Mýtus o jediném bulharském státě na Balkáně

Božídar Dimitrov

 2009

Na všech hodinách bulharského středověkého dějepisu se jako jediný projev bulharské státnost probírá a vyučuje minulost státu vytvořeného kanem Kubratem a jeho rozšíření směrem na jih od Dunaje v době vlády kana Asparucha. Historikové jak bulharští, tak i z jiných zemí „zaspali“ ještě jeden celý bulharský stát exitující celých 130 let. Je to stát založený kanem Kuberem roku 680 na území Makedonie tj. ve stejném roce, ve které vyhlašuje kan Asparuch válku Byzanci a na široké frontě přechází Dunaj a útočí na byzantské panství v Mízii. 

Je to tragikomické, že k tomu dochází za existence dostatku důkazů o tomto státě, jeho vztazích s Byzancí a okolními slovanskými (původními skytskými – pozn. překladatele) národy a Bulharskem s hlavním městem v Plisce. Je mučivé číst stránky považované za poslední slovo vědy akademického sboru, známého pod jménem „Dvacetičtyř dílné dějiny Bulharska“ (z nichž bylo vydáno pouze 8 dílů), zasvěcených odvrhováním svědectví středověkých autorů, hovořící o tomto druhém bulharském státě a připisováním zásluh Bulharsku se sídlem v Plisce. Jako příklad uvádím porážku Justiniana II Bulhary, o které píší středověcí kronikáři v letech 688-689 u Bílého moře po jeho vojenské výpravě v oblasti Soluně. Jak může seriozní badatel uvažovat, že kan Asparuch v té době po těžké válce s Byzancí pouze před 7 lety při pokračující válce s Chazary (ve které samotný Asparuch umírá) a při nevyřešených vztazích se zjevně nerovnoprávně smluvně podmaněnými Slovany v Mízii vyrazit na vojenský pochod k Bílému moři.

Jedná se o události 600 km vzdálené od Podunajského Bulharska, během pochodu je nutno projít hustě osídleným byzantským územím a přes tři pohoří – Balkán, Sredna Gora, Podopy (nebo přes Rilu, Pirin, Belasicu nebo Slavjanku). Pochod přes taková území nemůže proběhnout nepozorovaně (kronikáři tvrdí, že Justinian II byl zcela překvapen), ani nemohl být efektivní pro přirozenou únavu vojska a koní na cestách té doby. Každému nezaujatému historikovi je jasné, že takový pochod mohl být organizován pouze armádou Bulharska založeného kanem Kuberem z území, které se nachází pouhých 60-70 km od místa porážky Justiniana II.

Je jedna výjimka, která však bulharské historiky zcela neomlouvá. Svědectví z užívaných pramenů nemohla být porovnána s údaji archeologickými. Vardarská a severní část Egejské Makedonie, Kosovo a Východní Albánie byla úplnou záhadou z archeologického hlediska pro období označované UP-1x století. Pro bulharské archeology byla tato území zcela zapovězené a archeologické nálezy z výkopů místních archeologů nebyly publikovány. K tomu došlo až zcela nedávno – kdy je třeba vzpomenout fundamentální monografie o středověkých pevnostech v Makedonii od I. Mikulčice a z Kosova od Marka Popoviče, o jejichž závěrech bude řeč později.

Co víme o Bulharsku založeném kanem Kuberem v dnešní Makedonii. Podle díla „Zázraky sv. Dimitrie“ (považovaný za jednoho z hodnověrných středověkých pramenů), kolem roku 680 ozbrojené síly části obyvatelstva Avarského kaganátu, složené z Bulharů (Prabulharů) a z potomků Římanů odvlečených z oblasti Soluně byli podřízeny avarským Kaganem pod vládu kana Kubera. Chtěli převzít vládu v Kaganátu. Po tom co se jim nepodařilo převzít moc všechno toto obyvatelstvo v rozsahu 60 tisíc rodin (tj. kolem 300- 400 tisíc lidí) přešlo na území Byzance do oblasti dnešního Bělehradu a vydalo se na jih po dávné dopravní tepně Beograd-Niš-Bitola-Soluň. V okolí dnešního města Bitola vstoupil kan Kuber do jednání s byzantskými úřady, které mu poskytli statut federata, tj. poskytli mu území pro osídlení, právo vnitřní správy s povinností poskytnout vojenský kontingent v případě války Byzance s vnějším nepřítelem.

Po této informaci se zde objevují dvě otázky. Kdo to je kan Kuber a ve které době došlo k pochodu jeho obyvatel? Předpoklad, že kan Kuber je panovníkem tzv. panonských Bulharů, kteří se usídlili v zemích dnešního Maďarska již v 6. Století, odpadl v momentu, kdy byly přečteny nápisy z okolí Madarského jezdce. Na jednom z těchto nápisů píše kan Tervel: „…mí strýcové neuvěřili císaři s uříznutým nosem na Kisinijských polích…“ Znamená to, že kan Kuber je bratem kana Asparucha a je synem Kubratovým. Je však zajímavé, že se zde píše ne „můj strýc“ ale „mý strýcové“. To tedy znamená, že kromě kana Kubera s ním byl v Panonii ještě jeden z Kubratových synů, ještě před jejich příchodem na území Bitolsko-Prilepského pole jako spoluvládce malého bulharského státečku, který se objevil na tomto místě. Jak se dva z Kubratových synů ocitli v Avarském kaganátu, se můžeme jenom dohadovat. Kubratovo Bulharsko hraničilo v Avarským kaganátem na Karpatské hranici a je možné, že po Kubratově smrti došlo k líté bitvě o následnictví, která zakončila Asparuchovým úspěchem a útěkem nebo dobrovolnou emigrací dvou bratří u Avarů. Zde na základě jejich znamenitého původu a autority dosáhli podílu na vládě oblasti osídlené Bulhary, kteří zde již dávno žili.

Odpověď na druhou otázku – kdy se událi výše uvedené události je také velice zajímavá. Podle autorů posledního akademického díla bulharských dějin byl pokus o převzetí vlády v Avarském kaganátu a pochod směrem k Bitolsko-Prilepskému poli proběhl „pravděpodobně roku 686“. A právě proč v tomto roce autoři neříkají, přestože v pramenech není uveden tento rok událostí. Podle mě se nechali ovlivnit faktem, že roku 688 byzanstký císař Justinian II Rinotmet se vydal na válečný pochod do těchto míst.

Než se Justinian II rozhodl pro vojenské řešení, je očividné, že bulharská státní Kuberova formace uskutečnila nepřátelské kroky proti Byzanci a o těchto událostech je psáno v díle „Zázraky sv. Dimitrie“.  Popsané události v nich nemohli proběhnout během dvou let. Mimo to roku 686 Asparuchův stát zvítězil nad Byzancí, zabral Mízii a přeměnil se v přitažlivé centrum pro jiné prabulharské a slovanské národy. Je logické, že Kuber a jeho podle jména neznámý bratr padli do smrtelného nebezpečí ze strany avarského kagana. Měli by hledat záchranu ve státě svého bratra Asparucha bez ohledu na minulé spory. Lidové přísloví říká „Bratr bratra neživí, je však těžko tomu, kdo ho nemá“. A Asparuch by jistě nebyl proti rozšíření bulharského obyvatelstva ve Valašsku (při osidlování ovládnuté Mizíe). 

Pokud však přijmeme, že úsilí o ovládnutí moci v Avarském kaganátu a pochod směrem k Bitole roku 680 byl Kuberovo akcí, která byla koordinována s kánem Asparuchem.  Ten se připravoval na válku s Byzancí roku 680 a jistě měl starost, zda se zkušená byzantská diplomacie nedomluví s avarským kaganem, aby zaútočil na Bulharsko ze západu. Kuberovo akce měli nejenom vyvažovat tuto eventualitu, ale i možnost ovládnout jedním úderem celý Avarský kagnát. Když se to poslední ukázalo nemožné, rozhodli se Kuber a Asparuch, že místo přemísťování podřízeného obyvatelstva do Valašska je lepší otevřít druhou byzantskou frontu ve směru Morava-Vardar proti druhému co do významu městskému centru Byzance na evropských územích. Také je možné, že bratři plánovali ovládnutí všech evropských území na Balkáně, bez jediného území kolem Konstantinopole a egejských ostrovů. Jinou otázkou je, že jejich zdroje se ukázali pro tento cíl nedostatečné.

Kan Kuber nepovažoval své postavení římského federáta, to ukazují jeho další kroky, po usídlení v prostoru Bitolsko-Prilepského pole. Nezávisle na faktu, že byzantská moc pověřila okolní slovanské národy poskytnout mu bezplatně stravu, rozhodl se Kuber ovládnout Soluň. Vyslal pro tento cíl do města své dezertéry v čele s aristokratem Maurem, který mu měl otevřít brány od města. Úmluva však byla vyzrazena a do města rychle připlulo byzantské loďstvo, včele s admirálem Sisiniem. Od tohoto okamžiku se o Kuberovi prameny nezmiňují. Na základě nápisů na Madarském jezdci, který popisuje události od roku 712, někteří historikové předpokládají, že jeho malý stát existoval až do druhého desetiletí 8. století po tomto je pohlcen Byzanci.

Jak tomu bylo ve skutečnosti? Historikové nezaznamenali, že chybí jakákoliv svědectví o byzantské kontrole západního Balkánu od 8. do počátku 9. stoletní s výjimkou území v okolí ústřední vojenské cesty Serdika-Niš-Beograd a albánského pobřeží při Adriatickém moři. V polovině 9. století (za vlády cara Borise I, v letech 852-889) je podle řady svědectví toto území pod bulharskou správou se sídlem v hlavním městě Pliska. Kdy tedy bylo toto území odděleno od Byzance, O tomto nejsou žádná svědectví mezi byzantskými kronikáři. Staří historikové, ale i ti současní by se měli zamyslet nad faktem, že není možné vynechat zprávu o válce mezi Bulharskem a Byzancí, na základě které Římané ztrácejí 100 000 km2 území na Balkáně. V tomto případě zaznamenávají bulharsko-byzantské války s mnohem méně důležitými výsledky. K vysvětlení kdy a jak dnešní Vardarská Makedonie je spojena s Bulharskem používají bulharští historikové informaci ze dvou nápisů z doby kána Presiana (léta 837-852), kdy je zřejmé, že se vydal na pochod proti Smoljanům v Rodopech a zabral i území Sersko-Dramského pole. Vardarská Makedonie je však stranou tohoto pochodu kána Presiana. Mnoho badatelů uvažuje, že tento Presianův pochod byl pouze splněním spojeneckých závazků vůči Byzanci, nebyl namířen proti ní. Skutečně v jediném nápise se hovoří o bojové činnosti proti Smoljanům, kteří žijí v Byzanci a ve druhém (z obce Filipi nedaleko místa Drama) se vyjadřuje rozhořčení nad nevděkem křesťanů (Římanů), kterým Bulhaři učinili mnoho dobrého, ale Římané jim ve zlém odpověděli. Je to možná narážka na útěk části římského obyvatelstva usídleného ve Valašsku v době kána Kruma loděmi vyslanými z Konstantinopole ve stejné době, kdy bulharská armáda pomáhala Byzanci potlačit vzporu Smoljanů. Pokud se při této akci Presiána (vztahující se k roku 837) Bulhaři kompensovali územním ziskem v dnešní Vardarské a Egejské Makedonii, Kosovu a východní Albánii (celkem 100 tis. km2) by byzantští kronikáři zaznamenali pro ně politováníhodný fakt.

Odpověď na tuto záhadu se skutečně skrývá v osudu bulharské státní formace vytvořené kánem Kuberem v letech 680-681 souběžně s vývojem Dunajského Bulharska za kána Asparucha. Po pokusu o převzetí Soluně již kan Kuber očividně ztrácí statut fedeoráta a území, které osídlil, se změnilo, na Byzanci nezávislý stát.           

Roku 688 sdělují byzantské prameny, že císař Justinian II uskutečnil pochod proti „Slavinitum“ (slovanská knížectví – byzantští federáti) v Egejské Makedonii. Byl zde však překvapen a rozbit Bulhary. Je očividné, že ne armáda kána Asparuch, ale kána Kubera – rozšiřuje svůj stát, když se s ním dobrovolně spojují slovanské kmeny v této části Balkánu.

Po roce 712 skutečně již nejsou písemné prameny o tomto bulharském státě. Na pomoc však přichází archeologie. V posledních patnácti letech se archeologové srbští a skopští osvobodili do jisté míry ze státně-politického tlaku vlády z komunistické epochy (léta 1944-1992), publikovali výsledky dlouholetých zkoumání středověkých pevností ve Vardarské Makedonii a Kosovu. Jaký náhled tedy prezentují?

Podle skopského archeologa Ivana Milčin a srbského archeologa Marka Popoviče všechny (kolem 600) pozdně antických pevností v Makedonii a v Kosovu byli opuštěny římským obyvatelstvem v 6. století. Očividně pod údery barbarů se plánovitě stáhli na jih. Možná na příkaz byzantské vlády, která si spočítala, že nemůže efektivně bránit toto území. Podle Mikulčiče na dalších 200 let je toto území ponecháno bez obyvatelstva. V 8. století se těchto pevnostech opět objevují nový obyvatelé. Materiální stopy, zanechané těmito osídlenci, kteří zde žijí v 8. a 9. století (keramika, zbraně, ozdoby) patří podle Mikulčiče a Popova do „protobulharské kultury“. Zároveň jí Popovič ještě nazývá „pliskovsko-preslavská kultura“.

Dunajské Bulharsko v 8. století bylo zasaženo těžkou politickou krizí a tímto územím dosud nevládlo. Pod údery císaře Konstantina V. Kopronima ve druhé polovině 8. století dokonce Dunajské Bulharsko ztrácí území – dříve získaná kánem Tervelem roku 705 oblast Zagora (Trákie od řeky Tundža až k Černému moři). Není tedy myslitelné, aby právě v té době Dunajské Bulharsko ovládlo Pomoraví, Kosovo a Vardarskou Makedonii. Přesto ve východní Albánii při nelegálních vykopávkách byly z této doby vyzvednuty dva veliké zlaté prabulharské poklady, které byly později vyvezeny do zahraničí.

Závěr z archeologických průzkumů je jasný. Kan Kuber utrpěl při pokusu o převzetí Soluňe neúspěch, jeho Bulharsko i za jeho následovníků ovládlo v 8. století území Vardarské Makedonie, Kosovo a východní Albánii. V titánském dvojboji s Dunajským Bulharskem se Byzanc nemohla postavit expanzi makedonského Bulharska a je očividné, že se snažila si zachovat kontrolu pouze nad území podél pobřeží na cestách Via Militaris (Beograd, Niš, Sofie) a cestě Soluň-Serdika (Sofie) v údolí řeky Strumy.

To zcela garantovalo kontrolu nad životně důležitými evropskými územími Byzance s hlavním městem a druhým městem Soluní ve střední Evropě a Itálii, které byly z pohledu Konstantinopole dočasně odejmuté Římské říši. Udržení se na balkánských územích kolem těchto dvou dopravních cest poznamenalo i pozdější sjednocení obou bulharských států do jednoho celku.

Otázkou je, zda u panovníků dvou bulharských států v 8. století byl zájem o jejich sjednocení. Nápisy kolem Madarského jezdce svědčí, že byly ve stálém kontaktu. Ne právě široký pruh (250-300 km) byzantských území, který je rozděloval, nebyl těžko překonatelnou překážkou pro malý jízdní oddíl - kurýrů. Řada pochodů velkých vojenských útvarů, vysílané bulharskými kány z Plisky v 8. století ve směru do Makedonie (posledním byl pokus kana Teleriga v letech 767-777) byl vysvětlován jako pokus o přemístění slovanských kmenů z Makedonie do Dunajského Bulharska, šlo však o pokusy o sjednocení obou států a to se souhlasem kánů ovládajících Kuberovo Bulharsko. V opačném případě by se srazila vojska byzantská i bulharská. Tyto pokusy o sjednocení v průběhu 8. století utrpěly neúspěch, ale myšlenka zůstala.

Uskutečnil ji kán Krum se svou charakteristickou rozhodností. Naneštěstí, alespoň zatím, není známé jméno panovníka, který v té době vládl v tehdejším Kuberobě Bulharsku. Doufáme ve šťastnou náhodu, archeologický nález, který nám to vysvětlí. Roku 808 kán Krum prvně od doby, kdy existuje Dunajské Bulharsko, nezačíná válku s Byzancí tradičním způsobem útokem po cestě k Černému moři a Trákii, ale ve směru po dolním toku řeky Strumy, kde byla poražena velká byzantská armáda a byla jí zabavena velká část peněz na výplaty 1100 litrů ve zlatě. Co asi dělala velká byzantská armáda na dolním toku řeky Struma poblíže města Seres? Je to 400 km od hranice s Dunajským Bulharskem s pokrytým týlem mocné osádky ve městě Serdika (Sofia). Jediným možným protivníkem mohlo být druhé Bulharsko se svým centrem ve Vardarské Makedonii. A byzantský pochod tímto směrem měl očividně za cíl odvrátit společné, předem koordinované akce armád obou bulharských států ke svému sjednocení. A že tomu tak bylo, ukazuje akce kána Kruma z následujícího roku 809. Ten opět v netradičním směru bulharsko-byzantských válek se zaměří na převzetí Serdiky. Její obsazení přerušuje spojení oblasti Niše a Beogradu s územím Byzance a také padají do bulharských rukou, což označuje sjednocení obou bulharských států. Převzetím Sofie, zabírá Dunajské Bulharsko oblasti na jih od Serdiky dnešní území měst Perník, Kjustendil, Blagoevgrad a takto se spojují se svými současníky i ve východním směru.

Tak končí dějiny druhého bulharského státu na Balkáně ve sjednocení ve větší a silnější Dunajské Bulharsko. Sjednocení je zcela dobrovolné, jakoby se panovníci obou zemí již v té době drželi moderního hesla bulharské společnosti – „V jednotě je síla“.

převzato ze zdroje:

http://www.orenda-bg.net/istoriya/mitove/edinstvena-bg-darzhava-na-balkanite/986-mitat-za-edinstvenata-balgarska-darzhava-na-balkanite

přeložil:

N. Nikolov

17. 6. 2011