Město Kukuš - neznámé skutečnosti o jeho tragedii

Ivan Papukčiev

http://protobulgarians.com

Stránka o Prabulharech, jazyce, původu, dějinách a náboženství ve statích, knihách a hudbě

 

                  Do roku 1913 je město Kukuš bulharským městem v Makedonii s 10 000 obyvateli. Je památné tím, že od roku 1860 se zde zrodil uniatismus. Je rodným městem známých Bulharů Goce Delčeva, Christo Smirnenského a dalších. Nachází se asi 30 kilometrů severně od Soluně. O posledních dnech svého rodného města mi vyprávěli můj otec a matka.

Dne 16. června 1913 začíná Mezispojenecká válka. Tři dny (19, 20 a 21. června) vedla jedna bulharská brigáda těžké boje se šesti řeckými divizemi. Hřmění fronty se začalo stále více přibližovat. Bylo zřejmé, že Bulhaři ustupují.

Dne 20. června zemřela příslušnice katolické církve a následujícího dne 21. bylo třeba jí pohřbít. Občané města Kukuš ve strachu utíkají z města. Na pohřbu zůstali jenom otec Josif Radanov ze vsi Granitovo, oblasti Elchovo, můj otec Tenčo a hrobník. Náboje již začaly padat na město. Bylo vidět nepřetržitou nit zástupu mužů, žen a dětí s nákladem jak se vypravují směrem na sever do Bulharska. Pohřeb žena byl proveden ráz dva, otec Josif sundal sutanu, zabalil do ní modlitební knihu a kříž předal je otci a říká: „ Tenčo já už běžím …“

Odchází bez oděvu bez peněz následuje nit zástupu. Směrem do Bulharska! V minulém roce ho Řekové zbili v Soluni jen proto, že je Bulhar. Dostal strach, že dostane opět výprask. Můj otec se musel vrátit do města, tam na něm čekala žena s miminkem na ruchách. Bylo viděl ustupující bulharské vojáky. Můj otec se spolu s ostatními občany ukrývá v klášteře, pensionu pro siroty u katolických sester milosrdenství (soeurs de charité) Řečtí vojáci vcházejí do opuštěného města.

  Z vysokých zdí kláštera občané sledovali jak Řečtí vojáci zapalují město. Již před tím bylo několik požárů od nábojů. Vojáci metodicky, vstupují s pochodněmi od domu k domu a zapalují všechno: domy, přístřešky, hospodářská stavení … Absolutně všechno. Hoří celé město Kukuš! (Vypáleno je 1846 budov, 612 obchodů a 5 mlýnů – z Carnegiho protokolu sestaveného na místě.)

                Druhý den ráno se moje matka vzbudila a vidí. U vnější brány kláštera jsou shromážděny všechny siroty, oblečené a s ranečkem v ruce. Vedle nich jeptišky. Moje matka se jich s úžasem zeptala:

Sestro komu nás tady necháte? – jeptišky se snažili neúspěšně jí utěšit. V této chvíli zavolali mého otce k matce představené – Francouzce. Ta mu sdělila, že jeden řecký důstojník nám chce něco říci. Hledají mého otce jako tlumočníka. On umí řecky a francouzsky. Přicházejí k bráně a vidí řecké vojáky s bajonety na puškách vedené jedním řeckým generálem. Ten mává jedním listem papíru a prohlašuje:

"Zde nám rozkaz pozabíjet všechny Bulhary. Vy jeptišky vyjděte společně s dětmi!"

Představená mu odpověděla:

"Zde je francouzské území." Ukázala na francouzský prapor pověšený nad dveřmi. "Nemůže vstupovat bez mého svolení!"

Generál vtrhnul branou dovnitř dvora, ale představená, která byla silné postavy chytla generála a doslova jej vyhodila ven. Po té pokřižovala francouzskou vlajku a zabouchla dveře generálovi před nosem. Můj otec říkal: „Já byl propocen, ale z obličeje matky představené tekly proudy studeného potu.“

Generál rozhodl respektovat francouzskou vlajku, ale zároveň nechal postavil kolem kláštera stráže. Vraždění bylo dočasně odloženo.

V klášteře se náhodou ocitl i jeden židovský obchodník pocestný. Matka představená napsala dopis pro francouzského konsula do Soluně a v noci jsme Žida tajně spustili oknem. Co se s ním stalo není známé, ale po dvou dnech všechny stráže kolem kláštera odešli. Zůstala jen malá skupinka řeckých vojáků. Bylo možné vycházet do vypáleného města.

Otec se rozhodl, že snese zvon z vypáleného kostela. Sám odešel se dvěma provazy a začal jej snášet. Jeden z provazů se přetrhl a zvon se povážlivě rozhoupal. Otec utekl a když se zvon uklidnil a zůstal viset vrátil se s novým provazem a úspěšně zvon sundal. Tento zvon je jediným svědkem těchto událostí a dnes se nachází na zvonice katolického kostela ve vsi Kuklen nedaleko Plovdivu.

Po zastavení vojenských akcí někteří k utečenců města se tajně vrátilo do města, aby mohli posbírat poschovávané zlaťáky. Jednomu z nich přinesli peníze /zlaťáky/ dvě osoby z těch míst. Později i moje matka vyprávěla, že ono i mnoho jiných žen chodily po domech vyhrabávat a nacházeli poztrácené mince.

Po čase jeden francouzský generál přijel do kláštera a požádal aby ho někdo zavedl na místa bojů. Opět povolali mého otce protože uměl francouzsky. Generál jen na koni, můj otec pěšky na pozice. Generál na místě konstatoval a můj otec to také viděl, že v řeckých okopech ležely veliké hromady nábojnic. V bulharských okopech bylo nábojnic velmi málo. Generál to uzavřel s tím, že bulharští vojáci neměli náboje a proto ustoupili.

Město Kukuš již není. Je zde nové město Kilkis, postavené v jisté vzdálenosti od vypáleného města, část města je postavena z materiálu vypálené části. Pouze na chlumu zůstal malý klášter „Sv. Jiří“ zachován a obnoven Řeky.

 

Taková je část smutných dějin města Kukuš, kterou mi vyprávěli můj otec Ivan Tenčev Papukčiev a moje matka.

 

Redakční poznámka vydavatele: Název Kukuš je bulharský, je indoevropského původu a označuje „vrch, vysočinu“. Na stejném základě slova (kuk – vrch, něco strčící do vrchu) je v základě řady dalších bulharských slov.

КУКУШ - НЕИЗВЕСТНИ ФАКТИ ОТ ТРАГЕДИЯТА МУ

Иван Папукчиев

 

 

(Публикува  се  за  пръв  път)

 

            До 1913 г. Кукуш е български  град  в  Македония, с  около  10 000  жители (фиг. 1). Известен  е  с  това, че  през  1860 г. там  започва  униатството. Родно  място  на  Гоце  Делчев, Христо  Смирненски  и  други  известни  българи. Намира  се  на  около  30  километра  северно  от  Солун. За  последните  дни  на  родния  им  град  са  ми  разказвали  моите баща  и  майка.

 

 

 

Фиг. 1. Град Кукуш - 1912 г. - общ изглед.

 

На  16  юни  1913 г. започва  Междусъюзническата  война. Три  дни (19, 20  и  21  юни) една  наша  бригада  води  кръвопролитни  боеве  с  шест  гръцки  дивизии. Гърмежите  от  фронта  започнали  все  по  ясно  да  се  чуват. Явно  било, че  българите  отстъпват.

На 20 юни  умира  прислужничката  на  католическата  черква  и  на  21 е  трябвало  да  бъде погребана. Кукушани  уплашено бягат  от  града. На  погребението  били  само  отец  Йосиф  Раданов  - от  с. Гранитово  Елховско, баща  ми  Тенчо  Марков  Папукчиев  и  гробарят. Снаряди  вече  падали  в  града. Виждала  се  непрекъсната  върволица  мъже, жени  и  деца, с  малко  багаж  в  ръце  да  се  отправят  на  север  - към  България. На  две  на  три  погребват  жената, отец  Йосиф  сваля  епатрахила, загъва  в  него  требника  и  кръста  и  ги  дава  на  баща  ми  с  думитe:

- Тенчо, аз  бягам …, и тръгва  без  дрехи  и  без  пари  след  върволицата  бежанци. Към  България! Предишната година гърците  го  пребили  в  Солун  понеже  е  българин. Страхувал  се, че  пак  ще  го  бият. Баща  ми  е  трябвало  да  се  върне  в  града, понеже  там  е  била  майка  ми  с  дете  пеленаче  в  ръце. Виждали  се  вече  и  отстъпващи  български  войници. Баща  ми  се  прибира  и  с  малкото  останали  кукушани  се  скриват  в  манастира, пансион  за  сираци  на  католическите  сестри  на  милосърдието (soeurs  de  charite).  Гръцките  войници  навлизат  в  изоставения  град.

 

Фиг. 2. Манастирът "Свети Георги" в град Килкис - 1992 г.

 

 

  От  по-високите  сгради  в  манастира  те гледали  как  гръцките  войници  палят  града. Вече  е  имало  няколко  пожара  от  снарядите. Методично, войниците с  факли  в  ръце  влизат  от  двор  в  двор  и   палят  по  ред  всичко:  къщи,  бараки, стопански  постройки ... Абсолютно  всичко. Гори  целия  Кукуш! ( Изгорени  са  1846  къщи, 612  дюкяна  и  5  мелници -  из  протокола  на  Карнегиевата   анкета  извършена  на  място.)

 

Фиг. 3. Част  от  сираците  в  пансиона пред католическия манастир в град Кукуш - 1910 г.  На  средния  ред, третата  от  ляво  на  дясно,  е  майка  ми  преди  да  се  омъжи.

              

        На  другата  сутрин майка  ми  се  събужда  и  гледа: До  пътната  врата  на  манастира  са  наредени  всички  сираци, облечени  и с  по  една  бохчичка  в  ръце. До  тях  са  и  всички  калугерки . Майка  ми  ужасено  ги  попитала:

-  Сестро, на  кого  ни  оставяте? - калугерките  се  опитали   безуспешно  да  я  утешат. В  този  момент  викат  баща  ми  при  игуменката – французойка.  Тя  му  казала, че  един  гръцки  офицер  иска  да  й  съобщи  нещо. Търсят  баща  ми  за  преводач.Той  знаеше  и  гръцки  и  френски. Отиват  до  вратата  и  гледат гръцките  войници  с  поставени  ножове  на  пушките, водени  от  един  гръцки  генерал.Той  размахал  един  лист  хартия   и  заявил :

-  Ето, имам  заповед  да  изколя  / sic / всички  българи. Вие калугерките  излезте  заедно  с  децата!

Игуменката  му отговорила :

-   Тук  е  френска  територия. И  показала  френското  знаме  окачено  над  вратата. -Не  можете  да  влезете  без  мое  разрешение!

                   Генералът  тръгнал  навътре към двора през  вратата, но  игуменката, която  била  едра  жена, грабва  генерала  и  буквално  го  изхвърля навън. После  постила  френското  знаме  пред  вратата и  я  затръшва  под  носа  на  генерала. Баща  ми  казваше:

-   И  аз  бях  изпотен, но  от  лицето  на  игуменката  буквално  течеше  студена  пот.

                   Генералът  не  се  решил  да  стъпи  на  френското  знаме    и  отстъпил като  оставил  постове  около  манастира.

                   Клането  се  отложило  временно.

                   В  манастира  случайно  попаднал  един  евреин, амбулантен  търговец . Игуменката  написала  писмо  до  френския  консул  в  Солун  и  през  нощта тайно  спуснали  евреина  през   един  от прозорците. Какво  е  станало  с  него  не  се  знае,  но след  два  дни  всички  постове  около  манастира  били  вдигнати. Останала  само  една  малка  група  гръцки  войници. Можело  да  се  излиза из  изгорения  град.

                      Баща  ми  решил  да  свали  камбаната  от  изгорялата  черква. Сам  отива  с  две  въжета  и  почва  да  я  сваля. Но  едното  въже  се  скъсва  и  камбаната  застрашително  се  залюляла. Баща  ми  избягал  и  когато  камбаната се  успокоила  и  останала  да  виси, връща  се  с  още  едно  въже  и  успешно  я  сваля. Тази  камбана  вече  е единствения  свидетел  на  тези  събития  и  сега  се  намира  на  камбанарията  на  католическата  черква  в  село  Куклен - Пловдивско .

                  Когато  спрели  военните  действия някои  от избягалите  кукушани тайно  се  върнали  за  да  си  приберат  заровените  жълтици.  На  един  от  тях  парите  (разбирай  жълтиците)  ги  пренесли  двама  души  на  тарга. После  майка  ми  разправяше, че  и  тя  и  други  жени ходили  из  къщите  да  ровят  и  намирали  изпуснати  жълтици.

                 След  време, един  френски  генерал  идва  в  манастира  и  поискал  някой  да  го  заведе  на  мястото  на  боевете. Отново, понеже  е  знаел  френски, пращат  баща  ми.  Генералът  на  кон, баща  ми  - пеша  отиват  до  позициите. Генералът  отбелязал,  а  баща  ми  също  видял, че  в  окопите  на  гърците  имало  големи  купчини  изстреляни  гилзи. В  българските – гилзите  били  много  малко. Генералът  заключил, че  българските  войници  са  нямали  патрони  и  за  това  са  отстъпили.

               Кукуш  вече  го  няма. Има  нов  град  Килкис, построен  на  известно  разстояние  от  изгорелия  град, част  от  който  е  изграден  с  материали  от  изгорелия  Кукуш. Само  на  хълма  е  останало  манастирчето  “Св. Георги “  запазено  и  обновено  от  гърците (фиг. 2).

              Такава  е  част  от  печалната  история  на  Кукуш, разправена  от  баща  ми  Иван  Тенчев  Папукчиев и  от  майка  ми.

                      

------------------------------------------------------------

 

Забележка от http://protobulgarians.com/index.htm : Названието Кукуш е българско, от индоевропейски произход и означава "връх, височина" (виж разяснения). От същата основа (кук - връх, нещо издадено, стърчащо) са образувани и други български думи - гугла, качулка, Сакар, кукиш, шушулка, изчучулен.