O původu hlaholice

S. Paramonov kapitola z e-knihy "Odkud pocházíš Rusko"

Převzato ze zdroje:

Podle mínění převážné většiny badatelů je „hlaholice“ starší než „cyrilice“. Nebudeme se zde zastavovat u vzájemných vztahů mezi oběma typy písma (necháme to na dalším zkoumání cyrilice) a seznámíme se s dějinami hlaholice, prozkoumáme kde a kdy vnikla a v jaké době přestala být používána.

Podle všech pramenů se hlaholice zrodila na pobřeží Adriatiku Balkánského poloostrova, kde v zanikající podobě zůstává i do dnes. Protože o jejich dějinách jsou i nadále nepravdivé představy začneme analýzou faktů, které byly mnohými vypuštěny nebo lživě vyloženy.

P. A. Lavroskij („Výzkum letopisu Jakimovské“. Věd. zápisky druhého oddělení Akademie věd, rok 1856, kniha 2) používá slova polského kronikáře Strejkovského, který používal staré ruské letopisy, které nedošli až do našich dnů - o výchově synů Vladimíra Velikého:

"...i dal wazystkich przezczonych synow i przy nich kilkoset synow bojarskich, pisma greckiego a hiaholskiego (ktdrego dzis Rus uzywa), uczyc, przelozwazy nad ntmi diaki i miodzience cwiczone" „… i dal všechny své výše jmenované syny a s nimi několik set synů bojarských učit  řeckému písmu a hlaholici (která se i dnes na Rusi používá – S.L.) postavil nad ně diákony a mládež cvičenou“. 

B. S. Angelov (Práce oddělení staroruské literatury Akademie věd, rok 1958, str. 14, str. 136) vykládá tento úryvek takto: „Vladimír nechal své syny a děti bojarů učit řeckému a hlaholskému písmu“.

Toto místo vyžaduje komentář s ohledem na hloubku a důležitost obsahu, než se na první pohled zdá: 1) rozsah záměru Vladimíra: nechal proškolit několik stovek bojarských dětí.

2) vyjádření Angelova je možné chápat jednak, že se děti Vladimíra učily psát řečtině tj. psát v řečtině. Nejde však o totožnou věc: učit se psát řecky také znamená učit se řečtině. V tomto okamžiku však půjde o to, že je učily psát v cyrilici, které pro svou podobnost v řeckými znaky byla nazývána „řeckým písmem“ nebo hlaholicí. Proto nemohly být Vladimírovi děti školeny v hlaholici a řeckém písmu a neučit se cyrilici. Beze sporu se tedy již po roce 990 (rok pokřtění Rusi), tj. v době kdy středoevropští Slované již měli více jak 100 let svou literaturu napsanou v cyrilici.

Ve Vladimírově  škole (přibližně roku 1015) vyučovali dva slovanské typy písma:

1) cyrilici -dále se rozšiřující a

2) hlaholici - postupně zanikající, ale ve Vladimírově době stále ještě užívanou, proto bylo nutné jí vyučovat, protože v té době bylo mnoho rukopisů psaných hlaholicí. Podle svědectví Střiškovského (r. 1582) bylo toto písmo užíváno na Rusi ještě v této době. Hlaholice ustupovala postupně a na Balkáně se místy udržela ještě později. Nález textů na březové kůře tzv. "влесовицы" (viz. „Dějiny Rusů v neodvrácené podobě“ r. 1957, 6. vydání) dovoluje vysvětlit, proč cyrilice vytěsnila hlaholici: Rusové nejen psali nebo malovali písmena, ale také velice často vydlabávali do dřeva nebo březové kůry (novgorodské nálezy posledních let), řezbu zasypávali barvou, pokud potřebovali zachovat napsaný text na dlouho. V této souvislosti cyrilice s přímými nebo lehce okrouhlými liniemi, měla velikou výhodu před hlaholicí s jejími drobnými závity a pentlemi, které se hůře vyřezávali dřevořezbou.

O tom, že je hlaholice starší než cyrilice je vidět z následujících a nepřímých ukázek.

1. Ve smlouvě Světoslava Chrabrého s Janem Cimischiem (L. I. Lejbovič, r. 1876, „Souhrné letopisy“, sestavené podle všech vydaných spisů, vyd. 1, str. 63-64) nacházíme: “Toto potvrzení je dáno ve Verestre v měsíci červnu indikt „d1“ tj. 14. Setkání Světoslava s Cimischiem se uskutečnila ne 14. ale 15. idnikta (dne) roku 6480 (tedy r. 972). Kde vznikla tato chyba? I. I. Sreznevskij (roku 1882, „Dávné památky ruského písma a jazyka“, sborník, str. 10) ukázal na příčinu: původní text byl přepisován z hlaholice do cyrilice. V hlaholici označovala písmena „d1“ ne 14. jako v cyrilici ale 15. je zjevné, že v originále žádná chyba nebyla.

Uvedený příklad ukazuje, proč do letopisů pronikají chronologické chyby. Při přepisování letopisů z hlaholského písma do cyrilice opisovači přesně opakovali písmena-číslice. nebrali však na vědomí, že v cyrilici již mají jiný význam čísel. Chybu mohl zachytit při přepisu historik ne však prostý opisovač. V daném případě již víme, že texty přepisoval člověk ne právě zběhlí v hlaholici, ten například četl: “s každým velkým řeckým císařem“. Bylo ale přepsáno „s Ivanem“!

Tato dohoda nepřímo ukazuje, že ještě roku 972 některé oficiální dokumenty na Rusi byly psány hlaholicí. Ani tomu nemohlo být jinak: Světoslav byl zjevným nepřítelem křesťanství a cyrilice byla křesťanským písmem.

2. V minulém století existoval (možná existuje do dnes) „Žaltář“ pocházející z roku 1222 zapsaný mnichem Nikolajem z Arbi (Rabi) v době papeže Honoria, císaře Fridricha a Roberta, za krále Ondřeje Maďarského a arcibiskupa Guncellese ze Spalata, je psán hlaholským písmem ze starého slovanského žaltáře, napsaného z podnětu a za úplatu Feodora, posledního arcibiskupa Salony. Bylo to přepsáno, jak bylo řečeno poměrně přesně. Salona byla zničena kolem roku 640, slovanský originál se tedy vztahuje k 1. polovině 7. století, sv. Cyril se narodil roku 827. Je tedy zřejmé, že hlaholice existovala nejméně 200 před Cyrilem.

3. V ruské speciální literatuře (porovnej například: A. M. Seliščev, rok 1951, „Staroslovanský jazyk“, díl. 1, str. 72) vůbec nejsou vzpomínány okolnosti spojené s tak zvaným Klocovým kodexem.

A mezi tím na listech pergamenu jsou následující poznámky a jedna ve staré němčině: "Dieses puch (Bucli) hat Sant Jeronimus nut eigener hant (hand) geschrieben in Grabatischer sprach (Sprache)".

Tímto způsobem se nám zvýrazňuje, že „klocovské listy“ nejsou psány ve staroslovanském jazyce ale v chorvatštině. A to je veliký rozdíl. Protože jazyk lístků není slovanským proto jazykem jak se říkalo, ale místním dialektem.

Jiný nápis již v latině hlásá: "Isti quintemi, Ые intus ligati, scripti fuerunt de manu propria S. Iheronimi ecclesie Dei doctoris acutissimi. Et sunt biblie pars in lingua Croatina scripta" (dále již je popsána dlouhá historie přechodu rukopisu od jednoho majitele k druhému).

Tímto způsobem máme doložené svědectví, že lístky „Klocovského kodexu“ byly napsány vlastní rukou sv. Jeronýmem, který se narodil roku 340 v Stridonu v Dalmácii. Byl zcela jistě Slovanem, protože nazývá Dalmatince nebo Ilirijce ve svých dopisech "linguae sual homines", a také oznamuje, že přeložil Bibli pro své krajany. Nám je známé také to, že „Klocovský kodex“ byl jistou dobu objektem náboženské piety.

Listy byly orámovány ve stříbře a ve zlatě dědili se mezi příbuznými majitele, aby alespoň na každého se dostalo trochu cenného dědictví. Tímto historickým dokumentem, se dokládá, že sv. Jeroným již ve 4. století používal hlaholici a že je považován za jejího autora.

Podobné tvrzení nezůstává osamocené: v roce 1766 hrabě Klemens Grubisich vydal v Benátkách knížku "In originem et historiam alphabet! Slavonic! Glagolitici, vulgo Hieronymiani disquisitio". Již samotný název hovoří samo o sobě. Grubisich zde tvrdí, že hlaholice byla sestavena ještě před Kristem nějakým Fenisiusem z Frýgie, který jako základ použil getské runy. Že se jedná o pravdivý výrok dokazují některé fénické mince nesoucí například hlaholické písmeno „B“ (sleduj dále). Víme dokonce, že roku 1640 Raphael Lenakovich napsal dialog "De litteris antiquorum Illyriorum", ve kterém píše téměř totožné ale o 125 let dříve než Grubisich. Roku 1613 Glaude Duret (porovnej naše „Dějiny Rusů“, 9. vydání, 1959) ve své knize uvedl dvě hlaholské abecedy, připisované jím sv. Jeronýmovi (porovnej str. 933 a 935, kde jsou uvedeny ukázky obou kopií abeced). O tom, že sv. Jeroným je vynálezcem hlaholice, utvrzuje ještě roku 1538 Vilhelm Postell ve své práci "Linguarum XXII characteribus dinerentium alphabetum".

Ke všemu můžeme dodat, že I.von Hahn našel u Albánců abecedu, připisovanou Albánci Buthakukycsovi, velice podobnou hlaholici. Předpokládá se, že tato abeceda byla zavedena ve 2. století v dobách christianizace Albánců.

Z výše uvedeného je jasné, že dějiny hlaholice jsou poněkud jiné než je představovali zejména sovětští filologové a historikové. Byla jimi zjednodušena až do primitivnosti. Kdo je autorem této abecedy není známo. Je zřejmé, že ani sv. Jeroným. Je více pravděpodobné, že byl pouze jejím uživatelem a pouze mnozí mu připisují její autorství.

Náš možný předpoklad (viz. Naše práce:“Přehodnocení základů dějin Slovanů“, rok 1956, vyd. 1, str. 111) je mnohem blíže k pravdě, než je přijímáno filology. Bezesporným je jedno: hlaholice je o století starší cyrilice. Zejména tím, že na starých pergamenech cyrilice vždy překrývá hlaholici.

Nelze nepoznamenat, že výše vyložené údaje (a další je možné jich vybrat mnohem větší množství) jsou skutečně ignorovány sovětskými filology. Pro ně je dokonce teorie o původu hlaholice od sv. Jeronýma lživá, stačí pouze pomlčet, že taková existuje. Pokud se autor dané práce nemůže připojit do její kritiky je nucen říci, že není pravdivá. I tak máme k dispozici dostatek údajů hovořících o tom, že podstata není v nedostatku místa pro kritiku ale v tom, že sovětští vědci prostě neznají západoevropskou literaturu k tomuto tématu (ukazatel zaostalosti sovětské vědy).

Pozornost budeme věnovat našemu předpokladu, že zakladatelem hlaholice byl Ulfil, kterému je připisováno autorství „Kodex Argenteus“ (viz. výše). Mimoto existuje mimořádně důležité svědectví, hovořící proti tomu. Je to svědectví Jordanese. Poslední napsal: „Byli také i jiní Gótové, kterým říkali Malý, přestože jde o ohromné plémě. Ti měli svého biskupa a primase Vulfila, který jak říkají sestavil pro ně abecedu. Do dnešního dne (tj. do poloviny 6. století – S. L.) pobývají v Mízii v Podhůří Emimontu (Staré Planiny). Je to mnohočetné plémě ač chudé a nebojovné. Není ničím bohaté, kromě stád různého skotu, pastvišť a lesů. Jejich půda je máloplodá, je oseta jak pšenicí, tak i jinými druhy plodin. Někteří lidé tam dokonce neznají vinohrady, existují-li někde vůbec, víno si kupují v sousedních oblastech, většina se živí mlékem“.

Z tohoto úryvku je možné učinit několik důležitých a zajímavých závěrů.

1. Jordanes rozlišoval „Veliké“ Góty, jejichž dějiny popisoval na rozdíl od „Malých“, jejichž centrem v té době bylo město Nikopol na řece Jantra a okolní podhůří Balkánu. Byl to velmi početný národ. Jordanes jej nazývá „ohromným“. Existoval i v dobách Jordanese, kdy jak „Velcí“ Gótové v té době již odešli z historické scény. „Malí“ Gótové ještě existovali i po Jordanesovi.

2. O příbuzenských vztazích mezi těmito skupinami Gótů Jordanes ne píše ani slovo. Což ukazuje, že obě skupiny si nejsou blízké, jinak by Jordanes patriot národa Gótů nevyužil možnost vzpomenout o jejich dějinách, příbuzenských vazbách, dynastických vztazích atd. Jeho plné mlčení je v tomto vztahu vysvětlit pouze tím, že „Malý“ Góty za skutečné Góty nepovažoval. Hovořil o nich proto, že jistí jiní Gótové existovali, ale nemohl o nich vyjádřit ani slovo. Stačí se podívat na výši uvedený úryvek a dá se pocítit, že zde Jordanes hovoří o cizím pro něj málo zajímavém národě.

3. Máme všechny předpoklady předpokládat, že „Malí“ Gótové Jordanese byli potomky těch samých Getů, o kterých hovořil Fukidides v souvislosti s touto oblastí. Stali se pouze obětí souzvuku a místo Gety je začali nazývat Góty. Pouze pro zajištění rozdílnosti je začali jmenovat „Malými“. Je mnoho zdrojů pro to hovořit o jejich dějinách až k období Trojské války. Jordanes z neznalosti je přilepil k dějinám „Velikých“ Gótů, kdy podlehl souzvuku:Get – Gót.

4. Jeho svědectví o „Malých“ Gótech, se zcela vyčerpalo již tím, co o nich sdělil. Dokonce v tak důležité události jakou bylo využití nové abecedy Ulfilem je Jordanes odkazuje na cizí zdroje s dovětkem: „jak vyprávějí“, tj. zbavil se odpovědnosti za to co napsal odvolávkou na jiné. Z tohoto je zřejmé, že sám ne zcela důvěřoval sdělením jemu předaným. A kromě toho, že „Malé“ Gótové považoval za cizí: buďto jsou příbuznými a on by o nich věděl více jinak by se k nim nemohl chovat tak skepticky k oznámení o existenci jejich písemností.

5. Slova Jordanese ukazují, že mezi gótskou písemností, za jakou je považuje současná věda a písemností Ulfila není nic společného. Sám Jordanes ji za gótskou nepovažuje. Pokud by abeceda, vynalezená Ulfilem, byla tou samou, jakou využívali Gótové a jejímž vzorem je „Kodex Argenteus“, Jordanes by o měl nejenom vzpomenul, ale psal v mnohem lepších barvách.

Za prvé Ulfil byl Gót, podle terminologie Jordanese. Měl tedy Jordanes důvod, protože sám byl Gótem, být hrdým na svého soukmenovce a přenést jeho slávu na všechny Góty. Za druhé překlad skoro celé Bible (s výjimkou Knihy králoství) bylo velikou kulturní událostí v životě celého národa a ne jenom jedné osobnosti, ale Jordanes o tom zachovává hrobové mlčení. Za třetí pokud by v dobách Jordanese existovala gótská písemnost jistě by nezaváhal se o ní zmínit, protože by to mělo veliký politický význam a zejména z důvodu, který si sám Jordanes vytyčil: Zvýraznit význam, roli a dávnost Gótů. Ale k abecedě Ulfila se chová s nedůvěrou.

Sám připisuje Gótům existenci velkých filosofů a vědců v dávnosti což však jde do protikladu s úplným zamlčením toho, že Gótové měli vlastní (ulfinovskou či jinou což je jedno) písemnost, protože v dávnosti byla učenost spojována s písemností. To vše dokazuje, že písemnost „Malých“ Gótů nepovažovat Jordanes za gótskou tj. patřící „Velikým“ Gótům.

6. Jordanesovo mlčení o existenci písemnosti u „Velkých“ Gótů a jeho nedůvěřivý vztah k existenci písemnosti u „Malých“ Gótů včetně velmi malé informovanosti o ní přesvědčivě ukazují, že tzv. „Kodex Argenteus“ v dobách sepsání „Getiky“ tj. roku 551 ještě neexistoval. Samotný Ulfil zemřel ještě v roce 383. Znamená to, že za nejméně 168 let bylo dostatek času k jeho rozšíření, uznání a utvrzení práce Ulfila, protože potřebnost písemnosti je u každého národa tak veliká, že zadržovat její rozvoj a zvláště pokud tato písemnost dosáhla úrovně, že je možné jí využít i pro tak veliký objem textu jakou je Bible - je nemožné. Z tohoto je zřejmé, že „ulfinovo písmo“ nebylo abecedou „Kodexu Argentea“. Je tedy možné, že to mohla být hlaholice a posouzení této možnosti nyní přistupujeme.

Walafried Strabo, zemřel roku 840; porovnej Partologia latina, 114, Col. 927, de rebus eccles, 7) napsal:

"Gothi et Getae qui divinos libris in sual locutionis proprietatem transtulerint, quorum adhuc monumenta apud nonnullis habentur. Et fidelium fratrum relatione didicimus apud quasdam Scytharum gentes, maxime Tomitanos, eadem locutione, divina hactenus celebrari officia".

Tímto způsobem měli Gótové a Getové, mnohem dříve před Cyrilem, překlad svatých knih ve svém jazyce, existovala jakási písemnost a do momentu sepsání práce Strabonem uskutečňovali bohoslužby v rodném jazyce. A zejména se to vztahuje k občanům města Tomi. Zejména tohoto města, kde byl ještě ve 4. století Ulfil biskupem. Možnost přijímání v rodném jazyce se jeví přirozenou.

Arciděkan Foma (porovnej Fr. Racki. Thomas Archidiaconus. Historia Salonitana, in: "Monumenta spectandia ad hist. Slav. meridion, XXVI. 1894. Zagreb, vydání místní Akademie věd: také: in Lucius, I. 1666. De regno Groatiae et Dalmatiae) napsal ve 13. století "Gothi Thomac sunt glagolitae...", tj. Gótové (přesněji Getové) města Tomi jsou hlaholitáni, jinak řečeno, drží se hlaholice (porovnej str. 49, dokumentu). Znamená to, že ještě ve 13. století kdy již cyrilice všude převládala, ve městě Tomi byla hlaholice ještě používána.

Zejména z následujících slov je zřejmé, že šlo o hlaholici: "Dicebant enim, goticas literas a quodam Methodic heretico ftrisse repertas, qui multa contra catholice fidei nonnan in eadem slauonica lingua mentiendo conscripsif".

Arciděkan Foma (katolik) považoval ve 13. století, že gótská písmena vynalezená heretikem Metodějem, který v tomto slovanském jazyce napsal mnoho lživého proti katolické církvi. Skutečně je očividné, že Foma, psal několik století po Metodějovi, se dopustil nepřesnosti: považoval Metoděje za vynálezce abecedy pro Slovany. Ve skutečnosti byl vynálezcem abecedy jeho bratr Cyril. Metoděj pouze po smrti své bratra pokračovat v zápase proti katolicismu. Tím potvrdil, že občané města Tomi se i nadále drželi hlaholice. Dá se předpokládat, že zejména hlaholicí byly napsány Metodějovi stati proti katolicismu, jinak řečeno, tak je možné dojít k lživému závěru, že vynálezcem hlaholice je Cyril. Současně tentýž Foma (zemřel roku 1268) napsal, že pro rozšíření „gótského“ písma a „gótské“ víry do Dalmácie ve své době přicestoval světec Ulfus (rozuměj Ulfil): "quidam secerdotus advena, Ulfus nomine, ad Groatie partes accederat (str. 49). Tímto dodává, že národ byl mnohými nazýván Gótové, nicméně oni byli Slovany ("Gothi a pluribus dicebantur, et nihilominus Sclavi, str. 46).

Toto oznámení potvrzuje námi vyslovený názor z roku 1956, že hlaholici vynalezl (nebo v jisté míře zavedl) Ulfil, a také se potvrzuje vývoj následujících dějin hlaholice. 

Vývoj se rýsuje tímto způsobem:

1) Ulfil působil v Chorvatsku jako kněz a zavedl zde hlaholici do používání (mnohem později jí používal i sv. Jeroným). Potom se stal biskupem ve městě Tomi. Hlaholice pokračovala ve svém rozvoji v Dalmácii, která je její vlastí. Zde se zachovala do dnešních dnů, přežila 16 století.

2) Významným centrem kam přešel Ulfil bylo město Tomi poblíž Černého moře. Zde existovala hlaholice v době Strabona (zemřel v roce 840), tj. nejméně o 20 let dříve než byla vynalezena cyrilice. Hlaholice se tam používala až do konce 13. století. Na jiných místech byla vytěsněna cyrilicí. Nakonec vymizela v souvislosti s událostmi dokonce i ve městě Tomi ale v Dalmácii se udržela, přestože vláčí své poslední dny svého života.

Hlavním je to, že byla vynalezena pro Slovany, byla používána Slovany a rozšířila se výhradně ve slovanských zemích. Její počátek se vztahuje ke 4. století.

Kdo tedy vynalezl hlaholici? Můžeme s určitostí říci (porovnej dále): ani Cyril, ani Jeroným ne. Mnohem pravděpodobněji to byl Ulfil nebo jemu připadá podobný díl jako Cyrilovi pro cyrilici, patří mu její zdokonalování. Ulfil byl podle rodu Getem. Vzdělání získal v Byzanci a patřil k vysoce vzdělaným lidem, což se odrazilo i v jeho vysokém postavení v církvi byl biskupem (vysvěceným v Cařihradě). Do naší doby k nám došlo svědectví o tom, že skutečným vynálezcem byl Frígiec Fenizius, který pro svou abecedu použil getské runy. Na první pohled se může zdát, že mezi Ulfilem a Feniziem není žádné spojení. Podíváme se dále do historie.

Herodot (7,73) sdělil následující: „Frígijci, podle slov Makedonců, se nazývali Brígami (Bríges), dokud žili v Evropě v zemi Makedonců. Když přešli do Asie, změnili se svou novou zemí i své jméno – stali se Frígami (Fríges)“. Jak vidíme, změna nebyla tak veliká: původní pevné “b“ se změnilo v měkké „f“ – jde o jev známý do dnes: vzpomeňme na výslovnost ruských slov Němci. V momentě, kdy Brígové přešli do jiného fonetického okolí změnili se na Frígy. Máme však i důvod si myslet, že jejich počáteční název nedošel do našich dnů v přesném znění. Někteří předpokládají a ne bezdůvodně, že původní jméno tohoto národa bylo „Brigové“, tj. obyvatelé břehu. Oni skutečně žili podél břehu Egejského moře. Z neznámých důvodů přesídlili na druhou stranu zálivu a stali se „Frígami“.

Stejný Herodot (7, 75) – hovoří o Vifincích žijících v Sangárii: jak říkají sami o sobě se dříve nazývali Strimonami, podle města Strimonu v Makedonii ale později byli vytlačení Tevkrami a Mízijci.

Strabon (7, 3, 2): „Helénové považovali Gety za Tráky. Žili po obou stranách řeky Istry (Dunaje), současně s Mízijci, kteří jsou také považováni za Tráky a nyní jsou nazýváni Mízejce od kterých pocházejí dodnes žijící mezi Lídijci, Frígijci a Trójany Mízijci. Také Frígijci v podstatě – Brígové jsou tráckým národem, stejně tak i Migdoni“.

Nezastavujeme se u dalších souvislostí. Z nich plyne, že Frígové přesídlili z Balkánu, patřili k tzv. skupině Tráků tj. východních Balkánců a byli také Frígami. Z tohoto vyplývá, že Fenicius a Ulfil byli podle všeho krajané.

Getové v dávnosti disponovali vysokou kulturou. Samotní Řekové sdělovali, že Getové se skoro v ničem nelišili od Řeků. Spolu s tímto je pravděpodobné, že pod částečným chápáním „Getové“ se skrývají i Slované (porovnej názor arciděkana Fomy a dalších).

Je pozoruhodné to, že děd Ulfila žil ve své době v Kapadokii, v době válečného střetu byl zajat a převezen na Balkán. Není nic divného, že Ulfil, vykládající křesťanství u Getů, skutečně využívat existující getské runové znaky (balkánské nebo maloasijské nehraje roli).

Takto je nastíněna linie původu hlaholice. Otázka není sice definitivně vyřešena, ale čtenář se již může přesvědčit, že jaké bude konečné řešení, jistě ne to které předkládala sovětská filologická věda (viz dále). Hlaholice jak je vidět je o několik století starší než cyrilice. Při vědomí tohoto poznatku je nutno přehodnotit celou řadu historických dokumentů nebo i samostatných nápisů: pokud někdo sestavil hlaholici až v 9. století, tak každý dokument v hlaholici bude zamítán jenom proto, že v té době hlaholice ještě nebyla. Celá řada dokumentů může být takto znehodnocena a zcela zavržena bez vědeckého posouzení. O vzájemných vztazích mezi hlaholicí a cyrilicí budeme hovořit v následují kapitole.

Než přejdeme k následující kapitole, je nutné se zmínit několika slovy o tom, že podle všeho existovaly abecedy velmi dávné souběžně i s hlaholicí. Zajímané svědectví nacházíme v dokumentu „O písmenech“ bulharského mnicha Chrabra, který je sestavil v na počátku 10. století, kdy hovoří o tom, že jsou živí ti, kteří viděli Cyrila a Metoděje. Napsal: „"Прежде убо словене не имеху книг, но чрътами и резами чьтеху и гатааху, погани суще. Крътившежеся, римьсками и 1ръчъскими писмены нужаахуся (писати) словенску речь без устроения". Tímto textem černoryzec Chrabrý rozlišoval dvě úrovně rozvoje slovanské písemnosti: 1) do přijetí křesťanství a 2) po této době. S přijetím křesťanství (u Chorvatů přibližně v roce 640) psali Slované latinskými a řeckými znaky ale „bez uspořádání“ tj. nepořádně, nesystematicky jak se každému zlíbilo.

To trvalo dloubou, sděluje dále mnich Chrabrý. Skutečně uběhlo více jak 220 let (doba opravdu dlouhá), než se objevil Konstantin Filosof. Začátek cyrilovské písemnosti řadí Chrabrý až k roku 863. Stojí za pozornost, že Chrabrý se ani slovem nezmiňuje o existenci dvou abeced – hlaholice a cyrilice, prosto že když Konstantin ani Metoděj již nebyli na živu. A mezi tím, (viz. dále) podle Jakubinského byla cyrilice sestavena „dohonit“ hlaholici. Znamená to, že Chrabrý nemohl nevědět o existenci dvou abeced: jednu zdokonalenou Konstantinem a druhou sestavenou neznámo kým „k dostižení“ prvního.

Možná je myšlenka proč najednou. Proč se Chrabrý nezmiňuje o hlaholici? Vysvětlení je prosté. Kněz Chrabrý byl Bulharem, tj. představitelem východní skupiny balkánských Slovanů, tíhnoucích k Cařihradu, proto ignoroval hlaholici více rozšířenou u západních Slovanů, kteří se nábožensky podřídili Římu. Nezmiňuje je se o jiných slovanských písmenech (viz. dále), protože se mohlo stát, že pro něj nebyli ještě křesťany. I tak byla Chrabrému známá i předešlá stádia písemnosti předkřesťanská „črtami a zářezy“. V dostupné literatuře se nám nepodařilo najít analýzu výroku Chrabrého nebo celého jeho rozluštění. Každý z autorů se tváří, že v daném textu je vše jasné a pochopitelné. Ve své podstatě tak tomu není. I překlad "чьтеху и гатааху" se nedá chápat jako zcela pochopitelný.

Podle smyslu textu je možné předpokládat, že jde o výraz „četli a psali“ nebo přesněji „chápali a četli“ ale slovo "гатааху" nezapadá zcela do smylu slova. Ve vztahu ke slovu "чьтеху"  si také nemůžeme být jisti, že je správně chápeme význam neboť existují dvě blízká slova: sčístat a číst. "чьтеху" lze také použít výklad , že pro sčítání potřebovali črty a zářezy. Co se týče slova "гатааху", nám se jeví jako chyba opisu. Ne "гатааху" ale "читааху", proto písmena "ч" a "г" jsou v psaném textu podobná a je možná jejich záměna. Jinak řečeno předpokládáme, že v originálním textu bylo napsáno "чатааху" tj. "читаяху", o jde potom o chybu při opisování.

Pokud se ponoříme hlouběji do dávnosti narazíme na autora (Hrabanus Maurus, 776-856), který byl roku 847 arcibiskupem v Maincu a který napsal práci o písmenech - "De inventione linguarum ab Hebreae usque Theodiscam et notis antiquis". V této práci nám sděluje, že našel písmena filosofa Etika, podle národnosti Skyta. O Etikovi je známo, že se narodil v Istrii, byl Slovanem a v 1. polovině 4. století sestavil písmena pro slovanské texty. Jeho písmena však neměla nic společného s hlaholicí. Etik byl významným vědcem: blažený Jeroným přeložil jeho práci o kosmografii.

Tak to je zřejmé, že ve 4. století řada učených (Etik, Ulfil, Jeroným) psala pro Slovany různými slovanskými typy písma. Byla jistě i jiná jména a pokusy, které se nám nedochovaly a je také možné, že nám pohodlnost nedovoluje je vyhledat, v rozhodujících práce sovětských autorů o tom není ani slovo! O existenci vlastní abecedy u Slovanů je možné podtrhnout svědectví z „Žití“ sv. Jana Zlatoústého. Ve své řeči roku 398 hovořil o tom, že „Skytové (ve kterých máme všechny důvody poznat Slovany podle dalšího soupisu národů), Trákové, Sarmaté, Mauři a Indové a ti co žijí na konci světa filosofují, a každý překládá Slovo Boží do svého jazyka“.

Pokud přijmeme na vědomí, náš předpoklad můžeme tvrdit, že na konci 4. století již byla u Slovanů (a ne u jednoho národa) jejich vlastní písemnost, dokonce ne primitivního charakteru, protože překládat věroučné knihy mohly jen národy stojící na velmi vysoké kulturní úrovni.  

Rozumí se, že slovanská písemnost nebyla něčím jednotným vnikala na různých místech a různé době byla řešena jiným způsobem. Zejména z tohoto důvodu z ní bylo zachováno tak málo stop.

Bohužel se toto dědictví zcela nezkoumá, přestože o něm bylo dochováno dostatek důkazů k tomu sestavit mnohem více zřejmější obraz rozvoje písemnosti v minulosti.

Současnou filologii charakterizuje neobyčejná kostnatost myšlení a úzká základna vědeckého materiálu: přesto to stačí k vytvoření představy, že vše již je známo a prostudováno a v podstatě tomu tak není. Pokud se s tímto stavem bylo možné smířit v minulosti v naší době pohádkové techniky již nelze dopustit, aby se humanitní vědy dosud nedotkli otázky o tom, kolik tisíc čertů je možné umístit na jediný hrot jehly.

Přeložil: N. Nikolov

31. 07. 2008