Pro bulharské prvky v civilizační činnosti sv. Cyrila a Metoděje

Ivan Tanev Ivanov

převzato s laskavým souhlasem autora


 

http://protobulgarians.com

 

Stránky o Prabulharech, jazyk, původ, dějiny a náboženství dávných Bulharů ve statích, knihách a hudbě


 

Základy soudobé historiografie jsou založeny hlavně na českých a ruských badatelích Konstantinu Jirečkovi, Pavlu Šafaříkovi, F. Uspenském, Golubovském, Marinu Drinovi a dalších. V jejich dílech převažuje pro- slovanské fandění na úkor prabulharských komponentů tehdejšího národa Bulharska. Ještě tehdy se formulují některé základní postuláty, které podle své podstaty plně zamazávají úlohu a přínos státotvorných prabulharských komponentů a zcela „slovanizují“ tehdejší Bulharsko. Například již v díle Konstantina Jirečka „Dějiny …“ (K. Jireček, Dějiny Bulharů (s opravami a dovětky samotného autora) vydav. Nauka i izkustvo, Sofia, 1978, str. 178) je vyslovena „tendenční“ myšlenka, že „mladá“ slovanská literatura (knihy Konstantina-Cyrila a jeho bratra Metoděje), která na Moravě přerušila (za Svatopluka) svou činnost, silně rozkvetla v zemích makedonských a bulharských Slovanů. Zde autor,(který se později stává bulharským ministrem a akademikem), má na mysli první bulharský stát (říši). Vyjadřuje se o něm svérázným způsobem, kterým vnucuje osobitou představu o podstatě tohoto státu. Prezentuje tehdejší stát pod vládou Kruma, Omurtaga, Persijana a Borise jako souhrn „území makedonských Slovanů“ a „území bulharských Slovanů“. Není pouhou „akademickou představou“ mladého a naivního badatele, který nevidí nic jiného než Slovany, Slovany a opět Slovany. Nejde o nic jiného, než že tato představa je velice vzdálena skutečnosti (viz. obr. 1 a 2).

Zaznívá zde podoba skutečného rozdělení bulharského území od roku 1913. Tato myšlenka zaznívá jako temná předpověď. Fakticky v této a dalších představách můžeme hledat projev dnešního makedonismu – jedné mladé ideologie, spíše šovinismu než nacionalismu, který se vylíhl v hnízdě antibulharském, ne bez pomoci podobných představ.

Výše uvedený příklad ukazuje, že historické postuláty mohou mít nejen akademický osud. Níže uvedeme další podobný příklad neméně negativní pro rané, ale i soudobé Bulharsko. V oficiální historiografii se tvrdí, že vzdělávací a církevní činnost svatých bratří Konstantina-Cyrila filozofa a Metoděje proběhla na Velké Moravě, kterou dnešní Češi považují za jejich první státní útvar (pokud nepočítáme Sámovo stát) s hlavním městem na Velehradě, dnes obcí na hranicích Čech, Slovenska a Maďarska.

Církevní mise je představována jako „služební cesta“, nařízená byzantským císařem Michailem III. (829-867) jako odpověď na dopis – prosbu, zaslanou roku 862 Rostislavem panovníkem Velké Moravy (v letech 846-870) císaři. Od tohoto okamžiku je úloha Borisova Bulharska ve vztahu k utváření hlaholice, cyrilice, rozvoje raného cyrilo-metodějského knižního jazyka a literatury představována jako rovná nebo méně významná než v ostatních zemích, více či méně, krátkodobě či dlouhodobě je používali – Morava, Chorvatsko, Panonie, Srbsko, Bosna.

Existuje i jiná představa, směle zformulovaná profesorem Peterem Juhasem, maďarským bulharologem (Peter.Juhas, Kiril i Metodij v Bolgarska Morava, vyd. Ogledalo, knih. Elbegen, Sofia, 2000). Zakládá se na mnoha historických dokumentech, podle kterých v té době stáli proti sobě dvě oblasti se shodným jménem Morava, nazývané podle shodných řek (řeky Morava) na dvou dunajských přítocích: jedna je Jižní (Velká, Bulharská) Morava s hlavním městem ve Sremu (dnešní Sremska Mitrovica, Srbsko) a druhá Severní („Česká“) Morava nedaleko dnešní Bratislavy.

Obr. č.1 Bulharsko za vlády Asparucha

http://bolgaria24.com/history/asparuh-tervel-map.jpg

Podle P. Juhase vládl Rastislav pouze v jižní Moravě. Po příchodu bratří Konstantina – Cyrila a Metoděje do Sremu (nebo Bělehradu?) jeho stát zaniká a jeho nástupce Svatopluk se vydává na pochod a připojuje území „Severní“ Moravy (roku 873). Důsledkem je rozšíření působnosti obou bratří, což zahrnuje i předky budoucích Čechů, Slováků a Poláků. Metoděj (je znám mezi západními Slovany pod svým bulharským jménem Strachota) má velkou zásluhu na pokřtění Moravanů, stejně tak roku 884 pokřtil jejich panovníka Bořivoje. V údolí řeky Visly – budoucím Krakovském knížectví - stojí základ budoucího polského státu. Tato téze je podporována mnoha badateli, jak maďarskými (Imre Boba, Senga Toru, Peter Pjustlöky Nagy), tak i bulharskými (Neven Iliev, Bolgarskata misia na Solunskite bratja, Literaturen forum, č. 21 (str. 462) 23. 05. - 04. 06. 2001)

Podle této představy činnost svatých bratří začíná na Jižní (bulharské) Moravě, která byla již dlouhou dobu bulharským územím. Ne záhodně je Metoděj jmenován biskupem ve starém římském místě ve Sremu a později arcibiskupem celé Velké Moravy. Podle map umístěných níže je v té době město Srem již součástí bulharského státu (obr. 1 a 2). Obě tyto téze oficiální a teze Petera Juhase se doplňují bez toho, aniž aby si protiřečili. Druhá zapojuje bulharský stát jako důležitý faktor ještě v dobách působení Svatých bratří bez toho, abychom vyčíslovali díla jejich žáků, bez nichž by dílo svatých bratří zůstalo v historické paměti jako nevýznamná periferní událost. Území budoucí Velkého jižního Bulharska Moravy (podle P. Juhase) je začleněno do západních oblastí Krumova Bulharska.

Obr. č. 2 Bulharsko za vlády Kruma

http://bolgaria24.com/history/krum-map.jpg

Za Omurtaga, se slovanské obyvatelstvo těchto oblastí odtrhlo a připojilo se, migrovalo pod správu Franků, po překvapivém říčním výsadku z lodí bylo to území včetně obyvatel připojeno zpět.

Existuje ještě jedna téze, založená na pěti dokumentech svědčících o tom, že první křesťanská mise svatých bratří proběhla ne na Moravě roku 863, ale v oblasti Bregalnice již v roce 855. (Svetozar Popov, Bulharska pismenost – izvestna i nepoznata, Dangrafik, Varna, 2009, str. 23-26). Je zajímavé, že v té době je území Bregalnice již součástí Bulharska za Persiana i Borise (viz obr. 1 a 2 ). Pro tuto akci sestavil Konstantin-Cyril abecedu s 35 písmeny (hlaholice?) a touto píše knihy v jazyce srozumitelném pro místní bulharské obyvatelstvo Bregalnice. Pokud je toto tvrzení nesporné, znamená to, že tzv. „Cyrilo-Metodějský jazyk“ a „slovanská písemnost a abeceda“ začínají přímo v jedné z bulharských oblastí (Bregalnice) a ne v oblasti, která i tak byla po dlouhou dobu bulharská (Jižní Morava). Někteří autoři se věnují tomu, že na Velké Moravě svatí bratři Konstantin-Cyril Filosof a Metoděj plnili svou misi způsobem, který v mnoha ohledech byl proti byzantským zájmům (K. Mečev, Srednevekovni bolgari, Knižovnici, državnici, borci, vyd. Otečestven front, Sofia, 1989, str. 7-50). Ve skutečnosti jimi používané hlaholské znaky jsou mnohem bližší skyto-sarmatským a alano-bulharským runovým znakům z oblasti Severního Přičernomoří než znakům řeckého písma.

Uvedená stať předkládá údaje, které ukazují, že svatí bratři předkládali západním Slovanům na Velké Moravě materiály dopředu připravené pro jiný národ a jiný kulturní model - Bulhary tehdejšího Bulharska. Jedná o některé zvláštnosti křesťanského kalendáře, zaváděného mezi západními Slovany, které ukazují, že tento kalendář byl dopředu utvářen pro jiný národ s tradicemi uctívání „Počítáním oběhu hvězd“, „sapejské tradice“ – raných Bulharů. Tato zvláštnost v civilizační činnosti Sv. Cyrila a Metoděje demonstruje vzdalování od byzantského kánonu a přibližování ke kulturním tradicím starých Bulharů.

Označení měsíce jako kalendářního prvku je ve všech známých kalendářních soustavách, vyjadřuje fakt, že historicky nejstarší kalendáře byly měsíční. Měsíc je v podstatě dobře uchopitelný interval času, měření v opakujícím se cyklu měsíčních fází. Z tohoto důvodu je u většiny civilizovaných národů od nepaměti názvem času interval měsíce shodný nebo je variantou názvu měsíčního tělesa Měsíce. Měsíční cyklus byl využíván jako přírodní hodiny, dávní lidé uměli spočítat pravidelnost v nové kalendářní soustavě – jednom roce. Cílem bylo, aby nová časová jednotka sdružovala všechny možné neopakující se klimatické sezony – jaro, léto, podzim a zimu. Zpočátku rok zahrnoval dvanáct obratů měsíce, čímž byla úloha splněna zhruba nepřesně. Protože čtyři roční období nejsou spojena s pohybem Měsíce jako planety, nýbrž se Sluncem, bylo tedy nutno periodické vkládání dodatečných měsíců – interkalace. Nezávislou cestou dospěli dávní Egypťané ke geniální myšlence použít místo Měsíce sluneční hodiny, které jsou hodinovým základem a jsou zároveň mnohem přesnější. Takto se zrodil první sluneční kalendář, který následně přebírají Íránci a ještě později Římané a dnes stojí v základech juliánského a gregoriánského kalendáře. Kalendář Prabulharů byl také sluneční.

Dalším základním kalendářním prvkem – je kalendářní den, který má svou délku dne a noci, jejíž poměr se průběžně mění od minimální až po maximální délku a během roku tak opisují interval času skoro shodný se slunečním rokem. Tento fakt společně s řešením sezónnosti utvrdil představu, že sluneční kalendář je přesnější, vhodnější a jednodušší než kalendář měsíční.

Obr. 3 Bulharsko za Omurtaga (814-831) a za Borise I (852-889)

http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Territory_of_the_First_Bulgarian_Empire_-_9_th_century-cs.png

Důvod pro zavedení nedělního dne, jako jednoho doplňkového článku, měsíce není jasný. Je spojován s náboženskými představami, více než je prakticky nutné. Z tohoto důvodu se struktura dnů odpočinku – nedělí u jednotlivých národů kryje s důležitými prvky jejich dávných náboženství. Název neděle (vychází ze staré bulharštiny „nedělati“) kdy je zavedeno pravidlo, že poslední den v týdnu je dnem klidu. Na rozdíl ode dne, měsíce a roku se časový interval týden nemůže spojovat s žádnou nebeskou periodickou událostí nebo planetou. Z toho důvodu se u různých národů v minulosti týdny počtem dnů lišily. U dávných Egypťanů trval týden deset dní, každý měsíc u nich pak trval přesně tři týdny. V kalendáři Zoroastrijců chyběl prvek „měsíc“. Dávní Slované měli velmi primitivní ne dobře vyjasněný kalendář a u některých národů měl týden pět u jiných šest, sedm a více dnů.

Poprvé v době 3800 let před n. l. Babyloňané a pozdější Chaldejci rozdělili týden na sedm dnů, což spojovali s pohyblivými „živými“ světly na nebi. Z toho vycházelo, že den klidu uzavíral týden. To odráží vysokou úroveň jejich poznání o pohybech nebeských těles, tj. nauku, kterou nazýváme astronomii a v mnoha dávných pramenech je tato nauka označována „Počítáním hvězd“. Ty jsou rozděleny na nebeská světla nepohyblivá (hvězdy) a pohyblivá (planety).

Pohyblivých těles bylo sedm a dávní Chaldejci jim přidali obraz bohů, kteří ovlivňují chod událostí v zemích i osoby lidí. Jsou to Slunce, Měsíc, Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn. Každý z těchto bohů – planet vládne způsobem určeným jeho charakterem, například Jupiter – kladně, Saturn – záporně, Venuše – eroticky atd. Nejsilnější je působnost Slunce -nejdůležitějšího boha planetární soustavy.

Druhý podle významu je pozitivní vliv Jupitera. Věřilo se, že každý bůh-planeta řídí určitý den v sedmidenním týdnu, mimo to má vliv na určitou hodinu každého dne. Z toho důvodu byl každý den v sedmidenním týdnu nazván jménem příslušného boha, který ho řídí – den Slunce, den Měsíce atd.

Prabulhaři také měli sedmidenní týden zcela podřízený slunečně planetární (sapejské) kosmologii, jak ukazuje bronzová rozeta z Plisky (viz stať Názvy bohů – planety u Prabulharů) a národní představy Bulharů od 14. – 20. století (viz. stať Stopy z mytologie Prabulharů v bulharském folkloru). Někteří etnologové se pokoušejí připojovat  Praslovanům stejné náboženské představy, což je málo pravděpodobné pro jejich nepřítomnost v přímé vazbě mezi nimi a Mezopotámií.

První profesionální astronomové byli v podstatě i astrology. Obě činnosti se oddělují po zavržení geocentrické a upevněním heliocentrické soustavy. Dnes s jistotou víme, že Slunce ve skutečnosti není planetou je ústředním tělesem planetární soustavy. Měsíc také není planetou, je souputníkem třetí planety Země. Dále víme, že planet je vlastně devět- Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun a Pluto.

Babylonsko-chaldejská planetární soustava určuje dny týdne podle kosmologie a také podle náboženských představ národů Starého světa. To se později přenáší na Kavkaz do dávného Řecka, Indie, Íránu a Římské říše. Prakticky se stává univerzální a platnou pro většinu velkých národů Starého světa, včetně Prabulharů. Jeho prvky jsou z něho uchovány v názvech jednotlivých dnů týdne ve většině evropských zemí zejména ve Střední a Západní Evropě a také v Rumunsku a Albánii. Z evropských zemí výjimku představují slovanské země, Maďarsko, Řecko a národy Kavkazu. Jak si vysvětlit tyto rozdíly?

První velké odbočení od převládajícího kosmologického modelu ve Starém světě uskutečnili raní Židé. Rozhodujícím momentem v jejich dějinách bylo tzv. „Babylonské zajetí“ (v době 587 před n. l.), kdy došlo k podmanění Židů babylonským státem. V té době si osvojili babylonský měsíční kalendář s jeho základními prvky – 12 měsíčními cykly a týdny, které trvaly 7 dnů. Jedenáct ze dvanácti názvů měsíců v židovském kalendáři jsou babylonské. To hlavní, s čím se Židé nesmířili, byl náboženský smysl dnů v týdnu. Důvodem je to, že po jejich osvobození z cizího područí se u nich upevnila víra v jediného boha.

Podle dávných židovských představ, zapsaných ve Starém zákoně, Bůh sestavil svět v průběhu šesti dnů a sedmého dne odpočíval. Přesně podle tohoto návodu je sestaven i židovský týden – šest pracovních dnů a jeden sváteční. Podobná logika platí pro slunečně-planetární soustavu u národů, využívajících ji s tím rozdílem, že průběh šesti pracovních dnů mají ve správě nižší bohové (planety) a ve dni hlavního boha Slunce je nutno odpočívat. Z vnějšího pohledu je týdenní struktura kalendářních dnů babylonsko-chaldejská i židovská shodná, avšak existují podstatné rozdíly v nábožensko-kosmologickém základě, na kterém jsou vystavěny tyto soustavy.

Na jedné straně se zvýrazňují názvy dnů. U Babylono-Chaldejců a mnoha dalších národů jsou tyto názvy spojovány se jmény bohů planet. V novém židovském náboženství takoví bozi nejsou, a proto mají dny v týdnu formální označení- den první, den druhý, den třetí atd. (viz tab. 1). Ve dni klidu není povoleno vykonávat obyčejné činnosti jako vaření jídla, koupání a další. Bylo nutno hlavně myslet na Boha a zmiňovat jeho jméno. Z praktických důvodů den před tím bylo nutno uvařit a vykoupat se – tento den nese označení „přípravný“.

Na straně druhé, z neznámých důvodů, Židé zvolili babylonsko-chaldejský (v podstatě obecně univerzální) šestý den za sváteční – den Saturna, pro den oslavy svého Boha a nazvali jej SABATEM. Slovo „sabat“ je chaldejské, obecně semitské, zároveň židovské označující „mír a pokoj“. O výběru a smyslu tohoto názvu existují dvě teorie – jedna židovská, druhá nežidovská. Židovský výklad tvrdí, že název „sabat – pokoj, mír“ vyjadřuje zapovězení práce ve dni oslavy židovského Boha, aby nedošlo ke zneuctění vrcholného ochránce židovského národa.

Druhá teorie tvrdí, že název „sabat – pokoj“ a praxe odpočívat v takový den není židovská tradice. Je mnohem starší a má zcela jinou příčinu. Již dávní Chaldejci a Asyro-Babylonci v ten den nepracovali, protože věřili, že tomuto dni vládne špatný bůh Saturn a všechno, čeho se ten den chytí, je předurčeno k nezdaru. Tato teorie je v podstatě dosti dobře podložena, protože u dávných Indoárijců je šestý den nazýván „San, den Sani“, kde Sani znamená „klid, pokoj“ a také „Saturn“! Existuje ještě jedna teorie, podle které byl Saturn bohem pozitivním, bohem zemědělců a v těch dobách na zemi vládla spravedlnost a blahobyt. Pozůstatkem těchto názorů je římský svátek Saturnálií.

Je zajímavé, že název sedmého dne odpočinku u Židů sabat (a jméno jejich Boha Savaot) se podobá židovskému slovu šavuot (týdny), které vychází ze šavua (jedn. číslo, týden), švuaim (podvojné číslo= 2 týdny). Přesně sedm týdnů po hlavním židovském svátku Pesach se slaví druhý velký židovský svátek Šavuot (sedm týdnů). Šavuot je svátkem žní, výkladem Tory a počátkem svatební sezony.

Křesťanství jako náboženství víry v jediného boha vzniká na území a mezi lidmi, kteří jsou těsně spojeni s ranými Židy. Z toho důvodu vzniká na počátku problém rozčlenění sváteční kalendářní soustavy nových křesťanů vůči staré židovské praxi. Jako základní se jeví problém, který den v týdnu má být určen pro nového křesťanského boha Ježíše Krista, když ten byl ukřižován ve dni před sabatem (a bylo zjištěno), že došlo k jeho vzkříšení ve dni po sabatu.

Ze zcela pochopitelných důvodů všichni křesťané uznávají den, ve kterém se roznáší zvěst o vzkříšení Krista za den sváteční a den klidu – den křesťanského boha (domenic, kirios). Podle šťastné náhody se tento den  shoduje se dnem Slunce, dnem nejdůležitějšího pozitivního boha staré planetární soustavy. Předešlý den sabat je považován za obyčejný pracovní den jako všechny ostatní. Tímto způsobem dochází všichni zastánci nově vznikajícího křesťanského náboženství ke vzájemné jednotě. Určitě také proto, že den starého boha Slunce a nového boha Ježíše Krista se shodují. Mezi mnoha lidmi a národy se od prvopočátku upevnila představa, že Slunce a Kristus jsou jeden a tentýž bůh.

Tabulka 1. Základní modely názvů a uspořádání dnů v týdnu u národů Starého světa

Dávný planetární model Židovsky Kompromisní
Den týdne Sankrt  Latinsky Řecky Hellēniká  Prabulharský Прабългарски  Ivrit Byzantský(řecký, armenský, gruzínský) Severokavkazský 
Pondělí (den Мěsíce) somavāra dies Lunae hμέρα Σελήνης Veš - Веш (Мěsíc) Yôm Šenk -den druhý Δευτέρα – Druhý Den první
Úterý  (den Маrsu) mahgalavāra dies Martis hμέρα Аρεως Те - (Маrs) Yôm šəlîšî - den třetí Τρίτη – Třetí Den druhý
Středa  (den Merkura) budhavāra dies Mercuri hμέρα Еρμοu Kche - Кхе(Меrkur) Yôm rəṿîʿî - den čtvrtý Τετάρτη – Čtvrtý Den třetí,  středa
Čtvrtek (den  Jupitera) buhaspativāra; guruvāra dies Iovis hμέρα Διός Anišre -Анишър (Jupiter) - Янкул Yôm amîšî - den pátý Pémptī – Pátý Čtvrtý den
Pátek (den Venuše) śukravāra dies Veneris hμέρα Aφροδίτης Von -Вон (Уон) - Venuše - Яна Yôm šišî – den šestý ʿereṿ šabat Παρασκευή – Příprava Pátý den
Sobota (den Saturnu) śanivāra dies Saturni hμέρα Κρόνου San (mír, pokoj) – Saturn  šabat; yôm šəṿîʿî - sabat, den sedmý Σάββατο – Sobota Šestý den, sobota 
Neděle (den Slunce) ravivāra;ādityavāra dies Solis hμέρα Нλίου  Son - Slunce yôm ri'šôn - den první Κυριακή – Den boží Sedmý, Boží den, sváteční den

Nebylo tak tomu ve vztahu k novým názvům dnů v týdnu, zejména dnů spojovaných s ukřižováním a vzkříšením Krista. V západní Římské říši byla tato otázka řešena elegantně, kdy byl formálně uchován starý planetární model pojmenovávání dnů v týdnu s využitím shody božího dne Ježíšova se dnem Slunce. Rozumí se, že náboženské představy spojované se starými planetárními bohy jsou vynechány. Cestou konzervativní logiky, bez podstatných změn jsou vyřešeny oba problémy, se dnem klidu a s názvem tohoto dne. Přesto má toto řešení své nedostatky, zejména je v monoteistickém křesťanském náboženství zachován prvek, ve kterém jsou dny v týdnu pod starými názvy z doby vlády více bohů.Na rozdíl od západní části Římské říše v Byzanci byl zcela převzat židovský způsob pojmenovávání dnů v týdnu. Je to zejména vidět u raně-byzantských názvů dnů v týdnu, jakož i názvů současných byzantských následníků – Řeků, Arménů a Gruzínců (tab. 1).

Pokřtění Řekové doslovně překládají většinu židovských názvů. Jedinou novinkou bylo, že židovský pracovní den „den první“ mění u Řeků svůj název na kyriaki (sváteční den pro boha) a dny následující zůstávají beze změny – den druhý, třetí, čtvrtý a pátý (tab. 1) Podle židovské tradice se šestý den u Řeků-křesťanů nazývá „den přípravy“ nebo také řecky „paraskevi“, což je zbytečné, protože následující den „sabatos“ je pro Byzantince již dnem klidu.

Základní nedostatek byzantského způsobu pojmenovávání dnů je, že tradiční slavnostní sedmý den připadá na sobotní den, kdy se u křesťanů nic neslavilo. Tento způsob pojmenování dnů mohl uspokojit národy, které jsou dlouhodobě spojeny se starým slunečně-planetární kosmologickým a náboženským modelem světa (Řeky, Židy, Araby, Slovany). Pro dávné Bulhary by byl tento způsob uspořádání týdne nepohodlný a nepřirozený. Dále uvidíme, že existoval ještě jeden - třetí způsob pojmenování dnů v oblasti Kavkazu, kde je tento protiklad elegantně vyřešen.

Židovský „monoteistický způsob“ pojmenování dnů v týdnu byl převzat i Araby v okamžiku, kdy Mohamed přijal islám na Arabském poloostrově. Pro odlišení od Židů a křesťanů si za den klidu určili pátek zasvěcený svému Bohu. Zde jsou arabské názvy dnů v týdnu: jaum al-achad (1. den, neděle), jaum al isnajn (2. den, pondělí), jaum al-salasa (3. den, úterý), jaum al-arba´a (4. den, středa), jaum al-chamis (5. den, čtvrtek), jaum al-džum´a (6. den pátek, sváteční), jaum as-sabt (7. den sobota).

Soudobá perština také využívá židovský způsob pojmenovávání a počítání dnů v týdnu jako u Arabů. Názvy dnů jsou v perštině ne v arabštině. Sobota je Šambe (Shambeh), poíránštěná podoba Sabatu, a ostatní dny se počítají od prvního do pátého: Yek-shambeh/Jek šambe – jeden den po sobotě – neděle, Do-shambeh/Do šambe – dva dny po sobotě – pondělí, Se-shambeh/Se šambe – tři dny po sobotě - úterý, Chahar-shambeh/čachar-šambe – čtyři dny po sobotě – středa, Pnaj-shambeh/pandž šambe – pět dnů po sobotě – čtvrtek. Pátek se opět stává šestým dnem.

Pátek se opět stává šestým dnem. S ohledem na islámský vliv se pátek jmenuje arabsky Džom´e (Jom´eh) a v perštině Adineh (adine – sjednocení) – „den jednoty ve společných modlitbách. Mezi turkitskými národy střední Asie – turkmenštině, uzbekštině a dalších se používají ne turkitské nebo arabské ale výše uvedené perské názvy dnů v týdnu. Podobným způsobem dochází k pojmenovávání i číslování dnů v týdnu u ostatních íránských islámských národů. Výjimkou jsou Osetinci – křesťané. Stejná zásada se používá u semito-chamitských  jazyků. Jediný rozdíl je, že sobotní den nese označení „sabat“ v semitských jazycích. „sambat“ v íránských jazycích a „sonbat“ v Etiopii a Somálsku. Jedině u dávných a současných íránských národů je sobota nazývá SAMBAT!!

V letech 863-885 sv. Cyril a Metoděj přinášejí křesťanskou víru mezi západními Slovany. Zároveň s křesťanstvím učí místní Slovany číst, psát (počítat) novým, do té doby neznámým písmem, hlaholicí. Současně představují novou soustavu pojmenování dnů v týdnu, soustavu křesťanskou, avšak lišící se jak od byzantské tak i západořímské, shodující se se severokavkazskými kořeny. (tab. 1 a 2). Použitím neřeckého písma a ne byzantských označení dnů v týdnu svatými bratry je římským papežstvím přijímáno blahosklonně s ohledem na soupeření mezi dvěma křesťanskými centrálami. Doklady o tom, jak bylo toto přijímáno v Konstantinopoli žádné nemáme, je očividné, že více jak chladně.

Soustava pojmenování dnů v týdnu navržená sv. Cyrilem a Metodějem a jejich učedníky na Velké Moravě a Bulharsku se stává obecně slovanská. Stejně jako u všech křesťanů je první den po židovském sabatu určen k uctívání Ježíše Krista.

Byl nazván nedělí „dnem klidu“ – slovansky. Na rozdíl od byzantské a židovské tradice  následující den  nenazývají „druhý“ ale „první“ (v podstatě po neděli, je pondělí), následující den není „třetím“ ale druhým (vtorek), následující není čtvrtým dnem ale třetím (později středa), pátý den v židovsko-byzantské soustavě se stal čtvrtým (čtvrtek) a šestý den paraskevi „příprava“ se stal pátým (pátek).

Tak se v kalendářní soustavě cyrilo-metodějské začíná počítání dnů od pondělí a končí sedmý den, neděli – božím dnem (od vzkříšením/voskresenie v současné ruštině – pozn. překladatele). Tímto se zcela odlišuje od židovských a byzantských tradic. Dalším rozdílem je, že Cyril a Metoděj odstraňují označení pro „den přípravný“, který v křesťanské tradici ztrácí smysl. Místo toho je zaveden „pátek“ nebo, jak se tradičně říká, „rozepjatý pátek“. Židovský název sabat pro dne následující je zachován i v cyrilo-metodějské variantě.

Další novinkou je zavedení označení dne „středa“, který je skutečně uprostřed týdne, pokud se počátek počítá od neděle. Ve staré bulharštině je tento den ještě znám jako „tretijnik“ – den třetí! Toto zjevně nebylo známo autorovi Jordanu Vlčevovi, který za základ pro označení „středy“ předložil chybné chápání, že v bulharském týdnu se dny začínají počítat od nedělního dne*). Bulharské názvy vtornik, tretijnik, četvartak a petak jasně ukazují, že nový počátek počítání dnů v týdnu je postaven na pozici ponedelnik/po neděli. Kromě toho podle soudného rozumu dávných národů, včetně židovského, je den klidu posledním dnem v týdnu po šesti namáhavých dnech pracovních a ne počátek. Tímto způsobem počítání se zachovává vazba mezi starým sedmým dnem, dnem Slunce se dnem nového Boha – Ježíše Krista!. Takto je vyhověno i přáním a podstatě vyznání Bulharů Onogchontorů (jejichž původním vyznáním bylo počítání oběhu hvězd/božských planet - pozn. překladatele). Pro Protoslovany to nemělo podstatný význam, aby to ospravedlnilo úsilí a rizika byzantských represí (uvedená úprava měla význam i pro původní obyvatele jihovýchodní Evropy, zejména již dávno pokřtěné Skyty a Tráky od 3. a 4. století n. l. to má podstatný význam, protože i oni byli původně zastánci víry „Počítání obíhajících hvězd/božských planet“ pozn. překladatele).

Tab. 2. Severokavkazské číslování týdenních dnů v ranně křesťanské epoše

Čečensko-ingušské

číslice

Čečensko-igušské názvy dnů v týdnu

Osetinské

číslovky  

 

Osetinské

názvy dnů v týdnu

CaI  - jedna  

   

Oršot  Pondělí

 Ju  - jedna      

Kujrisar  - Pondělí

ŠI  – dvě

Šinara (druhý) Úterý

Dua  dvě

Ditcag  (druhý)- Úterý  

Kcho - tři

 

Kchara (třetí) –Středa

Аrta- tři

 

Aritcag (třetí)- Středa

ĎI - čtyři

 

Era (čtvrtý) –Čtvrtek

Cippar - čtyři

 

Cipparam (čtvrtý)-Čtvrtek

Pchi  pět

Piaraska  Pátek(řecká záměna )

Fonz - pět

 

Majrambon (den panny Marie) – Pátek

Jalch  šest

Šoátta Sobota(řecká záměna)

-

Šabat  Sobota

Vorchi sedm

KIiranda  Neděle(řecká záměna)

-

Aencojbon nebo

Ochuitsaubon Neděle


Na rozdíl od písemností je cyrilo-metodějská soustava dnů v týdnu přijata a udržela se ve všech současných slovanských zemích, pravoslavných i katolických. Dokonce u Němců a Rakušanů je název jednoho dne v týdnu (Mittwoch – středa) utvořen ne podle tradic jejich planetární soustavy (latinsko-římské pozn. překladatele), ale je v souladu s pojmenování dle cyrilo-metodějské soustavy. Je zde vidět očividné přebírání nedá se však odlišit, kdo od koho tradice přebíral.

Důvod pro přemístění počátku počítání týdne o jeden den dopředu v Cyrilo-Metodějské soustavě kalendářní úpravě je dosud neznámý. Jde v podstatě o návrat ke starému číslování podle slunečně-planetárního modelu, u kterého  den zasvěcený  hlavnímu bohu – Slunci - byl dnem sedmým v pořadí. Tento fakt může být vysvětlen na základě výše uvedené a dobře podložené hypotézy, že oba bratři sestavili novou písemnost zřejmě o 6-7 let dříve před odchodem na Moravskou misi k pokřtění obyvatelstva tehdejšího západního Bulharska, dnešní Makedonie, ve které byli Prabulhaři převažujícím obyvatelstvem (Mikulčik).

Původní věrouka Prabulharů – Sarmatů - spočívala ve víře „Počítání oběhu hvězd/Božích planet“, uctívali  číslo sedm (Miloš Siderov, „Bulgariansvoto, religiata na sedemte“) viz dále stať Povožští Bulhaři – také zastánci počítání hvězd? V tomto významu se řadí do kruhu dávných národů sapejských, počítajících hvězdy – národů Mezopotámie, Indie, Íránu a Kavkazu.

Posunutí týdne podle Cyrilo-Metodějské kalendářní varianty o jeden den dopředu očividně posloužilo dávným tradicím Prabulharů-Onogundurů. Tento fakt, jakož i další, svědčí o tom, že církevní mise bratří Velké Moravě používala písemnost, knihy a kalendář dopředu připravený a „odzkoušený“ v podmínkách Bulharska tj. pro potřeby národa, který byl do té doby „Hvězdo-početný“ pro rané Bulhary. Jsou k dispozici i přesvědčivé údaje, že samotní bratři Cyril a Metoděj jsou vnuky bulharského bojara, blízkého panovnickému dvoru Onogundurů v Plisce. (Michail Margaritov, Angelika Margaritof-Hofer Edle von Sulmtal, O Cyrilovi a Metodějovi, vyd. Tangra TaNakRa, Sofia, 1999; S. Diamandiev, Neznámí Cyril a Metoděj, vyd. Znanie EOOD, Sofia, 2008).

Druhou oporou pro tuto tézi může nalézt v předkřesťanských názvech dnů v týdnu u některých kavkazských národů. – Čečenců, Ingušů, Osetinců (tab. č. 2). Před svým příchodem na Balkán žili Prabulhaři Onogchotoři ve své vlastním státě ležícím severně od Kavkazu v průběhu 5 staletí. V průběhu těchto let se mezi nimi a místními kavkazskými národy utvořili aktivní kulturní vazby. V jiné stati byly doloženy argumenty, že toto kulturní vzájemné působení zanechalo trvalé stopy ve svátečně-obřadní soustavě i soudobých Bulharů (viz. stať Prabulharský kalendář).

Předkřesťanský kalendář dávných Čečenců a Ingušů (Nohčitů) je do velké míry shodný s kalendářem Prabulharským. Rok u obou kalendářů měl 365 dnů a 12 měsíců, rozdělených do čtyř skupin po 3 měsících. Dny jsou sdruženy do týdnů po sedmi dnech. Nový rok začínal 21. prosince a 25. prosinec byl dne rovnodennosti – den zrození nového Slunce. Základní bulharské novoroční svátky jsou Ednažden (21. prosinec), Mala koleda (24. prosinec), Budni večer (večer z 24. na 25. prosince) a Koleda (25. prosinec) a jejich tradice oslav do největší podrobnosti jsou v souladu s předkřesťanskými svátky dávných Nochčů, předků současných Čečenců a Ingušů.

Tab. 3. Zvláštnosti cyrilometodějských názvů dnů v týdnu v maďarštině:

Č. řádku

Název

dne

 Současné

maďarské názvy

Předkřesťanské názvy u Prabulharů podle rosety nalezené v Plisce

1

Понеделник

Pondělí

hetfo

Веш – Veš

2

Вторник

Úterý

kedd

Те – Te

3

Сряда

Středa

szerda

Кхе – Kche

4

Четвъртък

Čtvrtek

csotorok

Анишър – Anuše

5

Петък

Pátek

pentek

Уон – Uón

6

Събота

Sobota

szombat

Сам – Sam

7

Неделя

Neděle

vasarnap

Сон – Son

Jak ukazuje tabulka 2 u dávných Čečenců, Ingušů a příbuzných Bulharům Alanů, je užívána monoteistická početní soustava názvů dnů v týdnu, jako u Židů a Byzantinců s tím rozdílem, že počítání dnů začíná od pondělí, které je považováno za první den nového týdne. Před svou velkomoravskou církevní cestou se oba bratři zúčastnili i tzv. Chazarské mise (roku 860), kde se s jistotou seznámili s místní křesťanskou ne byzantskou tradicí. Je pravděpodobné, že tento severokavkazský způsob počítání dnů v týdnu byl přenesen Cyrilem a Metodějem při jejich návratu z Chazarské mise. Je důležité toto vědět, protože svatí bratři a jejich učedníci to zabudovali do vzdělání a víry na Velké Moravě i ve středověkém Bulharsku a od nich se tradice rozšířila po celém slovanském světě jak pravoslavném, tak i katolickém, ale i v Maďarsku.   Zajímavým příkladem převzetí Cyrilo Metodějské početní soustavy názvů dnů v týdnu je Maďarsko. Je to neslovanská země utvořená uralskými národy na územích Velké Moravy a Panonie, kde pře tím žili jak slovanské národy, tak i Prabulhaři – Onogunduři. Název státu představuje historické prodloužení geografického toponymu Onoguria, jako administrativní jednotky prvního bulharského státu (viz. stať Maďarsko-Onoguria).

Obr. 4 Maďarské územní zisky na úkor Bulharska. Jedná o rozsáhlé územní změny v důsledku jak válečných událostí, ale také přesunem území v důsledku dynastických sňatků mezi panovnickými a šlechtickými rody bulharskými a maďarskými zdroj www.wikipedia.org maďarská část

Tabulka 2 ukazuje, že tyto názvy jsou očividně převzaté ze soustavy Cyrilo Metodějské, kde jistá část je slovanská. Jsou to szerda (středa, den třetí), csotorok (čtvrtek, den čtvrtý), a pentek (pátek, den pátý). Označení szombat je očividně spojeno se sabatem, kde místo počátečního „sab“, je obsaženo neobyčejná nosovka szom (šom), což je charakteristické pouze u íránských jazyků. Ostatní maďarské názvy neděle (vasarnap), pondělí (hetfo) a úterý (kedd) mají nejasnou etymologii ze soudobé srovnávací jazykovědy. Jedině kedd může mýt nějakou vazbu s maďarským slovem DVA. Koncovka slova nap ve slově vasarnap znamená v maďarštině jak Slunce, tak den. Není se co divit, protože u mnoha národů se pro Slunce a den používá jedno a totéž slovo. V takovém případě, vasarnap se dá doslovně přeložit jako „den Vasar“ nebo „den pro Vas“, protože sufix –AR je zde v úloze pomocné částice. Zcela jinak je to u základu slova VAS nebo VEŠ, který znamená MĚSÍC v jazyce Prabulharů – Onogundurů (tab. 3). Z toho plyne vasarnap (neděle) by mohlo znamenat „Den Měsíce“, tj. pondělí v jazyce Prabulharů. Jak je vidět prabulharské „pondělí“ se u Maďarů přesunulo na „neděli“. Tento posun o jeden den zpět nám může pomoci nalézt i smysl ostatních dvou názvů. Pokud znamenalo vasarnap v minulosti pondělí, tak výraz hetfo a kedd znamenali úterý a středa. Skutečně, hetfo se shoduje s prabulharským TE – úterý, a kedd je blízké prabulharskému KCHE – středa (tab. 3). Uvedené maďarské názvy jsou jistě výrazy převzatými z jazyka místních Prabulharů-Onogundurů, stejně tak szerda, csotorok a pentek jsou dědictvím zde usídlených Slovanů. Je pravděpodobné přesunutí názvů dnů v týdnu o jeden den zpět u raných Maďarů s vysvětlením přesunu jejich dne klidu na konci týdne při jejich pokřtění, ke kterému došlo velmi pozdě (roku 1000). Název sobota u Maďarů (szombat-šombat) a Rumunů (simbata) je utvářeno počáteční nosovkou zakončovanou „m“. To jsou jediné dva podobné případy u soudobých evropských jazyků, k jejichž shodnému označení nemáme k dispozici uspokojivé vysvětlení. Podobně tak je tomu u názvu sobota u dávných Přičernomořských Gótů (pokřtění ve 4. stol.n.l. pozn. překladatele).

V bulharské historické nauce je přijat názor, že tato zvláštní předpona v rumunštině je převzata z lidové nosovky při vyslovování „sabatos“ z řečtiny. Jak si vysvětlit „nosovku“ názvu sobota u Maďarů a Gótů? Místo zcela umělého vysvětlování předkládáme jiný význam. U Prabulhařů – Íránců, název sobota začínal předponou SAM (tab. 3) a skutečně byla SAMBAT, takto se vyslovuje u všech dávných íránských národů. Slovo SAMBAT u dávných Bulharů existovalo. Máme údaje, že Kubratův bratr se jmenoval Sambat, shoduje se s osobou SAMO, který vystavěl svůj státní útvar ve střední Evropě v letech Kubratovi vlády (oba pokřtění v 6. století n.l. pozn. překladatele). Názvy šombat (maďarsky) a sibata (rumunsky) a jim podobné starogotské/gétské označení jsou nejpravděpodobnějšími variantami prabulharského (sarmatského) sambat – sobota a jsou od Prabulharů (Sarmatů) výrazy převzatými, shodují se s národy, které osídlovaly rozsáhlá území dnešního Rumunska, Maďarska a Severního Přičernomoří . V této stati uvedené prameny a závěry dokazují, že kalendářní soustava Prabulharů byla sladěna a nosila společné prvky s dávnými národy Mezopotámie a Indie. Současně s tím mají i severokavkazské zvláštnosti. Je zajímavé, že s těmito zvláštnostmi raně bulharského kalendáře byli sv. Cyril a Metoděj seznámeni a respektovali je společně s byzantskými kalendářními tradicemi. To nám dovoluje vyslovit hypotézu, že sv. bratři započali křesťanskou misi nejdříve v Bulharsku a některé stopy této jejich činnosti respektují kulturní zvláštnosti raných Bulharů.    

Přeložil N. Nikolov 23. 05. 2013