SARAKT

Tato stránka je prodloužením tématu, které mělo podstatný význam pro rozvoj "nového bulharského národního obrození po roce 1989".

Pro čtenáře českého se zde otevírá možnost nahlédnout pod pokličku nového odhalení celé jedné civilizace, která svým příchodem do evropského prostoru v dávné minulosti bezprostředně zasahovala do vývoje kulturního, historického, uměleckého ale i do mezistátních vztahů na od konce antiky až poloviny středověku v jihovýchodní Evropě. 

Překlady vybraných statí mají za úkol přiblížit široké veřejnosti v Čechách témata, která jsou z jazykových důvodů, rozdílnosti abecedních systémů, historických pramenů pro mnohé z nás nedostupné a přitom obsahují poznatky obecně blízké a společné.  Pro řadu středoevropanů bude jistým překvapením kolik zvyklostí a poznatků užíváme, aniž bychom znali jejich původ nebo význam. Nyní jsou k dispozici i prameny, které mění dosavadní poznání, jsou odstraňovány dosavadní umělé bariéry a jsou tak stavěny nové mosty poznání.

Možné významy starobylého výrazu sarakt ve staré bulharštině:

První výraz označuje "frontální linii seskupení bulharského vojska" ve standardním postavení centrum (postavení ve středu vojska), levé a pravé křídlo, řízené prvním, druhým a třetím podle důležitosti státním činitelem. Podle Chambarlijského nápisu Kan_sjubigi (nejvyššího panovníka) Kruma Strašného

Druhý význam obecně přijímaný v akademické historii je, že tento výraz vyjadřuje "Stát".

Třetí výklad podle Petra Dobreva v jeho knize „Balchara poblíž Pamíru. Pohled na prabulharskou vlast“  (str. 168).  Podle něj označuje výraz sarakt  - "hraniční oblast státu"

Na své cestě z původní vlasti v centrální Asii přichází na konci antiky do Evropy mnoho vzájemně spřízněných národů, nyní se otevírají možnosti vyjádřit, čím vším přispěli k naší současné kulturní identitě a jak ovlivnili současnost. Myšlenka utváření samostatného, nezávislého a suverénního státu schopného hájit se všemi dostupnými silami byla do evropského prostoru přinesena z východu jako protikladu k tehdejšímu pojetí místního jednotného prostoru Pax Romanum. Pro současného čtenáře bude jistě zajímavé pochopit rozdílnost tehdejší situace a konfrontovat ji s dnešní evropskou současností. 

Většina antických autorů popisuje všechny stepní národy bez rozdílu v podmíněnosti strachu z neznámého. Hovoří pouze o jejích schopnostech pastevectví, kočovnictví o bojovnosti, hrabivosti a agresivitě lidí ze stepí. Odsuzují jejich barbarskost neznámého vzhledu, vyznání, neúctu k symbolům Římanů, nerespektování pravidel válek.

Čím se tedy liší "pastevecké národy" proti antickému Římu co jim pomáhá docílit nad ním v konečném okamžiku převahu, která tak vytváří základ nového historického období navazujícího na antiku. Již úvodní označení, že stepní národy se živili, zabývali se pouze pastevectví je informace neúplná a ne zcela pravdivá. Z oblastí původního výskytu stepních národů z míst, kde se v současnosti nacházení pouště střední Asie, jsou dnes v píscích nalézána města zásobovaná z blízkého okolí rozsáhlou zemědělskou produkcí na zavlažovaných plochách. Rozsah starověkých městských aglomerací ve střední Asii dává této oblasti specifický název "oblast tisíců měst". Městská sídliště jsou středisky rozvinuté řemeslné výroby, známé zpracováním přírodních zdrojů, těžbou surovin, zpracováním kovů, tvorbou slitin, opracováním nerostů, výbrusem drahých kamenů. Z místních měst vycházejí karavanní cesty podporující obchod nejen místního významu při vzájemné výměně produktů a zboží mají rozhodující význam při podpoře dálkového obchodu napříč kontinentem. Tyto cesty jsou dodnes viditelné s použitím satelitních snímků mnoha míst ve stepích Asie ze kterých je vidět jak se jednotlivé cesty paprskovitě rozvíjejí na všechny světové strany. Odtud vychází potřeba starých civilizací pečovat o trvalou ochranu přepravních cest, míst karavanních útočišť a s tím související výběr poplatků. Městská sídla jsou i středisky výměny poznatků, myšlenek a z toho pramenícího požadavku na tolerantnost vůči jiným vyznáním, národů a kulturním vlivům.

Na uvedeném ekonomickém základě se rozvíjí rozsáhlá rodová tradice, která se přenáší do podoby státního systému. Jednotlivé rody mají své zastoupení ve státní radě (Kinešt - parlamentu), který určuje způsoby vedení státu určuje volbu panovníka a způsoby a tradice následnictví a tím způsob vedení a vlády státu na daném území podle základního zákona "Tore". Parlament schvaluje všechna zásadní rozhodnutí mající vliv na život všech zúčastněných rodů. Rozhoduje se zde o obsazování státních funkcí, kontroluje plnění úkolů státní správy, výběr daní a ochrana územní celistvosti státu. Podle základního zákona je člověk od přírody svobodný a nemůže být zotročován, tím se tento systém vlády výrazně liší od římského chápání práv a svobod. Osobní svoboda jednotlivce je úzce spojena s jeho závislostí na rodových tradicích a ochotě jednotlivce v zájmu národa přijímat a plnit úkoly schvalované na nejvyšším shromáždění. Každý jednotlivec zná své místo ve společnosti (rodu, shromáždění, vojenském útvaru) a je od něho požadována odpovědnost jednotlivce za osud ostatních členů rodu (společnosti).

K zajištění kontinuity práva je k dispozici grafická soustava znaků u nás známé jako runové písmo, kde rozhodující zákony parlamentu jsou vyryty do kamenných stél. Rozhodující mezistátní úmluvy a smlouvy jsou tak zachyceny na věky v kameni a nic je nemůže změnit.

Původní tvrzení o stepních národech, že jsou pouhými chovateli nezměrného množství dobytka je v přímém protikladu s rozsáhlou stavební činností nalezenou ve stepích Severního Kavkazu. Kde rozsáhlá území jsou vzájemně oddělována obranými stěnami z opracovaných kamenných kvádrů zamezujícími pohyby cizích vetřelců. Stavební činnost je spojována také s výstavbou zavlažovacích kanálů a zavodňovacích systémů asijského typu. Rozsáhlá stavební činnost je známá také z těžby a zpracování drahých nerostů a tavením  a dalším zpravování kovů.

Na obranu před vnějším nepřítelem jsou lidé vychovávání od dětství. K obraně proti vnějšímu nepříteli se nezapojují pouze vybrané (úzce specializované, cvičené) útvary ozbrojených sil jsou zapojováni všichni práce schopní obyvatelé. Od obrany jsou schopny se zapojit i ženy, které vládnou zbraněmi stejně tak dobře jako muži (u Skytů a Sarmatů známé Amazonky). Rozsáhlé zkušenosti nejdříve z obraných bojů vedli stepní národy k vývoji specifických způsobů obrany a posléze i k útokům na cizí území. Každodenní práce s koňmi, lov na velké vzdálenosti vedli ke stavbě rychlých dvoukolek umožňující boj na velkou vzdálenost podporovanou reflexními luky. Proti vybraným pěším římským legiím se postupně stavěli rychlé i obrněné jízdní oddíly schopné bojovat v pohyblivých útvarech na základě signálních soustav. V konečném výsledku i s menším počtem nasazeným sil byli stepní národy schopné nanášet značné ztráty na straně římských armád a postupně je neutralizovat a přenášet bojovou činnost z Asie až do střední Evropy. Založili tak revoluci v použití nových vojenských technik, výzbroje a výstroje, které byli později přebírány i jejich protivníky.

Rozsáhlé stepní prostory a život jednotlivců na těchto územích měl vliv i na vytváření náboženských představ lidí. Pro řadu národů z této oblasti je přirozené chápání přírodních sil s nimiž jsou v každodenním kontaktu. Jejich víra v planetární systém je ovlivněna pravidelným pohybem vesmírných těles, které určují běh života lidí i okolní přírody. Dlouhodobé poznatky lidi ze stepí je vedli k sestavení vesmírného kalendáře, který je dodnes považován za jeden z nejpřesnějších kalendářů na světě (oceněn i organizací UNESCO).  Tento kalendář byl posléze převzat a je užíván do dnes asijskými národy v podobě čínského lunárního kalendáře. Rozsáhlé poznatky přírody mají své uplatnění i ve filosofickém smyslu. Lidé jsou součástí přírody a přírodního cyklu, který má svůj pravidelný řád. Člověk má v tomto systému přesně vymezené místo je na přírodních silách závislý a je jimi ovlivňován. Shromažďováním poznatků jsou pověřování jejich védové, volchové, šamané jsou znalí přírodních sil a schopní předvídat budoucnost. To je důvodem proč jsou přímo podřízení nejvyššímu vládci, který se s nimi radí před přijetím každého důležitého rozhodnutí.

Historické období nazývané dějepisci dobou stěhování národů je obdobím střetáváním civilizací,  nejde pouze o ozbrojený konflikt o území, kořist a ničení údajně vyspělejšího antického světa. Jde o konflikt kultury, filosofický proudů a hodnotových kritérií lidí s naprosto odlišným chápáním světového názoru. Jsou to právě stepní národy, které výrazně zasáhli do vývoje monoteistických náboženských směrů Kušanská říše se zasadila o prosazení budhismu v Indii, Chazarská říše uplatněním judaismu na severním Kavkaze (cca l. 800-1242), osídlením Bulharů na novým územních v je křesťanství rozšiřováno v jihovýchodní Evropě a vlivem dalším Bulharů je prosazován islám v rozsáhlých oblastech podél toku řeky Volhy. Všechna monoteistická náboženství musela reflektovat tisícileté zkušenosti stepních národů a zapracovat do svých soustav zkušenosti, zvyky a tradice těchto národů bez těchto úprav by nové myšlenkové směry byly nepřijatelné.

Termíny stát, víra a národ jsou do dnešních dnů tři výrazné pilíře na kterých stojí současná civilizace a soudobé státní útvary se bez těchto základů neobejdou. Tyto trvalé pilíře pomáhají jednotlivým národů prosazovat svou svébytnost, rozdílnost a unikátnost proti sousedů nebo i ve spolupráci s okolními sousedními národy a státy. Právě tyto hodnoty mají svůj základ v době, která je dnes nazývána epochou stěhování národů.