ohromné kolové doprovody zůstali bez ochrany.  Klaudius II  umírá r. 270 na mor, a jím označený následující císař, který byl u této bitvy obyčejným vojevůdcem, Aurelian, vydává emisi mincí na památku vítězství nad Sarmaty a upevnil obranu Říma, když před dávnými pevnostními zdmi města nechal stavěl novou obranou linii z vysokých cihlových stěn tzv. „Aurelianovu stěnu“ (r. 272) ale: „při jednom pochodu na východ (r. 275) byl zabit /2./ str. 348).

Po svém vítězství nad císařem Deciem (r. 251), byl Kán Barandžar také donucen oznámit Velkému shromáždění  porážku svých armád v bitvě u Niše (r. 269) i o bázlivém a zrádném chování najatých do bulharské služby Gótů. Výhrady k jeho vedení byli těžké. Toto vytváří krize v řízení Sarmatie. V r. 272 přejímá státní řízení jeho syn Kán Hermes a potom jeho vnuk Kán Baradž a pravnuk Kán Altiš /1./ str. 90). 

Císař Prob (l. 272-282) vydal emisi mincí na vítězství jeho vojsk a porážky  Sarmatů=Alanů= Bulharů a jejich spojenců Gótů na dolním toku Dunaje a v Ilyriku. Císař Dioklecián (l. 284-305) uskutečnil vojenskou a administrativní reformu a vydal emisi mincí k úspěšným válkám na Dunaji. Císař Konstantin I. (306-337) také vydal emisi mincí na počest svého vítězství nad Sarmaty a Góty v r. 322. Císař Konstantin II (l. 337-351) nanesl „barbarum“ Sarmatům porážky v dolní Panonii a Mízii a také vydal emisi mincí /3./.

Agresivní politika Římské říše vůči Sarmatům=Bulharům je přinutila hledat politické a spojenecké řešení. K tomu došlo v době Kána Altiše a pravděpodobně po posouzení a schválení v Kineštu na Velikém shromáždění. Dcera Kána Kama, Turan Bika,  uzavírá sňatek s najatým do bulharské služby hunským náčelníkem Boljumarem. Jeho původ a jméno je ze Střední Asie. Na počátku tohoto sňatku jej dcera Kána Kama, Turan-Bika neměla ráda pro jeho mongoloidní vzhled. Ten však projevil vysoký státnický  talent a diplomatické umění. V pozměněné podobě nachází legenda o princezně Turan Bika a Boljumaremsvé vyjádření v operetě Turandot z konce 19. stol. Jakmile přijal státní odpovědnost od Kána Kama, uskutečnil státní a společenskou reformu, reorganizoval vojenské síly a strategii.  Přenesl hlavní město z míst na březích řeky Volhy do míst na březích řeky Donu /dnešní Kiev/ a je pojmenováno Kán-Balin.

Kán Boljumar (l. 363-378) je z rodu Dulo je znám v historiografii pod názvy: Boljumar-Šek, Šek-Alp, Balambér, Balamir. Výsledkem tohoto sňatku je trvalý svaz mezi Sarmaty=Bulhary a Huny. Balambér na základě sňatku s princeznou Turan Bika a z rozhodnutí Kineštu -Velkého shromáždění uskutečnil nábor a zajistil přesídlení. Značné síly Hunů uskutečnily pochod ze Střední Asie zároveň s ženami, dětmi a svou rodovou organizací a byli umístěni na sarmatských územích, což současná historiografie nazývá “Velkým stěhováním národů“.  Gótové byli předem vyrozuměni, aby si hledali nová území.  Pro jejich nesouhlas byl nucen Alp-Bij, syn Turan-Bika a Boljumara, použít vojenskou sílu. S reorganizovanou armádou, doplněnou hunskými oddíly uskutečnil Kán Alp-Bij (l. 378-402) první vojenský pochod proti Římské říši (r. 378). Jeho protivníkem je císař Valent (l. 364-378). Rozhodující střetnutí se uskutečnilo u Adrianopole (Edirne-dnešní Turecko), kde Kán Alp-Bij rozbíjí 80-ti tisícovou elitní armádu císaře Valenta. Císař utekl a schoval se ve svém paláci, který Hunové podpálili /díl 1. str. 13/. V popelu paláce nalezl Kán Alp-Bij zlatou korunu císaře Valenta, kterou odnesl jako dárek svému otci Boljumarovi-Šekovi. Na počest tohoto vítězství je Kán Alp-Bij nazýván také Kán Dere /tak nazývali Bulhaři Adrianopolis/  i Kán Arbat /tak Bulhaři nazývali blízké pohoří Rodopy, kde proběhla bitva/.  „…Po bitvě u Adrianopole vládcové Římské říše již nemohli obnovit římskou armádu … porážka měla katastrofální následky pro Římskou říši /2./ (str. 275).  V dějepise se po roce 378 sarmatský stát zdánlivě vytratil a jsou vzpomínáni pouze Hunové nebo Huno-Bulhaři. Kán Arbat je představován jako hunský vojevůdce se jménem Donat a vítězství u Adrianopole je připisováno Gótům!???

Po této vojenské katastrofě se řízení Římské říše ujímá císař Teodosius I (l. 379-395). „…Gótové jsou oficiálně přijati do římské armády…“ /2./ (str. 275). V roce 395 je císařství rozděleno mezi jeho dvěma syny Císařem Honoriem (l. 395-425) s hlavním městem Římem a Císařem Arkadiem (l. 395-408) s hlavním městem Konstantinopolí. Hlavní město Sarmatů=Bulharů, Kan-Balin (dnešní Kiev) je na počest vítězství nad císařem Valentem z r. 378 přejmenováno na Kan-Dere. Na blízkém vrchu jsou zde pochováni Kán Boljumar-Šek a Kán Alp-Bij a je zde vyzdvižen vysoký pomník ve znaku roku Dulo /1./ (díl I. str. 14).

Kán Karaton (l. 402-414), nejstarší syn Alp-Bije se vyznačoval ohromnou fyzickou silou a často v hlavním městě pořádal soutěže v zápase /1./ (díl III. str. 91). V té době byl, Urus /velikým/ tarchanem  /představitelem vlády/ jeho bratr Muenčak, otec Attily. V současné historiografii je Kán Karaton představován jako hunský vůdce známý pod jménem Charaton.  Zatímco mezi třemi státy jsou klidné a regulované vztahy, Gótové přijatí do státní služby v římské armádě, vedení Alarichem (l. 396-410) nanášejí obyvatelstvu již rozdělené Říše římské nejnelidštější a kruté porážky. To donutilo císaře uzavřít smlouvy a hledat podporu u bývalého věkovitého protivníka Sarmatů. Císař Teodosius I získává r. 388 podporu od Kána Alp-Bije proti jeho protivníkovi na trůně, Maximovi, a roku 400 i vojenskou pomoc proti Gótům, kteří obklíčili  Konstantinopol.  Vojenskou pomoc proti Gótům dostal i císař Honorius od Kána Alp-Bije r. 409 na ochranu Říma. Jsou údaje o tom, že po smrti Kána Karatona, dostává jeho bratr, mladší syn Alp-Bije, Kán Urus Ruža Burgas (l. 413-434) 350 funtů zlata roční daně od Teodosia II (l. 408-451).

V soudobé historiografii je Kán Urus Ruža Burgas  představován jako jediný představitel Hunů, který uzavřel dohodu s Byzancí a je nazýván pod jménem Roas. Narodil se v době pochodu jeho otce Kána Alp-Bije  proti císaři Valentovi tj. roku 378, jeho matkou je masagetská kněžna z rodu Urus-Ruža (Rosomoni). V té době, třetí bratr Muenčak, otec Bledy a Atily zaujímal post Urus-Tarchana tj. hlavou státu.  Po smrti Muenčaka, který byl pohřben poblíž jeho děda Kána Boljumara. Kán Urus Ruža Burgas zemřel r. 434 na břehu řeky Dunaje a místo bylo nazváno podle jeho jména (dnešní město Ruse) /1./ (díl III. str. 91).

V uzavřených smlouvách s Byzancí a Západní říší se znovu potvrzuje, že Panonie patří Sarmatům=Bulharům. Po smrti Kána Urus Ruža Burgase dva synové Muenčaka a vnuci Alp-Bije, Kán Bleda (434-445) a Kán Attila (434-453) se stávají spoluvládci a uzavírají s Byzanci obnovenou dohodu, ve které je suma každoroční daně zvýšena na 700 funtů zlata, jakož i klauzule určující hranice a jejich ochranu, obchodní vztahy a další. V Konstantinopoli získává Kán Attila hodnost magister militum. V roce 441 pro nedodržení dohody Kán Bleda a Kán Attila se ujímají vojenské akce proti Byzanci. Císař Teodisius II. byl donucen r. 443 uzavřít smlouvu s těžkými podmínkami.

Nedostatečnou jsou vyjasněné události vedení války mezi Attilou a Západní říší. Již jsme poznamenali vojenskou pomoc Kána Alp-Bije poskytnutou císaři Honorovi proti Gótům (r. 409). V roce 423 Kán Urus Ruža Burgas znovu poskytuje vojenskou pomoc císaři Honorovi proti uzurpátorovi Janovi, který uskutečnil pokus převzít vládu. Po smrti císaře Honoria v r. 425 dostává jeho nezletilý následník, císař Valentian III. (r. 425-455) znovu pomoc od Kána Urus Ruža Burgase pro jeho udržení u moci. Vzájemné vztahy mezi oběma státy jsou regulovány smlouvami zahrnujícími vymezení hranice a jejich ochranu, obchodní vztahy a další včetně vojenské pomoci. Roku 435 hlavní velící římských armád Aetius, dostal vojenskou pomoc proti Burgundskému králi Gundacharovi.

V roce 437 římský vojenský náčelník Litorius získal vojenskou pomoc v Armoriku /4./ (str. 113). Prisk, který pobýval určitou dobu v hlavním Atilově městě v Panonii, ho označuje jako: „ …velkého státního činitele, který uskutečnil veliké věci…“ Prisk a jeho současníci konstatují, že ve státě Kána Atily není otroctví, vysoké daně, cizinci zde žijí v klidu a rozdílnost víry nepodléhá pronásledování. Někteří badatelé poznamenávají vměšování Atily do vzájemných vztahů mezi Franky, spojené s následnictvím trůnu (r. 447). V bulharských letopisech je poznamenáno následující: „…vydal se mezi Alamany a Franky, protože jejich král otrávil svoji ženu – Kánovu sestru …“ /1./ (díl I. str. 14). Možná, že zde je klíč k vyjasnění změny vztahů mezi Attilou a Aetiem, který na počátku jejich vztahu našel přístřeší a pomoc u Attily, posléze využil Germány a Franky ve válce proti Attilovi – Katalaunská bitva. 

Zde je nutno doplnit i to, že když sestra císaře Valentina III, Honória, odeslala prosbu o pomoc k Attilovi (r. 450), ten požádal o souhlas Ravenské vlády se sňatkem s Honórii. V takovém případě by získal polovinu Západní říše a zejména Galii. Ne považujeme za hodnověrné, že Kán Attila utrpěl porážku v Katalaunské bitvě za podmínek, že hned po tom vyslal část svých armád proti Byzanci a s druhou  částí jeho vojsk  se objevil před stěnami opevněného města Říma. Do dnešního dne nejsou publikovány rozhovory mezi Kánem Attilou a papežem Leo I. Těžko by se Kán Attila i se svými vojsky vzdálil, aniž by nebylo dosaženo vzájemně přijatelných a strategicky pozitivních výsledků, vyjádřených v písemné smlouvě mezi oběma stranami. 

Po svém návratu do hlavního města a vystoupení před na Velkém shromážděním, vojskem a lidem, v době začínajících svátků...umírá za nevyjasněných okolností. Dá se připustit hypotéza, že byl otráven byzantským agentem. Příčina úmrtí Kána Attily by  mohlo vyjasnit zveřejnění dosud nepublikovaných textů a dohod mezi Kánem Attilou a císařem Valentianem III, předané papeži Lvu I.. Jeho smrt v současné historii je označována za konec „krutého útoku Hunů na Evropu“ je ve své podstatě koncem vzájemně výhodných kulturních, obchodních a státních vztahů mezi státem Sarmatů=Bulharů a Římskou říší. Je to konec Západní Římské říše... Potomci Kána Attily vedou celou řadu krutých a dlouhodobých válek s Byzancí.

 

Následující příloha je spojena se zkoumáním autora o písemných znacích Starých Bulharů a jejich reformě z poloviny 9. století

 Materiál zaslal: Bono Škodrov

V počáteční fázi našeho výzkumu v roce 1964 byla naše pozornost přísně zaměřena na archeologickou, grafickou srovnávací analýzu „Písemných znaků Starých Bulharů a jejich vazbu na písemné soustavy jiných civilizací“. Posléze jsme došli k závěru, že písemné znaky Starých Bulharů, které někteří badatelé mechanicky nazývají „runovými“ jsou v podstatě částí dávných písemných znaků Bulharů. Další část znaků nejsou ani řecké,  ani fénické ale mnohem starší. Postupně zkoumáním jednotlivých znaků Starých Bulharů po sobě a srovnávací analýzou písemných soustav jiných národů a civilizací, jejich nositelů a písemných „zdrojů“ a jak se opodstatňuje historická „věda“ na základě doložených faktů, docházíme k závěru, že dějiny Bulharů jsou systematicky a hluboce falzifikovány.

http://balgarite.interbgc.com

Později, po 30-ti letech, v roce 1994 se autor výše uvedeného výzkumu rozhodl obnovit časový sled našich předků Bulharů.

Cyklus poselství předků:

Kán Tochol=Attila=Avitochol

r. 434 - 453

 

Kán Ilak

r. 453 - 454

syn Attilův

 

 

zahynul v bitvě u řeky Nedau

Kán Chursa

r. 454 - 469

syn Attilův

Zuřivý mstitel za úmrtí svého otce Attily a svého bratra Ilaka, zaměřil část svého vojska do útoků na Byzanc.  Jeho základním nejvěrnějším kontingentem jeho vojsk jsou Hunové a menší část jsou Sarmaté. Za úmrtí Kána Dezingicha ze zálohy je odpovědný vládce Gótů Teodorich, který byl za tento čin odměněn Byzancí předáním města NOVAE=Svištov.

Kán Irnik

r. 463 - 489 

syn Attilův

Rozdíl v koncepci mezi dvěma živými bratry, syny Kána Attily, Chursou a Irnikem byl následující: „…okamžité napadení Byzance nebo upevnění sarmatsko-bulharského státu ze stavu způsobených porážek byzantinskou diverzí???“  Kán Irnik dostal podporu od starých sarmatsko-bulharských rodů i značné části starých hunských rodů.

Kán Audan

r. 463 - 489 

syn Ilaka

Aby nebyl zavlečen do přímých státních protikladů svých strýců a jejich koncepcí řešení osudu jejich děda Kána Attily a otce Kána Ilaka, byl zpočátku odpovědný za východní území říše Kána Attily. Následně připravil základnu a novou armádu na pochod na Západ.

Kán Masgut

r. 489 – 505  

Syn Irnika

Vrchní velitel armád jeho strýce Kána Audana, uskutečnil pochod vojsk na západ k vykonání trestní sankce proti Byzanci a Frankům nesoucí odpovědnost za zabití jeho děda Kána Attily a jeho strýce Kána Ilaka

Kán Mundo=Rean=Tatra Banat

r. 505 - 520 

Syn Masguta

Přijal svou misi a pokračoval v trestné výpravě. Byl věrný ideálům svého děda Kána Attily vytvořil podmínky lepšího života pro lidi v rovinatých oblastech Banátu a pohoří Tatra které dodnes nesou jeho jméno. Měl vojenskou převahu a možnost převzít Konstantinopol, ale následoval svého děda Attilu a neuskutečnil to.

Kán Bolgar

r. 520 - 522   

Syn Munda

Dostával daně z Persie a Byzance

Kán Gostun

r. 527 - 528 

Syn Masguta

Uskutečnil pokus zavést křesťanskou víru byl proto zabit

Kán Mugel (Moger)

r. 528

Syn Masguta

Kán Ajár

r. 528 - 531

Syn Masguta

Kán Bojarkiz - panovnice

r. 520 - 535 

Vdova  Kána Bolgara

Přerušila války s Byzancí a uzavřela s ní dohodu

Kán Zabekán=Katrag

r. 531 - 563

Syn Gostuna

Obnovil boje s Byzancí

Kán Bojan=Sandilch

r.  535 - 590

Syn Munda

Uzavřel dohodu s Avary a společně vedli války s Byzancí a Franky

Kán Askal

r. 563 - 593

Syn Bojana

Kromě Avarů přijal za spojence Uluče /Slovany/ a společně zaútočily na Konstantinopol

Kán Alburi

r. 593 - 602

Syn Askala

Společně s Avary vedl války proti Byzanci

Jurgan Teles

r. 602 - 605

Bratr vdovy Kána Alburi

Přerušil spojenecký svazek s Avary a uzavřel dohodu s Byzancí

Kán Kubrat (také Kurt bat)

r. 605 - 665

Syn Alburi

Vyhnal Avary do Panonie a pověřil svého bratra Šambata uskutečnit trestní výpravu proti nim. Šambat porazil Avary, převzal jejich území a vytvořil zde nezávislý stát „Duloba“ (Období Sámovi říše pro čtenáře v Čechách l. 634-641).

Kán Batbojan            

 

Syn Kubrata - Kavkaz

Kán Asparuch  (Isperich )

r. 681 - 700  

Syn Kubrata - Délta Dunaje

Kán Kubar           

r. 679 - 685

Syn Kubrata - Makedonie

Kán Alcek (Alciok) 

r. 631 - 632

Syn Kubrata - Itálie

Kán Kotrag    

r. 665 - 677 

Povolží

Základní prameny:

/1./. Джагфар тарихы. Свод булгарских летописей. Том І. 1993, ІІ. 1994 и ІІІ. 1997. Оренбург. Djagfar tarichy, Soubor bulharských letopisů, Díl I. 1993, II. 1994 a III. 1997 Orenburg

 /2./. История на древния Рим. В. И. Авдиев и др. С. 1974 Dějiny dávného Říma, V. I. Avdiev a další S. 1974

/3./. Тема борбы с племенами европейской сарматии и скифии в монетной чеканке римской империи. М. Г. Абрамсон. 1999. Вестник известия древности. Téma bojů s národy evropské Sarmatie a Skitie v monetární ražbě římské říše M. G. Abramson. 1999. Noviny zprávy dávnosti 

 /4./. Упадок и гибел западной римской империи и возникновения германских королевств. А. Р. Корсунский, Р. Гюнтер. М. 1984. Úpadek a zánik západní římské říše a vznik germánských království. A. R. Korsunskij, R. Gjunter M. 1984    

/5./. Ischezle zivilizazie  London – Beograd 1965

/6./. А . В . Симоненко . Некоторые дискусионые вопросы современного сарматоведения. Вестник известия древности. Бр.1. 2002.- М. A. V. Simonenko,  Některé diskusní otázky soudobého sarmatského výzkumu, Vestnik izvestija drevnosti, r. 2002, M.

 

Překlad: Nikolaj Nikolov 08.07.2008