Vina neleží pouze na Německu

 


 

Vina neleží pouze na Německu

(Vznik a průběh 1. světové války – komentáře)

Podle "Die Welt", Německo

Dominik Geppert, Sönke Neitzel, Cora Stephan, Thomas Weber

©  foto Bundesarchiv

 

Historikové předkládali tézi o tom, že vina za „Velkou válku“ spočívá nejenom na Německu. Je možné doložit i svědectvím těch, kteří opodstatňují zničení národní státu snahou Německa o rozpoutání války.

Německu není snadné při veřejném připomínání památky obětí 1. světové války, 100. výročí začátku válku se připomíná v tomto roce. Je to spojováno také tím, že katastrofa 2. světové války vše ostatní zastínila.

Je to dáno názorem, který je rozšiřován od 60. let minulého století mezi politiky, ve školách a redakčních článcích, podle nichž to bylo právě Německo, na kterém leží tíha rozpoutání nejenom Druhé ale i První světové války.

V některých zemích, s Německem sousedících, je stále rozšířeným názorem, že Berlín svou Euro politikou vystavuje náš kontinent třetí podobné hrozbě. Tato pozice není pravdivá z historického hlediska a v politickém smyslu vyjadřuje nebezpečí. Nová historická zkoumání o příčinách a průběhu války jsou v protikladu s tím, že Německá říše svou snahou o nadvládu vyprovokovala Velkou Británii a následně je provázeli kroky spojenců na překonání německé žízně po nadvládě.

Lživé předpoklady

Tato pozice je zakotvena v základech evropské koncepce, podle které je nutno Německo zakovat v nadnárodním smyslu, aby bylo možné znemožnit další jeho další rozpínání a předcházet tak budoucím škodám.

Dá se předpokládat, že v nejlepších liberálních tradicích našich západních partnerů bude správné překonávání evropských protikladů a národní státnosti.

V dějinách lze již dávno sledovat změnu paradigmatu, které bylo vyjádřeno badateli Christopherem Clarkem a Herfriedem Münklerem. Nesčetné podrobné zkoumání již řadu let dovolují zkoumat vzájemné vztahy mocností z dob do roku 1914 pod zcela jiným zorným úhlem.

Stefan Schmidt  - o Francii, Andreas Rose – o Anglii, Sean McMeekin – o Rusku, Günther Kronenbitter – o Rakousku-Uhersku, Konrad Canis – o Německé říši. Tito všichni uvedení umožňují rozsáhlý, rovnocenný pohled na červnovou krizi a počátek 1. světové války.

Německo není příčinou všech běd.

Téze Fritze Fischera o cíleném směřování Německa ke světové nadvládě se jeví jako zveličené a jednostranné. O specifické německé cestě je dnes možné hovořit pouze jako o „pruském militarismu“ jako o příčině všech špatností. Po dlouhou dobu vládla představa o vnější politice Německé říše jako o zhmotnění hrubosti, neuvědomělých pracujících, agresivním expanzionismu a neustálých útocích jsou již dávno zpochybněné. Historikové při zkoumání příčin války nalézají nejenom zájmy Berlína, ale i zájmy Paříže a Vídně, Sankt-Petěrburgu a Londýna.

Otázka viny byla pro Německo dlouhou dobu ústředním tématem. Německá říše však nebyla vina za rozpoutání 1. světové války. Taková útvar do té doby vůbec neexistoval, pouze suverénní státy s odpovídajícím kodexem vstoupili do vynucené války, protože pouze tímto způsobem mohli opodstatnit narušení svých zájmů.

Velká Británie se bez nezbytného spojenectví se vmísila do konfliktu.

Právo na vyhlášení války v roce 1914 náleželo v malé rozsahu Velké Británii, protože Spojené království nemohlo opodstatnit své bezprostřední zájmy, nebylo také smluvně vázáno k zapojení do lokálního konfliktu (mezi Rakousko-Uherskem a Srbskem). Pouze díky vměšování se Velká Británie mohla zapojit do prvotních předpokladů vzniku globálního konfliktu.

O čem byla tato válka? O demokracii a svobodě, o civilizaci proti kultuře, o boji hodnot a ideologií, jak se prohlašovali pozdější propagandisté? Mnozí vojáci byli připraveni bojovat na záchranu své vlasti, nemohli však nic vyjádřit ve válce idejí. 

Propagandistické zobrazení nepřítele, přeměněného na bestii je nemohlo přesvědčit.

Dokonce i mezinárodnímu právu příčící se průchod Belgii, provázený nesmírnými krutostmi nezměnil Německo do podoby zavrženíhodné a barbarské. Ve vojenské strategii Anglie i Francie nebyla Belgie zakázaným územím. Narušení suverenity Belgie nebylo příčinou, ale dlouho očekávaným důvodem pro zapojení britských vojsk. 

Politické vedení si přálo válku.

Všechny země jako souhvězdí, vstoupili do války? Ne. Politické elity byly nesmírně zainteresované na vojenském střetu, byly vedeny ne morálními stanovisky, ale politikou moci.

Tak jako Rusko na prvním místě nebojovalo za právo na sebeurčení bratrských slovanských národů, ale za vlastní expanzionistické cíle ve Východní Evropě a na Bosporu. Francie nebyla pasivní obětí německé agrese a byla připravena k vojenským akcím, protože věděla o podpoře ze strany Ruska a Anglie.

Zahraničně politická elita Anglie se ve světle nových výzkumů jeví ne jako mírotvorná, jak se dříve předpokládalo. Rakousko-Uhersko nebylo zcela nesvéprávným objektem zlých strůjců války v Berlíně.

Německé vedení sledovalo obranný cíl znovu obnovit na evropském kontinentě situaci omezené hegemonie, která existovala v Říši za Bismarka. Tento cíl je zdaleka vzdálen představě světové nadvlády.

Diskuse o vině Německa vyznívají jako propaganda

Prakticky po sto letech diskusí o pocitech viny se do jisté míry jeví jako pokračování propagandy válečných let, proti níž se Německo nemohlo ohradit. Byla mu připisována úloha barbara, který zneuctil belgické ženy a děti.

1. světová válka se stala počátkem běd, jednou z nich byla i moralizace, odůvodnění války. Nutnost vedení války ve jménu jejího ukončení, jak říkal americký president Wilson. Učinit mír pro demokracii bezpečným tedy myšlenka toho, že válka proti Německu byla spravedlivou válkou, se dnes jeví jako pokus o ospravedlnění masového vybíjení lidí, které vzalo životy minimálně 11 milionům vojákům – znamená to dát smysl nemyslitelnému.

Ve své podstatě ani válka ani uzavření míru neodstranili ani jeden problém. Zcela naopak se staly základem nových konfliktů, kterými se například zabýváme do dnes na Blízkém Východě.

Nesmírný úspěch knihy Cristofera Clarka ukazuje na to, že jistý odstup nám dovoluje pochopit zájmy, které již nejsou určovány emocemi a ideologiemi. Příčiny jsou různorodé. Konec Studené války změnil úhel pohledu na události, stejně tak zobrazení mnoho polární globalizované státní soustavy s viditelnými strukturními shodami v porovnání se světem roku 1914.

Mír je složitější a nebezpečnější

Schémata boje dobra se zlem v konfliktu mezi Východem a Západem již neexistují. Svět je složitější a nebezpečnější, jak je možné vidět v neposlední míře v občanské válce v Jugoslávii z 90. let.

Je zřejmé, že změny politiky ve společenském životě ještě nenastaly. Což vyžaduje více politické než morální odpovědi na události ve světě. Dnešní mnoha polární svět může připomínat dobu roku 1914. Analýza červnové krize nás učí tomu, že dnes i tehdy nebylo nutno uvést svět do globální katastrofy.

Nové historické události se mnohým nelíbí, protože jsou v protikladu s tradičními představami nás samých a nepřítele. V Anglii a Francii se mnozí se zálibou drží černo bílé představy, že liberalismus bojuje s militarismem, demokracie a autokracií a národní sebeurčení s cizí nadvládou.

My v Německu jsme proti tomu přivykli k negativnímu chápání – pocitu, že dnes jsme povinni vypadat pozitivně, protože v první polovině 20 let jsme byli těmi špatnými. Některým se nelíbí výklady červnové krize, které nezamlčují německý přínos do války, proto ustanovují dostupné proporce. Obvinění bude stále nemístné, stejně jako triumfální zdůvodnění.

Historické fikce jsou pro Evropu fatální

Německá odpovědnost (za tzv. vznik války - pozn. překladatele) je tedy kontraproduktivní. Protože ten kdo dnes každodenně prohrává je Evropa, která se opírá o historické fikce. Nesprávné závěry z minulých událostí se mohou stát fatálními pro budoucnost evropského projektu.

Pacifismus a určování národního státu – nejsou jedinými závěry světových válek. Staré hrozby německé hegemonie nezmizeli a odůvodňování, moralizace nárůstu zahraničního obchodu od roku 1990 nepřispěla k aktivnější integraci NSR do evropského společenství. Naopak zasahování, které není spojováno s národními zájmy, je za hranicemi Německa nepochopitelné.

Nikdo z našich sousedů nechce ztratit svou národní roli, podobné plány stále více rozmnožují strachy starých úsilí bojů o moc. Myšlenka, že my společně s „Evropou“ jsme povinni bojovat s nacionalismem, který byl zřejmě hybnou silou Třicetileté války ve 20. letech, nespravedlivě diskreditovalo národní státy.

„EU nebo válka“ – to je nepravdivá alternativa a nesprávný závěr z poučení dějin světových válek. Je nutný jasný pohled na minulost, který nás přivede ke střízlivému pochopení naší úlohy v Evropě a ve světě. Toto by byl skutečný pokrok.

 

Podle originálu: Warum Deutschland nicht allein schuld ist

 

http://inosmi.ru/world/20140112/216425077.html#ixzz2qeY1Ki00 
04/01/2014 publikováno

 

Překlad:

N. Nikolov

23. 01. 2014