Město Bolgare v Itálii

Západní avarská a bulharská expanze

(kráceno s korekturami z originální statě publikované : // Татарские новости. – 2007. - № 11.)

Stránka o Protobulharech. Jazyk, původ, dějiny a náboženství ve statích, knihách a hudbě

http://protobulgarians.com

 

V polovině 6. století došlo k vytlačení Avarů z asijských stepí za řekou Idel (řeka Volha) svazkem Peršanů a národů, které utvořili První turkytský kaganát. Obyvatelé tohoto kaganátu jsou nazývaní Turkyty.

Roku 558 dorazila do Konstantinopole avarská delegace vedená vyslancem Kalichem. Proslov Avarského vyslance k císaři byl zapsán historikem Menanderem.

Ad 1. V Byzanci se delegace zapsala jednak svým vzhledem - dlouhými vlasy svázanými řemínky a zapletenými do copů. Zatímco Turkyté nosili dlouhé rozpuštěné vlasy. Na rozdíl od Turkytů si Bulhaři holili hlavu a ponechávali si pouze ohon dlouhých vlasů, o čemž se píše ve „Jménem seznamu bulharských chánů“. Jindy tento cop zaplétali do vlasů.

Ad 3. Uvedená móda byla postupně přebírána od Rosomonů/Rosů (bulharský kmen v Podněpří) a Slovanů na Kijevské Rusi. Kozáci, jejichž dějiny jsou nedílně spojeny s íránskou jazykovou národů salto-majacké kultury nosí uvedený účes – cop/čub do dnešních dnů.

Po přechodu řeky Volhy se Avaři dostali do příbuzného prostředí: rozlehlá step až k Dunaji byla obsazena bulharskými národy, které se podle M. I. Artamovova etnograficky nelišili navzájem a "hovořili mezi sebou totožným jazykem. Byl to jeden národ, byť se skládal z celé řady rodů rozdělených do několika vojensko-politických organizací."

Ad 6. Pro Byzanc byl výhodný společný svazek Avarů s Bulhary-Utigury z Azovského svazku je jedné straně a Byzancí na straně druhé a jejich, proti podněprovským Kutrigurům a kaspických Savirům, kteří neustále ohrožovali Impérii po obou stranách Černého moře. Římané ochotně přijali Avary a věrni své politice zaměřili jejich pozornost proti kaspickým Savirům a Salům. Tento záměr Konstantinopole se nezdařil: Avaři se sblížili s nepřáteli Impérie – Kutrigury a spojili se s nimi do mohutné síly.

Podle svědectví historika Menandra bylo Avarů pouhých 20 tisíc (ad 7), M. I. Artamonov předpokládá, že společně s ženami a dětmi jich bylo kolem jednoho sto tisíc lidí. První obětí nového svazku se stali Utigurové a Antové, žijící ve východním Přikarpatí. Roku 568 se Avaři a Kutrigurové vydali dále na západ – za Karpaty, území za sebou celou step si ponechali pod kontrolou územím od Donu až po Dunaj.

Avarský kaganát Byzanc byla znepokojena utvoření mocného protivníka na svých dunajských hranicích. Dary Avarům (skrytá daň) byla placená Byzantskou říší až do roku 565, kdy se moci ujal císař Justin II.

Tou již dobou Avaři vtrhli za západní Evropy a ve svazku s franckým králem Sigizberem I obsadili Durýnsko (území dnešního Německa, které bylo posléze připojeno k Franckému státu.

Ad 9. Hlavní stan avarského Kagana v letech 560-580 se nacházel na území mezi řekami Tisou a Dunajem odkud bylo vypraveno druhé poselstvo do Byzance roku 565.

Ad 10. Roku 567 se Avarský svaz spojil s německy hovořícími Langobardy a porazili Gepidy v Panonii a ovládli jejich území v údolí řeky Drávy a levý břeh řeky Sávy.

Ad 11. Následujícího roku 568, vstoupili Langobardé v čele se svým králem Alboinem do Itálie a Avaři se stali vládci celého středního Dunaje -Panonie. Západní hranice procházela po řece Ens v dnešním středním Rakousku. V rámci langobardské armády (podle jejich etnika je později nazváno Lombardie), byla i část Bulharů, na což ukazuje historik Pavel Diakon.

Ad 12. Langobardé zde utvořili své vévodství Lombardské, zpočátku na severu Itálie a později obsadili většinu poloostrova.

Německy hovořící národy přejaly od Avaro-Bulharů drátěnou košili s kapuci, kovovou přilbici se špicí, krátký přímý meč avarského typu a středoasijský složený luk. To nejdůležitější co předali Avaři Evropanům té doby, co vyvolalo revoluci ve výzbroji, bylo užívání třmenů, které se v Evropě rozšířily až v 8 století. Takovéto třmeny avarsko-bulharského vzoru jsou vystaveny v muzeu města Cividale-del-Friuli (Itálie), je nedaleko města Udine, které se podařilo autorovi navštívit. Město Cividale bylo převzato avarsko-bulharským vojskem. Badatel středověkého rytířstva F. Kardini ukazuje také na významný avarský vliv na rozvoj vojenské výzbroje Byzance.

Ad 13. Kosti pohřbených válečných koní jsou jedním z identifikačních znaků turkických pohřbů. Na rozdíl od nich jsou zpravidla Avaři a Bulhaři pohřbíváni s výzbrojí, koňské pohřby v mohylách jsou řídké. Na Dunaji bylo archeology prozkoumáno 20 000 pohřbů z avarského období.

Ad 14. Avaři, Bulhaři a Alané měli své písemnost, složenou z runových znaků, lišící se od slabikové písemnosti turkických národů té doby

Avarské (nebo bulharské) runové nápisy na kostěném jehelníčku z mohyly u obce Janoschida (Maďarsko, 7. století) Ilustrace ve stati Erdeli I. Ztracené národy, Avaři, Vydalo, Природа № 11, 1980,

Ad 16. Avarský kaganát vytrval uprostřed Evropy celá dvě a půl století. Dokonce Francký stát zůstal vcelku a v celé délce své existence se zachoval a přežil kaganát o pouhých třicet let.

Osud Bulharů vedených Alciokem

Roku 630 zemřel avarský kagan Bajan. V jeho době se za půl století z národa běženců stali evropští hegemoni. Na jeho trůn byli navrženi dva kandidáti jeden od Bulharů a jeden od Avarů. Zvítězil avarský kandidát a tím započala mezi vnitro etnická rozepře. V důsledku nepokojů odešlo 9000 Bulharů vedených Alciokem k Frankům k řece Rýnu.

Ad 17. Francký král z dynastie Merovingů Dagobert I (kolem roku 605 – 19.1.639) navštívil příchozí v Bavorsku. Ve strachu z vytvořené situace aby nedošlo ke zhoršení vztahů s Avarským kaganem, přikázal Bulhary ubytovat rozptýleně a posléze je pozabíjet. Oddíl Alcioka utrpěl ztráty a byl přinucen odejít do Itálie ke svým spojencům Langobardům. (Uvedený příkaz byl podle kronikáře místními Bavory vyzrazen, jako projev příbuzenského úcty vůči nově příchozím Bulharům a podle stejného pramene se jistá část téhož oddílu se zachránila odchodem na nynější Česká a Moravská území. Zde byli vřele uvítáni a stali se základem vojenské síly nově rodící se Sámovy říše v letech 623-660, která úspěšně odrážena útoky jak Avarů, tak i Franků. Nová říše ovládla rozsáhlá území střední Evropy - pozn. překladatele).

Alciok požádal pro své lidi o území langobardského vévodu Grimualda (662-671) výměnou za vojenskou službu. Grimuald rozmístil Bulhary na sousedních langobardských územích v Benátském vévodství, kterému vládl jeho syn Romuald.

Ad 20. V letopisech je Alciok nazýván vévodou a vojevůdcem O něco později dorazila do Itálie jiná skupina Bulharů vedená pro změnu Alcekem, mladším synem Kubratovým.

Podle svědectví jáhna ještě po sto padesáti letech ve vévodství Benátském, jeho současníci místní Bulhaři, hovořili mezi sebou svým rodným bulharským jazykem

Ad 21. Bulhaři, příchozí do Itálie jsou zde zafixováni minimálně ve třech skupinách:

I. Část je z roku 527, kdy armáda Velizária, která vyhnala Góty z Říma, zahrnovala i Bulhary.

Ad 25. II. Část roku 568 v souhrnu Langobardů krále Alboina byla i část Bulharů, který je přivedl z Panonie do Itálie, kde založil své vévodství Langobardů.

Ad 26. III. Část svých Bulharů dovedl Alcek do Itálie v letech 662-671

Ad 27. Prokopius Kasarijský popisuje, že v době bojů Velisária s ostrogótským králem Totilem, vedl byzantská vojska v Perudžii Odolgan, který později obsadil Spoletto.

Ad 24. Stopy po Bulharech Alcekových se v Itálii podařilo objevit poměrně nedávno. Roku 1987 se na území bývalého Benátského vévodství v oblasti měst Sepino, Bojano a Isernia bylo nalezeno 120 mohyl avarsko-bulharského typu. Historik Neil Christie v knize "Lombardé, antičtí Langobardé" ukazuje, že nalezené mužské mohyly Bulharů obsahují zboj, střely i třmeny.

V pohřbu označeném č. 33 byl nalezen pečetní prsten – symbol moci. Tomu podobný prsten byl nalezen v hrobě langobardského vévody nedaleko Milána. N. Kristi na základě toho dělá závěr, že právě zde, byly nalezeny ostatky, pokud ne samého Alceka, tak alespoň jednoho z jeho nástupců.

V Itálii bylo nalezeno město se jménem Bolgare.

Ad 22. V červnu roku 2007 se jistém autorově hledání, po celé Itálii, podařilo nalézt město Bolgare. Není to náhodná podobnost tohoto místa s označením jména Bolgar - dávného hlavního města volžského Bulharska?

Další hledání pokračovalo a výsledek byl nalezen v archeologickém muzeu města Bergamo – kde v té době probíhala speciální výstava "Období středověku Bargama". Ad 23. Hned na prvním panelu vyl vystaven meč a prsteny nalezené ve městě Bolgare.

Foto č. 1 Meč a prsteny nalezené ve městě Bolgare. Materiály výstavy: «Medioevo a Bergamo antropologia raccontano le genti Archeologia e bergamasche».- Milano, Edizioni Et,2007, 79,(v italštině) fotografie Š. R. Mingazova,20 p.

Expozice zahrnovala lebky a jiné nálezy z uvedených pohřbů. K nálezu došlo při stavbě budovy ve městě Bolgare, kdy byly ve výkopu nalezeny dávné pohřby, které ukázali na velikou nekropoli. Následně bylo nalezeno 263 pohřbů, nekropole byla datována na konec 7. století. Protože zde mohyly již nemohli zůstat, předměty z pohřbů předány byly muzeím. Dvě mohyly byly přeneseny na místní hřbitov.

Italským odborníkům se podařil pokus sestavit podle nalezených lebek vnější podobu lidí z té doby viz. přílohy.

Oficiální webové stránky města Bolgare v Itálii ukazují to, že město je zmiňováno již od roku 830 to, že tento místní název je spojován s bulharským etnikem.

Datování nekropole města Bolgare odpovídá době příchodu Alcekových Bulharů do Lombardie, nestačí to však pro tvrzení, že právě tato skupina Bulharů dala jméno tomuto městu.

Do tohoto okamžiku nebylo o italském městě Bolgare nikde žádné zmínky. Nalezená nekropole se stala středem zájmu historiků, archeologů, genetiků a antropologů a ostatní odborníků zvláště.

Odkazy na literaturu:
1. Menander/Менандра Византийца продолжение истории Агафиевой // Византийские историки. СПб., 1860. - strany> 321-322. (dále – Menander) Odvolávka na knihu >: Artamonov М. I. Dějiny Chazarů/История хазар. 2 vydání - СПб.: Филологический ф-т СпбГУ, 2002. – 560 str.: ilustr. - str. 128. (dále Artamonov М. I., Dějiny Chazarů)
2.
Letopis byzantince Teofana/Летопись византийца Феофана. л. м. 6050.
3. Мarquart J. Osteuropaische und Ostasiatische Streifzuge. Leipzig,1903. S. 43-44, anm 4; Haussig H.W. Theophilakts Excurs uber die Skythischen Volker//Byz. 1954. XXIII. S. 362;
Ilovajskij D. Разыскания о начале Руси, М, 1882. str. 197-198. (Odvolávky na knihu: Artamonova М. I., Dějiny Chazarů - str
. 174).

4. Gordejev А. А., Dějiny kozáctví/История казачества. - М.: Вече, 2006.- str. 640: ilustrace
5. Železnij/Железный А. Очерки предистории Киевской Руси.М., ИНСАН, 2000.- str. 45; Татарско-русский словарь. Под ред. Ф.А.Ганиева. – Казань: Тат. Кн. изд-во, 2002. -
strana 39.

6. Mavrodinov/Мавродинов Н. За нападенията на Българите върху Византийската империя в край на V и пръз VI век. Исторически преглед. София. 1945-1946. Кн. IV-V. С. 522. odvolávka na knihu: Artamonova М. I. Dějiny Chazarů - str. 119.

7. Menander, str. 374. odvolávka na knihu: Artamonova М. I. Dějiny Chazarů - str. 129.

8. Artamonov M. I., Dějiny Chazarů - str. 179

9. Gregorius Turonensis, Historia Francorum. Ed. W. Arendt und В Krusch // MGH. Scriptorum Rerum Merovingicarum. I. 1884. IV, 23, 29; Miillenhof. Deutsche Altertumskunde. II. Berlin, 1887. S. 101-103. (odvolávka na knihu Artamonova М. I. Dějiny Chazarů
str. 130).
10. Гръцки извори за българската история. София, 1959, т. II, с. 249. Ссылка по кн: Литаврин Г.Г. Византия и славяне. – СПб.: Алетейя, 2001. str. 559.

11. Tehdy se podařilo Bulharům vypořádat se s Gepidy, kteří se zúčastnili zrady na Říši Hunů po smrti Attily roce 453. Tehdejší porážka na řece Nedao přivedla Huny ke ztrátě kontroly nad Střední Evropou a jejich ústup na jejich panství podél Černého moře.
12. Pavel Diakon, Historia Langobardorum
, dále DiakonDějiny). an>Kniha. II. str. 26.
13. Kardini/Кардини Ф. Истоки средневекового рыцарства. - Мoskva, 1987. 
14. Erdelli/Эрдели И. Исчезнувшие народы. Авары. Опубл.// Природа, 1980, № 11.
15. Pletneva/Плетнева С. А., Хазары: 2-е изд.— М.: Наука, 1986 (I кв.) 88
stran>., - str. 14-15.
16. Podrobněji: Мингазов Ш.Р. Аварский каганат – тюркское европейское государство. Татарские новости, № 6,7 2006.
17. Bulharský historik R. Rašev se drží verze, že Alcek je pátým synem Kubrata – zakladatele Velkého Bulharska (Рашев Р. Великая Болгария. В кн.: «История татар с древнейших времен». т. 2. Казань, Изд. «РухИЛ», 2006.- 956 str. - str. 46).
18. Fredegár. Kronika. Chronicarum Quae Dicuntur Fredegarii Libri Quattuor. hl. 72.
19. Fredegár. Kronika hl. 72.

20. Vévodství Benátské – Benevento bylo založeno Langobardy ve 2. polovině 6. století na severu Itálie. Město Benevento se nachází asi 100 km severovýchodně od Neapole na cestě do Apia.

21. Diakon. Dějiny. Kniha.V.  str. 29.

22. Neil Christie "The Lombards, the ancient Longobards", Blackwell, 1995. pp. 98-100.

23. Materiály výstavy: «Medioevo a Bergamo. Archeologia e antropologia raccontano le genti bergamasche» («Středověk v Bergamo. Archeologie a antropologie hovoří o místních obyvatelích»)- Milano, Edizioni Et, 2007, str. 79, - (v italštině ).

24. Prokopius Kesarijský. Válka s Goty. Kniha III. 23.
25. Artamonov/Артамонов М.И., История хазар. -
stran>. 102.

26. Diakon. Dějiny. Kniha II, str. 26.

27. Diakon. Dějiny. Kniha V, str. 29.

Úplný text byl publikován ve stati: // Татарские новости. – 2007. - № 11.

Přeložil N. B. Nikolov

17.11.2010


Foto č 2.  Dvě mohyly nalezené ve městě Bolgaro byly spřeneseny na místní hřbitov. Foto Š. R. Mingazov

Fotografie dovolují rozlišit etnický rozdíl mezi obyvatelem Villa d’Adda a ženou z města Bolgare. Její typ lebky se významně liší od mužského typu a je podobný upravovaným lebkám bulharského typu, například saltovo-majacké kultuře Chazarského kaganátu a Povolžskému Bulharsku. Tuto podobu je nutno dále potvrdit cestou antropologických a genetických zkoumání.
 

Fotografe k odkazu č. 3  Rekontrukce vzhledu muže podle lebky z nekropole/span> Villa dAdda předpokládá se, že jde o Langobarda. Materiál z výstavy: «Medioevo a Bergamo. Archeologia e antropologia raccontano le genti bergamasche».- Milano, Edizioni Et, 2007, 79 p., - (v italštině), str. 67.

Muž (předpokládaný Langobard) z pohřbu č. 38 z nekropole Villa d’Adda nalezeno nedaleko města Bolgare

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Fotografie k odkazu č. 4

Rekonstrukce vnějšího vzhledu ženy podle lebky z nekropole města Bolero. Materiály z výstavy:

«Medioevo a Bergamo. Archeologia e antropologia raccontano le genti bergamasche».- Milano, Edizioni Et, 2007, str. 79 ., - (italsky) a str. 66. Žena z města Bolgare (pohřeb č. 152) foto č. 4

 

Autor Š. R. Mingazov, při hledání města Bolgare, vedle domu u kterého bylo při jeho výstavbě nalezena nekropole ze 7. století ( červen roku 2007). Itálie

Celkový vzhled nekropole ve městě Bolgare (Itálie). Materiály výstavy: «Medioevo a Bergamo. Archeologia e antropologia raccontano le genti bergamasche».- Milano, Edizioni Et, 2007, str. 79, - (italsky), str. 12.

Město Bolgare - příjezdová dopravní značka a  umístění tohoto města v oblasti Bergamo severní Itálii