Poslední křížová výprava

Prof. Dr. Antoni Giza *)

Převzato od: http://members.tripod.com/nie_monthly/nie2_02/giza.htm

Před 560 lety Král Vladislav, panovník polský a uherský přijal rozhodnutí provést poslední pokus o osvobození porobených bulharských území.

Na počátku 15. století jsou všechna bulharská území již pod tureckou nadvládou. Osmanům se podařilo i potlačit první bulharské povstání, které propuklo roku 1403 v oblastech měst Vidin a Pirot pod vedením knížete Konstantina a Fružina, což upevňuje jejich nadvládu nad touto zemí. Naděje porobeného obyvatelstva se však znovu probouzejí po výzvě papeže Evžena IV. Ke křížové výpravě proti Turkům se přihlásili král polský a uherský Vladislav Jagelonský, později řečený „Varnenčik“, vévoda Sedmihradský Jánoš Hunyady a vyhnaný ze Srbska srbský despota Georgi Brankovič.

Vojsko dosáhlo počtu 25 000 rytířů.

Bylo sestaveno převážně z Uhrů, Poláků, Valachů, Srbů a Čechů (poslední byli vedeni husitou Janem Čapkem ze Sán). Na podzim roku 1443 vyrazilo proti sultánovu panství. Výprava je nadšeně vítána srbským a bulharským obyvatelstvem, které výpravě poskytuje veškerou pomoc. Na počátku listopadu, vrchní velitel Huniady rozbíjejí v okolí města Niš armádu rumelijského bejlerbeje Kasima paši. Po několika úspěšných střetech převzali křižáci bez boje Sofii a zamířili do Trákii, pro silnou obranu Turků se rozhodli vyrazil směrem na Plovdiv přes Zlatici a Stednagora (Středohoří).

Ve Zlatišském průsmyku je však očekávaly osmanské oddíly, vedené beji Isakem, Tarkanem a Esem jakož i výše zmíněným Kasimem pašou. Křižácká výprava byla oslabena mimořádně krutou zimou, nedostatkem potravy a píce proto vojska mladého polského krále a Hunyady začala ustupovat. V době ústupu se pokusili turecké oddíly v čele s Kasinem pašou o protiútok nedaleko Sofie, ale 23. 12. 1443 jsou odraženi křižáky a utrpěli značné ztráty. I přesto Turci pokračují v pronásledování unavené a vymrzlé křesťanské armády stahující se do Maďarska. 2. ledna 1444, v hornatém místě Kunovica, mezi městy Niš a Pirot se staví křižáci do nečekaného protiúderu a rozbíjí tureckou armádu vedenou příbuzným sultána Marada II. Mahmudem Čelebím.

Osmané se rozbíhají a zanechávají svého vůdce, který se stává zajatcem srbského despoty Brankoviče. V rozhodujícím okamžiku bitvy, kdy se uherské a polské části začínají kroutit při tureckém tlaku je východiskem rozhodnutí a osobní účast mladého krále Vladislava, který ve vrhnul do nejhustější řad střetnutí. On sám nejednou používá tohoto zapojení do válečného pole, dovolující otočit běh bitvy ve zvláště kritických a nebezpečných momentech. Při tom Vladislav často vstupuje do přímého boje s protivníky, bez ohledu na osobní bezpečnost – fakt, který později předurčí fatální konec rozhodující bitvy u Varny, ale i jeho osud. V době střetu v místě Kunovice, vstupuje sám král do souboje s Mahmudem Čelebím a ukončil jej jeho zajetím.

Výsledkem prvního Vladislavova pochodu je přechod Bosny pod uherskou vládu a samotné Uherské království uspěje oddálit visící turecké nebezpečí. Není však vyřešen konečný úkol – osvobození bulharských území z turecké nadvlády a obnovu vazeb s pozůstatky Byzantské říše. I tak pochod probouzí naděje bulharského obyvatelstva na rychlé osvobození. Ty se upevňují po dalším pochodu krále proti Turkům, které bylo ukončeno desetiletou dohodou mírového soužití se sultánem podepsanou 1. srpna 1444 v uherském městě Séged. Výsledkem dohody bylo, že Osmané byli zbaveni značných území, což (spolu se vítězstvími křižáků) upevňuje víru porobených Bulharů v konečného zrušení tureckého útlaku.

Nového pochodu, který začíná na konci září roku 1444, se tentokrát účastní mnohem méně bojovníků. Pod vedením krále Vladislava a Jánoše Hunyadyho se shromáždilo 16 000 rytířů. Křesťanská vojska se vydala podél Dunaje a došla až do Vidinu (město je převzato po dvoudenním útoku) a pokračovala směrem na Nikopol. Tam se v králově táboře objevuje legendární Valašský vládce Vlad Drakula, který se jej snaží odradit od dalšího pochodu pro nízký počet polsko-uherské armády. I přesto že sám odmítl se osobně podílet na této kampani, Vlad ponechává křižákům k dispozici 4000 valašských jezdců, díky kterým celkový počet křesťanů dosahuje 20000. O něco později tato armáda překračuje řeku Jantra a obsazuje město Šumen, kde Vladislav slavnostně oslavuje své dvacáté narozeniny. Ne jenom to bylo důvodem očividného zvýšení nálady v křižáckém táboře. Ti ovšem nevěděli, že sultánu Muradovi II. se podařilo přesunout armádu do Evropy s využitím faktu, že flotila, která měla blokovat průlivy odplula, aby si zajistila zásoby potravin.

I přes dosažení dohody, o pouhé tři dny později, na nátlak papežského legáta Julia Cezarini, je dohoda vypovězena z strany křesťanů. Cezarini slíbil křižákům značnou podporu Papežského státu a Benátek, jejich flotily měli zadržet tureckou armádu v úžinách Bosporu a Dardanel a nedovolit přeskupení této armády na evropské pobřeží. Zmíněná flotila se skládala z osmi benátských, osmi papežských, dvou lodí z Dubrovníku a čtyř burgundských galér. Později se k ní připojují i dvě byzantské bojové lodi. I přes tyto okolnosti se blokáda průlivů nezdařila pro nepřátelské nálady vůči Benátským vládcům ze strany konstantinopolské čtvrti Pera, která poskytla své lodi sultánovi Muradu II., s jejich pomocí se tato armáda přeplavila na evropský břeh.

Nového pochodu, který začíná na konci září roku 1444, se tentokrát účastní mnohem méně bojovníků. Pod vedením Vladislava a Jánoše Hunyadyho se shromáždilo 16000 rytířů. Křesťanská vojska se vydala podél Dunaje a došla až do Vidinu (město je převzato po dvoudenním útoku) a pokračovala směrem na Nikopol. Tam se v králově táboře objevuje legendární Valašský vládce Vlad Drakula, který se jej snaží odradit od dalšího pochodu pro nízký počet polsko-uherské armády. I přesto že sám odmítl se osobně podílet na této kampani, Vlad ponechává křižákům k dispozici 4000 valašských jezdců, díky kterým celkový počet křesťanů dosahuje 20000. O něco později tato armáda překračuje řeku Jantru a dosahuje město Šumen, kde Vladislav slavnostně oslavuje své dvacáté narozeniny. Ne jenom to bylo důvodem očividného zvýšení nálady v křižáckém táboře. Ti ovšem nevěděli, že sultánovi Muradovi II. se podařilo přesunout armádu do Evropy s využitím faktu, že flotila, která měla blokovat průlivy odplula, aby si zajistila zásoby potravin.

Mezi tím křesťanská armáda, nad kterou věje polská korouhev se svatým Jiřím, zamířila na pobřeží Černého moře a cestou zabírá místo Provadija. O něco později křesťané zaznamenávají i první nepřátelské oddíly. Armáda zamířila k jezeru Devnja u Varny. 9. listopadu roku 1444 na okraji města započala bitva, která rozhodla o osudu Balkánu na dalších 400 let. Po celé cestě k moři křižáci využívají podporu a dobrou vůli bulharského obyvatelstva, věřícího, že cílem pochodu je zejména obrození Bulharského státu na jehož trůn měl zasednout Jánoš Hunyady (přestože, podle některých údajů se v řadách křesťanů nalézal i málopočetný bulharský oddíl včele s přestárlým následníkem trůnu Ivana Šišmana, kníže Fružin).

Bitva započala ráno 10. listopadu roku 1444, kdy 60-ti tisícová turecká armáda zaútočila na pravé křídlo křesťanů. Počáteční střet vnášel naději, že se Vladislav může stát konečným vítězem bitvy. Všechny turecké útoky byly odraženy. Později se však zapojily elitní anatolské pluky, které mění průběh střetnutí. Část křesťanů začíná ustupovat ke stěnám pevnosti ve Varně. Obyvatelé města nedovolují je pustit dovnitř ze strachu z turecké pomsty. V tomto okamžiku vyrážejí do protiútoku oddíly vedené samotným Vladislavem a rozbíjejí Anatolijce a štěstí se znovu naklání ve prospěch křižáků. Jakmile viděl Mehmed II. zničení svých pluků z Rumélie začal se chystat k ústupu, ale tento den stál osud na jeho straně. V čele 2000 polských a uherských rytířů ve Vladislav vydává do nečekaného a krajně nerozumného útoku proti útvaru janičářů samotného sultána. V poslední bitvě zahyne elita křižácké armády včele s 20-ti letým králem, který odmítl ustoupit a bojoval do konce.

Takto byla ztracena bitva u Varny, spolu s ním zhasla poslední možnost zastavit možnost tureckého expanze do Evropy ještě zde na Balkáně. Až po dvou stech padesáti letech později se podaří Polákům zlomit tureckou moc z stěn Vídně ale Bulharsko je odsouzeno trpět pod tureckým jhem více jak čtyři století.

*) Je profesorem na Universitě ve Štětíně, je autorem knihy „Balkánské státy a makedonská otázka“.

Přeložil: N. Nikolov, 04. 09. 2008