Bylo otroctvím ta turecká nadvláda, nebo to byla pouze národní katastrofa?

 

Božidar Dimitrov

r. 2012

 

Statut bulharského národa v Osmanské říši je od doby Obrozenecké do současnosti předmětem rozhořčených diskusí. Bezpodmínečně přijaté „turecké otroctví“ (nebo jho) bylo zaměněno po určité době po roce 1989 termínem „turecké přítomnosti“ a bouřlivé vzrušení proti tomuto výmyslu vedlo ke smířlivému „tureckému panství“ v posledních dílech bulharského dějepisu.

Diskuse na toto téma je nesmyslná, když jsou ve sporu profesionální historici nebo historizující publicisté. Z prostého důvodu, že historik se musí držet přísných akademických pravidel, vyžadovaných striktním držením se právního obsahu chápání, má-li být považován za profesionála svými kolegy jak u nás, tak i v cizině. V tomto smyslu nemohou historikové používat výraz „turecké otroctví“, protože v té době mezi lety 1396-1878 nikdy nebyli ve statutu otroků, tj. věci, kdy by mohli být prodávání, kupováni, zabíjeni jak se vlastníkovi zlíbí. Zatímco historizující publicista má právo použít terminologii z oblasti emocí, když máme na mysli nepředstavitelnou diskriminaci, které byli vystavěni Bulhaři – křesťané (kromě Bulharů – muslimů), když použije výrazu „turecké otroctví“. Nejhorší na tomto sporu je, že ani jedna strana nemá pravdu. Tento spor dodnes se nezabývá hned několika věcmi – za prvé, že Říše, ve které se ocitli Bulhaři, od roku 1396 za celých 500 let zažila proměny, které ji přeměňují z jednoho typu státu ve zcela jiný. Rozdílný je statut bulharského národa v různých epochách jednoho půl tisíciletí.

Osmanská říše skutečně započala svou existenci jako stát s jedním náboženstvím. Sultán je i šejkem jul-islam (vůdce islámu) a tento jeho titul je 3. - 4. století důležitějším než ten první. Osmanští Turci byli také diskriminováni jistým způsobem a to velmi významně. Mezi 15. – 17. stoletím neměli právo zaujmout jakoukoliv pozici vojenskou nebo administrativní v říšském státním aparátu. Tyto pozice jsou silou zákona vymezeny křesťanským renegátům. Jsou to lidé, kteří dobrovolně přijali islám (z pokořených křesťanských zemí z celé Evropy) nebo z útvarů andžemioglanitů, ve kterých jsou cvičeni mladíci shromáždění pomocí systému krevní daně. Pouze z malé části z nich jsou vyčleňováni janičáři (z těch nejhloupějších), těm chytřejším je vymezena kariéra ve státní správě.

Z velkovezírů (členů vlády) v období 15. – 17. století nebyl ani jeden Turek. Těmi byli Bulhaři, Řekové, Srbové, Albánci, Italové, Maďaři, Němci a další. Kuriózní je, že podle svědectví benátských vyzvědačů z Istambulu z období 15. – 17. století znali janičáři svůj původ i rodný jazyk. Dokonce jeden z vyzvědačů prosil o vyslání člověka znalého slovanského jazyka, protože jazyk, kterým se hovoří na sultánově dvoře, byl jazykem slovanským. Skutečně v tomto období ze všech 11 vezírů jsou všichni Slované – Srbové, Chorvaté, jeden Bulhar, Mehmed ze Sofie. Je normální, že si zachovali znalost rodného jazyka i národnosti, dokonce že jejich příbuzní zůstali křesťany, protože pokrevní daň je placena ne nemluvňaty ale 14-16-ti letými mladíky. Říše nechce, aby z nich byli Turci, pouze muslimové. Protože zájmy islámského státu leželi na Balkáně tomu, odpovídají i změny na ovládnutém území, kolonisté jsou zde Turci, samotní renegáti nebo ti, kteří se ocitli v tureckém prostředí, potom jejich potomstvo se poturčuje během 2-3 pokolení. V místech kde je islám prosazen silou (nebo byl přijat dobrovolně) jsou to celé oblasti, se Bulhaři uchovávají jako jazyková a etnická kategorie. Těmito jsou bulharomohamedáni.

Chybou by bylo k takovému statutu zařadit část bulharského národa, který si zachoval svou víru v převážné míře nad 90% také bulharskou etnickou příslušnost. Jako ne muslimové byli Bulhaři vystaveni náboženské a tím i národnostní diskriminaci, protože v té době Bulhaři křesťané ztotožňovali víru s národností. Křesťanství bylo „bulharskou vírou“, muslimství – „tureckou vírou“. Vzpomeňme národní popěvek „Dávaš-li, dávaš balkandži Jovo, překrásnou Janu na tureckou víru …“. Nebyli jsme jedinými, takto bylo nakládáno i s ostatními balkánskými národy a to jak ve Střední tak i Západní Evropě. Italští zvědové píší: „Jakmile zajmou nějakou naši loď, nechávají obřezat mladé námořníky a takto z nich činí Turky“. Povšimněte si, že obřízka z nich činí „Turky“ a ne „muslimy“. Tito „Turci“ žijí ve vymezené čtvrti Istambulu (nazývané „Nová Kalábria), hovoří italsky, pracují jako námořníci v osmanské námořní flotile za odměnu 3 aspri denně a často při střetech s flotilou Benátskou přecházejí na stranu ostrovní republiky společně s jinými námořníky „Turky“- Řeky a Bulhary.

Vraťme se k Bulharům. Jsou rozděleni po roce 1396 na tři skupiny přibližně na tři stejné díly. Ti skutečně nemají půdu, kromě tzv. soukromé zahrady kolem domu nebo dvora, mohou však obdělávat tolik půdy, o kolik požádají (nebo mají možnost). Nejtěžší je postavení zemědělců, jejichž daně sultán dal k dispozici tzv. spahium (jízdnímu vojsku sultána). Teoreticky byla daň pouhých 10% z příjmu, avšak pro zlovůli spahiů je jim odebíráno až 50% příjmu. A protože se zpravidla jednalo o zemědělské obce, ve kterých se nedá nikde skrýt, zvůle velmi často zasahovalo cti křesťanských rodin.

Zcela odlišný je statut bulharského obyvatelstva žijících na panstvích sultána a členů sultánovo rodiny, tzv. chasům. Z nich sultán shromažďuje osobní příjmy. Je proto přirozeně, že sultán byl zainsteresován, aby se obyvatelstvu žilo dobře a platilo řádně daně. Kromě toho je známo, že od muslimského obyvatelstva sultán nemůže vybírat daně, pouze nařizoval, aby správcové nedovolovali usídlování muslimů v chasech. Proto v celé oblasti Strandža (rozdělené do tří chasů se středisky Sozopol, Kiten a Achtopol) nežijí muslimové až do roku 1856, kdy se zde jednotlivě usidlují Čerkezové a Tataři. Proto také v obci Čiprovci (kvítko Bulharska) všech 600 rodin jsou křesťané. V oblasti Sofie proto také nebyli žádní Turci pouze v městě samotném (vojenské útvary a administrativa) a národním sportem Šopů bylo podle Konstantina Jirečka v těchto 500 letech ostřelovat na mezinárodní cestě turecké cestující zbraněmi nabytými hřebíky. Pokud někoho z nich chytili a postavili před soudce v Sofii (v bulharské řeči, kterou se soudci museli naučit), dostávali odpověď na otázku: „Ty, proč jsi zabil člověka? Odpověď zpravidla zněla: „Pane soudce, vždyť to nebyl člověk, Turek to byl“.

Mnohem lehčí byla situace třetí skupiny bulharského obyvatelstva. To jsou sídliště, ve kterých žije obyvatelstvo s brannou povinností. Na prvním místě to jsou křesťané spahiové. V 15. století je těchto oblastí 25% ze všech spahií podle výpočtu prof. Bistri Cvetkove a přestože jejich počet se snižuje, byly zachovány až do 17. století. Šlechtici, kteří obnovují na konci 15. století kostely v Kremikovci a Dragalevci (u Sofie) ve svých bohatých oblecích jsou vyobrazeni na freskách jako dárci a vůbec nevypadají jako otroci. Obyvatelstvo sídlišť ochraňující horské průchody, důležité vojenské cesty, stavící lodě, chovající koně, ovce, pěstující rýži, těžící sůl, železo, olovo, měď je vyzbrojeno až po zuby. V těchto sídlištích nežije jediný Turek. Území jsou ochraňována a přeměňována se skutečně svobodné zóny – jako byla cesta přes pohoří Strandža, strážená rody Binbelovými, Zgurevi a Palžekovi z Fakie. Nebo cesty od Vetrenu do Vakareli. Nebo průchody ze Šipky do Trvnova. Evlija Čelebi si stěžoval, že skupina tureckých záložníků byla pět krát bita a okradena bulharskými ochránci (dervendžija) z Gabrova, a když si tato skupina stěžovala u tureckého oblastního správce města Gabrova, ten pouze bezmocně pozvedl rameny: „Co mám dělat, přestože jsou to gjagři (nevěřící), jsou to sultánovi lidé“.

Těžká byla situace městského řemeslného obyvatelstva. V případech válečných událostí bylo nuceno platit daně „avariz a divane“, založené na nuceném výkupu zboží za státní ceny, tedy mnohdy pod hodnotou. Takto pod ekonomickým tlakem přestoupilo mnoho Bulharů na islám, aby neplatili tyto daně. Na počátku 17. století jsou tak města nespadající pod výběr sultánských daní nebo jsou osídleny obyvateli vázanými vojenskou službou, tyto jsou zcela muslimské, k jejich pobulharštění dochází až na konci 18. století a na počátku 19. století.

Po čase se všechno mění. Roku 1839 se pokouší Osmanská říše o poevropštění, přijímá zákony, které mají učinit zemi s tržní ekonomikou. Mizí feudální muslimské vrstvy a kategorie křesťanského obyvatelstva. Je to počátek katastrofy islámského státu a zrodu národního tureckého státu. Stejně tak i zrod národních křesťanských států nacházejících se pod osmanskou vládou. Tyto se nacházejí v nečekaně dobré startovací poloze, protože muslimové podle tehdejších zákonů jsou pouze vojáci. Bulhaři, Řekové, Srbové, Arméni a dokonce i Arabové mají velké hospodářské zkušenosti, protože po celých 500 let vyráběli, obchodovali a zdokonalovali technologie atd. Tím se také jejich národní státy rodí mnohem dříve než stát Turecký. Aby mohli převést ekonomiku do tureckých rukou, museli mladoturkové roku 1913 vybít a vyhnat Bulhary, roku 1915 – stejně tak Armény, a následně roku 1922 Řeky. Důvodem bylo, že tyto národy dokonce v prvních desetiletích 20. století měli v rukách zemědělství, průmysl, mořeplavbu a kapitál. Turecký národní stát je tedy založen na řekách cizí krve stejně tak jako Osmanská říše.

Tím je zřejmé, že spor o to, který ze dvou termínů je platný zda „otroctví“ nebo „nadvláda“ je zcela zbytečný. Oba dva jsou platné – v závislosti na tom, kdo je používá. Skutečná bída smyslu „otroctví“ nebo „nadvlády“ není v tom, jak dobře nebo zle žil bulharský národ, ale jaké byly možnosti pokrokového rozvoje, tj. zda mohl následovat cestou rodiny evropských národů a evropské civilizace, ke kterým náležel od 7. století.

Tam je skutečná tragedie, ne ve sporech, která kvalifikace je správná – „otroctví“ nebo „nadvláda“. Statut bulharského národa v islámské říši do počátku 19. století, přestože nebyl v otroctví v právním slova smyslu, je statutem národa, který je objektem a ne subjektem řízení státu. Bulharský národ byl zbaven sociálních vrstev, jakož i přirozených vůdců každého národa té doby – aristokracie, buržoazie, vyššího duchovenstva. Z toho důvodu fatálně zaostával technologicky, ve vzdělání i kultuře. V místě „Etar“ ještě v 18. století bylo možné vodit turisty, aby viděli v reálu, jak se žilo a vyrábělo ve 14. století. Kdy jiné evropské národy, přestože žili pod nadvládou jiných evropských národů, měli gymnázia a university, u nás jsme měli pouze základky. Příklad velký malíř Zachari Zograf, přestože žil v 19. století je považován za středověkého malíře. Protože maloval ikony podle kánonu ze 13. – 14. století. Liší pouze v tom, že jeho malby jsou pestřejší a Bohorodička na jeho ikonách je plnokrevnou dívkou a není anorektičkou.

Nejstrašnější byla demografická katastrofa. V polovině 14. století patřil bulharský národ mezi největší evropské národy – podle výpočtu prof. Christo Gandeva to bylo 1,5 mil. obyvatel. Tolik bylo Němců a Francouzů a Angličanů bylo o 400 tisíc méně. Teď mají tyto národy kolem 60-80 milionů lidí bez kolonistů, odeslaných do Ameriky, Austrálie a Afriky. Bulharů je i s vysídlenci v blízkém zahraničí 10-12 milionů obyvatel.

Zbavením státních možností působení na demografickou úroveň ztratil bulharský národ desítku milionů obyvatel. Z toho těch, kteří byli poturčeni je možná menšina. Demografické ztráty jsou větší v důsledku porumunštění (pomaďarštění), posrbštění, pořečtění, rusifikaci a poukrajinštění velkým emigrantským vln a v důsledku procesů odbulharšťování v pohraničních zónách bulharského etnického společenství ve srovnání s národy, které si uchovali autonomii nebo některé vyšší instituce – Řecká patriarchie v Konstantinopoli, nebo Srbská patriarchie v Peči. Roku 1878 v době osvobození byl počet Bulharů pouhé dva miliony a tento fakt se projevil jak v národnostním tak i ve státním aspektu určovat svou budoucnost. Smutné je, že krutá realita současnosti je i dnes, že malé národy jsou objekty a ne subjekty dějin.

Co se dá říci určitě „otroctví“ nebo „nadvláda“, to co se stalo v letech 1396 – 1878 se dá velmi přesně pojmenovat – byla to katastrofa pro bulharský národ i stát.

 

Přeložil:

N. Nikolov

25. 06. 2013