Ohřívení prabulharští leopardi-barsové a ne byzantští lvi jsou vyobrazeni na kamenných reliéfech ze Staré Zagory

Ivan Tanev Ivanov

 

Stránka o Prabulharech. Jazyk, původ, dějiny a náboženství ve statích, knihách a hudbě

http://protobulgarians.com

 

Stať byla zveřejněna na páté národní vědecké konferenci „Od regionálního k národnímu – etnologie, poznání kraje a muzejní činnost“, 5.-6. září 2011 ve městě Polski Tarambeš a bude vydána ve speciálním sborníku.

Pět středověkých kamenných desek z města Stará Zagora jsou nejen známé  a uznávané odborníky, ale i považované za jedny z nejzajímavějších a velmi ceněných archeologických nálezů v Bulharsku a Evropě (Obretenov, 1976, str.88-90). První čtyři desky byly nalezeny roku 1907 severně 1,5 km od jednoho z vrchů Staré Zagory (Filov; 1924, str.11-12). Vrcholek je znám pod názvem Ajazmo zasvěcený sv. Teodoru Tironovi (Tangarov, 2001, str. 223-230; Ilkov, 2004, str. 3; Stojanova, 2001, str. 210-216; Alexandrov, 1992, str.10; CDIA fond 420, odd.2,3; Tošev 1935, str. 43). Jedna z desek zobrazuje zvíře nekriticky označené za lva (obr. 1). Další tři zobrazují grifona, dvouhlavého orla a dva pávy. Pátá deska je s vyobrazením lvice s malým lvíčkem (obr. 2) byla nalezena roku 1957 asi 300 metrů západně od stejného vrcholu (Nikolov, str.575-576). Ne náhodou se toto vyobrazení stalo základním prvkem erbu města Stará Zagora. Mezi odborníky převládá názor, že plastiky jsou vytvořeny ve stejném časovém rozhraní místní výtvarnou dílnou z načervenalého deskovitého materiálu, který se nachází pouze v omezeném místě severně od Staré Zagory.

Nemálo důležitým faktem je, že všech pět unikátních reliéfů bylo nalezeno v bezprostřední blízkosti tzv. Ajazma sv. Teodora Tirona, posvátného vrchu, pod kterým bylo vystavěno město Augusta Trajána, pozdější Beroe – Boruj – Eski Zagra – Železnik – Stará Zagora. Na samém vrcholu býval léčivý pramen a chrám již od dob Tráků až do našich dnů. Po mnoho věků až do dnešní doby je světcův svátek Todorův den slaven jako hlavní svátek města a samotný světec je duchovním patronem města (Tangarov, 2001, str. 223-230; Ilkov, 2004, str.3; Stojanova, 2001, str. 210-216; Alexandrov, 1992, str.10; CDIA fond 420; Tošev, 1935, str.43). Od dávných věků je předávána legenda, že na vrcholu Ajazma (opětovně) pokřtil patriarcha Fotij knížete Borise-Michaila i s jeho rodinou za zprostředkování místního bulharského bojara Colja, který přijal křest od byzantských zajatců, kteří vyléčili jeho dceru Teodoru (Vaklinov, Predanie; I.D.V, 1884:1). V dosahu několika kilometrů kolem posvátného vrcholu byly odhaleny základy šesti klášterů a dvou velikých pevností. Jedna z nich (Železná vrata, Demir chan) dala obrozenecké jméno městu (Železnik), jméno nejstarší ulice města (Železná vrata), chrání známé horské údolí Σιδηρά ( - Sidera) –západní hranici Tervelovi oblasti Zagora (Zlatarski, 1934, str. 167-187; Petrov, Gjuzelev, 1978, str. 400-413; Rajna Kjaginja, Autobiografie, str. 79; Poije, 2005, str. 337-356; Voaleri, 2005, str. 345; Ivanov, 2010)

Obr. 1 Vyobrazení (1) ohřívený leopard na kamenné desce ze Staré Zagory (9. st.) (2) ohřívený bars na podnose z místa Bolšaja Anikovskaja, město Perm (Volžské Bulharsko, 7. – 8. st.) a (3) lev na stěně brána Ištar, město Babylon (rok 575 p.n.l.) 

Má se již za potvrzené (Ivanov, 2007, str. 434-438), že nedaleko Starozagorského Ajazma se nachází i městečko Potuka (tj. starobulharsky bitka), kde se narodil známý bulharský světec Michail Vojín (9. stol.), který se stal předobrazem epického ruského bohatýra Michaila Potyka.

V bulharské historické nauce vládne názorová rozdílnost ve vztahu k datování a etnické příslušnosti vyhlášených starozagorských reliéfů. 14. března 1964 byla emitována bulharská poštovná známka s číslem 1495, od B. Angeluševa a St. Kančeva v rozsahu 20 tis. kusů. Známka zobrazuje „lvice se lvíčkem, reliéfní desku ze Staré Zagory (8. až 10. stol.)“. Proti tomu jsou v expozicích regionálního historického muzea ve Staré Zagoře a NAI Sofia jsou reliéfy datovány na konec 9. až poč. 12. století. Jsou tedy přijímány za výtvory byzantské školy. Tento názor je však dokumentován pouze ve statích místních starozagorských historiků (Jakov, 1979, str. 23-29; Jankov, 2001, str. 85-88), které představují reliéfy nalezené nedaleko Staré Zagory jako díla z doby Alexia I. Komnina (v letech 1081-1118) a Jana II. Komnina (z doby 1118-1143). Názory odborníků k otázce datování jsou však zcela odlišné.

V padesátých letech minulého století vládla téze prof. Bogdana Filova (Filov, 1924, str. 11-12), že starozagorské plastiky je možno datovat do období 8. – 9. století a jsou spojovány s prabulharským předkřesťanským svatyní v městě Beroe. Ve svém akademickém výzkumu kultury a umění Prvního bulharského státu K. Mavrodinov spojuje styl a motiv starozagorských desek s podobnými kamennými plastikami z oblasti Prespa a Ochridu z doby Samoila (997-1014) a datuje je na konec 9. a počátek 10. století (Mavrodinov, 1959, str. 88-90, str.215-219). Stejnou dataci potvrzuje S. Vaklinov (Vaklinov, 1977, str.236-237) a autoři nového vydání Dějiny Bulharska, 1981, str. 432. Toto datování je přijímáno i akad. Vasilem Gjuzelevem, který spojuje starozagorské desky s prvním desetiletím pokřtění Bulharska a velkou výstavbou kostelů a klášterů v době knížete Borise (Gjuzelev, 1969, str. 147). Podle autora to byl sám kníže Boris, který dal stavět v Beroe katedrální chrám a klášterní budovy kolem něho. To mohou být i výše uvedené nálezy klášterů v okolí starozagorského Ajazma.

Obr. 2 Zobrazení (1) panter na ra byzantské mozaice z města Heraclea Lyncestis (4.-5. st.), (2) krmící bars na kamenné desce ze Staré Zagory (9.st.) a krmící bars na stříbrných podnosech z údolí řeky Káma, Volžské Bulharsko (8.-9.st.) (Smirnov, 1909; Kyzlasov, 1994, str. 267-268). Na prvním obrázku je zachovaná perspektiva na druhé a třetím je vědomě narušená perspektiva typická pro prabulharské výtvarné umění.

Výše citovaní autoři jsou největšími odborníky na kulturu a umění Prvního bulharského carství a všichni bez výjimky zařazují starozagorské plastiky k sochařskému umění Prvního bulharského carství na hranici mezi pohanským obdobím a počátkem doby křesťanské (9.-10.st.).

V předešlé naší publikaci (Ivanov, Minkova, 2008, str. 177-184) se ukazuje shoda mezi starozagorskými reliéfy s jednou nově nalezenou svatyní z města Novi Pazar datováné do 9. století (je identická s těmi z Nové Zagory!) i s vyobrazeními na podnosech z Volžského Bulharska datované do období 9.–10. (obr. 3). Na rozdíll od klasických řecko-římských vyobrazení v realistickém stylu používají straozagorské reliéfy dekorativní plochý styl zobrazení s narušením třetího rozměru v prostoru při zobrazování zvířat „tělo z profilu, obličej en face“ a antropomorfní způsob zobrazení obličeje zvířete (obr. 2). Z těchto údajů je vyvozován závěr, že reliéfy mohou být spojovány s kulturními tradicemi Prvního bulharského carství na hranici mezi pohanstvím a epochou křesťanskou.

V této stati představujeme dva dodatečné argumenty o podobném datování starozagorských reliéfů. Jedním z argumentů je zobrazení dvouhlavého orla a druhým je rozlišení druhu zvířete (lev nebo panter/bars), zobrazované na starozagorských reliéfech. Skutečně fyzický vzhled tohoto zvířete (plochá tvář, ostré uši, dlouhý krk s hřívou podobné koňské!) jej odlišuje od ostatních druhů z rodu kočkovitých šelem (lev, tygr, panter, rys, puma, jaguár a další) a v podstatě se shoduje s raně středověkým při kaspickým ohříveným barsem.

Označení „bars“ (ze staroíránského pars) se vztahuje k dálno vyhynulé jihokaspické kočkovité šelmě, která se vyskytovala v pohoří severně od Teheránu, kde vládne subtropické klima. Představu o vzhledu tohoto druhu zvířete poskytují vyobrazení na stříbrných podnosech z Volžsko-Kamského Bulharska obr. 1 a 2. Podle V. Beševlieva (Beševliev, 1979, str. 227-229) nejcharakterističtější zvláštností přikaspického barse je výskyt malé hřívy koňského typu – osrstění v zadní části krku, podobné koňské hřívě u koní. Takovou hřívu mají barsové ze starozagorských reliéfů a podnosy z Volžského Bulharska (obr. 1 a 2). Podle V. Beševlieva právě tato barsova zvláštnost může vysvětlit výchozí íránské označení tohoto zvířete, protože v íránských jazycích „bars“ znamená „hříva“. V osetínštině a talištině „barc“ znamená „ohřívený“, což vychází ze staroíránského a sankritského slova vrcha – hříva (Dobrev, Dobreva, 2001, str. 108).

Obr. 3 Stejné vyobrazení grifona (1) na kamenné desce ze Staré Zagory (9. st.), (2) svatyně z Nové Zagory (?) a (3) svatyně z místa Novy Pazar (9. st.).

Klasický ohřívený bars je totemovým zvířetem íránského národa Bersylů, který je arabskými kronikáři považován za jeden ze tří bulharských kmenů společně s Esegely a Bolgy. R. Rašev píše, že v prabulharských nekropolích Devnja-1 a Devnja-3 jsou pohřbeni Bulhaři i Bersilové (Rašev, 2008, str. 243). Je uznáváno, že velkokníže Boris (852-889 +893) nosil jméno barse (Rašev, 2008, str. 264). Asi není náhodné, že se setkáváme s reliéfními zobrazeními barsů u starozagorského Ajazma, kde podle legendy byl (znovu) pokřtěn kníže Boris – Bars. Podobné je tomu i se jménem bulharského panovníka Persiana (836-852) od parse i u Paris as-Saklabi (Paris-Boris) – místní obyvatel Volžského Bulharska, překladatel arabského cestovatele Ibn-Fadlana. Persiana je živé bulharské ženské jméno i v dnešní Makedonii.

Při svém prvním vstupu do Střední Asie (6.stol.) přebírají raní Turkyté místní název pars od místních Íránců, jak bude zřejmé z níže uvedených příkladů. Užívají poturčený výraz (irbis) pro označení všech možných druhů kočkovitých šelem lvů, tygrů a panterů v Centrální Asii. Například sněžný tygr z Altaje je místními obyvateli nazýván „irbisem“. V erbech několika současných států a měst této oblasti bývá vložen panter, který v soudobých turkických jazycích se stejně tak nazývá „irbisem“. Mongolský a turkitský výraz z íránštiny pars se přeměnil na *bars-lan, ze kterého vychází známé panturtitské a mongolské označení pro lva – arslan (pobulharštěné do podoby aslan) (Slavova, 2009, str. 115-133). V soudobé turečtině označení pars znamená „panter“.

Panter je druhem divoké kočky, odlišný od dávného ohříveného barse a má své praindoevropské označení *prd se svými zástupci staroindicky pr̥dāku (prdakuh), sogdijsky pwrđnk, paštunsky pṛāng, novopersky palang, starořecky párdo-s; párdalo-s zde ze starobulharského pardus (Buslaev, 1861), toto jsou všechna značení pro „pantera“.

Na rozdíl od lva a pantera je ohřívený bars zcela neznámý a cizí pro raně křesťanský a pozdně byzantský umělecký projev, velmi často se však setkáváme s tímto tvorem u raně bulharských vyobrazeních a grafitech. Podle Zarko Ždrakova (Ždrakov, 2008, str. 295-301) jsou bars, jelen a had (drak) tři nejčastěji zobrazovaní tvorové v pohanském Bulharsku. Lev a panter se nachází často v raně křesťanských vyobrazeních například mozaiky z města Heraclea Lyncestis nedaleko města Bitola, dnešní Makedonie (z 5. stol. obr. 2)

Obr. 4 Zobrazení dvouhlavého orla (1) Sumér a Akád (3800 let p.n.l.), (2) Chetitská říše (1900-1250 let p.n.l.),(3) erb armenské dynastie Mamikojanů (v letech 330-772), (4)kamenná deska ze Staré Zagory (9.stol.), (5) erb panovníka Michaila VIII. (r. 1224-1282) zakladatel dynastie Paleologů.

V důsledku byzantské nadvlády, se terminologie a symbolika Prvního bulharského carství významně proměnila po obnově bulharské státnosti. V pohanském Bulharsku je význam „křesťan“ synonymem pro „byzantince, nepřítele“ a lev je symbolem Byzance. Právě proto jezdec na Madarském reliéfu zabíjí lva, posvátným zvířetem Bulharů je v té době – bars/panter a je užíván jako symbol fyzické síly a vítězství. V dobách Druhého bulharského státu a zejména v období obrozeneckém se prosadil byzatský a evropský vliv a v tomto okamžiku se lev stává symbolem síly a státnosti místo barse/pantera.

Druhý argument dovolující datování starozagorských reliéfů je deska s dvouhlavým orlem. Původ tohoto mytologického předobrazu je v Mezopotámii, kde roku 3800 př. n. l. je dvouhlavý orel symbolem sumérsko-akádského boha Ninurta, syna boha Enlila. Mnohokráte se s tímto vyobrazením setkáváme v kultuře Chetitské ve východní části Malé Asie v období let 1900-1250 př. n. l. Podobný dvouhlavý mytologický pták, nazývaný Gandaberunda nebo jen Berunda je užíván v hinduistickém nábožentsví a vyobrazován v hinduistických chrámech. V období let 330 – 772 slouží dvouhlavý orel jako erb panovnického rodu Mamikonjanů, zpravující arménská území kolem Taronu, Sasunu, Bagrevandu a dalších. Následující dvě etapy v rozšiřování tohoto symbolu nemohou mít význam pro umístění na starozagorských reliéfech. Ve 12. století se dvouhlavý orel dostává do erbu seldžuckého sultanátu v Malé Asii. Ještě později byzantský císař Michail VIII. (1224-1282) přijímá dvouhlavého orla do erbu poslední Byzantské dynastie Paleologů. O něco později vstupuje korunovaný dvouhlavý orel do Evropy a dostává se do znaku několika evropských monarchii.

Obr. Raně křesťanské vyobrazení pávů pijících nektar, (1) kamenné desky z Kavkazské Albánie (kolem roku 450) a (2) kamenná deska ze staré Zagory (9. stol.).

Z výše uvedeného historického přehledu vyplývá, že až do doby císaře Michaila VIII. byl dvouhlavý orel symbolem lokálním, známým pouze vymezenému okruhu národů v oblasti jižního Kavkazu a byl zcela neznámý v Malé Asii, Konstantinoli, Balkáně a v Evropě. Z toho plyne, že starozagorské reliéfy nemohly být zhotoveny v dobách byzantské nadvlády nad Bulharskem, protože dvouhlavý orel byl zcela neznámým v hlavních oblastech tehdejší Byzance! \jediný reálně možný způsob uplatnění tohoto symbolu v Trákii a Beroe je dosídlením velkého množství arménského obyvatelstva na Balkán.

      Skutečně roku 755 nechává císař Konstantin V. Kopronin (742-775) osídlit okolí měst Odrin a Filipopol Arménci a Syřany, pro zajištění hranice s Bulharskem. Roku 755 následující císař Lev IV. Chazar (775-780) přesídluje na hranici s Bulharskem ještě dalších 150 tisíc arménských a syrských monofyzitů. Právě tito Arménci jejich přímí potomci mohli do oblasti Beroe přinést symbol dvouhlavého orla. Jako důkazem nám mohou posloužit dva společné detaily arménského a starozagorského zobrazování. Ve všech vyobrazeních – sumérskoakádských, chetitských, hinduistických, seldžuckých, pozdněbyzantských a evropských (obr. 4) má dvouhlavý orel dva samostatné krky a každý nese jednu hlavu. Jedině u arménských a starozagorských vyobrazeních má orel jeden krk zakončený dvěma hlavami. Mimo to jsou na erbu Paleologů a od nich odvozených evropských vyobrazení obě hlavy orla korunovány a třetí koruna bývá nad nimi (obr. 4) Na starozagorských a arménských vyobrazeních jsou orlí hlavy holé. Důvodem může být to, že arménští Mamikonjanové byli vasalové a ne suverénní samovládci.

Výše uvedené vysvětlení využití symbolu dvouhlavého orla na starozagorských reliéfech uzavírá horní hranici jejich zhotovení. Tato hranice je vymezena obdobím 50-100 let po zmiňovaném přesídlení Arménů (r. 778) a odtržením tohoto symbolu z arménské literatury (r. 772). To znamená, že jde o období poloviny 9. Stolení tj. na hranici mezi pohanskou a křesťanskou epochu Bulharska. To vysvětluje originální styl starozagorských reliéfů, kde raně křesťanské symboly jsou řídké proti množství pohanských prvků – barsů/panterů, grifonů, prabulharských stop a dalších.

Pávi, zejména pávi pijící nektar (symbol přijetí křesťanské víry) jsou základem raně křesťanským symbolem společně s holubem, rybou, kotvou, lodí, stromem života, božím jehnětem a dalšími. Výše uvedené vysvětlení a datování starozagorských reliéfů je podpořeno i neuvěřitelnou shodou mezi starozagorskou deskou zobrazující raně křesťanské scény s pávy, pijícími nektar a raně křesťanským reliéfem z oblasti Kavkazu (ob. 5).

Starozagorské reliéfy představují synkretické umění s prvky prabulharského, starobulharského a pravděpodobně arménského umění. Tyto závěry podporují tvrzení o raně bulharském charakteru a bulharské příslušnosti unikátů evropského umění starozagorských reliéfů. Je pravděpodobné, že tyto reliéfy byly využity jako katedrální výzdoba, zhotovená v dobách knížete Borise na vrchu starozagorského Ajazma.

Velký počet kamenných desek nalezených na vrcholu starozagorského Ajazma má vysokou uměleckou hodnotu, svým vyobrazením prabulharských ohřívaných barsů, což lze považovat za důkaz účasti knížete Borise na důležité události konané na tomto místě. V tomto smyslu jsou tyto plastiky přímým důkazem pravdivosti legendy o (znovu) pokřtění knížete Borise na tomto místě. Za těchto okolností se stává starozagorského Ajzma nejposvátnější místo Bulharska a výhodní Evropy, ze kterého započalo jejich pokřtění.

Literární prameny:

 

Alexantrov N., История на залесяването и паркоустрояването на хълма “Аязмото” по почин на първия старозагорски митрополит Методий Кусев, Stará Zagora/, 1992, str. 10;

Beševliev V., Старобългарски надписи, Sofia, 1979. Показалци. Надписи № 59-61, str. 227-229

Buslaev F. I., Историческая хрестоматия церковно-славянского и древнерусского языков. Мoskva, 1861

Vaklinov D., Предание за Старозагорското Аязмо на Св. Велико-мученика Теодора Тирона.

Vaklinov S., Формиране на старобългарската култура. VI-XI. Vydav. Наука и изкуство. Sofia, 1977, str. 236-237

Voaleri P., Между два свята. Българите в Румелия XVIII XIX век. Изследвания по история на българското Възраждане и история на Стара Загора. Vydav. Kama. 2005, str. 345

Gjuzelev V., Княз Борис Първи. Vydav. Наука и изкуство. Sofia, 1969, str. 147

Dobrev, P., Dobreva M. Древнобългарска епиграфика. Център за изследване на българите. Sofia, 2001, str. 108

Ždrakov Z., Куберовото съкровище в контекста на хуно-българската традиция. (redakce Vasil Gjuzelev a další). Пътуванията в Средновековна България. Материали от Първата национална конференция ”Пътуване към България. Пътуванията в Средновековна България и съвременният туризъм”. Šumen, 8-11. 05. 2008, Svazek odborníků Bulharska, Universita Šumen “Епископ Константин Преславски”. Vědeckovýzkumné centrum byzantologie, Vydav. Abagar, Veliko Trnovo, 2009, str. 295-301

Zlatarsky V., История на българската държава презъ средните векове. Томъ. II. България под византийско владичество (1018—1187). (I изд. София 1934; II. fototyp vydav., Наука и изкуство, Sofia 1972, redakce  Dimitar Angelov), str. 167-187.

I.D.V.,  Покръщаването на княгиня Теодора – княз Цолова дъщеря – принос за Старозагорското Аязмо, 1884, Sofia. 1.

Ivanov I. Т., Sv. Michail Vojín, Potuka a město Stará Zagora. v křesťanské kultuře středověkého Bulharska. Materiály Národní vědecké konference, Šumen 2-4. květen 2007 u příležitosti 1100 výročí úmrtí Sv. Knížete Borise-Michaila (v letech 835-907). BAV, Národní archeologický institut s muzeem, filiálka Šumen, Vyd. "Faber", Veliko Trnovo, str. 434-438

        Ivanov I. T., Тервел и областта Загора. Научна конференция "Личността и историята". Regoinální historické muzeum Stará Zagora,  r. 2010

Ivanov, Minkova: Още веднаж за средновековните каменни релефи от Стара Загора. Zpravodaj Starozagorského historického muzea, díl III., 2008, str. 177-184 - [Иван Т. Иванов, Мариана Минкова. Още веднаж за средновековните каменни релефи от Стара Загора. Известия на Старозагорския исторически музей. Том III. 2008, с. 177-184]

Ilkov D., Приносът на историята на град Стара Загора. Издава Старо-Загорското градско Общинско Управление. Пловдивъ. Търговска печатница, 1908 г., Фототипно издание. Стара Загора. 2004, str. 3

История на България, т. 2, Първа българска държава, Vydav. BAV,  1981, str. 432

Kyzlasov R., Рунические письменности евразийских степей, Мoskva, 1994, str 267-268.

Mavrodinov K., Старобългарското изкуство (изкуството на първото българско царство), Sofia, 1959, str. 88-90, str. 215 – 219, obr. 243-253 a cit. liter.

Nikolov D., IAI, XX, obr. 2, str. 575-576

Obretenov Al.,  redakce История на българското изобразително изкуство, vydav. BAV, Institut uměleckého poznání, Sofia, r. 1976, str. 88-90

Petrov P., Gjuzelev V., Христоматия по история на България, Díl 1. Nauka a umění, Sofia, 1978, str. 400-413

Poie S., Dopis Dr. Poie Georgrafickému sdružení Paříže, obsahující popis akce Eski Zaara (Bulharsko), Psáno roku 1859, 6. července v místě Eski Zaara, Dopis byl publikován ve francouzštině v Buletinu Geografického sdružení Paříže. V září roku 1895, díl 18., str. 145-179. Bulharský překlad dopisu byl publikován v knize: Piere Voaleri, Mezi dvěma světy, Bulhaři v Rumelii, 18. – 19. století. Zkoumání dějin bulharského obrození a dějiny Staré Zagory, Vydav. Kama, 2005, str. 337-356.

Raina Knjaginja, Автобиографиiя панагюрской учительницы Райны Георгiевой, прозванной турками Болгарской королевной. Vydalo Дамского Отдhленiя Славянского Благотворительного Комитета, Мoskva, 1877, překlad do bulharštiny, vydav. Отечествения фронт, Sofia, 1986, str. 79, poznámka 4

Rašev R., Българската езическа култура VII - IX век, vydalo IK "Класика и Стил", Sofia, 2008, str. 243, 264

Slavova T., Титулите багаин и багатур в ранносредновековна България, Eslavística Complutense, 2009, str. 9, 115-133. - Татяна СЛАВОВА. Титулите багаин и багатур в ранносредновековна България. Eslavística Complutense. 2009, 9 115-133

Smirnov R., Восточное серебро, Sankt Peterburg, 1909, tab. XIII, XCII

Stojanova Iv., Kulturně-historická hodnota parku “Ajazmo”  Materiály jubilejní konfernce ke 160. výročí mitropolity Metodie Kuseva , Sofia, 2001, str. 210 -216

Tangarov J., Перспективи за парк “Аязмо”. Materiály jubilejní konfernce ke 160. výročí mitropolity Metodie Kuseva , Sofia, 2001, str. 223-230

Tošev An., Ранни спомени, Sofia, 1935, str. 43.

Filov B., Старобългарското изкуство, Sofia, 1924, str 11-12, tabulka II., řada 1 a 2

        ЦДИА фонд 420, к. оп. 2, оп. 3

Jankov D., Верея, Иринополис, Боруй, В: Стара Загора. От Берое до наши дни, Stará Zagora, 1979, str. 23-29

Jankov D., Средновековните каменни релефи от Стара Загора. Vezni. 2001, № 8, str. 85-88.

Filov B., Geschichte der bulg. Kunst, tabulky 8а,b; 9a,b

 

LONG-MANED PROBULGARIAN BARSES, NOT BYZANTINE LIONS, ARE DEPICTED ON THE FAMOUS STONE RELIEVES FROM STARA ZAGORA, BULGARIA

 

Ivan Tanev Ivanov

 

The renowned Stara Zagora stone relieves are found in the close proximity of the Saint Theodore Tyron Ayazmo Peak, near Stara Zagoracity, Bulgaria, where, according to the legend the Bulgarian ruler Boris (the Bars) was baptized. The main artistic features of the relieves (portrayal of the type “body in profile – face in En Face”; resemblance of wood-carving technique; anthropoid faces of animals; absence of depth and disturbance of perspective) fully adhere to the unique artistic particularities of the early Bulgarian art from Pliska, Madara etc. Due to their artistic virtues and originality they are obligatory included in the medieval Eastern Europe art studies. Although most specialists date them in IX-X century and emphase their origin in the First Bulgarian kingdom, there is still authors that maintain their belonging to the Byzantine Christian art of XI-XII c. The origin and ethnic belonging of the Stara Zagora stone relieves are here investigated using a broader and contemporal point of view. Using images from archeological findings from ancient Volga Bulgaria, dated in VIII-IX c., it is emphasised for the first time that long-maned Protobulgarian barses, not Byzantine lions, are depicted on relieves. Second, the presence of two-headed yeagle on the relives renders important clue for their dating as for long time this symbol was known only within a small area south of Caucaus until its adoption by the Byzantine emperor Michael VІІІ Palaiologos (1224 - 1282). Thus, the presence of two-headed yeagle on the relieves is explained by the massive settlement of Armenian population along the Bulgarian-Byzantine border in Thrace by the time (755 and 778) when noble Armenian family of Mamikonians still used this symbol as their coat of arms. The new data and considerations support dating of relieves at the edge of paganism and Christianity in Bulgaria, i.e., at the end of IX and beginning of X c. The relieves were possibly used in a cathedral on the top of the Saint Theodore Tyron Ayazmo locality.

bars7

Obr. 1 Kamenné plastiky z místa Ajazmo, Stará Zagora. Vlevo ohřívený bars, vpravo vyobrazení krmící ohřívený bars

bars1Obr. 2 Ohřívení barsové na stříbrných podnosech z názezu v údolí řeky Káma, Volžské Bulharsko, datováno 8.-9. století. Uprostřed mytologický strom života. Jako na starozagorské desce s krmícím barsem (obr.1) je zde narušena perspektiva (kořen stromu je mnohem blíže, jeho koruna dále). To je typické pro umělecký styl dávných Bulharů

 

 

Obr. 3 Erb ruského republiky Tatarstan. Uprostřed není prabulharský bars (jako si někteří myslí) ale běžný panter. V soudobé tatarštině irbis, poturčená varianta praíránského “bars”. Podobný panter s shodně znějícím vyobrazením má mnoho měst v soudobých turkojazyčných středoasijkých zemích. Odkazující se na místní kočkovitou šelmu.

Obr. 4 Levhart středoasijský (Pantera pardus tuliiana), také je užíván název levhart perský (Pantera pardus saxicolor), dále se užívá Caucasian leopard (Pantera pardus ciscaucasica)

Obr. 5 Sněžný tygr (horský tygr) z Altaje. Místní obyvatelé jej považují za posvátného tvora a nazývají ho Irbisem (z íránského bars – panter).

S. Vaklinov je přesvědčen, že starozagorské reliéfy nejsou přímo spojeny s křesťanskou symbolikou spíše představují mytologické obrazy [Ваклинов, С. Формиране на старобългарската култура VI-XI. С., 1977, с. 236-237].

 

Grifoni jsou považováni za tvory ochránce a projev solárního kultu u Prabulharů. [Стойнев, А. Светогледът на прабългарите. Sofia, 1986, str. 108-110; Аладжов, Ж. Паметници на прабългарското езичество. Sofia, 1999, str. 19, 25-26].

 

Dvouhlavý orel může být také spojován s mytologickými představami Prabulharů. [Markov N., Двуглавият орел, Произход и символика, Будител, 2006, 2, str. 15-19, 35; Mošev А., Двуглавият орел – произход, история, значение. Известия на Българската орда, 2005, 2, str. 24-37].

 

Některé z těchto zvláštností raného bulharského výtvarného umění  vyjádřené v plné síle ve starozagorských reliéfech lze vidět i v umění Druhého bulharského státu. Mošev,pokus o zobecnění (Minulost, 3/2007, str. 7-15)

 

Dva lvy na medailonu nalezeném na vrchu Trapezica ve městě Veliko Tarnovo jsou vyobrazeni s antropomorfními obličeji en face a jejich těla jsou z profilu.

 

Přeložil:

Nikolaj Nikolov

11.11.2011