O národech a státech východní Evropy v 9. století. Některé údaje letopisu „Gazi-Baradž Tarichy“

 

Zlata A. Lvova

Převzato ze zdroje:  http://zlatalvova.narod.ru 

 

Zasvěcuji památce mého učitele

Michaila Illarioviče Armontova  

Mnohostranné údaje arabských zápisů z 9. a 10. století, které máme k dispozici o Slovanech,  Rusech, Chazarech a ostatních národech východní Evropy – přeložené a mnohokrát prozkoumané – hovoří o způsobech bydlení, chování, duchovních tradicích a obyčejích, náboženství, obchodu a státním zřízení těchto národů. [6, str. 1-305; 8, str. 41-55. 69-73; 23, str. 6, 8].    

V témže okamžiku tak důležité otázky, jako jsou procesy ustavení a formování státních útvarů ve východní Evropě – Kyjevská Rus a Veliké Bulharsko – zůstávají do těchto chvil ve stínu, údaje PVL (Povest vremennych let) jsou v tomto smyslu lakonické. Bez odpovědi jsou otázky kým byli Rusové, vzpomínaní v letech 839 až 860 – do příchodu Vikingů – Rusů do Lagody roku 862 a dále příchod Olega do Kyjeva [20, str. 214-216].

Zcela nedávno se staly známé nové údaje o dějinách národů východní Evropy  v 7. – 10. století. Jsou  obsaženy v textech bulharských letopisů z 8. století „Gazi-Baradž Tarichy“ [3, str.7 - 186], které vstupují do souboru „Džagfara“.

Roku 1993 došlo k tiskovému vydání sborníku „Džagfara“ v ruštině, které se nesetkalo s jednoznačnou odezvou. Část badatelů považuje ruský překlad za padělek proto, že se nedochoval bulharský originál a považuje tento zdroj za kompilaci monografie M. I. Artamonova „Dějiny Chazarů“ [5, str. 24]. Jiní, včetně autorky tohoto článku považují publikovaný ruský text naopak za skutečný překlad dávno ztraceného originálního zdroje, přestože není vyloučena přítomnost pozdějších zásahů [2, str. 19-21; 4, str. 19, 20; 15, str. 391-413; 14, str. 134-141; 13, str. 375-378; 11, str. 46-: 49; 10, str. 105-110; 12, str. 229-235].  

O pravosti sborníku Džagfara hovoří především neobyčejná informační hodnota letopisu, který podrobně popisuje autoru známé historické události, vnitřní vzájemné střety, války vyvolávající tak či jinak migraci mnoha četných národů s uvedením nejenom geografických a etnických názvů, ale i jmen historických osob a jmen jejich otců a dědů a občas i matek. 

Právě to umožnilo jednomu ze zastánců pravosti sborníku Džagfara – I. R. Musinové sestavit rodový sled 25 vůdců kaganů, kánu, beků a knížat, vzpomínaných ve sborníku [15, str. 391—414]. V tomto vztahu je práce autorky I. R. Musinové skutečně unikátní. Její význam spočívá ještě v tom, že tento soubor hovoří ve prospěch pravosti sborníku Džagfara. Rozumí se že, v monografii M. I. Artamonova „Dějiny Chazarů“ je uvedena hluboká analýza historických událostí, není však zde ani setina rozsahu významu vzpomínaných ve sborníku Džagfara, dříve neznámých jmen, etnických a geografických názvů. Verze o tom, že tato monografie je prameným zdrojem sborníku Džagfara je tedy úsměvná.     

Druhým ne méně důležitým důvodem ve prospěch pravosti zdroje a jeho ruského překladu jsou na prvním místě v letopisech „Gazi – Baradž“, sdělované události, které jsou zde v neustálem souladu se všemi uznávanými písemnými prameny, které jsou nám známé v překladech nebo v originálech.

Autorovi se tak podařilo z textu „Gazi – Baradž“ vyčlenit jména a sestavit rodový sled 14 chazarských kaganů, vojenských náčelníků Kalgi a pěti nejvyšších beků a co je nejdůležitější – část jmén: Kalga a kagané Ajbat, Kuk-Kujan, Bardžil, Bulan, Ben-Amin, Karak, Urus i Jusuf – jak se ukázalo jsou jména shodná se jmény kaganů, která jsou vzpomínána v pramenech arabských, „V dopise krále Josefa“ a „Konstantina Bagrjanorodného [12, str. 229-235; 13, str. 375-378; Lvová Z. A. Etapy ustavení judaismu v Chazarském kaganátu - Údaje bulharského letopisu „Gazi – Baradž tarichy“ (1229-1246) // Práce Mezinárodní vědecké konference „Prabulhaři ve Východní a Střední Evropě (v tisku); Lvová Z. A. K otázce ustavení judaismu v Chazarském kaganátu. Inkubační perioda// Stepy Evropy ve středověké epoše (v tisku)].

Pokud se údaje z  „Gazi – Baradž“ o jednání chazarských kaganů prolínají s většinou údajů židovských a arabských autorů, tak události probíhající na území Podněpří a popisované zde jsou také popisovány byzantskými autory i v PVL.

Tato stať je zaměřena na porovnání známých a originálních písemných zdrojů z 9. století s texty obsaženými v „Gazi – Baradž“, sdělující o dějinách národů Podněpří v 9. století.

Naše pozornost je zaměřena k „Bertinským análům“ franckého státu, ve kterých se hovoří, že roku 839 existuje kaganát Rosů. V souladu s anály dorazilo roku 839 do Ingelheimu k Ludovíkovi Blahořečenému byzantské poselstvo, ve kterém byli i poslové jiného národa - Rosů. Vládce tohoto národa je nazýván chakánem. Poslové samotní se představili jako Sveoni, jeden z národů žijící na pobřeží Baltského moře. Požádali o souhlas projít územím pod královskou vládou do svého státu, protože nejbližší cesty k němu byli přehrazeny sroceními „barbarských a ve své nezměrné divokosti mimořádně svěřepých národů“ [7, str. 41—44].

Protože na konci 1. tisíciletí jsou Sveonami v západních pramenech nazýváno všechno obyvatelstvo na pobřeží Balského moře [7, str. 44], jejich severský původ ve vztahu k jižní stepní termín „kaganát“ znemožňoval lokalizaci kaganátu Rosů při zkoumání „Bertinských análů“ a vyvolával rozporné verze jeho rozmístění na mapě Evropy.

Rozdílné verze jsou proanalyzovány a představeny v monografii M. B. Sverdlova. Řada badatelů umísťuje kaganát Rosů na sever – Ladoga (A. P. Novoselcev, D. A. Mačinskij, J. Schepard). Franklin a J. Schepard doplňují k tomu možnost lokalizace kaganátu Rosů v oblasti Rurikova městečka ve Volchově, v Horním Povolží, na území Birki ve středním Švédsku (S. Frenklin, J. Schepard). O příchodu poslů kaganátu Rosů ze Skandinávie píše Tinnefeld [22, str. 96].

Jiná skupina výzkumníků lokalizuje kaganát Rosů v Černomořské  oblasti nebo ho ztotožňuje s Chazarským kaganátem (Ž. P. Ariňon, G. G. Litavrin) [22, str. 96].

V. V. Sedov [22, str. 93], a také E. S. Galkinová umísťují kaganát Rosů v první polovině 9. století na levou stranu Dněpru, a také na území, která jsou tradičně považována za území pod vládou Chazarského kaganátu na Donu. Při čemž míra rozšíření lesostepní a stepní varianty saltovské kultury ve středním a horním toku Donu a severním Donci považuje E. S. Galkinová za jádro kaganátu Rosů [7, str. 234].

Třetí skupina autorů – M. I. Artamonov v monografii z r. 1962 „Dějiny Chazarů“ a mnoho badatelů spolu s ním – umísťuje kaganát Rosů do oblasti Podněpří. Ve svém výkladu této verze však M. I. Artamonov došel mnohem dále. Vycházel ze zmínek o existenci kaganátu Rosů souběžně v „Bertinských análech“ o roce 839 a svědectví Konstantina Bagrjanorodného a Kedrina o stavbě pevnosti Sarkel roku 834 stavěné za účasti Byzance. M. I. Artamonov nejenom lokalizoval kaganát Rosů v Podněpří, ale představil také verzi o příkrém protikladu mezi Charazským kaganátem a kaganátem Rosů. Podle názoru badatele bylo přijetí titulu kagana knížaty Podněpří vyhlášením nezávislosti na Chazarech a rovnoprávnosti jejich státu s Chazarským kaganátem. Pevnost Sarkel stavěná Chazary na Donu je bodem obrany proti silnému a nebezpečnému nepříteli – kaganátu Rosů [1, str. 298, 366].

Verzi o rozmístění kaganátu Rosů v Podněpří podpořili a rozvinuli i další historici: M. B. Sverdlov a A. V. Nazarenko [22, str. 93].

Podle sborníku Gazi – Baradž vládnoucí rod v Kara-Bulgaru v Podněpří v první polovině 9. století Ugyr Ajdar a jeho syn Gabdulla Džilki z dávného rodu Dulo, odvozující svůj původ ot Attily a Kuvrata [3, str. 14; 75, str. 392], v průběhu opozice proti Chazarům vskutku přijal titul kagana v náhradě za titulu baltavar [3, str. 32]. K tomu je možné dodat, že kaganové Podněpří tak vyjádřili svou nezávislost, ale i zákonné právo následnictví na titul kagana od svého velikého předka kagana Velkého Bulharska Kuvrata (léta 629-660) [3, str. 17-18; 24, str. 5-45; 14, str. 138-139].

Označení názvu „Rosové“ a „Sveoni“ v „Bertinských análech“ má svůj odraz ve sborníku „Gazi – Baradž“, který zná národ Urusů, jež má několik rodů [3, str. 40]. F. G. Ch. Nurutdinov v svém „Krátkém slovníku středověkých bulharských geografických názvů a termínů“ určuje pojmenování „Urusové“ („Rusi“, „Russi“) jako název dávného íránskojazyčného rodu – jednoho z předků Ukrajinců [18, str. 380] (viz příloha 1.). Označení člověka Urusem je také pojmenování po předcích. Například chazarský kagan Urus je nazván po své matce, která byla dcerou baltavara Podněpří – „Tat-Utjaka z Urusi“ [3, str. 27]. Existence Urusské oblasti na Dněpru v rámci Kara-Bulgara a tarchanství Ak-Urus v Haliči [3, str. 30] hovoří o tom, že v 9. století prvotní etnické pojmenování se stává územním. Zajímavé je, že různorodé vojíny tarchanství Ak-Urus v Kara-Bulgaru nazývali ak-uruslar. Ve stejné době ve vojsku tarchana Budima – poddaného kaganu Ugyr Ajdara – sloužilo do tisíce anatyšských Alemánců (Dánů), které také nazývali ak-uruslar [3, str. 30]. I tyto údaje potvrzují tézi M. I. Artamonova a M. B. Sverdlova o tom, že se normanské a slovanské vojenské a kupecké družiny nazývali „rusí“ jen podle toho, že jsou zformovány v Ruském státě a vycházejí z něho [1, str. 383]. Etnická příslušnost národa a jeho vládnoucí složky, jakož i jejich vyslanců se nemusejí vždy shodovat [22, str. 98].

Tímto způsobem se stalo v Podněpří a v Kara-Bulgaru skutečností, že v první polovině 9. století v kaganátu Urusů - Rosů, jsou v kaganově službě a jeho vojevůdců skandinávci nazývaní ak-uruslar.

Ve sborníku „Gazi – Baradž“ tak leží potvrzení a zmínka z “Bertinských análů“ o tom, že se roku 839 poslové národa Ros nemohli vrátit do svého kaganátu pro přehrazení jejich cesty „seskupeními barbarů velice… divokých plemen“. „Gazi – Baradž“ také dosvědčuje, že ve té době ve stepích Džaldy bylo bezvládí způsobené Badžanaky (Pečeněhy).

Až staršímu synovi Ugyr Ajdara – Džilki – se podařilo jim nanést roku 840 rozhodující úder a otočit je zpět [3, str. 33]. Tak údaje přinesené sborníkem „Gazi – Baradž“ dovolují plným právem lokalizovat kaganát Rosů „Bertinských análů“ na území státu Kara-Bulgar (Černý Bulhar pozn. překl.) v Podněpří a vládnoucícho kagana z roku 839 identifikovat s baltavárem Ugyr Ajdarem, který se postavil Chazarům a sebe prohlásil za kagana.

Přinesené podklady ne jenom tvoří srozumitelná sdělení „Bertinských análů“ o kaganátu Rosů, ale zároveň potvrzují pravost, alespoň části textu „Gazi – Baradž“. A pokud se tak Ugyr Ajdar stává skutečnou historickou osobou, tak i ostatní události s ním spojené vyvolávají zájem.

Dalekým předkem Ugyr Ajdara byl vládce Podněpší Kuvrat z rodu Dulo, zpočátku (léta 620-629) závislý na Avarech baltavár, který roku 629 se prohlásil za kagana Velikého Bulharska, do kterého vcházelo nejenom Podněpří ale i Kubáň a Přiazoví, které odebral Chazarům. Po smrti Kuvrata roku 660 začali mezi sebou vést boje jeho synové. V důsledku těchto bojů oblasti Přiazoví a Kubáně se znovu vrátili k Chazarům. Staršímu z Kuvratových synů Bat-Bojanovi se tak podařilo, že mohl zůstat na „územích svých předků“ v Podněpří, již však nemohl být kaganem, ale na Chazarech závislým baltavarem, musel Chazarům platit daň a poskytovat jim vojsko v dobách válek [14, str. 138—140]. Tak tomu bylo do počátku 9. století až jeho potomek Ugyr Ajdar přestal Chazarům platit daně a znovu se prohlásil za kagana.

Kagan Kara-Bulgaru – Ugyr-Ajdar je zmíněn v „Gazi – Baradž“ především svými válkami s chazarskými kagany Karakem a Urusem (počátek 9. stol. roku 840) a jeho střety s nejsilnějším chazarským bekem Burtasem (v letech 840-855) (viz příloha č. 2). Protože Ugyr Ajdar pět let neplatil daň Chazarskému kaganátu, vyrazil kagan Karak proti němu do války. Před hrozbou Chazarů a na radu mully Šamse přijal Ajdar islám a kaganovi poslal oboubřitý meč se slovy: “Posílám ti tento meč proto, abys věděl, že po přijetí pravé víry, bůh Tangra porazí všechny mé nepřátele oběma ostřími!“. „Pověst vremennych let“ ve svém sdělení z roku 852 také hovoří o placení daní Chazarům od Poljanů „z dýmu meč“ [20, str.16, 213]. Mezi Ugyr Ajdarem a Chazary začala válka ve které 70-ti tisícové chazarské vojsko bylo vedeno bekem Burtasem. Po dlouhé a úporné bitvě 20-ti tisícové vojsko Ugyr Ajdara otočilo Chazary v panický útěk. Burtasovo vojsko bylo rozbito a Karak se chystal potrestat svého vojevůdce. Jeho záměr se neuskutečnil, protože samotného Karaka po porážce ve válce s Ugyr Ajdarem svrhli z trůnu. Karak se svými přívrženci a se syny utekl do Semendaru. Místo úkrytu však nebylo vybráno vhodně. Muslimové kagana, jeho syny i přívržence pobily. Zachránit se podařilo pouze Burtasovi, který byl jiného vyznání a mladšímu synovi kagana Manasovi, kterého Burtas vydával za svého syna [3, str. 32].   

Po svržení Karaka na trůn nastoupil, chazarský kagan s vyznáním boha Tangri Urus, o kterém (aniž by jej jmenoval) vzpomíná Konstantin Bagrjanorodny v souvislosti se stavbou pevnosti Sarkel (léta 829-842) na břehu řeky Donu stavěné v součinnosti s Byzancí v době císaře Feofila [9, str. 149, 150]. Urus také bojoval s Ugyr Ajdarem a také neúspěšně.   

Kaganové Ugyr Ajdar a Urus byli příbuznými, jejich matky z uruského rodu Uslan byli sestrami. Jejich příbuzenský vztah jim nedovoloval válčit spolu [3, str. 40]. Na straně Ugyr Ajdara válčili Modžaři (Maďaři) a na straně Uruse – Badžanaci (tj. Pečeněhové). V průběhu celého válečného tažení bylo území od Kiči-Šira (Severní Donec) do Zakavkazí bylo zpustošeno a rozerváno Modžary.  Vláda Kara-Bulgaru se rozšířila až ke hranicím Bulharského bejlíku na horní Volze a jeho vládce spěchal prohlásit se za služebníka Ugyr Ajdara. Sám Ugyr Ajdar se prohlásil za emira Bulgaru a kaganem Kara-bulharského Saklanu, vyhlásil při tom, že malý kousek chazarského území by mohl uznat jeho vládu i bez války. Urusovi se však podařilo zachránit svůj stát a v ne poslední řadě v tom sehrála roli jím postavená z prostředků Byzance pevnost Chin [3, str. 32-33] – chazarský Sarkel. Podle mínění M. I. Artamonova byl Sarkel postaven na ochranu západní hranice státu proti útokům Rosů z Podněpří [1, str. 297]. Texty sborníku „Gazi – Baradž“ to potvrzují v plném rozsahu. Příčinou výstavby pevnosti byla i jiná. Urus byl zastáncem boha Tengri proto chazarské město Itil ovlivněné jemu znepřátelených kaganů judaistů nemohlo být jeho rezidencí. Proto je Sarkel a úsilí kagana tangristy základem v boji o moc s kagany-judaisty ze znepřáteleného jeho rodu Kalgi [13, str. 375-378].               

Vojenská posádka pevnosti Chin se skládala z Badžanaků (Pečeněhů). Tito se vzbouřili ve stepích Džaldy „vytvořili bezvládí“, což sdělují „Bertinské anály“ z roku 839. Až roku 840 se podařilo staršímu synovi Ugyr Ajdara – Gabdullovi Džilki – na ně udeřit silou [3, str. 32—33]. Ve stejném roce v důsledku nevydařených válek byl chazarský kagan Urus svržen z trůnu a zabit. Kaganem se stal judaista Manas, za jeho vlády všechna moc ve státě byla soustředěna v ruchách beka Burtase (léta 840-855), kterému byl Manas zavázán životem i trůnem [3, str. 33].

Smrt tohoto beka jakož i dalších chazarských kaganů válčících s Kara-Bulgarem, kaganů Karaka a Uruse je spojena s jejich protivníkem Ugyr Ajdarem. Manas se chystal uzavřít mír s Ugyr Ajdarem. Avšak na zákládě příkazu chazarského beka byla cíleně zničena karavana na cestě z Bulgara do Baštu (Kyjeva), čímž byl vyprovokován pochod Ugyr Ajdara ma pevnost Šir. Jakmile se o události dozvědělo obyvatelstvo dvou oblastí mezi kterými došlo k přepadení karavany, vyšli mu vstříc s prohlášením o své nevině a připravenosti uhradit vykoupení za nanesené ztráty. Vykoupením se stalo přinesení Burtasovy hlavy, kterou přinesli postiženým. Mezi oběma státy znovu zavládl mír.

Roku 855 kagan Kara Bulgaru Ugyr Ajdar zemřel a podle závěti byl pohřben ve městě pojmenovaném podle jeho otce Karadžaru [3, str. 33—34]. Takto podle textu v „Gazi – Baradž“ proběhl životopis kagana Rosů o kterém se hovoří v „Bertinských análech“ o roku 839.

Další události v Podněpří a v Chazarském kagatánu o kterých se hovoří v „Gazi – Baradž“  v souvislostech o As-Chalibem a Džirem jsou v souladu s PVL a dalšími zdroji o vládě v Kyjevě z dob Askolda a Dira.

Ve sdělení PVL z roku 862 Askold a Dir jsou nazvány Rurikovými bojary. Se souhlasem knížete se vydali napadnout Cařihrad, plavili se po Dněpru a vystoupili v nevelikém městečku nedaleko Kyjevských hor, jehož obyvatelé platili daňe Chazarům [20, str. 214-215]. O pochodu Askolda a Dira na Cařihrad se hovoří v textu PVL pod rokem 866 (který je zde jmenován chybně).

Podle PVL napadení Askolda a Dira s vojskem na Cařihrad proběhlo v době nepřítomnosti císaře Michaila, který se okamžitě vrátil, pracně se mu podařilo proniknout do města a celou noc se modlil s patriarchou Fotijem v církvi Svaté Bohorodičky ve Vlachernu. Potom v moři smočili košili Bohorodičky a po té následovala bouře, která rozmetala koráby a nepřítel by zlomen [20, str. 215].

Ale ve zprávě patriarchy Fotie o pochodu Ruska na Konstantinopol roku 860 se o následujícím pokřtění Askolda a Dira nevzpomíná [21, str. 366-368]. Za pozornost stojí i to, že byla převzata sdělení letopisů PVL svědectví o pochodu Askolda a Dira na Cařihrad u Řeka Amartola, v jeho pracech v řečtině se o Askoldovi a Dirovi také nevzpomíná. Podle předpokladu D. S. Lichačeva jsou tato jména převzata ruským překladatelem nebo přepisovatelem z jiných Amartolovi neznámých zdrojů [27, str. 247]. Není vyloučeno, že jedním z těchto pramenů mohli být také bulharské nebo chazarské texty, kterých využil emír Gazi-Baradž při sestavování svých letopisů a jím jmenovaná jména As-Chalib a Džir byla přeměněna na Askolda a Dira v PVL.

O napadení Cařihradu roku 860 hovoří i jiné zdroje. Nikonovská letopis z 16. století, píše o roku 876 a napadení knížat Askolda a Dira na Konstantinopol, která skončila „hněvem Božím“. Rusové uzavřeli mír s Byzancí a slíbili, že se nechají pokřtít, požádali o to patriarchu a poslali k němu císaře. Oni se však nechtěli pokřižovat, pokud neuvidí znamení a požádali o vhození evangelia do plamene. Patriarcha se slovy: „Kriste Bože, proslav jméno tvé!“ – položil evangelium do ohně a ono se nevznítilo. Jakmile to Rusové spatřili, všichni se pokřtili [21, str. 248—249]. Tento text se shoduje s Okružním posláním patriarcha Fotie roku 867 o přijetí pravoslaví v Rusku a o příchodu biskupa na Rus [1, str. 368].             

K tomu je možné doplnit i některá svědectví o Askoldovi a Dirovi z Nikonovského letopisu. Ve něm se sděluje, že syn Askolda byl roku 864 zabit „Bulhary“ [16, str. 13].

Sdělení o napadení Konstantinopoli Rusi Askoldem a Direm roku 860 a o následném pokřtění jednoho z Rusů také o zabití Askoldova syna se setkáváme mezi zápisy událostí poloviny 9. století v letopisech Gazi-Baradž. Sdělení je následující. Na konci 50. let 9. století vládl Chazarskému kaganátu nejvyšší bek Iljas. Po tři roky se snažil uvést kagana Manase do války s Kara-Bulgarem, ale to se mu nezdařilo. Roku 858 jím vedení judaisté zabili Manase a na trůn posadili jeho syna Isáka, který umožnil bekovi prodloužit válku s Kara-Bulharem Podněpří, která tentokrát byla úspěšnou.      

V čele Kara-Bulgaru stál v té době syn zesnulého kagana Ugyr Ajdara r. 855 muslim Gabdulla Džilki, stejně jako jeho otec se nechal nazývat kaganem [3, str. 34-35]. Chazaři napadli Kara-Bulgar, Gabdulla Džilky ustoupil a Chazaři obsadili Baštu. Obranu pevnosti vedl v té době sardar ančijského vojska Džir. Iljas oznámil obklíčeným, že v případě vydání města Baštujské a Urusské oblasti dostanou statut svobodného knížectví od Kara-Bulgaru, ale podřízeného Chazarům [3, str. 34].       

Za podpory mladšího kaganova bratra Gabdulla Džilki pohana Lačina a As-Chaliba bylo město převzato. Džir získal titul rusského beka, který dostal za povinnost vládnout pod dohledem chazarského zástupce As-Chaliba. Baštu – centrum nového knížectví – se zavázalo platit daň Chazarům a pomáhat jim vojenskou silou. As-Chalib se svým oddílem dorazil do Bašty. U brány, která získala název Jachudská, byla založena chazarská celnice, část města byla vyčleněna za chazarskou čtvrť. Za tři dny obyvatelé vybrali daň a bek Iljas vyvedl své vojsko z města. Na trůn Saklana Kara-Bulgar byl místo muslimského kagana Gabdulla Džilky vyzdvižen pohan Lačin chazarské orientace [3, str. 35]. Tak přestala existovat jednota Kara-Bulharského státu – Rosského kaganátu Ugyr Ajdara.

Iljas ponížil muslimy a začal válku s Byzancí. Zpočátku zahrnul území pravoslavné církve v Baštu do chazarské čtvrtí a donutil jachudské celníky, aby vybírali nájemní platbu. Roku 860 přikázal Džirovi a As-Chalibovi neprodleně napadnout Řím (Byzanc). Jejich vojska však utrpěla porážku, a to vedlo řady Sadumců, Baštujců a Balinců k váhavosti, že křesťanští bohové jsou silnější než bohové pohanů. První přijal pravoslaví Džir, zatížený chazarskou vládou. Po něm následovali i někteří balynštví bojaři [3, str. 36].

„Gazi-Baradž“ oznamuje o některých jiných událostech, které se udály po pokřtění Džira a v PVL nejsou uvedeny. Roku 863 začalo v Baštu povstání provázené pohromou jahudské celnice a chazarské čtvrti, potlačení povstání a zavedení pořádku v Baštu se zúčastnil chazarský bek Iljas se 75-ti tisícovým vojskem. V průběhu dlouhých a složitých bojů opustil bývalý kagan Kara-Bulgaru – starší syn Ugyra Ajdara muslim Gabdulla Džilki své bývalé panství, přesídlil na horní tok Volhy do Bulgaru a prohlásil jej Bulharským muslimským státem a sebe jeho kánem. Za Gabdullou Džilkem následovali i muslimové jejichž velkou částí byli Bulhaři-Baryni. V Kara-Bulgaru po odchodu Džilky jich mnoho nezůstalo, většinou to byli pohané [3, str. 38—40].

V průběhu války byl zabit syn As-Chaliba – Turma. Přijel do Baštu s As-Chalibem pro spojení s chazarským bekem Iljasem proti Gabdullovi Džilkovi. Turma byl obklíčen, potom proklán uderem kopí ančinským velitelem Nankajem a zahynul pod kopity koní [3, str. 37].

Tak v dobách vlády beka Iljase Chazarského kaganátu, který je protivníkem Kara-Bolgaru se ve východní Evropě zformovali dva státní útvary – muslimský chánát Bulgar na horní Volze a nově Chazarům podřízená území Urusského a Baštujského bekství, sjednocená do knížectví s centrem v Baštu. Jeho chazarským náměstkem byl As-Chalib. Vládce nově vytvořeného knížectví Džir se nacházel pod kontrolou zástupce podřízeného chazarské vládě, ale tížila ho chazarská vláda a orientoval se na Byzanc.

Jak již bylo řečeno a z výše uvedeného textu „Gazi-Baradž“ byli v letopisech zmíněné sardar ančijských ozbrojených sil a následně bek Džir a chazarský zástupce As-Chalib jsou totožní s Alkoldem a Direm PVL. A přesto se zprávy o vládcích neshodují ve všem. Nikde se v „Gazi-Baradži“ nevzpomíná o vztazích As-Chaliba a Džira (Askolda a Dira) s Erekem (Rurikem). To nás přivádí na myšlenku o možné a cílené falzifikaci událostí v PVL, které se vztahují k pochodu Askolda a Dira na Konstantinopol ne v roce 860, ale až roku 866, kdy se na Ladoze objevila legendární knížata, se kterými jakoby jsou Askold a Dir spojeni. Kromě toho PVL upomínají Askolda a Dira vždy společně a ve vztahu k jejich příchodu do Kyjeva, při napadení Konstantinopoli a ve spojení s jejich smrtí – obě knížata zabil Oleg.  D. S. Lichačev však považuje spojení osudu obou knížat mohlo být podmíněno náhodným zlomem v lidové paměti jakých si událostí [21, str. 251]. A údaje „Gazi-Baradž“ s tím dovolují souhlasit, jak již bylo zmíněno v bulharském letopise, vystupují As-Chalib a Džir skutečně spolu jako vládnouci v Baštu zástupce a bek. Kromě toho oba byli skutečně prvními ruskými beky – knížaty, ale ne souběžně ve stejné době. Podle „Gazi-Baradž“ poprvé dostal tento titul Džir. As-Chalib se stal vládcem v Baštu až potom, co roku 870 zabil Džira [3, str. 41]. A později  roku 882 je Salachbi totožný s Olegem, skutečně zabíjí oba, ale né As-Chaliba a Džira, ale As-Chaliba a jeho syna Bulata [3, str. 44].

V prohlášení PVL o uchopení moci Olega v Kyjevě a zabití Askolda a Dira se ztotožňují s údaji v „Gazi-Baradž“. Ve známém sdělení PVL ve kterém se říká, že roku 882 Oleg převzal Smolensk a Ljubeč, kam dosadil své muže včetně Kyjeva. Jakmile Oleg přijel ke Kyjevským horám, dozvěděl se, že v nedalekém městečku vládnou Askold a Dir. Nechal schovat vojáky, a důmyslně vyláká Askolda a Dira. Jakmile se schovaní vojáci objevili z úkrytu, bylo Askoldovi a Dirovi řečeno, že nejsou knížaty ani nejsou z knížecího rodu, „ ale já jsem z knížecího rodu“ [Оleg. - Z. L.]. Před Askolda a Dira přivádějí neplnoletého Igora se slovy: „Toto je syn Rurika“. Po té je zabíjejí. Oleg se usadil na trůn v Kyjevě a prohlásil jej Matkou ruských měst. A sloužící u něj Vikingové, Slované a další se nazývají rusí [20, str. 216]. V textu „Gazi-Baradž“ nacházíme potvrzení těchto sdělení PVL, ale jejich smysl je trochu jiný.

Jak PVL tak i „Gazi-Baradž“ informují o pochodu Salachbiho (ztotožňovaného s Olegem) směrem na Baštu (Kyjev). Tento pochod však měl svůj počátek.

Jak již bylo řečeno, Urusská a Baštujská oblast s centrem v Baštu se oddělili od Kara-Bulgaru a vytvořili samostatné, ale závislé na Chazarech knížectví. V Baštu ještě dlouho do událostí z roku 882 vládli urusské kníže Džir a chazarský zástupce As-Chalib. Roku 870 však As-Chabil zabil Džira a jeho staršího syna, vydával je za tajné muslimy. A v odpovědi na projev pokory vůči Chazarům sám získal od kagana titul urusského beka. Kromě toho As-Chalib slíbil, že předá pod vládu chazarů jím ovládnuté i sousední oblasti. To mělo svůj základ v tom, že si hodlal přisvojit Kara-Bulgar a Bulgar pro své syny [3, str. 41-42].

Ještě roku 870 poslal As-Chalib svého syna Bulata, sídlícího v Haliči, do útoku na Bulgar. Bulatův zástupce sadumský bej Erek proti tomu vstoupil do bloku s vládnoucím v Bulgaru Gabdullou Džilkem. V průběhu těchto vzájemných střetů bej Erek a čirmišan Alabuga měli převzít Baštu. Tato operace se však neuskutečnila. Tehdy kán Bulgaru Gabdulla Džilka podruhé přizval Ereka k novému společnému pochodu na Baštu, které se stalo v té době citadelou vlády Chazarů v Kara-Bulgaru. Před tímto pochodem Erek posílil pozici v Haliči a Balinské oblasti a zajal Bulata syna As-Chaliba [3, str. 43].

Až roku 882 se k Baštu pohnul syn Ereka Salachbi, který je ztotožněn s Olegem z letopisů. Z Bulgaru na Baštu se svým vojskem se vydal  i Alabuga a také i starší syn Gabdulli Džilki a soupeř Lačina Almyš [3, str. 43; 16, str. 396].

Na cestě k městu Baštu byla převzata pevnost Batavil. “Ančinci Džirova syna Džuna se po strašlivé řeži prodrali do města a převzali jej. Almyš osobně dojel k jurtě baltavara a vyhodil z ní jako štěně zastrašeného strýce.“ Zabít bratra svého otce však Almyš nedovedl. „Lačin v pláči z ponížení odjel se svými dvěmi ženami do Itilu kde později zemřel v zahanbení…“. Pouze jeho syna od baškortky – Ugyra – si Almyš ponechal u sebe [3, str. 43].

Na trůně Kara-Bulharského Saklanu v Batavilu na levém břehu Dněpru usedl místo Lačina, který se stal baltavarem Saklanu, Almyš. Po převzetí Baštu na trůn Kyjevského knížectví – Baštujského bekství byl dosazen syn Laniče Ugyr, jeho spoluvládcem se stal Salachbi [3, str. 43].

O těchto změnách bylo sděleno bojarům s upozorněním, že v případě odporu se jím zle povede. Bojarům ukázali Almyšem přivezeného Ugyra a oni souhlasili s Salachbim, že on bude spoluvládcem Ugyra a uzavřeli s ním dohodu. Vládnoucí v této době bek v Baštu As-Chalib a jeho syn Bulat se odmítli podřídil rozhodnutí bojarů, a proto je přivedli k Salachbimu silou. As-Chalib s křikem „Prokletý otroku ty jsi zradil svého panovníka a musíš zemřít“ obnažil meč a chtěl zabít Salachbiho. Přívrženci Salachbiho mu byli na blízku a As-Chalib byl zabit úderem kopí. Jeho syn Bulat pospíšil otci na pomoc, který zde byl zřejmě jako zajatec Ereka a byl také zabit.

V uvedeném textu jsou nesrozumitelná místa. Například není zcela pochopitelné na jakém základě nazývá As-Chalib Salachbiho otrokem.

Vcelku vše co bylo řečeno o pochodu Salachbiho na Baštu činí tento text více opodstatněný, než jak je psáno v PVL. Dokonce i to, že se Salachbi stává spoluvládcem neplnoletého Lačinova syna Ugyra, což je v úplném souladu s dobou – Oleg-Salachbi vystupuje v roli nejsilnějšího beka v momentě bezvládí, ale v dostatečně míře významným  panovníkem Podněpří podle vzoru nejsilnějších beků Chazarského kaganátu. I v tom, že Ugyr je synem baltavara Saklanu Kara-Bulgar Lačina, se jeví jako přirozenější než sdělení PVL o tom, že se Oleg vydal na nebezpečný pochod s nezletilým synem Rurikovým.

K tomuto je možné pouze dodat, že nové údaje bulharských letopisů potvrzují pozorování D. S. Lichačeva: legenda o uznání tří bratří a o Rurikovi – o rodovém náčelníkovi rusských knížat na jihu Ruska – se vyskytuje pouze v PVL, žádné jiné literární dílo z 11. století však nenazývá Rurika zakladatelem knížecího rodu. Dokonce „Slovo o zákonu a blahosklonnosti metropolity Illariona“ a „Pamět a chvála knížeti ruskému Volodimiru“ směřuje začátek dynastie rusských knížat k Igorovi „Starému“ [21, str.234, 237].

Tudíž, hlavní rozdíl mezi PVL a letopisy „Gazi-Baradž“ jsou v popisu událostí roku 882, zejména v tom, že Oleg v PVL je nazýván pouze příbuzným Rurikovým a Salachbi bulharského letopisu – synem sadumského beje Ereka. Dále je Igor, Rurikovým synem podle PVL a dle údajů „Gazi Baradž“ je synem Lačina – vznešeného baltavara Podněpří.

Je to zvláště důležité proto, že ruské kníže Kyjevského knížectví v Podněpří Igor – Ugyr, syn Lačinův – je při dalším zkoumání příslušníkem dávného bulharského rodu Dulo (10-tým v pořadí) potomkem v 7. století vládnoucího v Podněpří kagana Velikého Bulharska Kuvrata (Ugyr, Lačin, Ugyr Ajdar, Kan-Karadžar, Tat-Utjak Saračin, Avar, Sulabi, Bat-Timer Džuraš, Bat-Bojan, Kuvrat) [3, str. 20, 22-24, 26-28, 31, 34, 39, 49; 14, str. 136-138; 15, str. 392, 394, obr. č. 1. Rodokmene podle „Džagfar tarichy“]. Ale v práci R. Musinové je Oleg PVL chybně ztotožněn ne s Salachbim, ale s Lačinem.

Důležité svědectví o tom, že od dynastie Dulo, vedou svůj počátek ne jenom kyjevská knížata, ale také vládnoucí dynastie Polska, Moravy a dalších evropských států sděluje F. F.-Ch. Nurutdinov [19, str. 344—345]. Ale k velké lítosti jeho studie obsahují mnohé občas i sporné historické údaje není argumentována a je zbavena rejstříkového aparátu.

Na závěr je nutno podtrhnout ještě jednu unikátní zvláštnost bulharského letopisu „Gazi Baradž“ – opis migrace mnohačetných plemen východní Evropy v období těžkých surových válek a také podrobné vyčíslení národů, žijících pod vládou nebo žijících ve službě kaganů a baltavarů. To umožňuje prozkoumat nejenom změny vlády a politickou orientaci v Podněpří, ale také formování složité etnické slitiny, která se posléze stala základem obyvatelstva Kyjevské Rusi.

Tak v dobách kagana Rosů Ugyr Ajdara v jeho vojsku sloužili Kara-Bulhaři, Ančijci, Urusy a také Ak-urusy vojenského náčelníka Budima, mezi kterými byli i tisíce balynských Ulčijců (slované severo-východní Rusi), kterým on ne přílíš důvěřoval, Almánci (Dánové) a bajlakštví Ulčijci [3, str. 30-31]. V kaganátu Rosů bylo mnoho Bulharů Barynů, vyznávajících islám, kteří následně odešli do Bulgaru za Gabdullou Džilkem [3, str. 38—40]. S příchodem Salachbi-Olega se s ním do Baštu přidali pohané Sadumci a Balynci, kteří se stali základem jeho vlády [3, str. 45].

Následkem vytvoření Urusského knížectví s centrem v Baštu-Kyjevě a s příchodem k moci a po odstranění chazarského vazalství nové knížectví mění složení obyvatelstva a jeho náboženské vyznání. Tímto způsobem dovoluje text prozkoumat ne jenom kořeny pojmenování „ros“ a ne jenom rodokmen dynastie ruských knížat, ale také živý proces postupného formování staroruské národnosti ve druhé polovině 1. tisíciletí. Nové pohledy některých aspektů dějin Kyjevské Rusi ve světle bulharských letopisů „Gazi-Baradž“ ještě nezískali právo na plné uznání, protože byl zničet originál letopisu v bulharském jazyce-turki. Ale poskytnuté údaje zavazují přistupovat k textu ruského překladu letopisů „Gazi-Baradž“ s velkou pozorností než tomu bylo dosud.

Literatura:

1.     Artamonov M. I. Dějiny Chazarů, L., 1962

2.     Baranov I. Veliké Bulharsko a Krym: zdroje a problémy výzkumu //Mezinárodní konference „Byzanc a Krym“, Sevastopol, 6.-11. června 1997, Téze referátů, Simferopol, 1998

3.     Bachši Iman  Džagfar tarichy, T. I. Soubor bulharských letopisů, r. 1680 /Výklad textu „Džagfar tarichy“ v ruštině, zhotoveného obyvatelem města Petropavlovska. I. M.-K. Nigmatullinem roku 1939. Redakce novin „Bulgarija“, Oremburg, 1993.

4.     Begunov Ju. K. Chánové Kubrat a Asparuch v soupise bulharských letopisů 17. století. //Materiály 31. Všeruské vědecko-metodické konference učitelů a aspirantů. 14. vydání Sedmé Děržavinská čtení. „Soudobé a historické problémy bulgaristiky a slavistiky“. Č. 1. 11-16. března r. 2002, sborník, 2002

5.     Gadlo A. V. Problémy Velkého Bulharska // Materiály 31. Všeruské vědecko-metodické konference učitelů a aspirantů. 14. vydání Sedmé Děržavinské čtení. „Soudobé a historické problémy bulgaristiky a slavistiky“. Č. 1. 11-16. března r. 2002, sborník, 2002

6.     Garkavi A. J. Dodatek k práci „Vyjádření muslimských spisovatelů o Slovanech a Rusech“. Sborník, 1871.

7.     Galkina E. S. Tajemství ruského kaganátu. M., 2002.

8.     Karaulov N. A. Svědectví arabských geografů z 9. a 10. století po Kristu o Kavkaze, Armenii a Azerbajdžánu. Al-Istachrij, Tiflis, 1901.

9.     Konstantin Bagrjanorodnij. O národech //Laskin. Sborník Konstantina Bagrjanorodného „O fámách“. M., 1899

10.  Lvová Z. A. Letopisy Gazi – Baradž tarichy (1229-1246) e jejich údaje o dávných Bulharech//Archeologie východoevropských lesostepí. Vyd. 15., Středověké dávnosti evroazijských stepí. Věnováno jubileu S. A. Pletněvé, Voroněž, 2001.

11.  Lvová Z. A. Pereščepinský nález ve světle nových údajů bulharských letopisů z 8. století Gazi – Baradž tarichy // Čtení Ermitáže na památku B. B. Piotrovského (14.04.1908-15.10.1990): téze výkladu, Státní Ermitáž, 2001

12.  Lvová Z. A. Car Josif a jeho předkové – bekové nebo kaganové? //Výklad L. N. Gumileva a současnost. Materiály mezinárodní konference, zasvěcené 90. výročí narození L. N. Gumileva. Díl 1., Sankt-Petěrbugská státní univerzita, sborník, 2002.

13.  Lvová Z. A. Nové údaje o možných důvodech výstavby pevnosti Sarkel // Slowianie i ich sasiedzi we wczesnym Sredniowieczu, М. Dulinicz Red. Warszawa , Lublin, 2003.

14.  Lvová Z. A. Gazi – Baradž tarichy. Otázky pravosti letopisů // ASGE, vydání 36., Materiály a archeologické výzkumy Evroazie. 2003.

15.  Musinová I. R. Dějiny dávné Rusi v bulharských letopisech Bachši Imana „Džagfar tarichy“ //Tabov Jordan. Kdy byla pokřtěna Kyjevská Rus. SW., 2003.

16.  Nikonovská letopis // Úplné vydání ruských letopisů, vydané na základě Nejvyššího rozhodnutí Archeologické komise. Díl 9. VIII. letopisný sborník vědovaný Patriaršeju Nikonovské letopisy. SPb., 1862

17.  Nurutdinov F. G.-Ch. Několik slov o sborníku // Bachši Iman. Džagfar tarichy. Díl I. Soubor bulharských letopisů roku 1680. Výklad textu „Džagfar tarichy“ v ruštině, přeložený obyvatelem města Petropavlovská I. M. –K. Nigmatullinem roku 1939. Oremburk, 1993.

18.  Nurutdinov F. G.-Ch. Krátký slovník středověkých bulharských geografických názvů a termínů, se kterými se možné se setkat v díle „Džagfar tarichy“. (Sestavený na základě výpisků plného textu „Džagfar tarichy“ a obsahuje přehled ztracených částí sborníků) //Bachši Iman. Džagfar tarichy. Díl I. Sborník bulharských letopisů roku 1680.  Výklad textu „Džagfar tarichy“ …

19.  Nurutdinov F. G.-Ch. Bulhaři a světová civilizace // Bachši Iman. Džagfar tarichy. Díl I. Sborník bulharských letopisů roku 1680. Výklad textu „Džagfar tarichy“ …

20.  Povest vremennych let. Text a překlad. Část 1. /Příprava textu D. S. Lichačeva a B. A. Romanova. Red. V. P. Adrianova-Peretc. M., L., 1950

21.  Povest veremennych let. Statě a komentáře D. S. Lichačeva. Část 2 / Red. V. P. Adrianova-Peretc. M., L., 1950.

22.  Sverdlov M. B. Domongolská Rus. Kníže a knížecí vláda na Rusi VI – první třetina 13. stol., SPb., 2003.

23. Chvolson D. A. Zprávy o národech Chazarů, Burtasů, Bulharů, Maďarů, Slovanů a Rusů, Abu-Ali Achmed Ben Omar Ibn-Dasta. SPb., 1869

24.  Werner J. Der Grabfund von Malaja Pereščepina und Kuvrat, Kagan der Bulgaren / Bayerische Akademie der Wissenschaften, philosophisch historische Klasse. Abhandlungen. Neue Folge, H. 91. Munchen, 1984

            

Příloha 1.

Glosář *

Ak-balyn, Ак-Балын

Severovýchodní Rus / Северо-восточная Русь

Ak-balynci, Ак-балынцы

Velkorusové  / великороссы

Alp (alyp), Алп (алып)

Duch, pořizující se Bohu / дух, подчиняющийся Богу

Almánci (Alemánci), Альманцы

Germáni, Němci / германцы; немцы

Anatyšci, Анатышцы           

Dánové /  датчане

Ančijči (ančilár) / Анчийцы (анчылар)

Zpočátku hunské části Íránců, Slovanů a Bulharů, chránící hranice Ukrajiny a vycházející do pochodů společně s Huny; Ukrajinci / первоначально — гуннские части из иранцев, славян и булгар, охранявшие границы Украины и ходившие в походы вместе с гуннами; украинцы

Badžanakové / Баджанаки

Svaz turkitských plemen vedený Sabanami v Kyjevské Rusi jsou nazýváni „Pečeněhy“ jeden z názvů Sabanů / союз тюркских племен, возглавляемый сабанами (см.) и называемый в Киевской Руси “печенегами”; одно из названий сабанов

Bajkal / Байлак

Polsko / Польша

Balik / Балик

Nevelká pevnost, stroh, fortifikace; menší město; opevněné předměstí, posádka, městská čtvrť / небольшая крепость, острог, форт; небольшой город; укрепленный пригород, посад; район крупного города

Balyn / Балын

Území bělorusů a Velkorusů; severovýchodní Rus, moskevská Rus (Moskevsko-ruský stát); město Suzdal, založené na místě bulharské pevnosti Balyn /  земля белоруссов и великороссов; Северо-восточная Русь, Московская Русь (Московско-русское государство); город Суздаль, основанный на месте булгарского балика (см.) Балын

Baryn / Барын

Vrch vítězství (je také nazýván Buri); ukrajinské seskupení několika bulharských rodů nazývaných v Kyjevské Rusi „Berendejami“ / Алп победы (его называли также Бури); украинская группировка нескольких булгарских родов, называвшаяся в Киевской Руси “берендеями”

Batavil / Батавыл

 Knížecí hodnost (Chorysdan) / княжеская ставка (см. Хорысдан)

Baštu / Башту

Oficiální název hlavního města Bulharska (Kyjeva), založeného roku 620 z rozkazu kána Kur bata (Kubrata také Kurt bata) (porovnej Kyj) / официальное булгарское название города Киева, основанного в 620 г. по приказу хана Курбата (Кубрата) (см. Кый)

Bejlik / Бейлик

Knížectví, oblast / княжество, область (см. тюба)

Bojar / Бояр

Kněz, představitel, šlechtic / жрец; представитель, предводитель

Bulgar / Булгар

Bulharsko / Булгария

Halič / Галижд

Město Ladoga; město Novgorod veliký, bulharský balik, současné město Halič (Merskij) / город Ладога; город Новгород Великий; булгарский балик, современный город Галич (Мерский)

Husar / Гузар

Lehce vyzbrojený vojín třetí linie (čirmyši), také nazývaní „ajdar“ / легковооруженный воин третьей линии (см. чирмыши); также назывался “айдар”

Džalda / Джалда

    Krym / Крым

Kazančij / Казанчий

 Velký feudál, také nazývaný ulanem /  крупный феодал-вотчинник, иногда называемый уланом

Kara-Bulgar / Кара-Булгар

Dávný název Bulharského státu (doslovně „Černý Bulhar“), označení „Velikého Bulharska“; Ukrajiny; území Kara-Bulharského bejliku (z dob Chazarské nadvlády) /  древнее название Булгарской державы, означавшее “Великая Булгария”; Украина; территория Кара - Булгарского бейлика

Kiči-Šir  / Кичи-Шир

Severní Doněc / Северский Донец

Kyj / Кый

Bulharský název města Kyjeva, z něhož vzešlo slovanský název „Kyjev“ (srovnej Baštu) / булгарское название города Киева, откуда произошло славянское название “Киев” (см. Башту)

Modžaři / Моджары

Seskupení staromaďarských (uherských) kmenů Kazachstánu, kteří se vyčlenili od Uhro-baškortů; jeden z názvů Maďarů (Uhrů); Bulhaři z oblasti Muša (Modža, Mišar), mezi řekami Oka a Sura /  группировка древневенгерских (угорских) племен Казахстана, выделившаяся из угро - башкортов; одно из названий угров - мадьяров (венгров); булгары области Муша (Моджа, Мишар), расположенной между реками Ока и Сура

Sabani / Сабаны

Zpočátku jedno z íránojazyčných plemen (slovo „saban“ označuje íránsky „pastevce“), které se později stalo jedním z hlavních předků Bulharů. Turkitská označení Sabanů – Sabary, Badžanakové (Pečeněhové) / первоначально одно из ираноязычных племен (слово “сабан” значит по-ирански “пастух”), которое позднее отюречилось и явилось одним из главных предков булгар. Тюркские прозвища сабанов - сабары, баджанаки (печенеги)

Sadumci / Садумцы

Všichni skandinávci; Norové, Švédové / все скандинавы; норвежцы и шведы

Tjuba / Тюба (оба)

 Kraj, země, gubernie, území (srovnej bejlik) / край, страна, губерния; территория (см. бейлик)

Ugyr / Угыр

Označení dávných Maďarů, kteří na Ukrajině dostali označení „Uhři“ / прозвище древних венгров, получившее на Украине форму “Угры”

Ulčijči (ulčilár)/Ульчийцы (ульчилар)

Slované; od tohoto bulharského termínu pochází ruský letopisný název „Uliči“ / славяне; от этого булгарского термина происходит русское летописное название “уличи”

Urusy (Rosové, Rusové, Rosomoni) /Урусы (русы, руссы)

Masagetský rod, jeden z předků ukrajinského národa; Rusiči – Ukrajinci, Velikorusi  / массагетский род, один из предков украинского народа; русичи - украинцы; великороссы

Chin-Kerman (Chin) /Хин-Керман (Хин)

Bulharské město, nazývané také Sarkel nebo Bílá věž  /  булгарский город, называвшийся также Саркелом или Белой Вежей

Chorysdan / Хорысдан

 Bulharské město na Ukrajině, současné město Putivl. Bulhary nazývané také „batavil“, tj. knížecí majetek, z téhož vzniklo současné označení „Putivl“. Také se nazývá „Korosteň“ (pokřivené Chorysdan) / булгарский город на Украине, современный город Путивль. Булгары называли его также “батавыл”, то есть княжеская ставка, отчего возникло современное название “Путивль”. Называется также “Коростень” (искаженное “Хорысдан”)

Čirmyši / Чирмыши

Státu poddaní a vojenské službě povinní rolníci; povstalci, vojáci, husaři (porovnej s sudary), mužící (v žargonu kazančiev srov.) / государственные военнообязанные крестьяне; ополченцы, солдаты; гузары (см.); айдары; “мужики” (в жаргоне казанчиев — см.)

Šambat, Sam bat / Шамбат

 Citadela města Kyj, pojmenovaná po svém zakladateli Šambatovi, (Sam bat, Bate Samo), Kubratův bratr / цитадель города Кыя (см.)

Šir / Шир

Řeky Tygr, Don  /  реки Тигр, Дон

Překlad:

Margarita Zacharova, Nikolaj Nikolov, 2008-03-03