Cesta ke kořenům – krátký cestopis a virtuální prohlídka satelitních snímků

“…Bulhaři z Kukuše jsou zapálení lidé a nepřejí si  již trpět nad sebou jho pořečťování. Právě z nich vzejde veliké hnutí, které po takovém úsilí již vyhaslo a odešlo do utajení…“ Noviny „Dunajská labuť“ číslo 15 z 20. 12. 1860 Bulharský buditel G. S. Rakovski

 

         Je 0 hodin 22. listopadu roku 2008. Na zastávce u „Lví kašny“ ve městě Kazanlik sešla skupina potomků běženců z města Kukuš a jeho okolí. Jsou doprovázeni blízkými a přáteli, aby se vydali na cestu ke svým rodným kořenům s myšlenkou, přiblížit se k místům ze kterých byli vyhnáni v průběhu roku 1913 a následujících válečných letech.

 

         První zastávkou je město Plovdiv, následující je Sofia. Vydáváme se směrem na jih do Řecka. Cestou si sdělujeme vzpomínky, dokumenty, fotografie, mapy … Ke hranici jsme se dostáli za pár okamžiků. Jak jí někdo z přítomných nazval „bulharsko-bulharskou hranicí“. Projeli jsme pohraničním odbavením bez problémů. Ihned za hranicí jsme se vydali silnicí směrem k městu Kukuš. Na silničních ukazatelích je napsáno Kilkis, ale my všichni jedeme do Kukuše. Pokračujeme se svými vzpomínkami a dokumenty. Rychle se přibližuje Dojran a Dojranské jezero. Na mysli nám vytane vzpomínka na hrdinství našich vojáků. Někdo si vzpomněl, jak jeho děda Anton Momčev po vítězství vyšplhal na pylon zde zavěsil a vztyčil bulharský prapor. S vyprávěním a příjemným povzbuzením jsme dojeli až k průmyslové zóně dnešního města Kilkis. Rozhodli jsme se zeptat kudy se jede ke klášteru „Svatého Jiří“ – jediné stavby, která zůstala z té doby. První lidé, které jsme oslovili nám nabídli, že nás doprovodí až tam. Část z cestovatelů nepochopila, kdo a proč nás doprovází. Odpověď: „Jistě je to nějaký příbuzný!“

 

         Vzrušení dosahuje nejvyššího bodu v okamžiku, kdy jsme spatřili budovu kláštera. Červíček pochybnosti zahlodá jestli pak nám otevřou v kostele a dovolí zapálit svíčku. Ke všeobecnému údivu nám kněz s úsměvem otevírá bránu chrámu s upozorněním: „No foto! No foto!.“ Nedalo se nic dělat proto uklízíme své kamery a fotoaparáty. Překročili jsme práh se slzami v očích. Všichni bez výjimky hledíme ke stropu. Podle dávných podání, každý z rodů ve městě daroval na jeden trám na stavbu kostela, na každém trámu bylo vyryto jméno tohoto rodu. Nápisy jsme žádné nezahlédli, ale viděli jsem co bylo uděláno na ikoně svatých bratří Cyrila a Metoděje. Písmena byla odstraněna, zamazána a zakryta alespoň jednou s barvou. Bylo učiněno všechno úsilí, aby žádná další pokolení nevěděla, že právě oni jsou zakladateli bulharské abecedy. Zapálili jsme svíčky a pomodli jsme se … Tiše se ozval počátek bulharského církevního zpěvu. Hlasy zesílili, dosáhli rozhodnosti … Řecký kněz se usmál uklidněn, že nemáme špatné umysli. Po krátké zastávce zde jsme vyšli ven, kde si každý sáhl pro hrst země a kamínek. Hrstičku zaneseme na hroby našich předků. Kamínek si umístíme na významné místo ve svém domě.  

 

         Ve stejné době byl autobus zkontrolován třemi řeckými policisty. Kdo ví co si pomysleli chudáci občané města Kilkis: „Přijeli nějací Bulhaři …“

 

         Jak jinak, tomuto aktu „pohostinství“ jsme nevěnovali pozornost. Naše pozornost se zaměřila k místům, kde kdysi stálo bulharské město Kukuš. Naši předci nám vyprávěli jak bylo město ostřelováno řeckým dělostřelectvem, místnost po místnosti, město bylo zapáleno a vyhořelé stavby byli zbořeny a materiál použit pro stavbu nové města nosící jméno Kilkis. Dokonce uprostřed města je vztyčen památník na památku „osvobození města Kilkis od Bulharů“! Můžeme se snažit sebe více vyhledat nějakou stopu po Kukuši, neviděli jsme nic kromě polí a osevů. Místní vlády vynaložili dosti úsilí, aby nebyla ponechána jediná vzpomínka na bulharskou přítomnost v oblasti v průběhu staletí. Zatímco římské památky jsou nedotčené! Kostel „svaté Bohorodičky“ byl také zničen a kámen po kameni postaven jiném místě ve městě. Jde o kostel ve kterém na svátek „Svatého Ducha“ zazněla poprvé roku 1858 liturgie pro lidi v jejich „srozumitelném rodném jazyce“ (po stovkách let turecké nadvlády pozn. překladatele).

 

Při této příležitosti řekl Ilarion Makariopolský: „Byl jsem v Kukuši a dostal jsem zde následující lekci. Nepřeješ-li si jednoho místního správce, vladyku, zveřejni jeho jméno ve svých kostelích, nepřeješ-li si patriarchu učiň také tak.“

 

Je dobře, že alespoň klášter „Svatého Jiří“ stojí na stejnojmenném chlumu na kraji města. Má pro budoucí pokolení význam, kde je možné si zde sáhnout na minulost města Kukuš, které dalo Bulharsku lidi jakými byli Goce Delčev, Christo Smirnenski a ještě stovky známých intelektuálů, činitelů osvobození rodného Bulharska. Nebo jak se dnes žertuje: „Nás z Kukuše je 7 milionů … i se slepicemi“.

 

Vracíme se zpět s nadějí znovu se vrátit o podívat se na místa, kde stávalo město, spatřit „Ardžánský díl“, který poskytoval úkryt buditelům a bojovníkům za svobodu. Ale … i na to bude dostatek času.

 

25. listopadu roku 2008 ing. Stefan Papukčiev

 

Město Kukuš z roku 1912. Fotografie je z časopisu „Ilinden“ vydaného roku 1929.

Кукуш през 1912 година. Снимка от вестник „Илинден” 1929 година.

Poslední dny města Kukuš 22.- 23. června roku 1913 (ve starém stylu pozn. S. P.)

Последните дни на Кукуш 22 – 23 юни 1913 година (по стар стил – бел. С.П.)

 

Kilkis dnes. Je jasně vidět, že není ani památky po bulharském městě Kukuš. Tam kde jsou v dáli rozoraná pole – tam bylo rodné město našich předků.

Килкис днес. Ясно се вижда, че няма и помен от българския Кукуш. Където е разораното поле в далечината – там е бил родният град на нашите предци.

 

 

Kostel „Svatého Jiří“ na stejnojmenném vrchu na kraji města. Jediná zachovaná stavba z doby odstraňování Bulharů z města Kukuš.

Църквата „Свети Георги” на едноименния хълм край града. Единствената оцеляла неразрушена сграда по време на обезбългаряването на Кукуш.

 

 

ПЪТУВАНЕ КЪМ КОРЕНИТЕ

„ … Кукушки българе са разпалени человеци и не щат търпя веке никоги фанариотско иго на тях си. От того ще произлезе пак голямо движение, кое с толкова трудове беше се угасло и потаило…” Г. С. Раковски Брой 15 на вестник „Дунавски лебед” от 20.12.1860 г.

0 часа на 22 ноември 2008 година. На спирката до „Лъвовата чешима” в Казанлък група потомци на бежанци от Кукуш и Кукушко, придружени от близки и приятели поехме пътуване към корените на родовете с идеята да се докоснем до местата от където са прокудени през 1913 и следващите военни години. Първата спирка е Пловдив, а следващата – София. Поехме на юг към Гърция. По пътя си споделяхме спомени, документи, снимки, карти … Неусетно стигнахме границата. Както някой я нарече „българо-българската граница”. Преминахме през граничните пунктове безпроблемно. И веднага от границата поехме по шосето към Кукуш. На пътните табели пишеше Килкис, но ние отивахме в Кукуш. Продължихме със спомените и документите. Неусетно стигнахме Дойран и Дойранското езеро. Изникна спомена за героизма на нашите войни. Някой с вълнение сподели спомен как дядо му Антон Момчев  след победата се е покачил на пилона и е издигнал българското знаме.
В приказки и приятна възбуда неусетно стигнахме до индустриалната зона на днешния Килкис. Решихме да попитаме как да стигнем до манастира „Свети Георги” – единствената останала неразрушена сграда от онова време. Първите които попитахме ни предложиха да ни заведат до там. Част от пътниците не разбраха кой и защо ни води. Отговор: „Сигурно някой роднина!”.
Вълнението достигна връхна точка в момента, когато зърнахме сградата на манастира. Червеят на съмнението ни загложди дали ще ни отворят черквата и да ни разрешат да запалим свещ. За всеобщо учудване свещеника усмихнат ни отвори вратите на храма с предупреждението :Но фото! Но фото!”. Нямаше как – прибрахме камери и фотоапарати. Прекрачихме прага и сълзите се появиха на очите ни. Всички – без изключение погледнахме към тавана. Според преданието при строежа на черквата всеки род е подарявал по една греда, на която е било изписвано името на рода. Не видяхме никакви надписи, но видяхме какво е сторено на иконата на светите братя Кирил и Методий. Буквите са заличени, изчегъртани и замазани поне един път с боя. Положени са всички усилия да не се знае от идните поколения, че те са създали българската азбука. Запалихме свещи, помолихме се… Плахо се чу началото на българско черковно песнопение. Гласовете се усилиха, добиха увереност … Гръцкият свещеник се усмихна успокоен, че нямаме лоши помисли. След кратък престой излезнахме навън за да си гребнем по шепа пръст и камъче. Пръстта ще разпръснем на гробовете на предците ни. Камъчето – ще оставим на видно място в домовете си.
Същевременно автобуса бе проверен от трима полицаи. Кой знае какво са си помислили горките жители на Килкис:  „Дойдоха едни българи…”
Както и да е. Не обърнахме внимание на този акт на „гостоприемство”. Взорът ни бе отправен към мястото, където някога е бил българският град Кукуш. Нашите предци са ни разказвали как градът е бил обстрелян от гръцката артилерия, стая по стая е бил подпален, изгорелите сгради са били разрушени и с материалите – построен новият град, носещ името Килкис. Дори в централната част на града е издигнат паметник в чест „на освобождението на Килкис от българите”?! Колкото и да се опитваме да намерим някаква следа от Кукуш не видяхме нищо освен ниви и посеви. Явно властите са положили доста усилия да не остане никакъв спомен от българското присъствие във вековете. Докато римските останки са налице! Църквата „Света Богородица” също е разрушена и камък по камък е построена на ново място в града. Църквата, в която на празника „Свети Дух” през 1858 година за пръв път Светата Литургия се е отслужила на „разбираем за хората роден език”. По този повод Иларион Макариополски е казал: „ Аз ходих в Кукуш и научих един нов урок. Не щеш ли един владика изхвърли името му из черквите си; не щеш ли един патрика, същото направи.” 
 Добре поне, че не са посегнали на манастира „Свети Георги” на едноименният хълм край града та да има бъдните поколения къде се докоснат до миналото на Кукуш, градът дал на България Гоце Делчев, Христо Смирненски, родът Станишеви и още стотици видни интелектуалци, радетели за освобождението на родната България. Или както днес се шегуваме: „Кукушани сме около 7 милиона … с кокошките”.Тръгнахме си с надеждата да дойдем отново и да спрем този път на мястото, където е бил градът, да зърнем „Арджанският гьол” приютявал комити и борци за свобода. Но … до тогава има време.

25 ноември 2008 г.                                    инж. Стефан Папукчиев
 

S použitím techniky ne invazivníne destruktivní satelitní archeologie je možné i dnes spatřit to, co mělo být navždy zničeno, uklizeno a zaoráno, aby žádné další generace lidí nemohli říci, že zde stálo bulharské město Kukuš. Pomocí nástroje Google Earth je dnes možné navštívit i virtuálně existující řecké město Kilkis a při dalším přiblížení se pozornému oku zobrazí ve zoraných polích severozápadně od města další zajímané detaily, které měli být oku běžného smrtelníka navždy skryty.

 

 Rozparcelované pozemky, hospodářsky využívaná plocha však nese vzpomínku na funkční komunikace, obytné domy, hospodářská stavení a jiné pozůstatky města Kukuš

Ani po desítkách let intenzivního obdělávání zemědělské půdy se nedají skrýt stopy původní zástavby a obrysy původního města.