Mýtus o roce vzniku bulharského státu (r. 681)

Božidar Dimitrov

 

        Nebylo nic tak pevného v bulharských dějinách než datum vzniku dnešního bulharského státu. Toto datum bylo vyhlášeno v dílech prvních bulharských buditelů a vědeckou obcí v prvních desetiletích 20. století, bylo přijat komunistickou historickou vědou a dokonce zařazeno do státního znaku Bulharska v dobách komunismu. Roku 1981 po skoro deseti letech přípravy bylo oslaveno 1300 let utvoření bulharského státu, jediného zachovaného z mnoha četných bulharských států. Je stejně tak možné, aby v budoucnu byly již tři, pokud státní doktrína v Makedonii a Tatarstánu (státy a národy ustavené na základě falešného a naplno z prstu vymyšleného dějepisu) se změní ve směru historické pravdy. Velmi pozitivní signály jsou v tomto smyslu z Tatarstanu, kde nabývá moc hnutí Bulharského národního kongresu a desítky Makedonců každý rok podávají žádosti o bulharské občanství s tím, že jsou Bulhary.

         Vraťme se však k datu založení Bulharska, které budeme nadále nazývat Dunajské. Protože jak uvidíme dále, stály vedle sebe v 7. století ještě dva státy jeden na Volze a jeden ve Vardarské Makedonii (čtvrtý je dnes na Kavkaze administrativně rozdělený do Karačaj Balkarie a Kabardino Balkárie- pozn. překladatele).

         Rok 681 jako datum vzniku Bulharska byl označen prof. Vasalem Zlatarským v prvním celistvém díle věnovanému bulharské středověké historii. Ve skutečnosti zde píše rok 679 z důvodu nesprávného výpočtu byzantských údajů. Jde o rok války, ve kterém kán Asparuch vstupuje na území a ovládá Mízii, uzavírá mírovou dohodu s Byzancí, která potvrzuje jeho vítězství. Následníci Zlatarského brzy přepočítali údaje a určili, že válka proběhla roku 680 a mírová smlouva byla uzavřena roku 681.  

         V každém případě jako rozhodující kritérium vzniku jednoho státu bylo uzavření mírové smlouvy. I zde je však správné, aby si staří historikové položili otázku: „Pokud byla smlouva podepsána například 1. září roku 681 ve 12 hodin v poledne, co to je za neexistující politickou sílu, která donutila někoho jiného, mocnou Východní Římskou říši prostírající se na dvou kontinentech zasednout za jednací stůl k rozhovorům a podepsat dosti ponižující mírovou smlouvu?“ Ponižující ano, touto smlouvou ztrácí Imperie nejenom jednu ohromou antickou provincii, ale je donucena platit roční daň Bulharsku. Kromě toho ztrácí Imperie přístup k dolnímu toku Dunaje, který považovali římští vládci od císaře Marka Aurélia (rok 275) až k císaři Konstantinovi IV Pogonatovi (rok 680) za „limes“ tj. limitní hranici Říše na severu, bez níž se geopolitická říše ocitá v krajním nebezpečí. Dunajský limes byl ztracen mnoha císaři mezi 3. – 6. stoletími při útocích Gótů, Hunů, Avarů, Slovanů, ale kontrola nad ním byla vždy obnovována, nešetřilo se penězi nebo vojenským úsilí. Římská říše skutečně uvažovala, že pokud těžko překonávaná řeka nebude jejich hranicí, její evropská území se stanou lehkým cílem pro barbarské národy, které východní Evropu a střední Asii štědře zasypávají až k jejím hranicím. Zde je třeba poznamenat, že označení Byzanc je vymyšleno historiky. Jméno státu, se kterým středověké Bulharsko bude mít co do činění sedm století od začátku vzniku až do svého konce roku 1453 je podle oficiální doktríny – Římská říše. A její poddaní nezávisle na jejich etnickém původu se nazývají Římané.

        Je důležité si připomenout, co si mysleli účastníci událostí let 680-681 o datu založení Bulharska – Bulhaři a co Římané. Bulharský pohled na založení státu je vyložen v letopisném soupise „Jmenný soupis bulharský kánů/panovníků“, který byl sestaven ještě v dobách před přijetím křesťanství někdy v době 8. století. Ten začíná přirozeně se jmény legendárních kánů Avitochola a Irnika, kteří „žili“ 300 a 150 let a po nich další Besmer, až se dospívá ke Kurtovi (Kubrátovi), od kterého jsou i pro jeho následovníky vyznačovány reálné roky vlády.

        Je zajímavé, že pro legendární panovníky Avitochota a Irnika se píše, že „žili“ tolik a tolik let o Kubrátovi, Asparuchovi, Tervelu a tak dále se píše “byl u vlády“ počet let. Bulharský letopisec nemá za to, že by kan Asparuch založil nový stát. Pouze sděluje, že kán Asparuch vede zemí „spoza Dunaje“, kam přemístil hlavního město svého státu (jde o město Bolgar na Prutu, kam přesídlil z hlavního města Baštu/dnešního Kyjeva  po Kubratově smrti – pozn. překladatele). Z toho plyne, že pro středověké Bulhary je jejich stát založen kánem Kubratem. Legendární předchůdci jsou v letopisu zařazeni z prostého důvodu, že každý národ v minulosti (i dnes) má snahu vydávat svůj stát za mnohem starší, než tomu tak bylo. To získává respekt cizích partnerů a vlasteneckou hrdost obyvatelstva. Ale předpokládám, že každý středověký Bulhar se jen usmíval, když četl, že kolik let žili „zakladatelé státu“ a vnitřně pro sebe přijímal, že vlastní stát byl založen Kubratem. V podstatě autor „Soupisu“ v rozdílu termínů pro („žil“ – u Avitochola a Irnika, a „byl u vlády“ pro všechny ostatní panovníky) napovídá, že první část letopisu je pro vnější potřeby.   

         Zde je třeba poznamenat, že první naši historikové patřící k tzv. „romantické škole“ (Petar Bogdan napsal své dílo „Bulharské dějiny“ roku 1667, a Otec Pajsij, napsal „Dějiny slavjanobulharské“ roku 1762), také nepočítají, že rok 680-681 byl rozhodující pro utvoření bulharského státu. Petar Bogdan správně uvažoval, že tehdy Bulhaři zabrali Mízíi a Otec Opajsij dokonce o Asparuchovi neslyšel a v jeho díle o něm není nic psáno.

          Podíváme se, co se k danému tématu dozvíme od byzantských kronikářů. Nejplněji jsou události popsány u Teofana Zpovědníka  a patriarcha Nikifora. Je zajímavé, že nemají pocit, že v letech 680-681 se stalo něco jiného než-li válka mezi Bulhary a Římany završená ponižující mírovou smlouvou pro Římskou říši. Než uvedu další fakta, ti začínají popisem Bulharů a formováním jejich státu kánem Kubratem, úderem Chazarů proti němu (bez toho aby sdělili, že bulharský stát byl zničen tímto úderem), následnictví vlády Asparuchem a jeho vojenská akce v roce 680 za ovládnutí Mízie, svazek se sedmi slovanskými kmeny v Mízii a se Severy, mírová smlouva s Byzancí. Jinak řečeno, že tento stát nebyl zničen Chazary a že podle středověkých zákonů je kán Asparuch zákonným následníkem vlády v Bulharsku po svém otci (přímo po rodové linii, tj. stoprocentní legitimnosti vlády).     

          Jinak řečeno, současníci událostí byzantští kronikáři také sdělují, že bulharský stát byl založen kánem Kubratem a že za jeho následovníků kánem Asparuchem byla vedena neúspěšná válka s Bulharskem.

           V postatě z byzantské strany je nejjasněji zřejmé, co se stalo roku 680-681, kdy promluvil jeden ze současníků událostí, arcibiskup města Alamea. Na Celosvětovém církevním shromáždění roku 681, které se událo po rozbití byzantské armády v ústí řeky Dunaje a po podepsání mírové smlouvy, arcibiskup kritizovat císaře pokřikem: „Já jsem vás varoval v minulém roce, abyste nezačínal válku s Bulharskem!“

          Čtenář se určitě zeptá: „Základní pramenné zdroje středověkých kronikářů o všem co bylo napsáno výše, jsou známé již dávno. Proč tedy Zlatarský nebo alespoň jeho žáci neopravili zjevně chybný datum roku 681 jako datum založení bulharského státu?“

          Proč žáci Zlatarského neopravili zjevnou chybu svého učitele, to nevím. Pravděpodobně zde zapracovala loajálnost a úcta k učiteli. Ale vím, proč tomu nebylo v dobách komunismu – kdy údaj vešel tzv. „oficiální dějiny“, tj. soubor představ a konceptů o bulharských dějinách, schválených ÚV a politbyrem BKS, a což je ještě horší, vstoupil do oficiálního erbu státu. A proč datum založení státu nebylo pozměněno po roce 1989 alespoň v učebnicích dějepisu to skutečně také nevím. Já nepíši učebnice. Slýchám od mnoha svých kolegů, kteří píší učebnice: „Ano máš pravdu o tom datu.  Ale recenzenti mi tu učebnici nedovolí vydat. A mírovou smlouvou z roku 681 s Byzancí je uznán stát, proč tedy tento datum nemohl být rodným datem našeho státu“.

          Minimálně by to mělo být pohanou, považovat za rok utvoření státu rok uznání od země, která bude dalších sedm století největším naším nepřítelem. Mimo to kolegové, se kterými jsem hovořil a tito nebyli o všem informováni, stejně tak jako čtenáři těchto řádků možná neví jednu podstatnou podrobnost z byzantského politického života. Byzanc nikdy neuznávala státy. Z prostého důvodu, že byzantská státní doktrína stojí na principech křesťanského universalismu. Podle této zásady je jeden boží stát na nebi a jeden stát může být jeho projekcí na zemi. Jinak řečeno, byzantská státní doktrína sebe určuje za jediný legitimní stát na planetě – Římskou říši a to je zároveň, jak jsem psal nahoře jediný její oficiální název. Jakýkoliv jiný stát je narušením Božího pořádku a Byzanc může vzít na vědomí vznik jeho existence, pokud se takový objeví (pokud je vojensky silnější, nebo vzdálenější), nemůže ho však uznat. Byzanc nikdy oficiálně neuznala Bulharský stát a dokonce, když car Boris I. je nazýván byzantským císařem (jeho křestním otce) ponižujícím bulharskou důstojnost titulem „archont“ (vůdce, vládce) a ne titulem „kesar“ (císař, car). Tento titul byl důstojný pouze pro kána Tervela (porážkou Arabů u Konstantinopole na poč. 7. stol. pozn. překladatele), ale jen do okamžiku kdy se císař Justinian II se vrací na trůn s pomocí bulharské armády a je v euforické náladě a kromě toho je zcela závislý na bulharském oddílu v Konstantinopoli. O tři roky později kdy nechal povraždil své protivníky a upevnil se na svém trůně, Vasillevest (císař) vstupuje do války proti Bulharsku, což znamená, že neuznává ani stát ani císařskou/carskou Tervelovu hodnost.

          Co všechno utvořili historikové a publicisté v minulosti i dnes pro legitimaci roku 681 jako roku zrození nového státu?

          Při ignorování přímých a nepřímých údajů dávných pramenů o jiném starším datu dnešního bulharského státu utvářili jeden ponižující mýtus, který se díky učebnicím, knihám a filmům trvale umístil v masovém povědomí.

        Podle tohoto mýtu utváří roku 632 kán Kubrat bulharský stát s hlavním městem ve Fanagorii na Krymském poloostrově. Ale tento stát je zničen Chazarským státem po smrti kana Kubrata kolem roku 660. Pět Kubratových synů, které jejich otec zapřísahal, že se nesmí rozdělit, což jim ukazoval na svazku z pěti prutů, se rozdělilo a každý se svým národem se rozcházejí do širého světa. Po 20 letech potulování po euroasijských stepích se horda nebo přesněji kočovný tábor vůdce Asparucha, který se orientuje, kde se nachází, když rozmotává lasem ulovené ve stepi Slovany a přichází k ústí Dunaje. Tam osobně 4-5 jezdců přechází na jižní stranu Dunaje a přesvědčují se, že Mízie je velmi vhodná země pro založení státu. Vůbec nevadí, že území se nachází v moci nejsilnějšího státu světa a navíc je osídlen pro Bulhary ne právě přátelskými lidmi slovanskými národy. S celým svým táborem, který zahrnuje ženy, děti, krávy, ovce, psy a kočky se sem přemísťuje. Asparuch přeplouvá Dunaj a věří jednomu ze dřevěných opevnění v bahnech delty Dunaje. Proti tomuto táboru nastupuje Byzantský císař s celou svou armádou v rozsahu 60 tisíc vojáků a důstojníků, tedy více než je než všeho živého v táboře (dokonce i když připočtěme i mňoukající kočky). Není však známo proč tato elitní, vycvičená a výborně vyzbrojená armáda, disponující pěchotou, jezdectvem, dělostřelectvem (stroji pro rozbíjení pevností) a dokonce flotilou, nejenže nedokázala zvítězit nad nešťastnými kočovníky, ale byla jimi zcela zničena. Asparuch zabral Mízii, postavil se na vhodném místě, vytáhl meč (á propo Bulhaři již v té době byly vyzbrojeni šavlemi) zarazil jej do země a říká v závislosti na filmu nebo na knize: „Vyhlašuji Bulharsko za založené“. Ne nesmějte se tuto poslední zvolání jsem slyšel, z filmového zpracování nějakého scénáře na jedné kabelovce.

          Takto vytvořený mýtus má za cíl ospravedlnit rok 681 jako rok zrození státu, jeho zničením a přeměnou bulharského národa na pět kočovných táborů, které se brodí sem tak po jihoruských a jihoukrajinských stepích.

         I v tomto mýtu jsou momenty, pro které se musí profesionální historikové stydět. Tak například vzdálenost Krymu od delty Dunaje je 500 až 600 kilometrů je pro národ naložený na koně a vozy se dá přejít za dvacet dnů ne za dvacet let.

          Mnohem horším jsou popisy událostí roku 680. Proti Bulharům nastupuje císař s celou svou armádou a flotilou. Byzantská praxe vylučovala, aby se císař osobně účastnil odrážení divokého málo početného kočovného národa, který se shromáždil na hranicích říše.  Takové národy se pravidelně objevují na hranicích a císař by v takovém případě musel trvale zdržovat na břehu Dunaje s celou armádou i flotilou. Jakoby zde nebyli i jiní nebezpeční protivníci – Peršané, Arabové, Seldžukové, Frankové – a další na hranicích. A mnoho zájemců o trůn je v samotné Konstantinopoli. Proti takovým kočovným táborům posílal místního správce v napadené zóně s využitím jemu podřízených útvarů, pokud je kočovný národ poněkud větší místnímu vládci se z metropole vysílají 2-3 oddíly přímo z Konstantinopole. Císař se nevydává do války, protože vítězství nad kočovným národem v takovém případě nepřináší prestiž a slávu.

          Ještě průkaznější je i fakt, že pochodu císaře k deltě Dunaje se účastní i flotila. Byzantská flotila má v té době přibližně 2000 lodí, je velice drahá a mimořádně nechráněná v době mořských bouří. V letech 766 a 755 dvě byzantské flotily v počtu 2000 a 2600 lodí se potopilo poblíže Nesebru a Pomorie při letních bouřích. Proto se drahá flotila využívá pouze v případech krajního nebezpečí ohrožujícího Říši. Dále jsem nesdělil, že vydržování 60-ti tisícové armády stojí mnoho peněz a tak drahé pozemní vojenské úsilí Byzance se také využívá pouze v případě velmi vážné vojenské hrozby. Je důležité poznamenat, že v dějinách desítek válek vedených mezi Bulharskem a Byzancí v období je 7. až 14. století, se pouze ve 3-4 případech do války proti Bulharsku vydává celá armáda i loďstvo. Jednou v době císaře Justinina II roku 705, za Konstantina Kroponima roku 765 a 776 ve válce proti caru Simeonovi Velikému roku 917.

            Z toho všeho je zjevné, že roku 680 se císař Konstantin Pogonat včele Římské říše vydává do války ne s divokým kočovným národem, schovaným mezi stébly v deltě Dunaje ale proti STÁTU. A to ne proti malému státečku, jehož území jsou bažiny podél délky Dunaje ale VELKÝ A SILNÝ STÁT, DISPONUJÍCÍ ARMÁDOU NE MENŠÍ NEŽ JE CÍSAŘSKÁ, NE MÉNĚ VYCVIČENÁ A VYZBROJENÁ, PROTO ZNAMENÁ SERIÓZNÍ HROZBU JAK PRO BYZANTSKOU ARMÁDU, TAK I PRO ÚZEMNÍ CELISTVOST ŘÍŠE.

           Pouze v takovýchto případech a podmínkách může císař zdůvodnit citlivé byzantské společnosti, ve které je i mnoho protivníků, velké výdaje a nebezpečí vojenského úsilí, které si předsevzal. Pouze v takovém případě mohou i poradci, jakým byl i arcibiskup Konstantin Alamejský, který radil neválčit s Bulharskem, vyhovět nastíněným požadavkům Asparucha, dříve než vstoupí na jih od Dunaje. Je očividné, že byly i lidé, zastánci císaře, kteří věděli, že s Bulhary bude těžká pořízení, které může být zakončeno i porážkou.

            A tak roku 680 Byzanc bojuje ne s málopočetným kočovným národem, ale s Bulharským státem, který je v té době velkým a silným státem, který může postavit na válečné pole 50-60 tisíc dobře vycvičených a vyzbrojených bojovníků a důstojníků.

           Kde se nachází tento stát? Když mýtus (historikové a publicisté stojící za ním) zničili Kubratovo Bulharsko, rozdělili bulharský národ na pět málo početných částí a natlačili Asparuchovo část do blat v ústí Dunaje. Mezi jiným tito historikové vypočetli počet jeho národa na 10 – 20 tisíc lidí. Když odečteme ženy, starce a děli (po 7-8 v každé rodině v té době) pokud by měli tito pravdu, mohl Asparuch vyčlenit na válečné pole v místě u Dunaje od 1000 do 7-8000 bojovníků. S tímto počtem bojovníků se nedá porazit 60 tisícová armáda nepřítele. A dokonce i v případě šťastných okolností se Byzanc nebude souhlasit s mírem, s důsledku ztráty velkého území a zmobilizuje dodatečné vlastní zdroje, zaplatí sousedním bulharským barbarským národům, aby je napadli, a v posledním případě se vypořádá s málopočetným útočníkem. Taková byla byzantská praxe v podobných případech.

           Pro pochopení tohoto co se skutečně stalo v letech 680 – 681 se musíme vrátit zpět a zanalyzujeme příslušné kroniky a jiné dokumenty zjistíme reálné dějiny Bulharů a jejich států v období 4. až 8. století. A právě to učiníme v dalších řádcích.

          V polovině 4. století, jak zaznamenala řada kronikářů, jsou Bulhaři rozmístěni v podhůří Kavkazu a v rovinách na sever od něj až k deltě Dunaje. Opět podle byzantských historiků byli rozděleni na dvě veliké rodové skupiny – Utigury a Kutrigury. V podstatě to byly dvě bulharské státní formace, protože na mezinárodní scéně vystupují samostatně. V různých politických a vojenských svazcích vystupují někdy společně, někdy odděleně, někdy také bojují mezi sebou. Často jsou spojováni s Huny, Avary a nemohou být odlišeni pro jejich odlišné označování byzantskými historiky a kronikáři, zda se spojovali na rovnoprávném základě nebo v podobě vazalství. Jedno je však jisté, ve druhé polovině 6. století jsou státy Kutrigurů a Utigurů převzaty Západo-turkitským kaganátem a Bulhaři i s jejich územím se stávají součástí tohoto státního útvaru.

          Západoturkitský kaganát není možné chápat jako soudobý unitární stát spíše jako federaci. Ten je rozdělen do osmi oblastí, z nichž každá je v hranicích pokořeného národa a je spravována aristokraty z pokořeného národa.

         Pokud budeme usuzovat podle „Jmenovitého soupisu bulharských kánů“, správci „bulharské oblasti“ v západoturkitském kaganátu jsou určeni lidé z rodu Dulo – vůdci bulharského národa Onogundurů. Proč byli vynecháváni panovnické rody Utigurů a Kutrigůrů, není těžké se dovtípit. Tito se ocitli v nelibosti Turkitů a k nim neměli turkitští kagani žádnou důvěru. Jména Kutrigůrů a Utigůrů, jakož i dalších bulharských národů mizí z kronik. Vedle špatných věcí několika let je vazalství v Západoturkitském kaganátu přivedlo ke sjednocení všech Bulharů do jednoho celku bez rodových rozdílů.

          Neznámo kdy, ale pravděpodobně v letech prvního desetiletí 6. století byl Kubrat, ještě jako dítě poslán na byzantský dvůr. Těžko jako rukojmí, jak píší někteří autoři. Vazalský správce „bulharské oblasti“ v Kaganátu asi sotva měl právo vlastní zahraničně politické iniciativy, ze všeho nejméně vyhlašovat válku Byzanci, tak aby musela žádat rukojmích, aby tomu předešla. Zástupce oblasti buďto chtěl schovat příbuzného hocha (nebylo to ku prospěchu na zdraví v té době být nežádoucím následníkem trůnu) nebo byl vyslán získat dobré vzdělání připravit se na veliké dílo, mezi kterými (proč také ne) bylo získání nezávislosti a suverenity Bulharů.

         V Byzanci je Kubrat zároveň s malým šlechtickým doprovodem skoro dvě desetiletí a možná i více. Prameny sdělují, že žije a je vychováván v rodině budoucího císaře Iraklia. Spojují je jiskrné přátelské vztahy, které se udržují i potom, kdy se Iráklius žení a stává se císařem. Kubrat zůstává jeho přítelem i císařovi manželky Martiny a jeho dětí. Po smrti Iráklia roku 641 je Kubrat již kánem v Bulharsku, hrozícím Byzanci válkou pokud budou narušena práva Martiny a jejich dětí (zasahování cizinců do vnitřních věcí Říše bývá zcela neodpustitelným činem, viz dále pozn. překladatele).

         Jiná podstatná podrobnost v krátkém příběhu o pobytu Kubrata v Byzanci je, že on sám i jeho doprovod přijaly křesťanství. Odborníci to považují za diplomatický krok budoucího bulharského panovníka i po jeho návratu na bulharská území, kdy se údajně opět vrátil k původní víře předků. V Kubratově hrobě, nalezeném u Poltavy na počátku 20. století, bylo ověřeno, že byl pohřben podle křesťanského rituálu. Křesťanské kříže má vyryté na insigniích moci – na meči, opasku a dvou pečetních prstenech. Z té doby se v církevních soupisech Konstantinopolské patriarchie objevuje i „Biskupství Onogundurů“. Je nepochybné, že Kubrat zůstal křesťanem do konce svého života, bez toho aby vnucoval křesťanství svému národu. Z přesvědčení nebo založením je nesporné, že značný počet Bulharů přijalo křest již v prvních letech jeho vlády, kdy Konstantinopolský patriarcha uznal za vhodné vytvořit novou církevní oblast – Biskupství Onogundurů. V tomto případě je důležité, že zakladatelé Bulharska a členové jeho rodiny byly křesťany. Pravdivé jsou i údaje, jak uvidíme dále, o jeho vnukovi kanu Tervelovi, z čehož plyne, že i kán Asparuch byl křesťanem. Téma raného bulharského křesťanství prozkoumáme později.

        Soudobí publicisté, umělci, scenáristé a režiséři filmů představují kána Kubrata jako surového stepního vůdce, oblečeného do oděvů z hrubě opracované ovčí kůže a dlouhými zplstnatělými vlasy (je i varianta s ostříhanou hlavou), ve které si Kubrat utírá ruce od tuku, jakmile pojedl ovčí šunku. Je třeba zde potrhnout, že tento bulharský kán byl nejvzdělanější a vychován v jemnosti i ve vnějším vzhledu z celého středověku.  Je pravda, že Simeon Veliký se také učil v církevní Magnaurské škole a carové Kalojan a Svestosvav Tervel také nějaký ten rok byly na „návštěvě“ (rozuměj významní rukojmí) na byzantském dvoře. Dostali se tam až jako dospělí muži, zatímco Kubrat ve slovutných „prvních sedmi letech“ je zde učil do dospělého věku v průběhu skoro čtvrt století. A ne jenom dvorní ceremoniál. V Konstantinopoli žil v rodině císaře, Kubrat tak mohl sledovat, jak perfektně funguje organizovaná státní mašinérie mnohonárodnostní Imperie. Lekce „výstavby státu“ (říkám to s nadsázkou, ale tak tomu bylo i ve skutečnosti) bez pochybnosti vedli Kubrata ke zorganizování bulharského státu z pod nadvlády Západoturkitského kaganátu.

         Roku 632 Kubrat opouští Konstantinopol, vrací se do „bulharské části“ Kaganátu vyvolává zde povstání proti Kaganovi a uštědřuje mu vojenskou porážku a následně vyhlašuje nezávislý bulharský stát. Tento stát nazývají byzantští kronikáři „Staré Velké Bulharsko“.

        Bulharská historická věda (ale i zahraniční) pohlíží na tuto akci jako jednostranný Kubratův akt a bulharské elity v této době. Bylo tomu tak ve skutečnosti?

        Je známo, že cizí aristokraté, kteří se dostali do Konstantinopole, měli statut význačných hostů a souběžně ale i rukojmích. Žádný z nich nemohl opustit Konstantinopol, pokud k tomu nedá císař souhlas, protože jsou významným nástrojem ke vměšování do vnitřních věcí sousedů a vzdálených státních formací. Jejich pomocí je možné vyvolat dynastické spory a stavět na trůn lidi věrné Byzanci atd. Je naivní uvažovat, že Kubrat opouští svého přítele Iraklia jen tak, protože si usmyslel vybudovat vlastní stát.   

         V prvním desetiletí 7. století a několik století před tím má Byzanc dva nebezpečné protivníky. Na jihu jsou to Peršané, kteří jsou rozbiti po epických desetiletích bitev právě císařem Irákliem, jsou však ihned zastoupeni Araby, kteří začínají úspěšnou invazi proti byzantským panstvím na Blízkém východě a Anatolii. Na severu jsou všemožní stepní barbaři (Gótové, Hunové, Avaři, Slované, Bulhaři, Turkité), kteří ve 3. do 7. století pravidelně překračují dunajské hranice říše a obírají a ruší evropské panství Byzance. Přitom je využívána zejména angažovanost Iráklia proti Peršanům a Arabům, v prvních desetiletích 7. století slovanské národy zalévají skoro celý Balkánský poloostrov včetně Peloponésu, vyhánějí a vybíjejí místní římské obyvatelstvo. Slované neorganizují svůj stát a zůstávají žít organizováni v kmenových svazech v čele se svým vůdcem, které Byzantinci nazývají „Slavíni“. Tyto mnoho četné „Slavinie“ jsou prakticky nezávislá knížectví s územím jednoho dnešního okresu, přesto formálně uznávají vládu císaře.  Byzantská vláda na Balkáně je formální a je upevňována vojenskými útvary v některých vybraných městech-pevnostech (Serdika, Filipopol, Drastar, Varna, Nesebar, Sozopol, Vidin, Soluň). Slované se často sjednocovali k překonání měst v obklíčení. Jenom Soluň je atakována za sto let pět krát. I přesto Konstantinopol doufá, že věky vyzkoušená taktika, utvoří ze Slovanů v průběhu let věrné poddané. Tato taktika zahrnuje pokřtění nově dosídlených Slovanů, výběr jejich knížat a aristokracie do vyšších administrativních funkcí v Říši a tak podobně. Tato taktika měla vždy úspěch při jiných barbarských osidlováních na jih od Dunaje v předešlých staletích a Konstantinopol neměla důvod tuto praxi nadále měnit. A je pravdou, že tímto způsobem bylo asimilováno velké množství Slovanů v dnešním Řecku, Jižní Makedonii a Jižní Trákii.

        Mnohem nebezpečnější pro Byzanc však byl Západoturkitský kaganát. Kaganové tohoto velikého státu byli vždy proti Byzanci negativně naladěni. Zabírali a likvidovali byzantská města na Krymském poloostrově. Při rýsujícím se dlouhodobém střetu s Araby (který skutečně trval několik staletí) si Byzanc spočetla, že je těžké bojovat na dvou frontách v Asii i Evropě, a určitě se potřebovala ochránit proti napadení ze severu. Nic snazšího v takovém případě pokud se na místě nepřátelského Západoturkitského kaganátu objeví spřátelený a svazový stát. K takovému cíli se Konstantinopoli hodil i bulharský lid, který hledal nezávislost a přiměřeného vůdce státu (Kubrata vzdělaného a vychovaného v Byzanci, křesťana a upřímného přítele císaře a jeho rodiny).

         Utvoření bulharského státu roku 632 byl tedy uskutečněn dvoustranný (bulharského lidu a Byzance) projekt. V dějinách se to stává zřídka, ale přeci kdy se zájmy dvou zemí se dostávají do souladu v určitém projektu.

        Všichni bulharští odborníci i přes nejasná oznámení byzantských kronikářů, rýsují hranice na východ k Volze, na sever k Donu, na jihu v podhůřích Kavkazu na západě pouze k Dněpru. Tato západní hranice Bulharska za Kubrata je velmi důležitá pro udržení mýtu. Jak ochránit tezi úplného zničení Kubratova Bulharska a kde se bude toulat Asparuch se svými lidmi. Mezi jiným je Dněpr vzdálen od Dunajské delty pouhých 200 km a to by musel Asparuch jít velmi pomalu, aby zvládl takovou vzdálenost v daném časovém úseku.

        Jak již bylo řečeno, utvoření Bulharska Kubratem roku 632 bylo na základě dvoustranného odsouhlaseného projektu, jehož hlavním cílem bylo vytvoření nového státu vytvořit zástěnu pro Byzanc ze severu. Ještě roku 635 podle byzantských kronikářů po rozbití turkitské armády, uzavírají Byzanc a Bulharsko spojeneckou smlouvu. Na základě této smlouvy se Byzantincům vrací město a přístav Cherson, Bulhaři ovládají celý Krym a ustavují v pobřežním městě Fanagoria hlavní město státu. Výběr místa hlavního města není náhodný. Po moři je vzdálenost do Konstantinopole jenom 48 hodin a Kubrat mohl srovnatelně rychle na tu dobu koordinovat svou činnost s byzantským císařem.

        Pro naplnění funkce zástěny Byzance před napadením ze severu je hranice na Dněpru očividně neúčinná. Úkol plní hranice umístěná na dolní toku Dunaje - alespoň od Železných vrat až po deltu Dunaje.

         Kdo vládně na území na sever od Dunaje po linii Železná vrata k deltě? Byzanc jak je dobře známo, vystavěla pohraniční obranu na jižním břehu Dunaje. Avarský kaganát, jehož území je v dnešních rovinách Maďarska má svou východní hranice vymezenou horským pásem Karpat. Znamená to, že území dnešního Valašska, Moldávie a jižní část pravobřežní Ukrajiny nemá vlastníka. Její slovanské obyvatelstvo přechodem hranice v dobách 600-630 se přemístilo již na jih od Dunaje a promísilo se od Mízie k Peloponésu a od Černého moře v Trákii do Bosny a dále na západ. Pokud ještě Slované zůstali ve Valašsku a Moldávii nebylo jich tolik a nebyly organizováni (navíc již od rozmezí - 4. století zde vyznávali křesťanství viz. O díle Etika Istera - Cosmografica pozn. překladatele). Z toho plyne, že nebylo proto ani politických ani vojenských překážek pro Kubrata k obsazení (dokonce pokud by o to měla Byzance zájem) Valašska, Moldávie a jižní části pravobřežní Ukrajiny. Demografické zdroje proto měl bulharský národ dostatečné. Jak psal chazarský Kagan Josif (judaista pozn. překladatele), "Bulhaři jsou tak početní, že jich je jako písku na pláži mořského pobřeží".

         Zdalipak archeologické údaje potvrzují tuto výše popsanou tezi? Rumunští archeologové, kteří zkoumali sídliště a nekropole z této doby publikovali materiály (hrnce, ozdoby, výzbroj) a tvrdí, že přísluší neznámému národu, tzv. kultuře Dridu podle světově uznávané praxe. Název je odvozen podle prvního místa vykopaného sídliště s kulturou neznámého etnického nositele. Při osobních rozhovorech v době kongresů a sympozií se rumunští kolegové culili: „Jakápak kultura Dridu, jsou to Protobulhaři. No však nám rozumíte …“ Skutečně hrnce, ozdoby, zboj a nákolčí opasků, runové znaky na kamenech jsou totožné a shodující s nálezy jaké nacházejí bulharští archeologové v Plisce a celém Severovýchodním Bulharsku v sídlištích a nekropolích po roce 681. Toto je nejdůležitějším důkazem, že kolem roku 635, kdy Kubrat vypořádává se Západoturkitským kaganátem obsazuje zároveň celé území na sever od dolního toku Dunaje tj. dnešní Valašsko, Moldávii a Ukrajinu západně od Dněpru. Pouze tehdy byl možný spojenecký svazek s Byzancí a o něco později byla podepsána i obchodní dohoda. Jak může pomoci Byzanci a zároveň s ní obchodovat pokud by neměli společnou a to dlouho hranici. Stvořitelé mýtu, kterým se zabýváme, toto nepochopili a zároveň si protiřečí. Popisem hranic Asparuchova státu z roku 681, které vymezuje podhůří Staré Planiny, na východě Černým mořem a Dněprem, na severu podhůřím Karpat. Hranice na podhůří Karpat je správně, ale kdy se Asparuchovi podařilo obsadit toto území? Jeho tábor přeci roku 680 přebrodil deltu Dunaje a roku 681 byli všichni na jižním břehu Dunaje, kde bojují s Byzantinci a osvojují si Mízii. Jak tedy tento málo početný tábor stihl v této těžké válce vyčlenit kontingenty pro ovládnutí Valašska, Moldávie a jižní Ukrajiny?

        Ano nemýlíme se. Stát založený Kubratem, není náhodně nazýván a to ne přátelsky nakloněnými byzantskými kronikáři – Velké Bulharsko. Hranice země skutečně dosahovala na jihu na Kavkaz, na východě k Volze, na západě ne jenom k Dněpru ale až ke Karpatům. (Jak vyplývá z předešlého textu, byl útok Chazarů proti bulharskému hlavnímu městu Fanagoria cílený, dobitím tohoto města se předpokládalo zničení celého státu. Útok byl pravděpodobně i cíleně vyprovokovaný Byzancí, snahou bylo nahradit severního nežádoucího souseda Bulharsko za jiného souseda Chazarsko. Kán Kubrat musel ustoupit z části svých území, dokonce urychleně povolal posily i svého bratra Sambata/Šambata z jeho dlouhodobé myse na Moravských územích. Kán Sambat dostává od svého bratra za úkol urychleně vybudovat nové hlavní město Baštu (dnešní Kijev) a sám se věnuje obraným úkolům proti Chazarům – pozn. překladatele)  

        Za těchto okolností je jasné co se stalo při válce s Chazary. Vojska Chazarů přicházející ze současného Dagestanu, nezničila bulharský stát, pouze jej rozdělila na dvě části.  Chazaři ovládli pouze území jižní částí země. Oblasti Povolží ztrácejí přímou územní vazbu se západní části státu a pokračuje jejich život v samostatném státní život pod názvem Bulharsko (tento státní útvar v reakci na byzantskou zradu přijímá islám za státní náboženství a orientují se na spolupráce s Bagdádem a Persií pozn. překladatele). Na výběžku hranice řeky Dněpr kán Kubrat stíhá uštědřit Chazarům porážku a zastavit jejich invazi. Není pohřben ve Fanagorii (zabrané Chazary), jak se říká ve filmu „Chán Asparuch“, ale poblíže Poltavy kam se přemístil pod chazarským tlakem. Jeho pyšný pohřeb ukazuje, že byl pochován v pokojné situaci po vítězném střetu, který navždy vyčerpal Chazary. Na protiúder a návrat ztracených území však Bulharům již nestačili síly. Dněpr se skutečně stal hranicí tentokrát východní bulharského státu, zahrnující západní oblasti do chazarské války po správou stále ještě Kubratem a po jeho smrti následníkem trůnu Asparuchem. (Změna hraničního postavení měla za následek přesun hlavního města dále na západ, toto místo se dnes nachází na pomezí hranic dnešního Rumunska a Moldávie. Město bylo nazváno Bolgrad a na jeho přístupech byly postaveny kamenné valy napříč stepí vedoucí až k černomořskému pobřeží. Předešlé hlavní město Baštu (dnešní Kyjev), bylo zanecháno bulharským rodům Rosi, Rosomoni, kteří si po dalších minimálně dvě stě let ponechali víru svých předků. Právě z tohoto města vyšel po mnoha let soupeření rozhodující útok na hlavní město Chazarské říše Itil, který znamenal její zánik  pozn. překladatele)

        Tento stát také není malý. Zabírá část dnešního Rumunska, celou dnešní Moldávii a Ukrajinu až k Poltavě. Území jsou osídlena mnohočetným bulharským obyvatelstvem (připomínám slova chazarského Kagana Josifa), disponuje s výborně vedenou administrativou – co je nejdůležitější v těchto časech, bojeschopnou armádou v rozsahu 50-60 tisíc jezdců. Tento stát je skutečně do roku 680 zástěnou pro Byzanc se severu a zároveň se mohl stát velkým nebezpečím pro každý jiný stát včetně Byzance. Proto vstup Bulharů roku 680 na jih od Dunaje a jeho jasně demonstrovaný cíl spojit se státem v Mízii vedlo císaře Konstantina IV Poganata povstat a vyslat do války celou svou armádu i loďstvo a osobně je vést.

         Rozumí se, že trochu stranou zůstává otázka, proč se kán Asparuch rozhodl narušit 48 let mírové přátelské a spojenecké vztahy s Byzancí. Byzantští kronikáři nepíší nic k této otázce a dokonce je tím doloženo, že v jistém okamžiku až za vlády bulharského státu Asparuchem odmítla Byzanc plnit své závazky plynoucí se spojenecké smlouvy. Jaké byly závazky ve smlouvě, to nevíme. Skutečnost, že kán Asparuch přemísťuje hlavní město Bulharska na nově obsazené území, mě vede k myšlence, že to byla i iniciativa bulharská. Navzdory velkému území Bulharska v letech 665-680 kán Asparuch a vládnoucí aristokratická elita si uvědomovali, že toto území leží na tzv. „Cestě národů, přicházejících z Asie“ a jejich stát může být periodicky atakován těmito národy, které je těžké donutit k trvalým smlouvám a spoléhat na jejich loajálnost a korektnost při plnění smluv. 

         Kromě toho území státu po chazarské válce bylo složeno pouze ze stepí, těžko chráněných před stepními jízdními národy dokonce pro silnou bulharskou armádu. V rovinách kromě toho chybí kamení pro stavbu měst a pevností, chybí železná ruda ke zpracování železa pro zbraně a zemědělské nástroje, chybí i lesy. „Zbytkové“ Bulharsko bez ohledu na ohromnou rozlohu a počet obyvatelstva bylo ohodnoceno za neperspektivní místo pro život a další rozvoj. Proto se Asparuch rozhodl ovládnout Mízii, když opouští alespoň okrajové severní území (pravobřežní Ukrajinu), přesunuje své obyvatelstvo na nově ovládnuté území. (Vstup na nové území mu umožnili veliké zkušenosti jeho strýce Sambata, nabyté v průběhu více jak třiceti let vlády na Moravských územích. Dojednali zde s tehdy místními Skyty /dnes říkáme Slovany/ spojeneckou smlouvu zaměřenou na ochranu severní hranice před jinověrci, což umožnilo Bulharům bez boje obsadit města Istros a Tomi v Dobrudži pozn. překladatele). Nové hranice v podhůří Karpat a Staré planiny (spojené s územím od Železných vrat až po těžko průchodný Dněpr) vyřešili Asparuhovo geopolitický problém bulharského národa na řadu věku dopředu. (Rozmístění hlavních bulharských měst dokládá i cílený záměr výstavby řetězce bulharských obchodních center zajišťující nejenom vnitřní potřeby jejich států, ale mající i nemalý mezinárodní dosah. Tento řetězec karavanních měst začínal v Plisce, pokračoval městem Bolgrad na řece Prutu, pokračoval k Belgorodu na Dněstru a vedl až do Baštu (Kyjeva) na Dněpru. Dalším místem na tomto řetězci je město Belgorod na Donu a přes dnešní město Penzu, poblíže které stálo středověké obchodní sídlo, zde pokračovala obchodní cesta až k městu Bolgrad na Volze, další etapou bylo místo Biljar a obchodní cesta pokračovala až do 9. století k městu Arkain na Urale. Řetězec kontroloval nejenom cesty zboží po pevnině karavanní cesty, ale také souběžně všechny říční dopravní toky křížící se s nimi. Obchodní cesta dále pokračovala do Buchary a odtud dvěma směry do Indie, Tibetu a Číny. Tento řetězec obchodních měst umožňoval bulharským států na této transkontinentální cestě po dobu více jak 800 let těžit z mezinárodní obchodní výměny. Obchodní spojení bylo narušeno až s příchodem Mongolů ve 13. století, ale bylo záhy po válečných událostech opět obnovováno. Faktický zánik významu této obchodní trasy způsobil až rozvoj zaoceánské námořní plavby. Tímto je vyvrácen i poslední mýtus o Prabulharech a to je o jejich chudobě. Faktické bohatství národa i bulharských států nespočívalo v množství a hojnosti jejich stád, jak se snažili tvrdit i nedávní historikové, ale v celkově výším stupni rozvoje celé společnosti proti okolním národům, než bylo dosud sdělováno. Bohatství bulharských zemí vyvolávalo i svárlivou závist největšího souseda Byzance, proto jsou vztahy obou sousedících mocností napjaté až do okamžiku jejich společného oslabování křesťanskými křížovými výpravami a po jejich zánik útokem Osmanů  pozn. překladatele)

Dosažení velmi výhodné polohy je pro Bulharský stát velkou historickou zásluhou kána Asparucha. Ne však vytvoření státu z roku 681 to je zásluha jeho otce kana Kubrata, který tak učinil tento velký čin roku 632 po Kristu.

Přeložil N. Nikolov

24. 06. 2011o:p>