Bulgaristan

 

kam zmizel jeden stát a jeden národ ???

 

Ne odívejte pravdu do lživého oděvu

Neskrývejte pravdu, když jí znáte

   Korán

 

Místo úvodu

Kam zmizelo Povolžské Bulharsko? Na tuto otázku se jaksi neodpovídá:

Nejjednodušší a všem pochopitelné vysvětlení poskytují učebnice dějepisu: Na dané území přišli Mongolové, kteří rozvrátili a pokořili Volžské Bulharsko. Po tomto přestal tento stát existovat, Povolžští Bulhaři se smísili s Mongoly a přejali jejich označení Tataři.

Lze namítnout, ale vždyť Mongolové i Rus pokořili. Proč ta nezmizela a Rusové i nadále zůstali Rusy.

Část badatelů však vysvětluje, že Povolžské Bulharsko nikam nezmizelo, bylo vazalem Zlaté hordy a Povolžští Bulhaři se nepozorovaně přeměnili na Tatary výrazně později až ve 14. – 15. století v důsledku smísení Bulharů s Kipčaky (Polovci). Zde však vznikají otázky: například proč se třeba Bulhaři nepřeměnili na Francouze ale právě v Tatary? Proč jiné národy Povolží – také bývalí vazalové Zlaté hordy se v nikoho jiného nepřeměnili?

Existuje tvrzení, že Volžští Bulhaři se transformovali na Kazaňské Tatary v tak zvaném Kazaňském chanátu – (pozůstatku) rozpadlé Zlaté Hordy. Ale i toto tvrzení neodpovídá skutečnosti.

Nejvyšší autoritou ze všech oficiálních «vědeckých ??» tvrzení je výrok poradce presidenta Tatarské republiky k politickým otázkám, ředitele ústavu dějin AV TR R. S. Haklova, že Povolžské Bulharsko bylo pohlceno Zlatou Hordou a Kazaňští Tataři se zformovali jako národ v 19. století. Pokud však nepoložíte doplňující otázku: Proč Zlatá horda nepohltila také Rus a jiné státy ale jen a pouze Povolžské Bulharsko? Toto je ve vztahu ke jménu národa chronologicky nejbližšímu tvrzení pravdivé. Ve skutečnosti v Povolží ani v době Zlaté hordy a ani v dobách Kazaňského státu nikdy žádný tatarský národ nebyl.

Historická fakta jednoznačně svědčí, že Volžští Bulhaři sami sebe nazývali Bulhary nejenom v dobách 13. – 14. století, ale i v na počátku 20. století. Proč tedy Lenin vytvořil roku 1920 Tatarskou republiku (ТАССР) a ne Bulharskou?

Kde že je pravda? Kdo jí skrývá a proč?

«… já si myslí, … právě zde jsme povinni

vlasti pravdou … P. Čaadáev « …bát se lživého poznání.

Z toho pochází všechno zlo světa».

L. N. Tolstoj

 

Kam zmizelo Povolžské Bulharsko?

Všichni víme, že ve středověku byl kvetoucí stát Volžské Bulharsko. Kam tedy tento stát zmizel?

Je hodnověrně známo, že v 6. století zemřel Baltavar Kubrat – panovník Velkého Bulharska (Baltavar označuje nejvyššího panovníka -> car, chán, kan, sultan a tak podobně). Veliké Bulharsko zaujímalo rozlohou současnou Ukrajinu a Severní Kavkaz. Mohyla Baltavara Kubrata byla nalezena na Ukrajině poblíž obce Pereščepino v Poltavské oblasti. Našel jí mladičký pastevec, který se jednoho překrásného dne roku 1902, při vyhánění skotu propadl do jámy, ve které nalezl zlatou konvici. Tuto konvici přinesl domů matce, která se polekala, že se může jednat o kradenou věc a odnesla jí úřadům. Na místě byly provedeny vykopávky a jejich výsledkem byl nález mnoha zlatých předmětů a zejména zlatý prsten s ražbou jména Kubrata. Dnes jsou tyto předměty kdysi určené pro život Baltavara na tomto světě schraňovány v Ermitáži. Jsou důležitým archeologickým materiálem potvrzujícím pravdivost psaných historických pramenů z části Byzantských. Jak je známo Veliké Bulharsko udržovalo těsné vztahy s Byzantskou říší.

Roku 1997 zorganizována ermitáž a vláda Republiky Tatarstan výstavu těchto znalých předmětů ve městě Kazani. Výstava byla věnována II. Tatarskému kongresu a byla pojmenována Zlato chána Kubrata.

Po smrti Baltavara Kubrata se jeho země rozpadla. Jeden jeho syn Asparuch odešel se svými lidmi k Dunaji a vytvořil zde Podunajské Bulharsko, které existuje dodnes. Druhý syn – Kotrag odešel k Volze a vytvořil zde Povolžské Bulharsko. Jeho hlavním městem bylo město Bolgar, které se zachovalo rozložené na břehu řeky Volhy níže po toku řeky přibližně 120 km od Kazaně a je dnes centrem Spasské oblasti Tatarské republiky. *) dnes centrem Spasské oblasti Tatarské republiky. *) Třetí významná část zůstala nejdříve po rozsáhlých konfliktech a později v dohodě s Chazarským státem ve svých původních sídlech. V místech, která uznávala jeho svrchovanost, přistoupila na placení daní a zachovala si svou převládající bulharskou národní identitu a vládnoucí moc zejména v Baštu (současném Kyjevě) pozn. překladatele.

Oficiálním rokem vzniku státu Povolžského Bulharska je rok 922. Právě v tomto roce vyslal Bagdádský chalif do města Bolgaru veliké poselstvo, v jehož čele byli muslimští duchovní a stavitelé. Panovník Almuš – tehdejší vládce Volžského Bulharska přijal islám a stal se vírou poddaným Bagdádského chalífa. Toto bylo zapsáno tajemníkem poselstva Achmedem ibn Fazlanem. Tyto zápisy byly uchovány, přeloženy a vydány v samostatné knize pod názvem Cesta Achmeda ibn Fazlana na Volhu. ny v samostatné knize pod názvem Cesta Achmeda ibn Fazlana na Volhu.

Volžské Bulharsko dosáhlo významných úspěchů ve svém rozvoji. Písemné prameny z těch dob je nazývají zemí tisíců měst, Velikým Bulharskem. A ne pro pěkná slova bylo tak psáno ale cíleně podtrhnout to podstatné. Ve stejné době Dunajské Bulharsko nazývali Malým Bulharskem. A skutečně veliké bylo Povolžské Bulharsko. *) K jeho rozšíření výrazně přispělo rozvrácení Chazarské říše roku 965 kyjevským knížetem (kaganem) Svatoslavem Igorevičem, který sice zničil hlavní město Itil, neobsadil však chazarská území, která po dvě stě let blokovala vpády arabských vojsk do Evropy z východu. Osvobodil svůj lid od nadvlády a placení daní Chazarům, jediného státu, který přijal judaismus jako státní náboženství, a nepřímo uvolnil prostor další bulharské expanze - pozn. překladatele.

Například její hlavní město bylo tři krát větší co do rozsahu než Paříž té doby. Uprostřed města se tyčil palác panovníka a rozlehlá mešita. Ve městě se razily mince, byly zde veřejné lázně spojené vodovodem, kanalizací a centrálním vytápěním.

Ještě dávno nazývali Volžské Bulharsko královstvím rozumu a to ne zcela bezdůvodně, právě zde velkého rozvoje dosáhly poznatky z dějin, medicíny, astronomie a matematiky. Jsou známé verše básníka Saifi Sarai al Bulgari, který jako o běžném jevu píše o otáčení Země kolem Slunce. A to o 300 let dříve než Koperník! Poéma velikého bulharského básníka Kal Gali Just a Zulejcha, napsaná na počátku 13. století, byla uznána pokladem světové literatury a pokud si vzpomínáte, rok 1983 vyhlásilo UNESCO rokem Kul Gali. Mnohočetné nápisy na keramice, bižuterních ozdobách a zvláště v kameni, ukazují široce rozšířenou gramotnost mezi obyvatelstvem. Ve Volžském Bulharsku byla velice rozvinuta černá a barevná metalurgie, kovozpracování, hrnčířství, výroba ozdobných předmětů, zpracování kožešin, řezbářství do dřeva, kamene i kostí. O úrovni rozvoje černé metalurgie svědčí například fakt, že Volžští Bulhaři jako první v Evropě začali tavit litinu! A velice opracovaná kůže je mezi turecky hovořícími národy Asie dodnes označována výrazem „bolgari“. Zemědělství bylo také velice rozvinuté. Například ruské letopisy svědčí o tom, že v neúrodných letech ruská knížata mnohokrát jezdila do hlavního města Bolgar a nakupovala zde obilí, aby zachránili své obyvatelstvo od hladomoru. *) Byl zde využíván trojpolní systém obdělávání půdy (v západní Evropě používaný o pár století později) doplnění soustavou zavlažování, tyto zkušenosti si sem přinesli Bulhaři z území Střední Asie - pozn. překladatele.

Rozvoj pokroku je nemyslitelný bez existence obchodního centra: v hlavním městě Bulharska byl vždy veliký trh. Ten byl nazýván Aga bazar. Zde probíhal velký, každoroční, mezinárodní veletrh. Sem se sjížděli kupci ze všech konců světa. Peněžní jednotkou volžských Bulharů byla veverčí kožešina. I dnes kazaňští Tataři nazývají kopějku tien, což v ruštině znamená veverka.

Obr. 1 Rekonstrukce výzbroje a výstroje bulharského bojovníka

Bulhaři byli silní i ve válečném umění. To je možné tvrdit, když víme, že to byli oni, kteří jako jediný národ v Evropě zastavil a rozbil Čingischánova vojska. Stalo se to roku 1223. Čingischánova vojska obsadila celou Střední Asii, prošla přes Kavkazské hřbety a vyrazila do poloveckých stepí. Zde se udála známá bitva na Kalce, jejímž výsledkem bylo, že spojená vojska rusko-polovecká byla rozbita a Mongolové obsadili Kyjev. Po tomto úspěchu se mongolská vojska vydala na východ a namířila na Volžské Bulharsko. Volžští Bulhaři se dobře připravili na toto setkání. Vystavěli speciální fortifikační stavby, kterými obelstily nepřítele, nedovolily mu se rozvinout a zavedly i jej do smrtící pasti. Letopis píše o tom, že ne mnozí se zachránili útěkem. Bulhaři zajali veliké množství zajatců, hovoří se o počtu čtyř tisíc bojovníků. Ti co nebyli Bulhary zajati, zabiti ani prodáni do otroctví, byli vyměněni za berany - kus za kus. Pro Čingischána za velmi ponižujících podmínek. Říká se, že míra ponížení otřásla duší vládce pod nebesy a samotný panovník Čingischán krátce na to zemřel. Tuto bitvu nazvali „Beraní bitvou“. Třináct let po tom opět tatarsko-mongolská vojska zaútočila na Volžské Bulharsko. Jsou známé pochody z let 1229, 1232 a 1235 a pokaždé byli útočníci poraženi a ustoupili. Až v roce 1236 byla shromážděna rozsáhlá vojska, která uspěla a překonala je. Prorazila přes Volhu na západ a vstoupila do ruských zemí.

Který jiný národ a nebo jaký stát Evropy by toto vydržel a zadržovat tlak tatarsko-mongolských vojsk byť jediný rok?

Tato historická mise vyšla Volžskému Bulharsku velice draho. Veliká města Bolgar a Biljar byla zničena, mnohá další města byla v ruinách. Bulharsko se stalo provincií Zlaté Hordy a stejně jako všichni ostatní za to platili daň. *) Co se stalo s těmi, kteří vzdorovali převaze o tom svědčí stať - Středověké bulharské Pompee

Život se potichoučku obnovil, město Bolgar bylo znovu vystavěno a jako předtím znovu zašuměl Aga bazar mnoha různými jazyky.

Až nadešel rok 1396. V tomto roce vládce Zlaté hordy Aksak Timer pod záminkou, že v Bulharsku byla zavedena hereze, zahájil zničující pochod a Bulharsko předává ohni a meči. Město Veliký Bolgar, jak zaznamenávají ruské letopisy, bylo zničeno do základů. Panovník Bulharska Abdull paša byl zabit. Podařilo se pouze zachránit jeho syny Galim beka a Altyn beka. Odvezli je na sever a schovali v malém bulharském městě nazývaném Kazaň (česky Kotel). Město Bolgar již nebylo obnovováno. Hlavním městem Volžského Bulharska se stává Kazaň. Symbol velikosti Volžského Bulharska a zdroj její ekonomické moci – Aga bazar byl přenesen výše po Volze na Hostinný ostrov, nacházející se nedaleko Kazaně. Paralelně začínají nazývat Kazaň – Bolgar al džadid, což v překladu znamená Nový Bolgar. Kazaň plně převzala štafetu předešlého města Bolgar. *) V dobách mongolské nadvlády byly ve středním Rusku podél řeky Volhy vytvořeny čtyři administrativně, vojenské oblasti tzv. „tjulemy“ z nichž tři tvořilo převažující původní obyvatelstvo zejména bulharské, které si ponechalo svůj charakter života, jazyka i vyznání bez nutnosti se výrazně odlišovat od svých předchůdců. Pouze jediná z oblastní západně od dnešní Astracháně byla obsazena Mongoly. Ti zde mají do dnešních dnů svou Kalmickou oblast se všemi svými specifiky mongolského života, pastevectvím s vlastním jazykem, tradicemi včetně buddhistického náboženství - poznámka překladatele.

Obr. 2 Kazaňský kreml. Prvotní vzor pro pozdější výstavbu Kremlu v Moskvě

Začala nová, kazaňská etapa Volžského Bulharska. Ne jenom Kazaňského chanátu – jedné z částí Zlaté Hordy, jak nás ještě nedávno učili ale zejména Volžského Bulharska. Bulharská státnost nebyla přerušena, bulharský lid zde žil bez přestávek. Ruské letopisy nazývají tento stát Bulharským carstvím a vůbec neznali a nepoužívali termín Kazaňský chanát. Stejně tak postupovali i letopisci ostatních dalších zemí. Například na zeměpisných mapách sestavených v Evropě je Kazaň a její území označována termínem  Bulgaria Magna tj. Bulharsko a nejen to označovalo Velké Bulharsko. O tom svědčí turecké dokumenty. Kazaň …- je hlavní město Bulharského vilajetu, překrásné a blahobytné město – jedno z velikých měst islámského světa. Toto je uvedeno roku 1550 ještě dva roky do jeho pokoření Moskvou. *) Na jiných dokumentech arabských a perských, které jsou výrazně starší, jsou vyznačeny místní názvy například reka Bolgar - dnes Volga, Kaspické moře bylo v těchto dokumentech označováno mořem bulharským - poznámka překladatele.

V 15. století začala Moskva uplatňovat své nároky na bulharská území. *) V době kdy nad balkánským poloostrovem zavlála vlajka islámu, dohoda mezi Vatikánem a moskevským knížetem spojuje dynastickou vazbou Ivana III. Chromého z rodu Rurikovců s princeznou Zoe – dcerou Kateřiny z rodu Asenovců (Bulharský panovnícký rod na Balkáně) a Tomášem Paleologem (z panovnického rodu trácko-byzantské). V té době již byl kníže hegemonem celého Ruska. Při svém příchodu přináší s sebou princezna císařské insignie druhého Říma, vyjádřená pláštěnkou, žezlem, holinkami a erbem s dvouhlavým orlem. Mimo to s tím přichází i vatikánské posvěcení – Moskva se má stát duchovním nástupcem Konstantinopole. Zároveň se vším tím přináší (jak se předpokládá) prvky z Bulharského carského trůnu, kterých se zmocnil Jan Cimicchy. Princezna byla pokřtěna v pravoslaví, ale žila a byla vychována v katolicismu svými vatikánskými ochránci. Po svém příchodu na Rus opět přestupuje na pravoslaví a přijímá jméno Sofie. Tato kněžna je budoucí babičkou prvního Ruského cara a samovládce Ivana IV. Hrozného. Tímto způsobem se do krve ruským panovníků vlévá se celou silou symbolické sakrálnosti krev panovnického roku ze země za Dunajem bulharského carského rodu Asenovců a z hluboké dávnosti zachovaný poslední z panovníků Byzance z rodu Paleologů. O tohoto momentu politika Ruska a jeho carů zůstane podřízena císařskému jednání nazvanému obnova třetího Říma -  poznámka překladatele.

S přechodnými úspěchy Moskva i Kazaň mezi sebou obě centra soupeřila přibližně sto let.  Je známo, že si až roku 1487 moskevský kníže Ivan III podřídil Kazaň. Letopisy o tom psaly: „Лета 6995 июля в 9 день воеводы же великого князя ... болгарский град Казань взяша и царя Казанского Алегама поимаша и с царицею, и матерь ево, и братию ево, и сестры ево изымаша, и всех привели к великому князю на Москву.“ Léta 6995 dne 9. července vojvodové velikého kníže … převzali bulharské město Kazaň a zajali i cara Kazaňského Alegama i s carevnou jeho matkou, jeho bratrem a sestrou a všechny je přivedli k velikému knížeti do Moskvy. *) Všichni zde byli náležitě přivítáni, přesvědčeni o výhodnosti přijetí křtu a následně obdarování. Společně s nimi tak učinili i rozhodující členové bulharské šlechty. Všem, kteří přešli na pravoslaví, jim byly svěřeny rozsáhlé pozemkové oblasti, včetně majetku na něm ležícím i s poddanými (dá se takové nabídce odmítnout?). Převaha bulharských rodových jmen mezi ruskou šlechtou je až zarážející. Mezi těmito jmény jsou jména vojevůdců například Kurzova a dalších, představitelů vědy, kultury a umění a diplomacie. Všichni navenek vystupují jako šlechta ruská. Po ukončení bojů se všichni vrátili do svých domovů. Byla opravena pevnostní stěna Kazaňského kremlu, předtím vyhozená do vzduchu německými sapery a život šel dál  – poznámka překladatele.

Zajímavým faktem: po podřízení Kazaně bylo prvním krokem moskevského knížete přisvojení si panovnického titulu bulharského. Nikoliv „tatarského“ ale bulharského. Jistě víte, že ruští panovníci si přidávali ke svému titulu názvy přisvojených zemí. Například kníže Moskevský obsadil Vladimír a začal se nazývat knížetem Moskevským a Vladimírským; obsadil Suzdal – a začal se nazývat Knížetem Moskevským, Vladimírským a Suzdalským. Jakmile obsadil Kazaň – začal se nazývat ještě carem bulharským. Je zřejmé, že ještě roku 1487 na území současné Tatarské republiky žádní Tataři nebyli, ani jejich stát.

Obr. 3 Carská bulharská koruna spojovaná s obrazem cara Ivana Hrozného má na svém spodním dílu arabským písmem dle sunitského pravopisu vyrytý nápis Alláh akbar – Alláh je veliký!

Stojí za pozornost, že i poslední ruský panovník – imperátor Nikolaj II, má ve svém titulu označení více jak 50 zemí, který panoval. Jedním z těchto označení je i car bulharský. Již car Petr I byl carem bulharským i Kateřina II i Ivan Hrozný a všichni ostatní.

Co tedy učinil Ivan III. jako druhé panovnické rozhodnutí po pokoření Kazaně?

Druhým rozhodnutím bylo, že zbavil Kazaň práva pořádat Celosvětový veletrh. Novým místem pro pořádání se stala Makarievská sloboda poblíž Nižného Novgorodu. Od této doby veškerý příjem z veletrhu byl nasměrován do jeho státní pokladny. *) Dalším krokem bylo, že zde zastavil ražbu mincí a přenesl jí do Moskvy. Jiným činem bylo povinné nalévání vodky v hostincích, nejdříve zdarma a později za drahý peníz, který odcházel do státní pokladny. Platilo to i pro místní muslimy, kteří jinam dodržují zákaz pití alkoholu (pozn. překladatele).

Jak je vidět, právě ekonomické zájmy vedly Ivana III. k tomu ovládnout Kazaň, už vůbec ne národní nebo zájmy náboženské. Důsledkem těchto rozhodnutí začala Moskva sílit ještě rychleji a Kazaň slábnout. Po této události se Kazaň několikrát pokoušela vymanit z Moskevské závislosti až jí roku 1552 Ivan IV. definitivně pokořil. Bulharské carství však nebylo zlikvidováno. Již po jeho smrti bylo přeměněno v Kazaňské vévodství a za Petra I v Kazaňskou gubernii.

V dobách panování Petra I. začala být v Rusku zakládána tradice nazývat muslimské národy Tatary. Vznik této tradice spočíval v tom, že západoevropští badatelé, které Petr I. pozval do nově zakládané Akademie věd, nazývali východní národy tartares (za jinověrce) společně s Rusy (pravoslavnými). V době, kdy tyto osobnosti začali představovat vědu Ruskému státu, bylo toto označení tartares přeneseno na muslimské národy. Je to pochopitelné, že sami sebe nechtěli označovat za Tatary.

Obr. 4 Pečeť Romanovců

Před Vámi je otisk pečeti ruského cara Michaila Romanova (1613 – 1645), na které je zřetelné psáno, že je také carem bulharským. Jak je známo všechna moskevská knížata a carové na Rusi nosili tento titul od okamžiku přisvojení Kazaně.

Žádný z muslimských národů Ruska sebe neoznačoval výrazem Tatar. Například v 19. století veliký ruský historik N. M. Karazim ve své významné práce История государства Российского píše takto: „Ani jeden ze současných národů tatarských sebe neoznačuje Tatary, ale každý z nich se nazývá osobitým názvem své země. (История государства Российского, СПб, rok 1818, díl. 3, str.172). Je jasné, že slovo Tataři bylo zobecněním pro všechny muslimy z dob věznění národů. Jak je vidět v 19. století v Rusku žádní Tataři nebyli. Odkud se tedy Tataři objevili po 19. století?

Dějiny Volžských Bulharů v rozsahu Ruského státu jsou poznamenány nepřetržitým cílem národně-osvobozeneckých bojů. Ruské letopisy až do 18. století je plné sdělení typu, „Bulhaři rozčarovaní opět povstali“.

Všechna povstání byla vedena hlavním cílem obrození Volžského Bulharska. Suverenita byla nutná pro dosažení lidské důstojnosti. Ruské panství nikdy nedovolovalo považovat muslimy za rovnocenné křesťanům. Bulhaři – muslimové platili vyšší daně, nesměli si stavět mešity, nesměli vydávat knihy, při odvodech do armády museli odvádět více mužů než ostatní, byli omezování volebními právy. *) Odvody do armády byli cílené, například v pozdějších letech kdy si Rusko vybralo za cíl balkánský prostor v době Rusko-turecké války v mnohonárodnostní armádě, sloužili vedle samotných Rusů i Bělorusové, Ukrajinci, Litevci, Gruzíni a další. Největších úspěchů však zde dosáhli vojáci Samarského pluku, který byl sestaven právě z vojáků shromážděných v Povolží. Bulhaři ze Samary se tak podíleli na osvobozování svých bratří na Balkáně – poznámka překladatele. 

Obr. 5 Rozsah bulharského osídlení a národů hlásících se ke společným kořenům

Dopisy a žádosti o zrovnoprávnění nevedli k úspěchu. V těchto podmínkách bylo dosažení státní suverenity jediným prostředkem dosažení lidské důstojnosti a národ vždy povstal. Každé z povstání bylo vždy krutě potlačováno – vždy však vedlo k další výzvě – obrození nezávislého Volžského Bulharska. Velký význam pro osud Ruska mělo povstání Bulharů v letech 1753-1755, které vedl nejdůstojnější ze synů bulharského národa Mulla Batyrša. On vyzval k obrodě Bulharska. Imperátorské Rusko sice povstání utopilo v krvi, ale právě toto povstání umožnilo dále muslimům stavět mešity a mít své duchovní vedení. Od roku 1862 do roku 1922 byla vytvořena mocná národní organizace vyjadřující zájmy obyvatelstva Výbor volžských bulharských muslimů, který si stanovil za cíl obnovení Volžského Bulharska. Tato organizace byla skutečně lidovou. V surových podmínkách carského samoděržaví, útisku národů dokázala dokonce vstoupit do ozbrojeného boje proti carské armádě a držela ve svých řadách až 50 tisíc lidí.

Výbor volžských bulharských muslimů vyjadřoval zájmy těchto lidí, kteří si postavili za cíl, zachránit si své rodné jméno Bulhaři, dosáhnout svobody a ve jménu pravdy vyhnat zlo a násilí ze života. Vůdce výboru Sarda Vaisov tehdy napsal caru Nikolaji II. :“Vztyčili jsme zelený prapor se zobrazením hvězdy a půlměsíce… abychom ochránili naše náboženská, národní a politická práva, vedeme svatý boj proti vládě útisku“. Jak je vidět obrození vlastní státnosti nebylo pro Volžské Bulhary cílem jediným, bylo prostředkem dosažení lidských práv a svobod; nutnou podmínkou důstojného života. A národ chápal to, že dosažení lidské důstojnosti a blahobytu mohou jedině cestou znovu obnovení rodného Volžského Bulharska. Zde je na místě zdůraznit, že žádné jiné národní hnutí zaměřené na obrození Zlaté Hordy, ruský dějepis nezná, protože žádný z národů na Rusi sebe za Tatary nepovažoval.

Takto jsme došli až do 20. století a je vidět, že i na počátku 20. století se Tataři v Rusku ještě neobjevili. Ani z Mongolska ani od jinud Tataři nepřišli. O tomto svědčí svou autoritou encyklopedický slovník Brokhause a Efrona, vydaný roku 1907, kde je přímo zapsáno: Tataři jako samostatný národ neexistují. A dále se pokračuje, že termín Tataři – je souhrnné označení pro všechny turkitské národy. (Jako příklad je možné připomenout takový jev – nazývat různé národy jedním jménem – se kterým se setkáváme v nejnovější periodě našich dějin, je název Indiáni pro původní obyvatelstvo Ameriky, přestože oni sami sebe nazývají jmény svých národů – Mohykáni, Huroni, Májové atd; termín sovětský národ byl také souhrnným pro všechny národy Sovětského svazu. Avšak po rozpadu SSSR ani jeden národ nenazývá sebe sovětským národem).

Je očividné, že bulharský národ i nadále žil na svých stálých územích, nazýval sebe svým vlastním jménem i Kazaňské gubernii žádný tatarský národ neexistoval. Je o tom jednoznačně psáno například v knize История Казани, vydané roku 1988 Akademií věd TR (kniha I., str. 40): Samotní obyvatele Kazaně a celého kraje až do Říjnové revoluce sami sebe nepřetržitě nazývali Bulhary. Vzniká tak myšlenka, že revoluce se tak stala rozhodujícím předělem, který znamenal uskutečnění aktu přejmenování volžských Bulharů na Kazaňské „tatary“ (ne lidi). Proč k tomu došlo?

Na počátku 20. století dosáhl zlovolného rozkvětu velkoruský šovinismus. A ne vše bylo možné postavit proti jeho útlaku. Mnozí to nevydrželi. Pod jeho tlakem ekonomické povědomí volžsko-bulharského lidu se rozčlenilo do tří velkých proudů. O hlavním tradičním proudu, jdoucím z hlubin věků jsme již hovořili: byl to Výbor volžských bulharských muslimů, nazývaný také Vaisovským hnutím podle jména jejich leadrů – otce a syna Vaisových.

V té době se objevili lidé, kteří objevili vlastní výhodu v tom označit sebe za Tatary. Považovali za nutné se přejmenovat na Tatary natruc Rusům. Tento proud je označován za tatarismus. Je výrazem šovinistických tendencí uraženého národního cítění. Je zde postavem jeden šovinismus proti druhému. Zlo proti zlu. Marnost vyjádřená formulí: čím hůře, tím lépe. Například jedním ze zakladatelů tohoto hnutí spisovatel F. Ibrahimov, jehož jménem je nazýván Institut jazyka, literatury a dějin AV TR je a jeden z prospektů našeho města (Kazaně), tak vyložil teze tatarismu: Jsme nejenom Turci, ale také Mongolové. Jsme lidé, my Mongolové, my - Turci, my – Tataři. Naše rodící se kultura bude Tatarskou kulturou (rok 1912).

Kolik je zloby v této citaci, kolik hlouposti. Ale zároveň je také nesporným důkazem faktu, že na počátku 20. století tatarský národ neexistoval. Tehdy se pokoušeli jej vytvořit. Přičemž faktické použití spočívalo v tom, že označení Tataři bylo považováno pro celý národ za urážku. Sám G. Ibrahimov o tom svědčí, když říkal: pokud kohokoliv z muslimů označíš za Tatara, obrátí se na tebe se sevřenými pěstmi  se slovy, proč mě tak urážíš? Jak tedy podlí musí být člověk, když po tomto začne nazývat vlastní národ přezdívkou plnou nenávisti Tataři!

Třetím proudem, popravdě jej možné nazvat racionálním. Je charakterizován snahou uchopit Pravdu a spravedlnost rozumnými politickými metodami.

Významným představitelem tohoto proudu byl Sadri Maksudi. V červenci roku 1917, kdy po únorové revoluci první paprsky svobody zahřály duše utlačovaných národů, muslimové Vnitřního Ruska sezvali do Kazaně sjezd a rozhodli se obnovit národní státnost. Tímto úsilím byl pověřen S. Maksudi, který se odlišoval svou erudovaností: dobrou znalostí dějin, literatury rodného a dalších turkitských jazyků. Dosáhl vysokoškolské právnické vzdělání v Paříži na universitě Sorbony. V té době se projevil jako věrný syn svého národa, který se aktivně zapojil do činnosti strany Ittifak al muslimin (Muslimský svaz). Tato strana si stanovila za cíl sjednocení všech muslimských národů v boji za národní nezávislost. Je třeba podtrhnout, že strana se nazývala muslimskou a ne tatarskou. Vstupovali do něj významní představitelé všech muslimských národů: Volžských Bulharů, Baškirů, Uzbeků, Kazachů, Azerbajdžánců a dalších, které vláda jinak nazývá Tatary.

Po celá dvě po sebou jdoucí zasedání byl S. Maksudi delegátem Státní Dumy (parlamentu), kde se projevil jako opravdový vlastenec, ochránce zájmů národní kultury. Mnohokrát vystupoval na zasedáních Dumy s prohlášeními, že termín Tataři … je historickým nedorozuměním a naše označování za Tatary je nepravdivé.

Na sjezdu bylo zformováno kolegium, v jehož čele byl Maksudi a které vykonalo velikou činnost, jejímž výsledkem bylo vyhlášení národně-kulturní autonomie Idel – Ural staty, jehož území zahrnovalo historické země Volžského Bulharska. Neutrální název republiky Idel – Ural, ne Bulharsko, ne Tatarsko bylo podmíněno bojem kataristů proti S. Maksudimu. S. Maksudi nikdy nechtěl užívat termín Tataři. Projevil však slabost, ustoupil tataristům z frakce, které v Milli Medžlisu – parlamentu republiky Idel – Ural vedl právě G. Ibrahimov. Tím dopustil nedocenění důležitosti označení rodného jména Bulhaři do podvědomí národa. Pokud by republika byla nazvána Bulharskou, získala by podporu širokých lidových mas a zejména podporu Výboru volžských bulharských muslimů.

Národní státnost Idel – Ural staty se stala unikátním řešením národnostní otázky na principech demokracie a při respektování lidských práv. Její ústava, která byla připravena S. Maksudim nepožadovala státní suverenity. Maksudi geniálně předpověděl, že budoucnost Rusku je ve federaci. Hovořil o tom: „ ... nechceme být svobodnými proti ruskému národu, … pevně věříme v možnost svobodného soužití společně s ruským národem, který jsme nikdy nesměšovali se státní mocí, která nevycházela z lidu“. Věděl, že národní důstojnost jednotlivce je zajišťována svobodou a rovnoprávností ve společenském životě ve věcech vzdělání a kultury.

V dubnu roku 1918 byla vyhlášena milionová odměna za odchycení S. Maksudiho, kterému se podařilo shodou okolností uniknout zatčení a uchýlit se do města svého mládí Paříže. Zde zaklepal na dveře Pařížské mírové konference zemí Antanty s požadavkem zbavit rodný národ od bolševického jha po jeho neočekávaného útoku. V Memorandu zaslaném na adresu Konference napsal: „Je třeba cíleně věnovat pozornost tomu, že označení představeného národa za Tatary není ničím jiným než historická chyba …“ Osud mu již neumožnil návrat do ubohého Ruska. Pracoval jako profesor na Sorbonské a Ankarské universitě, přednášel právo a dějiny. Několikrát byl vybrán za poslance Národní shromáždění a to nejdůležitější, byl jedním z nejbližších spolupracovníků presidenta Arturka – otce demokratických přeměn Turecka. Publikoval desítku knih zaměřených na dějiny a právo. Na počátku padesátých let byl členem turecké parlamentní delegace ve Strasburgu při sestavování ústavy Europarlamentu. Nenechal se unést motivem osobní velikosti. Žil a pracoval ve jménu lidské důstojnosti. Nelze se divit, že Maksudiho genius a jeho lidskost našla své zasloužilé ocenění na obecně lidské úrovni.

Principy demokracie, práva a lidských svobod, za které bojoval a ke kterým přispěl svým velikým vkladem, došly zaplať pán Bůh až k nám na jeho rodnou Vlast. Okružní cestou napříč Evropou ale přeci došly: roku 1993 přijalo Rusko první ve svých dějinách demokratickou Ústavu, která prohlásila všechny občany Ruska za rovnoprávné před zákonem, nezávisle na rasových, náboženských a národnostních příznacích, ale poskytla každému úplný souhrn práv a svobod nezbytných k uplatnění lidské důstojnosti. To za co bojovali Volžští Bulhaři v průběhu celých věků, se uskutečnilo- Ruské jho skončilo!

Bohužel rodná Vlast si nepamatuje na svého věrného syna: ani v rodné vsi Tašsu, ani v Kazani nemá pamětní desku ani jedna ulice nenese jméno S. Maksudiho o jeho pomníku ani nemluvě. Učebnice dějepisu fakticky stydlivě zamlčují jeho jméno a velikost jeho činů.

Již tři měsíce po vyhlášení republiky Idel – Ural přišli k moci bolševici. Vaisovci je s radostí podrželi, viděli v nich příchozí počátku panování dobra a spravedlnosti. Bolševici rozbili i republiku Idel – Ural i Výbor volžských bulharských muslimů a utvořili na části území Kazaňské gubernie tatarskou republiku. Projekt tatarské republiky byl přípraven v Národním výboru pro věci národností, vedený Stalinem, za aktivní účasti takových kataristů, ke kterým náležel G. Ibrahimov, který se stal Stalinovým zástupcem a také M. Sultangaliev. Poslední se osobně zúčastnil při rozvracení státních institucí republiky Idel – Ural. Proto je náměstí vedle Národního – kulturního centra (NKC) města Kazaně, kde byl postaven památník svobody Choriat nazváno jménem: náměstí Sultangalieva. Není to snad svatokrádež?

Rozhodnutí o vytvoření tatarské republiky bylo přijato na zasedání Politbyra (RKSb) v lednu roku 1920. Již v březnu téhož roku na území Kazaňské gubernie vzplálo povstání bulharského národa proti bezbožnému jménu Tataři. Toto povstání je známé pod označením Povstání vidlí. Toto povstání bylo bezmilostně potlačeno silami regulérních vojsk Rudé armády, která ničila celé vesnice. Rolníkům zabavili celoroční sklizeň a vyvolali tak uměle strašlivý hladomor v následujících letech 1921-1922. Na následky hladomoru zemřelo mnoho obyvatel. Přeživším již nešlo o národní hrdost ani o národní jméno. Takto se bolševici vypořádali s duchem nezávislosti bulharského národa.

27. května roku 1920 podepsal Lenin dekret o vytvoření tatarské republiky.

Akt násilného vnucení ponižujícího názvu Tataři byl volžským Bulharům dokončen. Tento datum 27. května 1920 je možné považovat za datum zmizení Volžských Bulharů a vznik Kazaňských Tatarů.

Hle odkud se vyklubali Tataři z Mongolska nedokočovali, byli uměle vytvořeni Leninovým dekretem.

V celosvětovém měřítku je taková praxe, že jméno národa určuje i státní pojmenování. Například v zemi kde žijí Bělorusové mají tedy Běloruskou republiku, tam, kde žijí Čuvaši, byla vytvořena Čuvašská republika atd. Zde proběhlo něco opačného: nejdříve vytvořili republiku tatarskou, aby vnutili Bulharů pojmenování tatarské.

Chyba z nevědomosti to určitě nebyla, Lenin věděl, že my jsme Bulhaři. Znamená to, že šlo o vědomý, úmyslný čin. Jaký byl tento zlý úmysl bolševiků vytvořit umělou tatarskou republiku?

Dnes již není tajemstvím, že bolševici jsou jen pokračovateli nejhorších tradicí imperiální politiky v národnostní otázce a zejména velkoruského šovinismu. Takové jsou vlastnosti, jako pocit nepřejícnosti a lidské zloby k člověku dle národnostní příslušnosti, byly úrodnou půdou pro formování třídní nenávisti k lidem. Zbývalo jí pouze udržet a prohloubit. Za tímto účelem byly celé národy členěny na dobré a špatné, na starobylé a mladší. S cílem opodstatnit tuto politiku pozměnit dějiny všech národů Ruska. Na prvním místě dějiny ruského a bulharského národa. Pro bolševiky byl nutný druhořadý tatarský národ jako vzoru historického strašáka pro vytvoření psychózy nepřátelství a nenávisti v národě – a tataristům – také tatarský národ zde ale v kvalitě prvořadého, největšího, který zvládl vytvořit Zlatou hordu a postavit Rusi na jejich druhořadé místo. Pro dosažení těchto cílů bylo nutno vychovávat vzájemnou zlobu a nepřízeň mezi dvěma největšími národy Ruska. Proto se zájmy bolševiků a tataristů setkaly, proto bolševici s užitím moci podporovali tataristy a vytvořili tatarskou republiku. 

Obecně lidská moudrost vyzívá všechny poznej Pravdu a miluj bližního svého zato RKS(b) dělala vše obráceně: materializovaná lež v podobě TASSR a vytvořila z Bulharů tatarský národ, jako živé vyjádření historického obrazu dávného nepřítele. Jedním slovem vytvořila umělí zdroj nenávisti a zloby mezi lidmi.

V politickém záměru komunistického státu Ruska vstoupil i cíl rozdělit bulharský národ na jednotlivé části a odstranit důvod k vytvoření velikého území Bulharské republiky. Jeho výsledkem byla Stalinova realizace plánu vytvoření Baškirské a Tatarské sovětské republiky volžského-bulharského národa jeho rozdělení na dvě části.

Je očividné, že bolševici nazvali republiku tatarskou cíleně podle nelidských politických kalkulací ve jménu věčného panství zla a nenávisti.

O možnosti vyjádření vůle národa v podmínkách diktatury proletariátu o tom nemohla být ani řeč. Název republiky určili proti vůli národa hrubým dekretem ze shora. Jde o ukazatel bezpráví v působnosti ruské vlády bolševiků a nezákonnosti názvu tatarská u jimi vytvořené republiky.

Je zřejmé, že následujícího dne po podepsání dekretu se nezačali Bulhaři označovat za Tatary. Kromě toho lid se aktivně postavil proti takové pohaně. O povstání vidlí jsme se již zmínili: postavit se silou bolševikům nebylo možné. Národ se i nadále odmítl přejmenovat a nazývá sebe Bulhary. Například známý ruský historik M. Chudjakov, který vydal roku 1922 bádání o muslimské kultuře Povolží, kde o tom svědčí. Masa současných kazaňských muslimů i v současné době se nepovažuje za Tatary, ale nazývá sebe za Bulhary. (М. Худяков, Мусульманская культура в Среднем Поволжье, Казань, 1922г., стр.15/.

Za povšimnutí stojí, že po vytvoření TASSR uběhly již dva roky.

Roku 1926 bylo bolševiky provedeno celosvazové sčítání obyvatelstva. Jehož výsledky byly ohromující: 1,5 milionu lidí sebe označilo za Bulhary. Po tomto byl zahájen bezprecedentní teror proti vědcům – historikům, kteří psali pravdu a proti náboženským představitelům, kteří chránili národní paměti. Veliké množství čestných historiků a vědců - teologů zahynulo rukama bolševiků.

Národní památce byla zasazena strašlivá pohroma. Aby toho nebylo málo, na základě příkazu z vrchu byly celé dějiny přepisovány tak, aby Volžští Bulhaři byli zobrazováni za Tatary příchozí z Mongolska. Současně byla zavedena stalinská soustava osobních průkazů, která bez milosti zafixovala Bulhary za Tatary. I v podmínkách těžkých represí i nadále Bulhaři nazývali sebe Bulhary a zástupci kultury a vědy s rizikem, že přijdou o život i nadále propagovali pravdu. Například básník M. Džalil a skladatel F. Jarušin napsali operu „Altynčeč“ („Zlatovlasá“) o boji volžských Bulharů proti tatarskému jhu.

Bylo dosaženo krásného, talentovaného a hrdinného vystoupení. Její autoři byli nepochybně hodni úcty a starosti a přesto je poslali na frontu, přestože z Kazaně v té době evakuovali mnohé spisovatele a skladatele ze západních částí země. Takto se tataristé vypořádali s nositeli pravdy v letech války. Pouze lživá kultura byla tataristům drahá a pro ni byli schopni libovolného barbarství. Roku 1944 s pořadí za deportacemi některých národů SSSR plánoval Stalin odeslat na Altaj i kazaňské Tatary. Samotnou Kazaň měli přejmenovat na Volgograd.

V tomto momentu se Osud nad nimi slitoval. V poslední minutě odložil Stalin toto rozhodnutí na lepší časy, aby nedošlo k oslabení týlu, TK republika poskytovala více obilí než oblasti Gorkého, Moskevská a Klužská dohromady; vyráběla letadla, motory a další produkci vojenského určení a tím by utrpěla fronta. ÚV VKS(b) rozhodl omezit se pouze na „rozbití“ tatarského výboru strany, který byl obviněn ze ztráty bdělosti a neprincipiálnímu vztahu k nacionalismu, jehož obrození bylo jakoby přípustné v knize «Очерки по истории ТАССР». V této knize připravené k tisku v té době vědci republiky byla vyložena pravdivá data o tom, že jsme Bulhaři. Tuto knihu bylo nutno zničit.

I přesto se podařilo vědcům – historikům k věci obrození Pravdy přispět. Jejich velkým úspěchem se uskutečnil v dubnu roku 1946. Právě v dubnu roku 1946 se v Moskvě konalo speciální vědecké zasedání při AV SSSR zasvěcené otázce etnogeneze kazaňských Tatarů. Byla organizována oddělením dějin AV SSSR. Do činnosti zasedání se zapojili významní vědci: historie, archeologie, etnografie, jazykovědy a další odborníci, mezi kterými byli také známí M. N. Tichomirov, B. D. Nekov, N. K. Dmitriev, A. J. Jakubovskij. Jeden ze základních vystupujících – historik a archeolog A. P. Smirnov, který zasvětil celý svůj život zkoumání dějin Volžského Bulharska, týkající se etnického sebeurčení národa a podtrhnul, že Tataři odpradávna sebe nazývali Bulhary. Známý jazykovědec-turkolog L. Zaljal určil, že jazyk soudobých Tatarů je přirozeným a přímým prodloužením jazyka Bulharů. Vynikající turkolog A. J. Jakubovskij poznamenal, že obyvatelstvo Tat-republiky, zaujímající území dávného Bulharského státu, z tohoto území nikdy neodešlo, nikým nebylo vybito a žije zde do dnešní doby; můžeme suverénně prohlásit, že etnické složení Tatarů nebo Tatarské autonomní republiky je složeno z dávných Bulharů. Hlavním závěrem vědeckého fóra vyložil akademik B. D. Nekov: Soudobí Tataři podle svého původu nemají nic společného s Mongoly, Tataři jsou přímými potomky Bulharů, etnonym Tataři je v tomto vztahu historickou chybou.

Síly zla v té době byly ještě příliš silné, sovětská moc zrušila rozhodnutí tohoto zasedání AV a mnohé z vědců, kteří se ho zúčastnili, byli vystaveni represáliím.  Když zemřel tyran, zeslábly pozice zla, veliký přínos o ochraně etnického uvědomění národa od zhoubného vlivu lži a neúcty přinesli známí vědci jako A. Ch. Charkov, A. G. Karimullin, M. Z. Zakiev, S. Ch. Ališev, R. Ch. Bariev.

Je jeden vědec a prostý vlastenec svého národa, jehož činnost je bezesporu nutno ocenit jako hrdinský čin ve jménu oslavy Pravdy a štěstí národa. Je jím Nurutdinov Fargat Fabdul-Chamidovič. Uchránil před zničením neocenitelný soubor bulharských letopisů Džagfar tarichy (ze 12. století), svědectví po svých předcích, přeložil jej z arabským písmem psaného textu do ruštiny, připravil je k tisku a publikoval. Jde o mimořádné dílo, které je pod ochrannou vědeckých institucí (zatímco originální text musel být z bezpečnostních důvodů zničen, každá arabsky psaná kniha byla pro bolševiky jen podvratnou náboženskou literaturou - pozn. překladatele). Uskutečnil tento čin sám v podmínkách materiální bídy a pod tlakem psychického nátlaku. Našel v sobě sílu vytvořit síť historicko-vzdělávacích klubů Bolgar al džadid, což se stalo faktorem obrozeneckého hnutí volžských Bulharů za navrácení rodného národního jména. V pravdě heroická činnost F. Nurutdinova je důležitým mezníkem v rozvoji národního uvědomění volžských Bulharů, důležitým krokem k nalezení vlastního Pravdivého dějepisu.

O svém pravdivé historii národ nikdy nezapomněl. Například, můj děd mi říkal: „Synku my nejsme Tataři, jsme Bulhaři“. Mnozí pamatují své skutečné národní jméno a přejí si je znovu navrátit. Potvrzuje se to oficiálními dokumenty. Například deník Известия ЦК КПСС (№10, 1989 rok) publikoval seznam žádostí, pravidelně se opakující v poště ÚV KSSS k otázkám národnostních vztahů, kde čteme: V mnoha dopisech z různých regionů země žádají Kazaňští Tataři oslovovat je Bolgarami nebo Bulgarami.

Taková je ironie dějin: KSSS, komunisté, po více jak 70 letech, nedobrovolně přiznávají, že roku 1920 spáchali trestní čin ve vztahu k Volžským Bulharům, násilným vnucením přízviska Tataři v podobě vlastního názvu.

Národ nejen píše dopisy s prosbami o navrácení  rodného jména Bulhaři, ale i sjednocuje své úsilí k dosažení cíle. Společensko-vzdělávací činnost klubů Bolgar al džadid, velký přínos do činnosti vnesl R. M. Kadirov – kandidát historických věd a nejbližší spolupracovník F. Nuturdinova To je stalo podmínkou pro formování společensko-politického hnutí Bulharského Národního kongresu (BNK), vytvořeného roku 1990, který hodnotíme jako sjednocení myšlenek S. Vaisova a S. Maksudiho, jako novou etapu dlouhověkého boje bulharského národa za obrození Volžského Bulharska a navrácení rodného jména Bulhaři.

Jako příklad boje v nových současných podmínkách demokracie je možné nazvat věcí za odstranění mimoprávního názvu naší země tatarské «татарская».  Právě s takovou žádostí se obrátil BNK na Státní výbor RT. Jsme plni očekávání, že pravda a spravedlnost překonají potupný název naší republiky «tatarské» bude odstraněno, tatarství jho bude svrženo a volžští Bulhaři dostanou možnost obrodit Volžské Bulharsko a navrátit sobě své rodné jméno Bulhaři.

Jsem přesvědčen, že teprve nyní je jasná odpověď na otázku: Kam zmizelo Volžské Bulharsko?

Nebylo pohlceno Zlatou hordou ve 13. století, jak se pokoušeli nám vnutit zástupci oficiální historiografie v čele s Institutem dějin AV TR. Prozaicky v místech Volžského Bulharska vytvořili ruští vládcové v 16. století Kazaňské vévodství, v 18. století Kazaňskou gubernii a později až ve 20. století – Tatarskou republiku, před tím však zničili republiku Idel – Ural staty, - zákonného nástupce Volžského Bulharska, vytvořeného z vůle samotného lidu.

A Volžští Bulhaři ani ve 13. století, ani v 15., ani v 19. stoletích se nepřevtělili za Tatary v důsledku smísení s jakýmkoliv jiným příchozím národem. Prostě státní moc, vedená Leninovým dekretem o vytvoření Tatarské republiky (TASSR) z 27. května roku 1920, násilně vnutila označení Tataři.

Prezident Bulharského národního kongresu G. Chalil

29.06.2002

Použitá literatura:                                                

1. Dějiny Tatarské ASSRT/История Татарской АССР. Pod vedením dr. historických věd M. K. Mucharjamova, Kazaň, Таткнигоиздат, r. 1973

2. Dějiny Kazaně. Kniha I.- Kazaň, Tatarské knižní vydavatelství – r. 1988.

3. Dějiny Kazaně. Kniha II.- Kazaň, Tatarské knižní vydavatelství – r. 1991.

4. A. .Ch .Chalikov, Кто мы - булгары или татары? Kazaň,: vyd. Kazaň, r. 1992.

5. S. CH. Ališev, Казань и Москва: межгосударственные отношения в ХУ-ХУ1 в.в. - Kazaň: Tatarské knižní vydavatelství, r. 1995.

6. A. G. Karimullin, Татары: этнос и этноним, Kazaň, r. 1989

7. F. G. Nurutdinov, Родиноведение, Методическое пособие по истории Татарии, Kazaň, r. 1995

8. М. Chudjakov, Мусульманская культура в Среднем Поволжье, Kazaň, r. 1922

9. Adile Ajda, Sadri Maksudi Arsal, М., r. 1996.

10. Kadir al Bulgari, «За целостный взгляд на историю». Časopis «Татарстан», №7, r. 1997

V Karlových Varech

Přeložil: N.B.N.

12.4.2010

A co současnost i velké problémy je možné dnes řešit taky sportovně -> viz. jako například  v hokeji:

rok 2009 je mistrem KHL na Rusi - > Ak Bars Kazaň

   

   rok 2010 je mistrem KHL na Rusi - > Ak Bars Kazaň