Bolgové,
Bersilové, Esegelové základní prabulharské národy na Kavkaze, Volze,
Dunaji a v Makedonii Ivan Tanev
Ivanov Stránky o
Prabulharech. Jazyk, původ, dějiny a náboženství ve statích, knihách
a hudbě
Díky
archeologickým objevům v několika desetiletích se utváří přesnější
představa o Prabulharech (v dobách pohanských)(Angelova, 1995: 5-17;
Rašev, 1993: 23-33). Proti původní rudimentální představě, jejíž
počátky jsou staré 200 let, která hovoří o jejich malé početnosti,
nízkém stupni kultury, mongoloidnosti a huno(turkitském) pohanském
původu (K. Jireček, Dějiny Bulharů, Praha, r. 1876; Pletneva S. A.
Кочевники средневековья. Моskva. Nauka, 1982, str. 109), ukazuje
dnešní věda zcela odlišný obraz národa, který utvořil a upevnil náš
stát. U Prabulharů
převažuje pamirsko-ferganský antropologický typ národa (Boev, 1984,
str. 36-40), početně jsou rovnocenní s ostatním obyvatelstvem raného
bulharského státu (Stanilov, 2002, str. 67) a jsou držiteli vysoké
materiální a duchovní kultury. Přestože jejich monumentální kamenné
stavitelství se rozvíjí jeden až dvě století po utvoření státu, má
odlišné rysy než sousední byzantský styl. Paláce, pevnosti,
hospodářská stavení (Čobanov, 2006) a chrámy (Dončeva, 2002, str.
73-93) z pohanského období se velmi shodují se soudobými nebo jim
předcházejícími stavbami z oblasti Saltovo-Majack, Kavkaz, Persie,
Volžské Bulharsko a Pamír. Charakteristické pro bulharské rody z oblasti severně od Černého moře a Kavkazu jsou pohřby s umělou deformací lebek, dále posmrtné lámání končetin je typické pro Střední Asii v období Kušanského přesídlení ze 2. století před n. l. – 3. století (Dimitrov, 1987, str. 98) Praktikovali
pohřební rituál, který byl složen ze dvou obřadů a rovnocenně
zahrnoval pohřbívání těl i pálení ostatků jako ekvivalentní pro
ostatní prvky pohřební praxe. Tento fakt není dosud zcela vyjasněn,
v podstatě není výjimkou pro dávné indoevropské národy, protože
tento způsob pohřbu přísluší antickým Trákům i Italikům. Orientace
hrobů a pokládání hrobů u Prabulharů na Dolním Dunaji se obecně
vzato shoduje s tradicemi Sarmatů u Černého moře ve směru sever-jih
(obráceně než u Tráků), ale v některých nekropolích se značně liší (Grigorov,
2006, str. 47-64). To může pramenit z rodových odlišností u
Prabulharů, které jsou stále málo známé.64). To může pramenit z rodových odlišností u
Prabulharů, které jsou stále málo známé. Huno
turkitská hypotéza se pokouší řešit otázku kmenových rozdílů u
Prabulharů jednoduchým způsobem. Pohlíží na Asparuchovi Onogchotor-Bulhary
jako na jediný kmen, který podle tehdejších výpočtů čítal kolem
15-20 tisíc lidí (podle Konstantina Jirečka 300-400 lidí), a i přes
tuto malou početnost se jim povedlo vnutit svou vládu a rodový titul
khán (chán, kán) nesčetným slovanským národům. Podle soudobých
vědecky podložených údajů byla (Stanilov, 2002, str. 67) četnost
Asparuchova národa více jak desetkrát větší. Tento nesoulad ještě
více staví otázku, zda národ, který založil svůj stát, prošel
kmenovým rozčleněním a kdy k němu došlo? Je zde jeden
problém, málo zvýrazňovaný, stojící v těsné vazbě na kmenové dělení.
Asparuchovo Bulharsko je „založeno“ způsobem zcela odlišným od
tradičních a typických způsobů zakládání států. Je bezpočet
příkladů, které představují zakládání států cestou spojování malých
knížectví, státečků a polisů obývaných více či méně příbuznými kmeny
nebo národy. Tak to jsou utvářeny všechny dávné státy – Indie, Čína,
Persie, Řecko, pozdější říše jako Římská, Kyjevská, Moskevská Rus,
Osmansko-turecká takto bylo utvořeno Chorvatsko, Polsko, Německo dá
se říci i USA a Rumunsko v nové době. Asparuchovo
Bulharsko bylo utvořeno zcela jiným způsobem. Chybí knížecí útvary
příbuzného obyvatelstva, které by Asparuch sjednotil válkou nebo
násilím. Jeho stát se rodí jakoby najednou na rozlehlém území, kdy
místní obyvatelstvo je vytlačeno na periférie. Je jasné, že problém
s předešlým sjednocováním prabulharských národů (knížectví) byl již
vyřešen v předešlém období v dobách jeho otce Kubrata nebo ještě
dříve. Které jsou to
národy, rody a etnika? Z historických pramenů jsou známé některé
odlišně vypočítávané raně bulharské národy nebo rody. V mnoha
byzantských, perských, arabských a slovanských pramenech jsou
Bulhaři podél Kavkazu rozdělováni na „vnitřní Bulhary“ a „vnější
Bulhary“. Podle arabských pramenů (Ibn Chaukal, 1968) je perský
výraz pro „vnitřní Bulhary“ v označení
bulgar-andarun a tomu
odpovídající arabský výraz je
bulgar ad-dachil. S těmito výrazy je možné se setkat v anonymním
díle „Chudud al-Alem“. Historický smysl rozlišování „vnitřních“ a
„vnějších“ Bulharů je však dosud nevyjasněn a není spojován ani s
jedním historickým formováním raných Bulharů. Podle údajů
lingvistických označuje termín „Onogchontor-Bulhaři“ „vnitřní
Bulhary“ /viz stať/. Podle
byzantských kronikářů Teofana a Nikifora, byl Kubrat panovníkem
bulharského rodu Onogundurů v Kavkazské oblasti. Tento národ pod
označením Olchontor-balkak spolu s Kupi-bulgar, Duči-bulkar a Čdar-bolkar,
jsou jmenováni v arménské geografii Anania Širakaci, jako národy
tvořící Staré velké Bulharsko. K tomuto útvaru se připojili
Utigurové a Kotragové (Kotragurové). O Kotragech se sděluje, že
nejsou bulharským národem, ale jsou spřízněni a podřízeni Bulharům (Beševliev,
1981, str. 31). O Utigurech a
zejména Onogchotor-Bulharech je velmi málo svědectví. V polovině 6.
století (asi kolem roku 558), zanechává sdělení Zachari Ritor, ve
kterém jsou zmiňováni nejdůležitější národy obývající „honijské“ tj.
sako-skytské území za Kaspickou bránou severně od Kavkazu (Sukni,
1881, str. 25-26; Ludwig, 1982: str. 86). Vyjmenované
národy jsou „Avgar, Sabir, Burgar, Alan, Kurtargar, Avar, Chasar,
Dirmar, Sirurgur, Bagrasik, Kusal, Abdel, Heftalit a další“. V tomto
soupise je jistě národ Kurtargar označením pro Kutrigury, Burgar a
Bagrasik jsou Bulhaři a jim spříznění Bersilové a národy Abdel a
Heftalit jsou známí Heftalité z Pamírsko-Ferganského meziříčí.
Jejich vlastní sebeoznačování je Hionité (odlišní od Hunů), z těchto
míst jsou známí ještě jako „Bílí Hunové“. Po rozpadu Heftalitského
státu roku 565 se tito objevují na Kavkaze jako Varchonité – posléze
Avaři. Bersilové a Esegelové jsou místní zde usídlené národy,
zatímco mnoho z ostatních jsou národy (Heftalité) nově příchozí.
Chybí zde označení Onogundurů a Utigurů, kteří nejsou pravděpodobně
jako názvy odlišných etnik, ale jako část Bulharů (což odpovídá
jejich členění na „vnitřní“ a „vnější“ Bulhary). Zachari Riton
zvláště poznamenává, že pouze Bulhaři a Alani (Burgar a Alan) mají
města, jako byla bulharská města rozmístěná poblíže Kaspických vrat
– průchod Derbent (města Semender, Belendžer, Burgur, Balk, Bulgar
Balk), a nomády jsou rozmístěni v severních stepích. Tímto Zachari
Riton staví osídlení a umístění Bulharů Onogundurů a odděluje od
nomádů žijících na severu odlišně od Bulharů. O něco dříve
(kolem roku 450-500) zanechává podobná svědectví známý arménský
geograf Movses Chorenaci (Mojžíš Chorenski) ve své raně arménské
geografické knize Ašcharacujc (Světový ukazatel): „Sarmatie a (její
asijská část) je oddělena od své (evropské) poloviny východním
okrajem Ripejského pohoří, řekou Tanavis, Meotijským moře a
rozprostírá se podél Kavkazského pohoří u Gruzie a Albánie až ke
Kaspickému moři. V Sarmatii žijí následující národy: 1. Chazaři,
2. Bušové (pravděpodobně Bulchové, skupina Bulharů), 3. Baslikové (Barsilové),
4. Apšegové, 5. Apcházové, 6. Královští Sarmaté, 7. Ippofagové (Mlékojedi),
8. Nachčamatjani, 9. Ftirofagové, 10. Sjurikati (nebo Sirakové), 11.
Mitrikatové, 12. Amazoni, 13. Alani, 14. Cheburové (nebo Hebarové),
15. Kudetové, 16. Skjumové, 17. Argavetové, 18. Margolové, 19.
Takocové (nebo Takrové), 20. Argozové, 21. Dačani, 22. Pinčové, 23.
Dvalové, 24. Honové (Hioni, Hionité – Heftalité), 25. Vospurové
(nebo Apulové), 26. Canarové, kteří drží průchody Alanský a Cekan,
27. Tušové, 28. Chušové, 29. Kustové, 30. Antropofagové (lidojedi),
31. Cchavatové, 32. Gudamakarové, 33. Duičikové, 34. Didocové (nebo
Digoicové, Didoi), 35. Lekové, 36. Katapasiani, 37. Agutakani, 38.
Henutové (nebo Henukové), 39. Šilové (nebo Šibové), 40. Tčigbitové (Tčigové),
41. Helové, 42. Kaspiové, 43. Puchové, 44. Širvani, 45. Hasrani (Harani),
46. Tavasparové, 47. Hečmatakové, 48. Ižamachové, 49. Paschové, 50.
Puschové, 51. Pikonakové, 52. Bakanové, 53. Maskutové (Massagetové),
kteří jsou až u samotného Kaspického moře, kde se stýkají krajní
hřbety ostrohy Kavkazu a kde se tyčí Derbentská stěna – vysoká
pevnost v moři. Více na sever žijí Honové (tj. Hionitové –
Belendžerové, Bersilové), kteří drží město Varačan (Belendžer)
jakož i jiná města. Panovník na severu je nazýván Kaganem. Ten
je panovníkem Chazarů. Panovnice, kaganova žena pochází z rodu
Basilů (Barsilů, Bersilů). 3. Arabští
kronikáři Ibn Rusta a Al Gardizi sdělují, že Bulhaři severně od
Kavkazu se dění na tři základní skupiny (rody, části): Bersula, (Barsilové,
Bersilové), Esegelové a Bulgar. Toto je nejranější a historicky
doložené členění Prabulharů reálně existující a dobře doložená
etnika a národy. Vlivem arabských útoků značná část tohoto
obyvatelstva migruje na sever k Volžskému Bulharsku. Podle dalších
arabských pramenů, stejné tři základní skupiny – Bersilové,
Esegelové a Bolgarové osidlují a později utvářejí Volžské Bulharsko,
ke kterým se připojují další dvě bulharské skupiny – Barandžar a
Temtjuzové (Tethjuzové). Tetjuzové jsou pravděpodobně částí východně
kavkazského národa Tater nebo Tatů, kteří se považují za potomky
íránsko-jazykového obyvatelstva, které se sem přesídlilo z Pamírské
oblasti do oblasti při Kaspiku do tehdejší Albánie za perského šáha
Peroze (Firuze) I. (459-484) (Pigulevskaja, 1940, str. 86). Podle
svědectví arabského vyslance Ibn Fadlana o Volžských Bulharech (10.
století) jsou doloženy shodné skupiny Bulharů: Bulgar a Askal, kdy
se dodává, že je zde také samostatný rod Al –Baradžar. Peršan Ibn-Dasta,
který žil v Chorásánu také dosvědčuje, že Volžští Bulhaři se dělí na
tři skupiny: Bersuli, Esegeli a Bolgari, co do způsobu života
všechny tři skupiny jsou na stejném stupni rozvoje (Hvolson, 1869,
str. 23). Národ Bersula
(Barandžar) je spojován se zemí Bersilií a místními Bersily v zemích
kolem Kaspického moře. Tento národ žije v okolí městě, zapsaného
arabskými a evropskými prameny pod označením BLNGR, což v
transkripci znamená Belendžer, Balandžer, Baradžar a nachází se v
historické oblasti Bersilie. Je pravděpodobné, že rod Barandžar nebo
Belendžer je národem Bersilů, což podle vyjádření mnoha soudobých
autorů znamená, že patřil k bulharské etnické skupině. Co jsou zač
Bresilové, když podle dávných kronikářů jsou bulharským prvotním
národem? Movzes Chorenaci nazývá Honi obyvatelstvem Berendžeru,
Bersilové tj. tito jsou Honové – Hionité Země Bersilie
zabírala území dnešního Dagestánu, jakož i území severně až k deltě
Volhy včetně známého Hipijského (koňského nebo bulharského) pohoří.
V dřívějších dobách bylo toto území osídleno zejména rozdílnými
sarmatskými a sakskými národy – Massagety, Masgkuty. Arabský
kronikář Al-Balazuri píše, že Al-Balšalie (Bersilie) je umístěna
severně od Derbentu. Byzantští kronikáři Teofan Zpovědník a Nikifor
říkají, že před útokem na Kubratovo Bulharsko, vstoupili Chazaři ze
země Bersilie (za Teofana) nebo Berilie (za Nikifora). Michail
Sýriec (Michel le Syrien, 1901, str. 364) nazývá tuto zemi Bersilií,
a arménské prameny hovoří o zemi Basilitů. O Bersilii hovoří Teofan,
že to je země známá jako První Sarmatie (Jan Malala, 1831, str. 60- Označení
První Sarmatie se využívá i u Ptolemaia a od něho se název přebírá i
ranými křesťanskými autory, například v „Arménské geografii“ (Patkanov,
1877, str. 15-16; Sukri, 1881, str. 16, str. 25-26). Název Bersilie
pochází od jména sarmatského národa Bersilů, Barvil nebo Bacilů (Novocelcev,
1990). Podle „Arménské geografie“ (Patkanov, 1877, str. 15-16;
Sukni, 1881, str. 25-26) národ Baslaků (Barsilů) obývá zemi
Sarmatskou, nacházející se v deltě řeky Itil (Volhy). Podle
arménských pramenů, ve 2. století našeho letopočtu je severně od
Kavkazu území osídleno národem Baslíků, což připomíná indické
pojmenování národa Bachliků z oblasti města Balch. Je pravděpodobné,
že zde jde o tzv. „druhou vlnu Sarmatů“, nově příchozí ze Střední
Asie na území delty řeky Volhy. Tito nový osídlenci přinášejí zvyk
umělé deformace lebky, který je typický pro Prabulhary, není znám u
raných Turkytů. Na V.
mezinárodní konferenci ve Varně na téma „Prabulhaři ve východní a
Centrální Evropě“, konané 22-24. dubna 2004, přednesl historik z
Dagestánu prof. Dr. Murad Mohamedov tézi, že prvním státním zřízením
na územích severně od Kavkazu tzv. stát Bersilů byl utvořen dávnými
Bulhary. Možná právě zde se nacházel stát panovníka Avitochola,
utvořený kolem roku 165, jak říkají údaje z díla Imenník na
ranobalgarskite vladeteli/Jmenný seznam raně bulharských panovníků. Archeologové
nalezli pozůstatky materiální kultury Bersilie v dnešní oblasti
Bašli v Severním Přímořském Dagestanu (Artamonov, 1962, str.
130-132; Fedorov, Fedorov, 1978, str. 70), tam kde se nacházeli i
pozůstatky dávných Bersilských měst Belendžer a Semender, jejichž
kulturní vrstvy vedou až k počátku 2. století a končí až v dobách
arabských útoků v 10. století. Arménští autoři nazývají Belendžer
jménem Varačan a předpokládají, že toto město bylo hlavním městem
Bersilie. Jak je vidět řeka Sulak, tekoucí poblíže města, se v
dávnosti také nazývala Belendžer. Roku 723 město obsadili Arabové
vedené Šalmajem, počet zajatých byl takový, že bylo nutno je všechny
utopit v řece Belendžer. Velký počet
toponymů v oblasti hovoří o bulharské přítomnosti. V rukopisu Ahmeda
ben Azami o pochodu arabského vojevůdce Salmana v letech 652-653 se
říká: „Jakmile Salman opustil Derbent,
dospěl k chazarskému městu Burgur … Při svém postupu dosáhl města
Bilkar, které nebylo součástí Chazarského panství, zde zřídil tábor
na polích před městem, které se nacházelo poblíže velké řeky“. V době
stejného pochodu Ibn Al Nasir píše, že po převzetí města Belendžer –
Bulkar Balk, se Salman vydal k jinému městu nazývanému Vabandar, ve
kterém bylo 40 000 domů. Ruský historik, odborník na Chazary, M. I.
Artamonov spojuje název města Vabandar s etnonymem bulharského
národa Unogundurů, což za Chazarů (v dopise kagana Josefa) se
představuje jako označení V-N-NT-R, a u Arabů – Venenderů nebo
Nenderů a u Byzantinců – Unogundurů-Onogurů. Na základě podobných
doložených svědectví Artamonov uzavírá, že v raném středověku byl
severní Dagestán osídlen prabulharskými národy (Onogundury, Bersily)
a je správné toto území označovat nikoliv Královstvím Honitů (Hionitů
odlišných od Hunů!) ale Královstvím Bulharů s hlavním městem Varačan
– Belendžer (Artamonov, 1962, str. 184). V různých
pramenech je národ Esegelů znám jako Askalové (Ibn Fadlan, rok 922,
Gardizi, 11. stol.), Aškil („Chudum Al Alan“, rok 982). Je
pravděpodobné, že Esegelové jsou spřízněni s mladším místním
sarmatským národem Jazygů, jako s pozdějším velkým národem Asiu,
Jasů z oblasti severního Přičernomoří. Z nich dnes zůstali názvy
Asiag (osetinský název pro Balkarce), Asiakové, Osokové (národ v
Kabardinii), řeka Assokaj v Kabardinci, řeka Oskol, přítok řeky
Severský Donec, město Ošel v Čuvašsku a další. Ve Volžském Bulharsku
obývají Esegelové (Iskilovém, Askalové, Aškalové) pravý břeh řeky
Volhy s centrem v esegelském městě Ošel. Volžští Bulhaři žili v
rozsáhlé oblasti s centrem městem Bulgar – hlavním městem státu. Později bylo
hlavní město přemístěno do města Biljar, také osídlené zejména
Bulhary. Esegelové mohou mít spojitost s nejranějším známým
obyvatelstvem severního Přičernomoří – s Kimmerijci, íránským
národem spřízněným s pozdějšími Skyty a Sarmaty. Vlastní název
Kimmerijců je Eskudové. Pokud vezmeme v potaz, že „-da, -ta“ jsou
přípony množného čísla u íránských národů, se tak v názvu ozřejmuje
základ slova „esku“ (eskuda = esku + da). Základ slova „esku“ je
podobný sémantickému základu „eseg“, „jazyg“ pozdějších kmenových
názvů Esegelů, Jazygů. Tento fakt je podepřen etnickou blízkostí
Kimmerijců a Esegelů i společně obývaným prostorem, který hovoří o
pokračování jejich historické kontinuity. Poměrně méně
údajů máme o přítomnosti Bersilů a Esegelů na Balkánském
poloostrově. Osídlování tohoto poloostrova Prabulhary probíhá ve
dvou etapách. První a slabší osídlení je ve druhé polovině 5.
století, kdy čtyři prabulharské národy se přemísťují z oblasti
Kavkazu do Západních Karpat. Později se část z nich přesouvá na jih
do míst dnešních jiho albánských měst Berat (Bjalgrad, Velika) a
Chimara. Druhý vlna osidlování probíhá o jedno století později a
shoduje se s příchodem národů Asparucha a Kubera. Má se za to, že
Asparuch vedl především skupinu Onogchontor-Bulharů, je však
pravděpodobné, že v jeho skupině byli i členové jiných skupin. Podle údajů
B. Klainera (Blasius Klainer, Dějiny Bulharska, Sofia, 1977), první
bulharská osidlování na jih od Dunaje probíhají již od roku 507 na
územích dnešní Jižní Albánie a Makedonie, tj. je to část výše
zmíněných čtyř prabulharských kmenů. Toto osidlování jakož i
pozdější přesidlování Kuberových Bulharů do míst na západním Balkáně
je popsáno následujícím způsobem byzantským arcibiskupem města
Ochrid Teofilaktem: „… když tento národ (Avaři) odtáhl, přišel jiný,
ještě více nezákonný a sveřepí tak zvaní Bulhaři ze skytských
předělů; překročil řeku nazývanou Istar (Dunaj), přišel těžký bič,
vyslaný od Boha na západní okraje (naší říše)“. V jiném
letopise (Středověký překlad kroniky Konstantina Manasia, Sofia,
1988, str. 228-229) psaném očividně severně od Dunaje je osidlování
Bulharů na západním Balkáně popisováno následovně: "Много же
бесчсльни съще испълнишя сия стран Доунавь и она до Драча и далее".
V překladu to znamená, že mnoho nespočetných těch (Bulharů) naplnilo
území naší i druhé strany Dunaje až do města Drač (dnešní
Duras, Albánie) a ještě dále.“ Stejné osidlování je popsáno skoro
stejnými slovy v jednom starobylém ruském letopise z roku 1627: „V
dobách vlády cara Konstantina překročili Bulhaři řeku Dunaj. Ve
velkém počtu, dokonce nesčetní tito (Bulhaři) naplnili celou zemi až
ke Drači … tím, že Bulhaři, Persové a Vlachové jsou jedno a to samé
všichni jsou na této zemi přesídlenci“. [Национална
библиотека Кирил и Методий, 774]. Cenné na
ruském rukopise, který je zjevně přepisem mnohem starší kroniky, je
dovětek, že Bulhaři a Persové a Vlachové jsou jedno a to samé a že
všichni jsou na této zemi přesídlenci (nově příchozí)“. Do dnes není
znám smysl tohoto vyjádření, všeobecně převládá názor, že vyjádření
zdůrazňuje rodovou spřízněnost Bulharů a Peršanů (P. Dobrev, Dějiny
bulharské státnosti, IKK“Slavika-RM“, Sofia, 1995, str. 53) Podle mne je
význam zcela jiný a vztahuje se na složení Bulharů, kteří přišli a
osídlili západní Balkán. Smysl fráze je, že Bulhaři a Persové a
Vlachové, kteří přišli a osídlili území na jih od Dunaje, tj. jsou
tři shodné národy, které společně osidlují toto území. Když víme, že
na Kavkaze, tak i na Volze představují Bulhaři tři národy (rody,
etnika)- Bolgové, Bersilové a Esegelové, můžeme to pojmout i tak, že
ve vyjádření „Bulhaři, Persové a Vlachové“ to znamená také –
„Bulhaři, Bersilové a Esegelové“. Když vezmeme
v úvahu, že přípona „-li“ ve slově „Bersi-li/Bersilové“ je zjevnou
příponou a je možné ji vypustit, dostáváme základ slova „Bersi“
které je v plném souladu s výrazem „Persi“! Vazba mezi
Vlachy/Valachy – Esegely může být vysvětlena, když si připomeneme,
že na nejvýchodnějším území Starého (Kubátova) Bulharska stála dvě
veliká města, nazývaná Balch a Bulgar Balk (Belendžer). Když vezmeme
v potaz, že mnoho starých bulharských měst neslo označení etnonymu v
názvu (města Bulgar, Belar, Suvar, Ošel ve Volžském Bulharsku, dále
města Bulgar Balk, Burgur, Blhgr na Kavkaze) dá se předpokládat, že
v okolí měst Balch i Bulgar Balk také žil národ nazývaný Balch nebo
Valch a od toho pramení název Vlchové/Valachové. Národ Bulch je
totožný s výše jmenovaným jako „Buši/Buchové“ uvedeném hned na
druhém místě za Chazary v soupise Mojžíše Choranaciho. Znamená to,
že jde o veliký, početný národ, pravděpodobně část Bulharů. Tyto údaje
ukazují, že shodně v oblastech na Kavkaze Volžském Bulharsku tak i v
Transylvánii a Makedonii, sídlí souběžně tři bulharské kmenové
skupiny – Bersilové, Esegelové a Bulhaři, které postupovali a žili
společně. Ve středověku a i do nedávna v Makedonii, kolem města
Bitolja byla etnografická skupina nazývaná BASLACI (Barsjaci,
Varsaci, Vrsjaci, Barsaci, Barsjaci) (Todorov-Bemberski, 2004). Toto
obyvatelstvo je následníkem mnoho četného národa BERZITU, který je v
Srbsku považováno za slovanský národ (nemám proto důkaz, ale mohu to
tvrdit!). Djula Moravčík a Ivan Mikulčič však jsou toho názoru, že
jde o národ avarsko-prabulharského původu, který vstoupil do
bulharské národnosti. Jsou to pravděpodobně zástupci rodu „Persi“
nebo „Berzi“ (Bersilové) z ruského rukopisu. A skutečně nejznámější
vůdce tohoto národa nosil íránské jméno Akamer. Přípona „it“ v názvu
národa je koncovou množného čísla u Skyto-Sarmatů. Označení „Varsjaci“
a zejména „Baslaci“ se doslovně shoduje s arménským názvem Baslaci
pro národy Bersilů, jak je zapsáno v „Arménské geografii“ (Parkanov,
1877, str. 15-16; Sukri, 1881, str. 25-26). Tento název je velice
blízký i se jménem národa Basliků, který podle arménským pramenů
sídlil v době 2. století na severu Kavkazu. Někteří
bulharští badatelé také považují, že společně s Onogchontor-Bulhary
došli na Balkán i Bersilové i Esegelové (Koledarov, 1979, str. 104;
Balkanski, 1996). Pozůstatky bulharského národa Esegelů mohou být i
dnešní Šekelové (Sekei, Sekuli, Székely, Szekel) – pomaďarštěné
obyvatelstvo v centrální Transylvánii (okresy Kovasna, Chargita a
Mureš), v počtu kolem 860 tisíc lidí. Prof. Todor Balkanski považuje
jméno rumunského města Brašov také od roku Barsilů, žijících v
oblasti Onoguria (Transilvanie, Zagora, Sedmihradsko). A skutečně
utváření toponymů a hydronymů odvozených od kmenů a národů je zde
charakteristické pro tuto oblast. Podle ruského
historika profesora Rizi Barieva, toponym Jaš a jemu podobné,
kterých je kolem 50 názvů sídlišť v severním Pričernomoří pocházejí
od národa Asů nebo Jasů (bílý, blahoslavení) s tímto jsou nazývání
raní Bulhaři a jim příbuzní Alani (Bariev, 1997). Velký počet
hydronymů po celém severním Přičernomoří pochází od místního
raně-íránského etnika Rosů (ruxs – světlý, jasný): řeka Ross (Rasa),
přítok Dněpru v Čerkasské oblasti, řeka Porusje, dolní tok řeky Donu
je nazýván „řekou národa Rosů“, část Černého moře až ke Kerčskému
průlivu je nazýváno „mořem Rosů“, dnešní Tamanský poloostrov je
nazýván v minulosti „ostrovem Rosů“. V arabsko-perských kronikách z
10. století je vzpomínána Roská řeka (nachr ar-Rus), s tímto je
označován buďto přítok řeky Volhy nebo samotná řeka Volha. (v
dalších arabských pramenech je tato řeka ústící do Kaspického moře
označována jako řeka Bolga a dnešní Kaspické moře – mořem Bolgarským
– pozn. překladatele) Archeologické
nálezy potvrzují údaje kronikářů o osídlení Prabulharů ve střední a
západní Rodopy a v oblasti města Seres. Co tedy píší archeologové k
této otázce: „… Stále ještě je rozšířený chybný názor, že dávní
Bulhaři žili pouze v severním Bulharsku. Rodopské území bylo
osídleno kompaktními bulharskými skupinami. Druhá velká bulharská
skupina se usídlila na břehu Keramijského pole kolem města Ochrid a
v údolí řek Struma a Vardar, ve středních a západních Rodopech“ (Aladžov,
Ovčarov, 1987, str. 294-300). Až do doby
mezispojenecké války bylo město Seres (Sjar) osídleno především
Bulhary, kteří byli roku 1913 z tohoto města vyhnáni řeckou armádou.
Od antiky do 7. století nosilo toto město jméno Sike, což je řecký
toponym, se kterým bylo možné se setkat až ke Konstantinopoli. Nově
došlí Kuberovi Bulhaři a Slované jej přejmenovali na Seres, Sjar
nebo Ser (Petrov, 1981, str. 326-327). V období 8. – 9. století ve
městě a jeho okolí žilo mnohočetné prabulharské obyvatelstvo, které
zde zanechalo mnoho kreseb a nápisů po skalách v okolních horách.
Roku 1971 je nalézá řecký historik N. K. Mucopulos a publikoval tyto
grafity. Jsou zcela identické s grafickými vyobrazeními z Plisky,
Preslavi a jiných raně bulharských sídlišť. (Ovčarov, 1981; Ovčarov,
1980, str. 12). Velmi početné
obyvatelstvo Bersilů sídlilo i v severovýchodním Bulharsku v dobách
Asparucha. Soudíme podle přímých archeologických nálezů a nepřímo
podle místních toponymů. Podle (Raševa, 2008, str. 243) nekropole
Devnja- Název Sugdea
jednoho velkého a dávného města v Azovském moře pochází od etnonymu
Sogdijců, národa blízkého Prabulharům, kde se předpokládá, že první
obyvatelé města byli Sogdové ze střední Asie. Dnešní srbské město
Smederevo je rozloženo v oblasti osídleném do 19. století především
bulharským obyvatelstvem. Ve svém cestopise nazývají arménští
cestovatelé Churas
Ingžeuženaj a Stepanos Kjuver Adonc (1789-1800) jmenují město názvem
Semender a ukazují, že obyvatelé města sem přišli z Asijské Sarmatie
(Golijskij, 2001, str. 55), tj. Bersilie. Jiné podobné toponymy z
Volžského Bulharska jsou Suvar, město je centrem oblasti osídlené
národem Suvarů a Tetjůš – město národa Tetjuzů, které je také
považováno na bulharské. Je zajímavé, že jeden z komitátských
(provinčních) centrů Dunajského Bulharska ten se nazývá Tetel, město
je severozápadně od Bělehradu, dnešního hlavního města Srbska. Toponymy
Tetel a Tetjuš jsou blízké etnonymu „Tetal“, se kterým jsou Persové
nazývání Heftalité – národ spřízněný a shodný s historickým osudem
Prabulharů (Vojnikov, 2009, str. 218). Část Heftalitů migrovala na
západ a objevila se v Evropě jako Varchonité, Avaři. Ne náhodou se
město Tetel nachází v oblasti dávné Avarie, spojené s Bulharskem po
porážkách Avarů od Franků a Bulharů. V souladu s
tímto etnickým způsobem utváření toponymů a jako následek dunajské
přítomnosti Berylů se může vysvětlit i název druhého bulharského
hlavního města Preslav. Tradičně se tento název odvozuje ze
protislovanského významu „slavný, přeslavné město“. Ve skutečnosti
vzniká město Preslav jako vojenský tábor podobně jako město Pliska,
aul nedaleko řeky Tiče a mnoho jiných příkladů z doby panování kanas
uvigi Omurtaga. Bylo by nepochopitelné, aby vojsko Omurtagovo
pojmenovávalo svůj vojenský tábor se slovanským názvem, ještě více
je nejasné co „přeslavného“ může být v polních kasárnách. Mimo to
jsou ještě dvě soudobá bulharská města nosící podobné jméno –
Preslavec, nacházející se na břehu Černého moře poblíže Konstanci,
milované město kyjevského knížete Světoslava a Malý Preslavec,
nacházející se na břehu Dunaje poblíže Tutrakanu. Do té doby
protoslované nestavěli města a je nepravděpodobné, že by přenechali
svá jména novým prabulharským městům v pohanských dobách. Je
pravděpodobné, že toponym Preslav je prabulharského původu a je
utvořen po vzoru názvu nedaleko rozložené Plisky, která je ve
skutečnosti nese originální prabulharský název Pliskav, Pliskavá.
Podobné je tomu i u názvu pozdějšího sídliště Aboba, umístěného
nedaleko ruin Plisky, o kterém se ví, že je prabulharského původu (Abobo-Pliska,
2007). Aboba je pravděpodobně pozdější fonetická varianta Abava,
stejně tak jako Krkižába (obec nedaleko prabulharského rvu, rovu v
oblasti Vračansko) může být soudobou variantou Krkizava, tj.
„Hradiště, pevnost“. Veregava (pochází ze slov berg, pohoří +
přípona „ava“) je prabulharským označením pro Starou planinu, ze
které pochází i místní jméno města Berkovica. Nejstarší
registrované jméno Kyjeva je Kioava („a tak, všichni ti Rosové se
pustili po řece Dněpr a shromáždili se v pevnosti Kioava, také
nazývané Sambatas“ – (Bagrjanorodnyj, 1989, str. 375). Arabové
pojmenovávají stejné město Kujaba (Kujafa), a ve skandinávských
ságách se město nazývá Könugardr (Kenugard – Kanovo město). Je možné
odvodit, že toponymu Preslav je přítomné i stejná přípona „-av, -ava“,
charakteristické pro další raně bulharské názvy (Pliskav, Veregava,
Abava, Kioava, Krkezava). Pokud vezmeme v potaz právě tuto příponu a
oddělíme základ slova, získáme PRESL, které doslovně opakuje název
národa „bersil“. Je pravděpodobné, že podobně jako u názvu Pliskav
(i Abava), je Preslav prabulharským toponymem označující „bersilský
stan, město osídlené Bersily“. Pod tlakem
jihosibiřského národa Hun-nu (Hunů, Gunů, nutno odlišovat od Hionitů
– Honů=Saků) do oblasti Kavkazu (rok 370) se část Alanů a Prabulharů
včetně Bersilů vydává až do západní Evropy. Z tohoto důvodu se jméno
Bersilů přenáší na mnohá místa. Velmi je populární hypotéza, že
hlavní město Katalánska – Barcelona nese jméno Bersilů – bulharsko-alanského
národa, který společně s Alany a Vandaly v 6. století utvářejí svůj
stát v této oblasti. Mnoho
toponymů z Kavkazu, Volžského Bulharska a Dunajského Bulharska
pochází z názvu národů, kteří je budovali a osidlovali. Těmi jsou
výše uvedené názvy Bulgar, Biljar, Ošel, Belendžer. Raně bulharské
město Ungvar (dnešní Užhorod) byl centrem nejsevernějšího komitátu
(provincie) Dunajského Bulharska – komitát Onogurie, jejíž název se
přenáší i na později došlé Maďary – Uhry. Název Ungvar označuje „onogurské
město“ z prabulharského „var, varoš“ – město (Dobrev, 2005). Historicky je
možné odůvodnit i hypotézu, že hlavní město Slovenska – Bratislava
také nese jméno odvozené od Bersilů. První písemné názvy tohoto
římské osídlení je v latině Gerulata (r. 50 naší éry), Polonium (z
toho je pozdější Pozsony, По́жонь), Istropolis (město na řece Istros-
Dunaji). V období let 805 (panovník Krum) – 819 (kníže Boris) je
město včleněno do rámce Prvního bulharského státu
(komitátu-provincie Onogurie). O něco později se v německé kronice z
roku 907 objevuje nový „bersilský“ název města – Brezalauspurc = „Bersilské
město“ (Brezalau-bersilské, purc, burg- město). Z německého Brezalau
můžeme sestavit jeho originální bulharsko-bersilský název mající
prabulharský sufix, příponu „-av, -ava“ –Berslav, Berslava (porovnej
s toponymem Brašov v dnešním Rumunsku). Tento bulharsko-bersilský
název se zachoval nejdéle, od doby bulharské vlády (Krumovo) do roku
1919, kdy je přejmenováno do německé podoby na Pressburg, maďarsky –
Prešporok, Prešporek. Roku 1919 se město stává novým hlavním městem
Slovenska a přijímá označení Bratislava, které je v podstatě mnohem
blíže jeho originálnímu bulharsko-bersilskému pojmenování Berslava.
Je zjevné, že místní slovanské obyvatelstvo pamatuje jméno předané
od jim spřízněných Bulharů a Bersilů jen je lehce poslovanštěno. (Pro
nezaujatého české čtenáře, který si v tuto chvíli pomyslel, že se
jedná jen o pouze náhodné určení bulharské přítomnosti v této
geografické oblasti, lze uvést hned několik místopisných pojmů,
které výše uvedený fakt potvrzují. V dosahu Bratislavy je dnes
pouhých Výše uvedený
závěr o shodě výrazů „persi-bersili“ v některých kronikách se dá
podepřít dopisem- Ivana Alexandra (1331-1371) pro benátského dožete
Andrea Dandala, kde je možné se setkat se zatím nevysvětleným
určením – na několika místech jsou neřeckým písmem z cyrilice názvy
„bulharské-persijské“ (Petrov, Gjuzelev, 1978, str. 255-256). Pokud
jsou psaná fráze „bulharské a persijské“ čtena jako „bulharské a
bersilské“ dostává to nový smysl. Skutečně, nové dobře podložené
hledisko bulharské historické vědy je, že cyrilice byla sestavena v
Preslavské škole v době cara Simeona a představuje doplnění řecké
abecedy o znaky převzaté z prabulharského runnového písemnictví.
Nová neřecká písmena mohou být nazvána jako bulharská stejně tak
preslavska, tj. bersilská, protože byla utvořena v Preslavi. Přesně
toho chtěl vyjádřit car Ivan Alexander, kde místo preslavské nechal
napsat „bersilské“ (v podstatě „persijské“ – pokřiveně) protože
stále ještě nevěděl, že preslavské, bersilské a bulharské jsou jedno
a to samé. O významné
přítomnosti Bersilů v Prvním bulharském státě na Dunaji, mimo
přítomnosti nekropolí, panovnických tytulů (Boris, Persian,
Persijana) a toponymů (Preslav, Preslavec) hovoří i role barse –
totému Bersilů v dekorativním umění raných Bulharů. Historik Zdravko
Ždrakov (Šumen, 2008 v tisku) upozorňuje, že bars (horský leopard,
verze rysa) byl v erbu Středověkého Bulharska i za Asenovců, bars
byl vyobrazován i na kovových sponách opasků Prabulharů. Tři
základní tvorové vyobrazovaní u raných Bulharů jsou bars, jelen a
drak (had), které byli asi rodovými znameními prabulharských národů. Po porážce
zrádné agrese byzantské armády roku 680, která byla odražena,
Asparuchovo národ zabral jako kontribuci území na jih od Dunaje. Je
to byzantské provincie Malá Skytie, dnešní jižní a severní Dobrudža,
kde od dávnosti žili Skytové. Ještě ve 2. století před naší érou
tito Skytové zde měli svůj stát. Jsou známá jména šesti panovníků
tohoto státu: Kanit, Tanuza, Akroza, Elis, Charasp a Sarin, jejichž
jména jsou typicky skytská a íránsko-jazyková (Metodi Manov. Nové
typy mincí skytských panovníků Kanita a Erozi. Numismatika,
sfragistika a epigrafika. 3, část I. (2006), str. 81-94). Tito
Skytové, které bulharští dějepisci vědomě vynechávají, jistě
poskytli své bojovníky Asparuchovi a bezkonfliktně se slili s
příbuznou íránsky hovořící masou nově příchozích Prabulharů. V prvních
letech Asparuchova Bulharska bylo místní zde nalezené protoslovanské
obyvatelstvo Mízie odstraněno a posláno na západní hranice. Z
byzantských kronik není zřejmé o jakém počtu a o kterých
protislovanských národech byla řeč. Má se za to, že již bylo sedm,
přestože je možné, že šlo o jeden národ s názvem podobným „sedmi“.
Je důležité, že z nejasného původu národa Severů, vyslaných
Asparuchem hájit jižní hranice a pohoří Beroie před byzantskými
vpády. Naposledy si stále více razí cestu názor, že Severové nejsou
protoslovanského původu. Je možné, že jsou částí ze Sevarů (Savirů),
předků dnešních Čuvašů, kteří žijí nejdříve v oblasti severního toku
řeky Donu, přes které dnes teče řeka Severski (!) Donec. Uvedená stať
cituje nesčetné údaje, že v oblastech Kavkazu, Kubrátova i Volžského
Bulharska byli přítomni zejména tři spřízněné prabulharské kmeny –
Bolgové, Bersilové, Esegelové. Předložené údaje ukazují, že v
obšírné oblasti Balkánského poloostrova je shodné etnické složení a
různojazyčné obyvatelstvo zde mohlo sestavit prvopočáteční
prabulharský substrát Dunajského Bulharska. Podstatnou částí
obyvatelstva nového státu byli i Protoslované a pozůstatky
pořečtěného a romanizovaného tráckého obyvatelstva. Následně po
pokřtění byla přijata i nová oficiální písemnost a jazyk, tato
etnika se slévají v jednu bulharskou národnost, kdy na některých
místech se formují oddělené etno-folklorní skupiny. V tomto
etnogenezním procesu se jazyk Protoslovanů, díky jeho blízkosti s
oficiální jazykem přeměnil v novou podobu lingua franca, právě proto
se vymezil jako páteřní jazyk nové bulharské národnosti. Literatura: Fedorov A.
J., Ferorov G. S., Ранние тюрки на Северном Кавказе. Мoskva., 1978.
str. 70 Artamonov M.
I., История хазар, Leningrad, 1962, str. 184. Novoselcev А.
P., Хазарское государство и его роль в истории Восточной Европы и
Кавказа, Moskva, 1990 Sukri А.,
Ašcharacujc, Benátky, 1881, str. 25-26. Dimitrov D,
Прабългарите по Северното и Западното Черноморие, Varna, 1987, str.
98 Beševliev V.,
Прабългарски епиграфски паметници. (Vydavatelství Otečestven front,
Sofia, 1981), str. 31 Grigorov V.,
Ориентация на гробовете в старобългарските двуобредни некрополи на
Долен Дунав, časopis Археология, 2006, r. XLVII, kniha 1-4, str. 47
- 64 В. Залеская,
З. А. Лвова, Б. И. Маршак, И. В. Соколова, Н. А. Фонякова. Златото
на хан Кубрат. Перещепинското съкровище, 2006. Изд. Грифон, София,
Превод от руски, с. 353. Д. А.
Хвольсон. Известiя о хазарахъ, буртасахъ, болгарахъ, мадьярахъ,
славянахъ и руссахъ. СПб., 1869 г., с. 23 Д. Овчаров.
Куберовите прабългари. Плиска-Мадара-Преслав, бр. 6 от 14 май 1980
г., с. 12 Д. Овчаров.
Нови данни за ранното присъствие на българите в околностите на Солун
(VIII - X-ти век), Родопски сборник, т. 5, София, 1981
Е. Ангелова. Сарматски
елементи в езическите некрополи от Североизточна България и Северна
Добруджа. Сп. Археология, 1995, 2, 5-17; Ж. Аладжов и
Н. Овчаров. „Данни за прабългарско присъствие в родопската област”.
В: “Българските земи в древността. България през средновековието”.
Втори Международен конгрес по Българистика, София, 23 май-3 юни 1986
г., Издание на БАН, София, 1987 г., с. 294-300 Ж. Войников.
Етногенеза и миграции в Евразия през древността и ранното
средновековие и мястото на древните българи в тях. Тангра ТанНакРа
ИК, София, 2009, с. 218 И. Добрев.
Златното съкровище на българските ханове от Атила до Симеон. Изд.
Рива. 2005 И. Т. Иванов.
По пътя на българския етноним. Изд. Алфамаркет. 2005 Ибн Хаукаль,
изд. М. де Гуе, 1968 Иоанн Малала.
Хронография. Бонн, 1831, с. 60-62, 161-162 К.
Багрянородный. Об управлении империей. М., 1989, с. 375 К. Патканов.
Армянская география VII в. СПб., 1877, с. 15-16 М. И.
Артамонов. История хазар. Л., 1962, с. 130, 132 Н. В.
Пигулевская. Месопотамия на рубеже V—VI вв. н. э.: Сирийская хроника
Иешу Стилита как исторический источник. М.; Л., 1940. с.86 П. Боев.
Произход на капанците и хърцоите по антропологични данни. Българска
етнология. 1984, кн. 3, с. 36-40 П. Голийски.
Джагфар тарихи като извор за историята на българите. Български
векове, бр. 3, 2001 г. с. 44-56 П. Коледаров.
Политическа география на Средновековната българска държава. Т. 1,
II, София, 1979, с. 104 П. Петров, В.
Гюзелев. Христоматия по история на България, том 2. Изд. Наука и
изкуство. София. 1978, стр. 255-256, превод на В. Гюзелев от Codice
Trevisaneo, f. 447 -
Archivio di Stato, Venezia П. Петров.
Образуване на българската държава. Наука и изкуство. София. 1981, с.
326-327 Р. Бариев.
Философские аспекты этногенеза волжских булгар. Санкт-Петербург,
1997 Р. Рашев.
Българската езическа култура VII - IX век. ИК "Класика и Стил".
София, 2008, с. 243, с. 264 Р. Рашев. За
произхода на прабългарите. - Studia protobulgarica et medievalia
europensia. В чест на проф. Веселин Бешевлиев. В.Търново, 1993, с.
23 - 33 С. Станилов.
Славяните в Първото царство. Второ допълнено и преработено издание.
Класика и Стил ООД. София 2002. с. 67. Ст. Дончева.
Езическите храмове - опит за архитектурно-семантичен анализ. Acta
Musei Varnaennsis. III-2. българските земи през средновековието (VII
- XVIII в.), Варна, 2002, с. 73-93 Т. Балкански.
Трансилванските (седмиградските) българи. Етнос. Език. Етнонимия.
Ономастика. Просопографии. ИК “Знак ‘94”, Велико Търново, 1996 Т. Чобанов.
Наследството на Сасанидска Персия у българите на Долния Дунав.
Издава сдр. Плиска. София, 2006
Хр.Тодоров-Бемберски. Името българи – история и същност. Библиотека
Елбекен. ИК Огледало. София. 2004 Aboba -
Pliska: A palase iceland in the cottage sea. p. 234-240. Capter V.
Pliska - Town and Hinterland. In: Post-Roman Towns, Trade and
Settlement in Europe and Byzantium. Volume 2. Byzantium, Pliska and
the Balkans. Eddited by
Joachim Henning. De Gruyter. 2007 D. Ludwig.
Struktur und Gesellschaft des Chazaren-Reiches im Licht der
Schriftlichen Quellien. Munster , 1982. S. 86 Michel Ie
Syrien. Chronique. P., 1901, T. 2. P. 364 Přeložil: N. Nikolov 10. 12. 2011
|