Mýtus o Slovanech

eloženo ze zdroje

 http://bgsviat.narod.ru/drevnobulgarskaistoria/slavqni.htm

        Slované jsou jednou mystifikací chorvatských spisovatelů z doby 16.-17. století, z doby kdy mystifikace byla módou a její zástupci nejrůznějších idejí je začali využívat jako zbraň k ovlivňování společenského mínění. Avanturisté sestavovali staré rodokmeny a heraldiku, ze které vyplývalo, že jsou následníky významných panovnických rodů, upravují osvědčení a erby. Básníci píší verše a zároveň jsou představovány za náhodně nalezené lidové písně ze starých časů. Všichni tito „romantici“ – dokonce i když, byli odhaleni – opakují, že pomáhají jakémusi dobročinnému účelu.

        V této „romantické“ atmosféře byla vytvořena slovanská idea v prostředí chorvatské inteligence. Od počátku však neměli zcela jasno jako jí nazývat. Z počátku je nazývána „Ilyrskou ideou“, později začala být těmito mystifikátory prosazována výrazem „slovanská“.

        Idea prožívá svůj vlastní svérázný život. Nalézá své uplatnění v rakousko-uherské diplomacii proti Osmanské říši. A později je užívána jako nástroj ovlivňování balkánských národů jen proto, aby se místní národy dostali do sféry vlivu Říše Rakousko-uherské.

Přívrženci této ideje se snažili jí přidat plnokrevnou podobu. Sedm gótských (tráckých) národů, které vstoupili jako součást do bulharského státu bylo přeměněno na „Sedm slovanských národů“. Venétové – starý trácký národ – dostává nový oděv a stává se z nich západní slovanská větev. Slovanům jsou vymýšlena božstva – většina z nich však pochází od starých bohů tráckého panteonu. Dříve než se stal slovanským bohem byl Perůn bohem tráckým. A jiným a dalším zapomenutým bohům bylo nalezeno nové pojmenování.

Nově vymyšlený folklor

Nově ustavení Slované musí mít i vlastní folklor:

Svetozar Igov

        „Zvláště silný ohlas mají mezi balkánskými Slovany kniha Andria Kačiče Miošiče „Razgovor ugodni naroda slovinskou“ (1760) poetická mystifikace, která v duchu lidových písní utváří historické „národní písně“ osobnostem a událostem z dějin Bulharů, Chorvatů a Srbů. Písně (zvláště ty s bulharskými motivy – například písně o Orunovi a Niceforovi a Vladimíru a Kosaře) se stali základem pro mnoho nových literárních děl jihoslovanský spisovatelů.“

        Panslovanská idea je poprvé vyložena chorvatským misionářem Jurajem Križaničem (1618-1683). Slované jsou specifickým jevem – zpočátku všichni, kteří je spatřili, byli Chorvaté.

 Národní vlajka všech Slovanů schválená na Panslovanském sněmu roku 1848 v Praze.

Takto se Slované stali literárními hrdiny.

Dr. Gančo Cenov:

Gétové, Hunové nebo Slované podle starších autorů se skládali ze sedmi národů a Teofan a Nikifor píše, že Bulharský stát přibral do svého etnického základu oněch sedm slovanských národů. Přičemž Teofan je nazývá sedm gétských (tráckých) národů jednou Hunogundury a podruhé Slovany.

Je vysvětlováno, že pro staré autory nejsou “sklavini” odděleným etnosem - jde o pojmenování obyvatelstva v Podunají. Podle starého řeckého způsobu v podobě pohany -> sclav - otrok (z latiny).

V dávnosti nebylo žádných Slovanů - byly pouze "Sklavíni" a "Slovené". Je do očí bijící zkušenost se slovíčkařením autorů slovanské ideje s hledáním populárního bonmotu: Slované-sláva. V podstatě kromě výrazu otroci je známé jiné pojmenování z literatury psané cyrilicí a hlaholicí tím jsou slovené ze základu slovo, řeč, a jazyk. Ve významu slova lidé znalí svatého písma - křesťané tj. z dob kdy v západní části evropského kontinentu o něm neměli lidé žádného ponětí (tj. dříve než si latiníci přisvojili křesťanské ideje, nebo ti co je do řečtiny přebarvili).

       Zde se úkol pro objektivní badatele a historiky komplikuje. Jsou postaveni před skutečnost vysvětlit jací, že to jsou nebo nejsou tito “Slované”. Je možné provést podobné srovnání i s jinými pojmenováními:

Ale již se to stalo více krát. Například s označením “Tataři” což bylo označení pro část mongolského vojska Čingischána - “tatani” - druh vojska. Později po západním vzoru přejato na Rusi pro všechny muslimské národy Ruské impérie (přestože Mongolové jsou i do dnešního dne budhisté). Ještě po několika stoletích se věří, že jde o etnikum. Navíc se mezi samotnými těmito národy projevují inteligenti, kteří propracovávají “tatarský nacionalismus” - namířený proti Rusům (a v podstatě v jejich prospěch).

        Podobně je tomu i s označením “Turci”. Před tím, než se stalo označením jednoho národa šlo po západním vzoru o urážlivé označení všech obyvatel mnohonárodnostní Osmanské impérie. Po čase se toto označení stalo populární v nově se rodícím Tureckém státě drasticky očištěném vyhnáním ostatních národů bývalého soustátí. 

        Zpočátku nikdo v Osmanském státě neměl představu, že by toto označení příslušelo určitému národu. S jeho určením se dospělo až v dobách nástupu prvního  presidenta Ataturka.

        ...Jako první na Balkáně se nechávají zavléci do uvedené mystifikace “Rumuni” , původní Valaši (původně národ skyto-sarmatský) známí v i na Moravě a ve Slezku, si nechávají vnutit od řeckých  fundamentalistů v 19. století označení “noví Římané” včetně toho, že jim je předepsána i nová literární řeč modifikovaná z francouzštiny, což ještě dnes zní naprosto neuvěřitelně, že diplomaté všech Velkých mocností je v té době přijímali s bouřlivým výsměchem. Příklady mohou pokračovat... (známý valašský vládce Vlad III. Cepeš ( Vlad Țepeș), (1431 — 1476) známý svou ukrutností, kterou se bránil před tureckými vpády, proto nazývány Drakula, ještě v 15. století by vychován, hovořil starou bulharštinou a psal cyrilicí až v uherském vězení přešel z pravoslaví ke katolictví – pozn. překladatele) 

Příčina

        Přání utvářet nové národy bylo módou historického inženýrství, která přichází ze západní Evropy v průběhu 19. století. Ta se odlišuje od nevolnictví i se zjevnou zvláštností, že tam státy a skutečné národy se neshodují ani do dnešního dne. Státní “národy” jsou zde utvářeny novodobě (včetně umělých státní knižních jazyků) a skutečné národy, které zde obývají tuto část světa nemají své státy do dnešního dne. Nemálo z nich mají své národně-osvobozenecké hnutí i do dnes. Z toho pro nás pramení i nepochopení, kdy nemůžeme pochopit, jaký je rozdíl mezi ”národností” a národem a všechny pokusy o jeho vysvětlení zůstávají vyset ve vzduchoprázdnu. Rozdíl, že “národ” je uměle západní pojetí, které neoznačuje etnicitu.

        Idea “národa” přichází vhod pro politická hnutí i v jiných částech světa. Tak například Ataturk, využil západní vynález a odstranil množství přebytečných národností osmanské říše. Podobně tak postupují i další jeho sousedé (poturčení nebo vyhnání a likvidace – pozn. překladatele).

Poslední proměna ve Slovany

        V průběhu 18. století se slovanská myšlenka prosazuje na Rusi a tam nalézá svou druhou vlast. Tam se definitivně přeměňuje v etnickou a národnostní ideu.

        Do 18. století nikdo z východní Evropy neměl ponětí, že by se měli považovat na Slovany. Před carem Petrem I. a Kateřinou II. o tom nevěděli ani samotní Rusové.

Počátky panslavismu

Nikola Videnov

        Poprvé se slovo Slované – ve smyslu etnika objevuje roku 1593 do té doby “slavi” a v podstatě “sclavi” (otroci z latiny)  vstupuje pro politické cíle toto slovo je užíváno v byzantských (řeckých) pramenech.

        Termín SKLAVOI byl využíván u byzantských církevních kronikářů ve významu “otroci”, “světlovlasí otroci”, nebo “zlořád” s tímto označením jsou označováni ti co se nepodřizují oficiální církevní organizaci – ariáni, křesťané. Podle obrozence Marina Drinova jakož i pro Dr. Gančo Cenova jsou Slované v podstatě Trákové (zčásti Skytové a Sarmaté pozn. překladatele). Stejného názoru je i badatel Jordan Tabov. Je zajímavé, že antropologické rysy tzv. “Slovanů” a Tráků jsou natolik totožné, až je to zarážející. Badatelé jsou toho názoru, že po pokoření Tráků Římany jsou Trákové nazývání “sklavíny” se část tráckých národů přemístila severně a východně od Říma a po čase se vracejí zpět na Balkánský poloostrov, jsou již nazýváni “sclavíny” (světlovlasými otroky) a “zlořády” podle církevních kronikářů. Samotní Trákové sami sebe od okamžiku ovládnutí Říma císařem Konstantinem označují za Římany (poznámka překladatele).

101 Dalmatinců

        Za zakladatele ilyrské ideje považován Chorvat –Vinto Priboevič z ostrova Hvar, který roku 1532 vydal v Benátkách dílo “Slovo o původu oslavených slávou Slovanů”, které hledá ideologickou formaci, pro ohlášení “slovanského” rozsahu, který ztratil svou státní nezávislost po pádu Bulharského a Srbského carství. Renesanční ilyrská idea plnila v té době politický obsah přípravu války mezi Osmanskou a Rakousko-uherskou říší.

        Je průkazné, že slovanská idea začíná jako Ilyrská idea. Má svou politickou adresu ve jménu “ilyrský”, tím se nazývají všechny národy obývající v antice území, které je potom ve středověku “slovanské”. Ilyrská idea se stala platformou pro všechny účastníky plánu na osvobození všech balkánských křesťanů – tzv. “jižních Slovanů”. Je podivné, proč v učebnicích dějepisu nejsou autentické kresby “Slovanů” nebo “slovanských bojovníků”, tak dobře jinak popisovaných Byzantinci?

        Archeologové zatím neuspěli odhalit autentické “slovanské” sídliště a jeho autentické obyvatele.

        Žádný ze zastánců slovanské ideje nemůže vysvětlit, odkud se vzal “etnický boom” Slovanů, v době kdy ve stejné době v Evropě je doloženo několik morových epidemií a to v místech obývaných právě “Slovany”.

Erbovní falzifikace

        Zvláště silně působí na současníky ambice chorvatského generála Ochmučeviče z Dubrovníku, vojevůdce španělského loďstva, který si nechal vystavit řadu falešných potvrzení a privilegií – dokládající, že je potomkem despota Chrelja (shodného s tím co je pohřben v Rilském klášteře). Na jeho objednávku byl sestaven mystifikující Sborník erbů jakoby z doby vlády panovníka Dušana, ve které je znázorněn obraz Ilyrské ideje, sestavený jakoby v dávnosti již panovníkem Dušanem, carem ze “slovenské” krve, který vládl deseti královstvím. Erb tohoto “vznešeného” císaře podle Ochmučeviče je sestaven z erbů všech zemí kterým vládl. Tento sborník erbů, řazený podle odborníků do roku 1595, završil formování ilyrské ideje pro znovuzrození Dušanova carství složeného z deseti zemí.

        Simeonova říše byla starší a dvakráte větší než Dušanova (zahrnovala celé dnešní území Rumunska, Srbska, Bulharska, Makedonie, 80% dnešního Řecka, Východní Trákie a Albánii v rozsahu 500 000 km2). Pokud porovnáme kulturní, vojenský a celkově historický aspekt úlohy dvou panovníků tehdejšího světa je vidět převaha cara Simeona je ve všech směrech i na úrovni mezinárodní.

Bible panslavismu.

        Závěrečné formování “slovanské” ideje bylo zformulováno abbém donem Maurem Orbinim ve městě Pizza (rodem Chorvat z Dubrovníku). Roku 1601 píše zde na objednávku knihu “Slovanské carství”. Kniha má velmi dlouhé záhlaví: “Slovanské carství, dnes nesprávně nazývaných skiavoni (otroci)” ... a ještě v záhlaví: ...”především jsou hledány úspěchy panovníků, kteří dávno panovali v Dalmácii, Chorvatsku, Bosně, Srbsku a Rašce a Bulharsku”.

        Bulharům je zde určeno poslední místo. Orbini přebírá sborník erbů generála Ochmučeviče na autentický (?!) a z něho odvozuje erby “slavených” panovníků “jihoslovanských států”.

        Tak je na počátku bulharských dějin vytištěn bulharský erb z epochy jeho státní nezávislosti - medailon s korunovaným vztyčeným lvem. O něco později Srbové, Rusové a Albánci si přisvojují bulharského dvouhlavého orla za svůj carský erb.

Ve své knize Orbini umísťuje i “soudobou” podle jeho vize kresbu jak vyhlíželi slavní slovanští vojíni:

Marin Bobalevič objednavatel Panslovanské bible, která ho zviditelňuje Osobní zainteresovanost Orbiniho je podtrhnout význam Dubrovníku jako vedoucí “jihoslovenské” síly, jeho rodu a ochránců - Bobaleviče prohlašuje za velikého a zmužilého rodu s hlubokou vlasteneckou minulostí, mocí a slávou. Na počátku knihy začíná se zasvěcením knihy k jeho blahodárci a objednavateli: “... zasvěcuje, se jeho Osvícenosti uznávanému monseňorovi ...

        Po tom co jsem napsal tyto dějiny Slovanů na naléhání Vaší Osvícenosti, při vší podpoře a pohodlí, které jste mi štědře poskytl, abych je uvedl do konce mám za to, že Vám to dlužím, proto jí zasvěcují Vám, dříve než bude vydána - protože je vaším dílem...” Čtenář předem neupozorněný pochopí, že je zde něco podivného a pochybného v uvedených dějinách, které jsou i v dnešní historickou vědou považovány za nesporný historický pramen a šovinistické výpady autorovi jsou omlouvány “jako projev jeho horkého slovanského patriotismu”.

        Orbini lehkou rukou označuje Skandinávii za pravlast “Slovanů”, a všechny známé národy minulosti jsou podle něj “slovanské” ... Skytové, Gótové, amazonské Sarmatky, které nazývá “Slovankami”. Slovene zvítězili nad Alexandrem Makedonským tj. i on je Slovan. Slované bojovali se všemi národy světa (?), napadali Persii, vládli v Asii a Africe, bojovali s Egyptem, nakonec ovládli Římskou říši, když zabrali její území. Nebo jak duchaplně předkládá srbský badatel N. Radojčič, tato část Orbiniho dějin může být nadepsána “Slovené jsou všichni a všude”.

        Orbini tvrdí, že jádrem slovanské jednoty je slovenské písmo a jazyk. V knize jsou uvedeny příklady ze dvou “slovenských” abeced - hlaholice a cyrilice. Zde se však objevuje něco podivného - ukazuje na katolického Sv. Jeronýma jako na autora “slovanského” hlaholského písma, označovaného “bukvice” (bukva-písmeno). Jemu připisuje sestavení “slovanské” bohoslužby (?) a všude zjevně chybí bulharský přínos o díle Cyrila a Metoděje zde není ani slovo.

V Orbiniho knize jsou Bulhaři představováni jako bořitelé, uchvatitelé a krutí zabijáci. V tomto světle jsou popisováni car Kalojan a jeho vítězství nad Latiníky (křižáky, kteří na územích pokořené Byzance utvořili Latinské císařství a vysávali sousední bulharská území). Stejně tak je popisován car Samoil, vítěz na řeckými Byzantinci. V popisech Srbů a samotných Byzantinců jsou slova směrovaná Bulharům, jako je “krutost” a “boření” jsou zcela opomíjena.

Ve svém popise se Orbini dostává až k absurdním tvrzením, že “... Bulhaři se povznesli více jak jindy, když okusili z radostí a bohatství Latinů/křižáků (!?) zabrali některá jejich území a okamžitě pokračovali vpřed ...” a ještě o Bulharech “tento válečnický národ neměl ukazovat svou vrozenou krutost” a “...Tuto jejich strašná krutost, spolu s ostatními, okusil na sobě i sám císař Balduin”. 

Car a carevna zavádějí “Slovany” na Rusi.

        Roku 1595 ještě není Rusko velmocí a není ovlivněna ilyrskou idejí. Nedávno ovládla Kazaň a pokořila volžské Bulhary, o kterých Orbini nic nepíše. Po dalších sto letech se ilyrská idea dále rozvíjí jako panslovanská doktrýna, prosazovaná řeckým (katolickým) duchovenstvem za Petra I. Velikého.

        Za Petra I. se poprvé Rusové dozvídají, že jsou Slované. Ruské vydání díla “Slovanské carství” vychází v Petrohradu roku 1722 na pokyn císaře Petra Velikého. Je zajímavé, že kniha není úplným překladem italského textu, je zde uvedena pouze zkrácená “adaptace” srbského hraběte Sávi Vladislavoviče – významného diplomata a nejbližšího rádce Petra I. v jeho balkánské politice. Je pravděpodobné, že jde o člověka, který vnukl caru Petru I. myšlenku utvořit z Černého moře “vnitřní ruské moře”, Rusko tak lépe ovládne všechny “slovanské” země.

        Myšlenka nalézá svou podobu v tzv. řecké ideji za ruské carevny Kateřiny Veliké. Idea, že Rusko jako největší “slovanská” se říše musí stát ochránkyní všech “Slovanů”, osvobodit je od Turků a obnovit Byzanc. Podle tohoto plánu se měl syn Kateřiny Veliké, který rusky hovořil velice slabě zato řecky výborně (byl vychován řeckými velmoži), se měl stát císařem obnovené Byzantské říše. V tomto záměru nikde nejsou vzpomenuti Bulhaři, není zde ani zmínka o nutnosti jejich osvobození.

        Paisij Chilendarski nachází exemplář ruského “adaptovaného” vydání v knihovně srbského arcibiskupství ve Sremském Karlovci v době svého krátkého pobytu roku 1761 a široce jej používá jako jistý pramen (!?). Proto jsou i jeho dějiny logicky uvedeny názvem “Dějiny slavjanobulharské”. (V podstatě není jisté jak byl nazván Paisiům originál a zda označení “slavjano-” nebylo přidáno při přepisování zainteresovanými nadšenci. Někteří badatelé mají za možné, že originální záhlaví Paisiova díla bylo jen “Istoria bolgarskaja”).

        Oficiální historická věda i do dnes zamlčuje, že dějiny jiného katolíka – františkánského kněze Blasia Klainera, vydaného o rok dříve rok dříve než kniha Paisieva je nazvána “Dějiny Bulharska” a zcela v ní chybí slovanské vsuvky. V této knize jsou Slované vzpomínáni jaksi mimochodem spolu s jejich nevýznamnou úlohou lidí uvedených v událostech kde rozhodující roli měli Bulhaři.

        První tištěné vydání dějin od autora Christaki Pavloviče – přepracované a doplněné Paisievo dílo – vydané roku 1844 je se záhlavím “Carstvenik ili  Istoria bolgarskaja” (není uvedeno slavjano-bolgarskaja). Slovanská idea byla převzata bulharskou inteligencí na počátku 19. století pod vlivem ruského vnucení, jako způsob odlišování mezi Řeky a Turky. V dobách turecké nadvlády je známo, že konstantinopolská patriarchie (ovládaná vždy Řeky) neuznávala Bulhary za samostatný národ, a nazývala je lidem “rumélijským”, což bylo později přijato i Osmanskou říší.

       Není k dispozici jediný původní vlastní nebo cizí zdroj, který by hovořil o pokřtění dvou národů – tzv. “Slovanů” a Bulharů, hovoří se pouze o Bulharech a bulharském národě v dobách cara Borise Michaila. Není žádného byzantského pramene ve kterém by byla zmínka o smlouvách se “Slovansko-bulharským státem”, vždy se píše jen o Bulharech a Bulharsku. Stejně tak žádný jiný pramen ani cizí a náš nehovoří o Prabulharech i chánech, vždy se hovoří o Bulharech a panovnících bulharských.

Panslavismus, makedonismus, tatarismus, panturkismus, pangermanismus

        Panslavismus nastupuje jako základní idea, že ruští “Slované” musí přemoci nejdříve Osmanskou říši a potom Evropu – podle Azovské závěti, “Načrtu” cara Petra I Velikého a Kateřiny II. Veliké.

Projevem této doktríny je do dnešního dne politika makedonismu, politika řecká na pořečťování Bulharů podél Bílého moře a Albánii (a to dodnes), krádež původních výrobků, kyselého mléka/jogurtu, sýra/fety, folkloru a tanců prohlašovaných za “hélénské”, vydávání slovníků pomacko-řeckého, ale také tolerování tatarismu do dnešního dne v Ruské federaci. Od doby Petra I. Rusko toleruje Srbsko, Řecko, Valašsko (Rumunsko) na účet Bulharska a vede politiku kupování bulharské inteligence s cílem upevnění slavjanofilství (rusofilie) v Bulharsku.

Zatímco Rusko je prezentováno, jako osvoboditel od Turků, bez vedlejších záměrů jsou zatajována faktu, že bulharský lid byl nucen draze zaplatit za své osvobození. Ve druhém čísle státního věstníku z 10. 01. 1884 je publikován poslední Rozhodnutí № 1144. “My Alexandr I. z boží milosti a národní vůle, kníže bulharské prohlašujeme: Národní shromáždění přijalo, námi schválenou následující Konvenci o výplatě ze strany Bulharska do Ruska výdaje s okupací Knížectví Ruskými císařskými vojsky, podle určené Berlínskou dohodou”. Je zde popsán rozsah a termíny placení, kde cena byla určena na 10 680 250 papírových rublů a 43 kopějky, což v té době se rovnalo 32,5 tunám zlata. Jak je dobře vidět platilo se za okupaci ne za osvobození, jak píše ve svém Manifestu car Nikolaj I. z roku 1877 při vyhlášení války Osmanské říši, tento dokument do dnešního dne nesmí oficiální historická věda zveřejnit, protože je jasné, že na dnešní podunajské Bulharsko bylo pohlíženo jako na zemi v roli “Zadunajské (ruské) gubernie”.

Bulharský svátek národního písemnictví a kultury – 24. květen (v podstatě den slavící bulharské obrození, kterým je odvrhován řecký církevní útlak) byl od roku 1988 přisvojován SSSR (a do dnes i Ruskem), jako “všeslovanský” svátek slovanské kultury a písemnosti. Svátek probíhá pod motem velikosti ruské kultury a slaví se tak, aby o bulharském přínose nebylo ani slova a všechno bylo “slovanské”.

Rusko se ve svém přání neuznat, vše co přišlo z Dunajského a Povolžského Bulharska (státnost, architektura, obrana, náboženství, písemnost a zejména nejvíce, že ruský literární jazyk je formou upravené starobulharštiny, vede politiku neuznávání bulharské národnosti prosazováním tatarizace. Toho využívá dnes Turecko, které vyučuje každý školní rok na svých universitách stovky studentů z Tatarstánu a jiných oblastí Ruské federace, tím prosazuje metodické ideje panturkismu (všechny národy hovořící tureckými jazyky jsou Turci, Bulhaři podle této doktríny jsou také Turci, a všichni “vnější” Turci se musí spojit do jednoho státu od Bosny až po Čínu).

Tímto se Rusku na truc formuje islámsko-turecký klín až na hranice Číny a plody této sebevražebné politiky se stávají stále více viditelné. Je škoda v přání zničit svého bratra a duchovního rádce, můžeš uškodit sám sobě v tom je ironie osudu. Tak se ukazuje, že panslavismus se jeví jako služebník panturkismu.

Ve svém přání zničit Bulhary neváhali Řekové v osobě Jana Kantakuzina přivést turecké hordy na Balkán a toto dědictví nás nadále tíží.

Mýtus panslavismu a osud Bulharska

Nikola Videnov 2005

“. ..jediný národ, který zanechával v naší zemi různorodé nápisy byli dávní Bulhaři.  ...rádoby nesčetní Slované nám nezanechali jediný nápis... Vypadá to velice nevěrohodně, že jeden velmi početný národ by nám měl zanechat určité, byť částečné vzkazy o své přítomnosti...” (Petr Dobrev – “Co jsme zač” IK “Galik”, Sofia, rok 2000).

“Pokud by si Kateřina II. nepředsevzala učinit z Ruské impérie, osídlené 120 národnostmi a plemeny, jedno národnostní pravoslavný slovanský stát o Slovanech by nebylo ani slechu.” Ilija Iliev (Byzanské dědictví a sedm slovanských národů jsou výmysly)

        Matka Slovanů – původem Němka, Kateřina Veliká. Definitivně prosazuje “slovanství” mezi Rusi a přeměňuje na národnostní ideu Ruské říše. Nejbližší analogie panslavismu je idea panturkismu a obě jsou si podobné: Obě jsou umělými doktrínami. Oběma se daří spojovat na “jazykové principu  zcela odlišné národy, které nemají spolu nic společného mezi sebou. Za oběmi idejemi stojí velká země, která je využívá, pro řešení problémů z různorodostí obyvatelstva, vnějšími zájmy a sférami vlivu.

Mýtus o slovanském jazyce

        Bibli je psáno: “na počátku bylo slovo”. Odtud plyne i označení tzv. „slověnský jazyk – Sv. Cyril dokázal, že bulharština je také jazykem božím a rozbil staré dogma výkladu bible pouze ve třech jazycích.

        Proč jsou si východoevropské jazyky podobné, když není slovanských jazyků? Faktem je, že jedna země, jejíž kulturní vliv se rozšířil na celou střední a východní Evropu spolu s jedním jazykem, který je mezinárodně rozšířen podobně jako tomu bylo u latiny. Touto zemí je Bulharsko a její jazyk je bulharština. 

        Pokud existuje skupina jazyků, měla by být pojmenována podle písma doloženého pro tuto skupinu jazyků. Prvním písmem doloženým pro řešenou skupinu jazyků je (církevní) bulharština.

Příklad:

V ruské mytologii a letopisech za zapsáno: “Kyjev – je matka ruských měst”. Ale toto město bylo založeno Kubratovým bratrem – panovníkem Sambatem (Kijem) z rodu Dulo, který vládl oblasti Duloba/Doudleby. Ten rozšířil své panství rodu Doudlebů na státnost, až na území dnešních Čech. V Čechách je mýtickým franckým kupcem Sámo, který jakoby založil jejich první státní útvar a není to nikdo jiný než právě Sambat. Panovník Sambat z rodu Dulo si přivlastnil příliš mnoho moci pro sebe a “svou” Doudlebskou guberniji, že mu byl lidem a jeho bratrem Kubratem udělena nová přezdívka Kyj (odvržený, oddělený kyjem) ze kterého se i samotnému městu začalo říkat Kyj – Kyjev.

        Národy, které se dnes nazývají “slovanské” jsou mezi sebou velmi rozdílné. Co společného mají východoevropské národy, kromě dávného bocharského jazyka a abecedy,azbuky, hlaholice a cyrilice.

V podstatě ne mnoho. Jsou rozdílní mezi sebou svými dějinami, charakterem, způsobem života, bydlením a tradicemi na jedné straně Srbové a Bulhaři a třeba Rusové a Bělorusové na straně druhé. Třetí skupina mohou být Češi a Poláci. A každý z nich se může podobat více svému sousedu, než máme společného mezi sebou.

Jaké národnosti byli Cyril a Metoděj podle národnosti?

V krátkém životopise Cyrilově životopise psaném jeho žáky vzdělanými na Moravě (Кратко Кирилово житие), čteme, “rodem byl Bulharem”. V Cyrilově modlitbě ve Skopském minei čteme „и книгами блъгарскыми проиде и до Рима же дошедь” “s knihami bulharskými přišel a až do Říma s nimi došel”.

I v srbských učebnicích se píše, že jsou to Bulhaři. 

Během 19. století nalézá ruský badatel Pervolf a publikuje český životopis sv. Metoděje, ve kterém je nazýván Strachotou – s čistě bulharským jménem. Po určité době to bylo prohlášeno za falzum. Avšak roku 1997 nalezl bulharský badatel Božidar Dimitrov (ředitel Bulharského národního muzea v Sofii) ve Vatikánské apoštolské knihovně jednu středověkou kroniku v italštině ve které je Metoděj také nazýván Strachotou.

Ochránci Evropy Sv. Cyril a Metoděj

        Sv. Bratři Konstantin Filosof a Metoděj se narodili v rodině makedonských Bulharů – v řecké službě podstratega (správce) města Soluně, drungaria (vojenská hodnost) Lva a jeho ženy Marie. V pozdně středověkých českých husitských, písemných památkách jsou nazýváni Crhou a Strachotou.

        Dílo svatých ochránců Evropy Konstantina Filosofa a arcibiskupa Metoděje na Moravě dosáhlo významného geopolitického významu – kánonické uznání bulharské písemnosti a starobulharského (církevního) jazyka, který byla rozbita “tříjazyková herese” Říma a Konstantinopole, která po několik století před tím ničila díla Sv. Urfila, Sv. Nikity Remesiánského, a před nimi i díla Etika Istera, skytského kosmografa původem z města Tomi na břehu Černého moře. I na německých územích to bylo pochopeno, když v 9. století německý mnich, básník a badatel Otfrid z Vaisenburgského kláštera v Elzachu trval na tom, aby boží slovo bylo v kostele pronášeno ne v nesrozumitelné latině, ale v němčině. Tvrdohlavost a krátkozrakost německých feudálů a náboženských fanatiků to nedovolila a prohloubila tak propast mezi Východem a Západem Evropy.

        Starobulharština byla připuštěna západní církví jako čtvrtý liturgický jazyk (vedle řečtiny, latiny a hebrejštiny) což je jednou unikátní událostí, protože další jazyk byl přijat Římem o dalších 1000 let později až ve 20. století.

Spojení mezi “Slovany” v Římské říši a “Slovany” v Rakousku-Uhersku

        V letopisech a dokumentech v latině a řečtině má termín “slovan” sociálně-ekonomickou podobu a označuje “závislé obyvatelstvo – otroky”.

        Užití termínu Slované (určující obecně obyvatelstvo) pochází od Cesara Baronia a dalších chorvatských letopisců. Tito byli obyvateli Rakouska-Uherska. Samotné využití tohoto termínu v Rakousku-Uhersku bylo pouze převzato z latiny výrazem servus, slave – otroci, sluhové.

Podobně tomu je v Bulharsku, kde (ne) existují Rumelijci?

        “Rumelijský národ” tak jsou oficiálně nazýváni balkánští křesťané Cařihradskou (řeckou) patriarchií v dobách osmanské nadvlády. Východní Rumélie dostala jméno právě z tohoto významu. V tomto smyslu můžeme být Rumelijci se stejným úspěchem, jako z nás učinily Slovany vzdělanci odchovaní Ruskem v době obrozenecké. A co by z nás utvořili katoličtí emisaři, kdy by války Rakouska-Uherska proti Osmanské říši nebyly úspěšné?

Pohled z jiného zorného úhlu

Arabští autoři často ztotožňují „Bulhary“ za rovnocenné se „Slovany“ (Sakaliby/Saklabi):

-        Al Tabari, žil na konci 9. století, sděluje, že roku 897 „Slované napadli Římany ve velkém poštu a mnoho z nich zabili.“ Jde o události, kdy vojska cara Simeona porazila Byzantince v bitvě u Bulgarofigonu.

       Ibn Fadlan roku 922 navštěvuje „Volžské Bulharsko“ je jedním z vyslanců Bagdádu, který přichází na žádost bulharského vládce Almuse aby upevnili nedávno přijatou islámskou víru. Pro Fadlana jsou „Slované“ a „Bulhaři“ zcela nerozlišitelní. Ve svých dokumentech nazývá panovníka Almuse „panovníkem Bulharů“ a na jiném místě – „panovníkem Slovanů“.

       Věhlasný arabský historik, geograf a kompilátor Šejch ad-Din Abu al-Bagdádi (v letech 1179-1229) říká o hlavním městě Volžského Bulharska následující: město Bulgar – je město slovanské, rozložené na severu.

Přízračné zjevení Slovanů na jih od Dunaje

(z díla Národnost starých Makedonců – Dr. Gančo Cenov)

        Zdalipak zde nastala slovanská invaze… Dějiny neví nic o nějakém slovanském státě na Balkánském poloostrově. Zde byli a jsou do dnes pouze státy Bulharů a Srbů ne žádných ze Slovanů.

        Ti, kteří říkají, že proběhla slovanská invaze však hovoří v tomto smyslu podle nich probíhajících událostech. Slované do 5. století žili severně od Karpat v Galicii. Na konci 5. století a na počátku 6. století přecházejí Karpaty a zabírají Dákii, dnešní Valašsko, potom překonali Dunaj a zabrali Trákii a Ilyrii.

        A při otázce kde jsou staří obyvatelé Dákie, Trákie a Ilyrie, se odpovídá, že byli vyhubeni Slovany. Tento předpoklad je však vyvrácen fakty. Proč Slované, kteří údajně zničili tolik zemí, jako žádný jiný národ na světě dosud neučil, měli by zároveň utvořit jednu velikou slovanskou říši. Nic takového se nestalo. Místo toho nalézáme Slovany jako pokorné otroky v řecké Byzantské říši. Vítězové se stali otroky poražených. Odkud se tedy vzali Řekové, kteří spravovali Balkánský poloostrov, pokud by Slované skutečně zničili všechny Řeky, Tráky a Ilyry? Když vezmeme v potaz tato fakta dává nějaký smysl teorie, že Slované zničili takový počet Dáků, Tráků a Ilyrů? 

        Následně se vykládá, že tito chrabří a surový Slované, hned potom co vyhubili všechny Tráky a Ilyry uviděli holou, bosou a divokou turko-bulharskou hordičku, sklonily před ní hlavy, bez odporu a požádali nechat se vést touto skupinkou. Může soudný člověk přijmout takové paradoxy?

        Jak je možné, že Slované zničili Tráky a Ilyry, nejchrabřejší národy starých dějin a řecká sídliště na březích Černého, Egejského a Mramorového moře se nepodařilo zničit? Tito zničili Ilyry až k Adriatiku a Albánce nemohli překonat? Hypotéza, že Slované údajně zničili staré obyvatele Balkánského poloostrova se nedá obhájit.

        Proti tomu jsou zde nesporná fakta: jmenovitě Slované jsou zmiňováni nejdříve obyvateli ze 6. století kronikáři Prokopiem a Jordanesem. Oba považují Slovany za národ Skytů, který od pradávna žil v Dácii severně od Dunaje, nebo v dnešním Rumunsku. Jordanes píše, že na dolním toku řeky Drávy až k řece Dněstr žijí Sklaveni, od Dněstru do Dněpru – Antové, jsou také slovanské nebo skytské národy. Stejně tak se vyjadřuje Prokopius. Jižně od těchto Sklavenů nebo Antů, podél břehu Černého moře žili podle Jordanese Bulhaři. (Supra mare Ponticum Bulgarum sedes distendunt. Getica V, 37)

        A pro upřesnění, kde všude žili Bulhaři, Jordanes říká Ravenskému kosmografovi, že v Dolní Mízii, Trákii nebo Makedonii pouze Bulhaři žijí. (Inter vero Thraciam vel Macedoniam et Mysiam inferiorem modo Bulgari habitant… ut testatur mihi multotiens dictus Iordanis cosmographus. – Ravennat. Cosmogr, IV, 6) 

        Když tedy Sklaveni a Antové obývali dnešní Uhry a Valašsko, Bulhaři žili v Mízii, Trákii a Makedonii.

        A protože i dnešní obyvatelé Trákie a Makedonie si říkají Bulhaři, vychází z toho, že Slované zde nezničili uchvácené trácké a ilyrské obyvatelstvo.

        Ti kteří zastávají tézi, že staří Makedonci jsou Řekové, si mysleli, že dnešní Bulhaři jsou pozdější příchozí na Balkánský poloostrov. Tito zřejmě při sestavování své téze nečetli nejdůležitější kronikáře té doby, aby tak sestavili výmysl, že Slované žili podél Dunaje v dobách, kdy podle nich Bulhaři žili na Uralských a Himalájských planinách.

        Římané pokořili Mízijce na Balkánském poloostrově. Při dotaze, kde jsou tito Mizíjce dnes se odpovídá, že byli zničeni Slovany, kteří v 6. století zabrali celý poloostrov. Tato odpověď nemá žádnou hodnotu, protože Mízijci jsou označováni za Bulhary ještě ve 4. století.

        Jediný důkaz, který je označován za důkaz, že Trákové a Ilyrové byli zničeni Slovany (originální překlad Dr. Cenova však vyznívá zcela jinak)

Prokopius: „V Ilyrii a celé Trákii, tj. od Jonského zálivu až ke hradbám Byzance, tam kde osídlení bylo obydleno Řeky a Chersonity, uskutečnili Hunové, Sklaveni a Antové skoro každý rok mnoha zla, když se Justinian stal císařem, nenapravitelné školy byli jim učiněny. Myslím si, že při každém napadení bylo zničeno nebo porobeno více jak 200 000 tak žijích Řeků (Římanů), tak, že celá tato země od Jonského zálivu až po předhradí Byzance) se skutečně nakonec spojila ve skytskou pustinu.“ Prokopius, Anekdota, 18,20.

/Je vidět, že v originálním textu Prokopia k ničemu takovému nedošlo (invazi Slovanů). Bulharský dějepis je dlužníkem výše uvedeného autora překladu, protože Dr. Cenov je polyglotem, ovládá základní dávné jazyky nemusí důvěřovat novým překladatelům – čte prameny v originále a zároveň má mimořádnou výhodu ve své manželce Němce, která využívá své zdroje, aby mu zajistila přístup do Vatikánské a dalších knihoven, o jakých se  běžnému badateli nemůže ani zdát./

        Skutečností je, že ničení římských území bylo prováděno Bulhary a Huny, kterým Skytové (dnes Slované) pouze pomáhali. Neničili místní obyvatele – Tráky a Ilyry, útočili přednostně pouze na helénská osídlení (řecko-římská). Pokřtění Hunové povstali za Vitaliana za osvobození ilyrských vladyků a uspěli, jak píše Prokopius, sjednotit i Ilyrii (nebo území od Jonského zálivu až k Byzanci) ke zbytku Skytie. Bulhaři nebo Hunové, Slované nebo Antové nepřišli do Ilyrie ničit Ilyrijce, jako tvrdí ti, kteří nepronikli do podstaty problému, přišli, aby je osvobodili od byzantské nadvlády.

        Dosud se říkalo, že staří Makedonci, byli zničeni invazí Slovanů v dobách Justiniana. Toto tvrzení nemá opodstatnění, protože neproběhla žádná slovanská invaze (došlo ke spojení trácko-makedonského obyvatelstva s Bulhary proti Řekům).

        Zatímco Prokopius píše, že Hunové, Sklavové a Antové učinili takové a onaké ničení, dosavadní bulharský dějepis (český dějepis to nekriticky přebírá) se zmiňuje pouze o Slovanech. To, že Bulhaři a Hunové jsou těmi, kteří jsou vůdčími národy v ničení na římských územích o tom se pomlčuje. Tímto způsobem se utváří přesvědčení, že Slované zničili Tráky a Ilyry a obsadili jejich území.

Sporná slovanská jednota

Tři bohatýři - malíř V. Vasněcov

Z nových genetických výzkumu v Rusku vyplývá, že Rusové v převážné míře nejsou Slované, jak se dosud říkalo. Výzkum vyvolal širokou diskusi v samotném Rusku.

Michail Golgenkov, 2006

První rozsáhlé zkoumání genetického fondy ruského národa, které bylo prováděno předními metodami DNA analýzy s přihlédnutím k antropologii, tradicím, jménům a jazyku. Zrodila se tak neuvěřitelná senzace - Rusové vůbec nejsou východními Slovany ani mezi Slovany nepatří vůbec. Jejich příbuznými tj. bratry podle krve jsou Finové, Estonci, Mordvini a Karelové.

Mezi Rusy a Tatary jsou také jisté rozdíly.

/Výrazem “Tataři” jsou v Rusku označováni Volžští Bulhaři, očividně bílý národ Severovýchodní Evropy, pod ruskou nadvládou od 16. až 17. století. Genetika potvrzuje známá slova Lva Gumiljova: “Každý druhý Rus je potomkem pokřtěného Tatara”. Je známo, že velká část ruských šlechtických rodin se odkazuje na svůj aristokratický původ z Volžského Bulharska./

        Slovanskými bratry jsou potvrzeni pouze Rusové ze Smolenské, Brjanské a Kurské oblasti, Bělorusové a Poláci. V menší míře Slováci a Češi. A to je vše. Dokonce ani Ukrajinci se nezařadili do uvedeného přehledu! Jak se vyjasnilo celá Východní Ukrajina jsou poslovanštění stejně jako Rusové Ugrofinové (mordvinsko-moskelské národy) a západ Ukrajiny se přiřadil k Turkitům. Bez ohledu na to, že na Ukrajině je přítomna značná slovanská základna ta však nepřevyšuje východně gótskou skupinu (východně švédskou protože tito ještě od 4. století žili na územích Ukrajiny a Běloruska(z této skupiny se rekrutují velké počtu judaistů-pozn. překladatelé) a ještě je menší než turko-finská. Základní masa západních Ukrajinců jsou rusifikovaní potomci Sarmatů. 

        Bude nutno tak přepsat prakticky celé dějiny Ruska, které se dle současné redakční interpretace jeví lživě a propagandisticky od počátku až do konce.

        Od teď se všechny války Ruska s Poláky a Litevci musí uvést do jiného světla, jako války ugro-finské Moskovie (které se ještě ani nenazývala Rusí ani Ruskem) s Rusí, ruským státem Velkoknížectvím Litevským.

        Zjišťuje se, že ze všech východních Slovanů zbyli pouze Bělorusové? Hmm. Samotný termín východní Slované je zcela nesprávný, protože tako nikdy neexistovali, tak jako nebyli ani západní, severní nebo jižní. /Výsledky výzkumu jsou vcelku matoucí - tak jako jsou matoucí chápání panslavismu a panturkismu pro národy a etnika. Rusko pouze upadlo do pasti své vlastní lži vlastní dvousetleté pseudo vědy/.

        “Slovanem mohou být všichni nebo nikdo. Slovan je jako výraz “Evropan” nebo “sovětský člověk”. Nebo jako “Létající holanďan”. Dnes to může být jeden, zítra - druhý. Podle politické objednávky.

        Věda slavistů má pouze dvě cesty: buďto pokračovat v propagandistické linii a bude narážet na všechno, co jí stojí v cestě “slovanského modelu”, nebo se pokusí být o něco objektivnější, ale bude neustále narážet na výše uvedené absurdity. /Z toho jak se dějinné události stávají stále jasnější, matení bude menší. Jakmile tato historická škola rozhodla udržovat národnost - “Slovany”, které ani Pán Bůh nestvořil – nemohou být předmětem zkoumání, ale jen vzájemných schválností/.

 

Wulfila nebo Ulfilas (jméno by mohlo znamenat „Malý vlk“(?)) (asi 310 - 383 Konstantinopol) byl biskupem, misionářem, překladatelem, který úspěšně šířil ariánské křesťanství mezi tráckými Géty. Wulfila byl Gét, který žil jistou dobu v Byzantské říši v době, kdy zde převládlo ariánství.

Eusebios z Nikomédie vysvětil kolem roku 340 Wulfilu na biskupa a ten se poté vrátil, jako misionář, mezi Géty sídlící v severním Černomoří. Před pronásledováním se musel uchýlit do římského města Nikopolis ad Istrum (Novae, dnešní město Svištov leží 30 km severně od města Veliko Tarnovo v dnešním Bulharsku.

Město bylo původně bylo posádkovým městem římské legie a sídelním místem biskupa, kde přeložil značnou část Bible do trácké gétštiny. Za tím účelem využil gétskou runovou abecedu a upravil jí do podoby pozdější hlaholice. Jeho práce není překladem, a unikátním dokladem staré germánštiny, jak tvrdila celá řada badatelů. Dochované části Wulfilova překladu, označované jako Codex Argenteus a jsou uchovávané v univerzitní knihovně v Uppsale, jsou prokazatelným rakouským padělkem ze 17. století. Dílo bylo odcizené Švédy během třicetileté války z území Čech. Samotné dílo bylo pokusem o stvoření pangermánských protodějin, důkazem padělatelství bylo užití neadekatního inkoustu pro dobu vzniku kodexu.

 

Nikita Remesiánský církevní představitel, žil v době (366-414). Dosáhl hodnosti biskupa ve městě Remisiana (antické město mezi dnešními městy Pirot a Niš po blíže dnešního města Bela Palanka). 

Je znám tím, že utvořil tráckou abecedu a přeložil bibli do tráckého jazyka Besů. Má se zato, že tzv. "Bible Besika“ byla napsána pro pokřtění tráckého národa Besů ve městě Remesiana  nebo „v horském klášteře v zemi Besů“. Viz. stať Bible proroků přečtena.

Provádí aktivní misionářskou činnost v Rodopech od roku 409, kde seznamoval s vírou a pokřtil mnoho Tráků z národa Besů. Přestože formálně vedeno byli již křesťany, většina Tráků si zachovala původní víru, bylo proto nutno je pokřtívat opětovně, což trvalo po celé 5. století.

Ve jeho životopise píše Pavlin Nolanski:

„.. Naši Besové, kterým je jejich země tvrdá i jejich duše jsou tvrdé, pokud i ti samotní svou tvrdší než místní sníh, stávají se z nich po tvém nasměrování v krotké ovce, které se shromažďovali klidu ovčína. Dnes se Besové radují, nezbohatli svou prací: vytěžili zlato, kvůli kterému přesívali zemi rukami (tj. pracovali ve zlatých dolech). Nedostupné a dříve krvavé pohoří je dnes územím kněží, ve které se změnili ze zbojníků, stali se zasvěcenci míru“.  

Pozdně antická bazilika a zpovědní místo a očistná koupel byla nalezena v místě Perperikon (jižní Bulharsko), je spojována s pokřtěním národa Besů a s klášterem zde umístěným.

Předpokládá se dle popisu z díla Život sv. Konstantina a Metoděje, že ve městě Chersonés v dobách jejich pobytu na chazarské mysii se oba bratří seznámili podobným textem svatého písma v tzv. pramenech (dopisech mezi církevními obcemi, ze kterých byla později sestavena Bible svatá), který později využili při své misijní činnosti na Velké Moravě.

 

Etikus Ister 3. stol. n. l., kosmograf z města Tomi, dnešní Konstanca, Dobrudža (Rumunsko) rodem Skyt. Sestavil první abecedu, kterou po něm přebírají Wulfin, Jordanes a další. Je to hlaholice, která zejména v Chorvatsku byla užívána v klášterech a u notářů ještě v 18. století.  

Ve svém díle poprvé zmiňuje zásady, které později přebírají Ariané, následně bulharští bogomilové a kataři. Je to zároveň důvod, proč je snahou katolické církve zatajit jeho dílo, nebo je připsat někomu mnohem mladšímu.

 

Přeložil:

N. Nikolov

 

15. 12. 2011