Pohoří Belurtag, chemický prvek berylium a dávní Bulhaři

 

Ivan Tanev Ivanov 

 


 

 Převzato se souhlasem autora:  http://protobulgarians.com    

 

Stránka o Prabulharech. Jazyk, původ, dějiny a náboženství ve statích, knihách a hudbě.

 


 

 

Nejnovější historické údaje o původu dávných Bulharů podporují východně-íránská, pamírská hypotéza (1-6).  Ve vztahu, ke smyslu a původu etnonymu Bulhaři již bylo shromážděno velké množství faktů a důkazů, které svědčí o tom, že je spojeno s největším a historicky důležitým městem této oblasti – městem Balch a označuje jednoznačně „vysocí, bílí lidé“(7). V přeneseném slova smyslu označuje „svobodní lidé s vlastním státem“, v protikladu s tzv. „Černými Bulhary“, což znamená „nesamostatní, podřízení Bulhaři“ (7). Cílem této stati je dané údaje doplnit a dále podpořit analýzou dvou toponymních názvů pohoří této oblasti,  Mustag a Belurtag, které byli v minulosti hojně používány a dnes jsou již do značné míry zapomenuty a neznámy.

 

V hypotézách 19. stol. se přijalo, že oblast pohoří Mustag a Belurtag, nacházející se v oblasti starobylé Baktrie, je vlastí takzvaných árijských, nebo v souladu se současnou terminologií, indoevropských národů (7). Dnes se přijímá fakt, že indoevropské národy se poprvé formují v oblasti dnešní jihovýchodní a střední Evropy a část z nich tzv. Arijci posléze migrují do oblasti zmíněných pohoří Mustag a Belurtag. Ještě později se z těchto árijců tvoří dvě větve blízkých národů Íránci a Indoariové. Jaká jsou zmíněná pohoří Mustag a Belurtag a jakou mají roli v ranné historii Bulharů?

 

Přípona –tag u těchto toponym pochází od pozdějších osídlenců této oblasti Turků a označuje „pohoří“. Název Mustag nebo „pohoří Mus“ vzniká z původního názvu Imeus, Imeos, nebo Imeon, tím je dnešní pohoří Pamír. Někdejší název pohoří Pamír, Imeon, v menší míře Imeus, je široce znám u bulharských čtenářů, a to díky pracím vědeckého pracovníka Petra Dobreva. Toponymum Belurtag je však široké bulharské čtenářské veřejnosti neznámé, což znesnadňuje vysvětlení některých faktů spojených s bulharským etnonymem a historií.

 

Název Belurtag (Bolor-tag) neboli „pohoří Belur (Bolor)“ má také dávný původ, starší než u nově příchozích Turků do této oblasti. V geografické encyklopedii je pohoří Belur (Bolor) popisováno jako „vysoké plato v centrální Asii, prostírající se na sever od pohoří Hindúkuš až k pohoří Ťan šan. Nachází se hlavně v Tádžikistánu a západní Číně“. Takto definované pohoří Belur se v podstatě shoduje se současným pohořím Pamír. Jiné určení tohoto pohoří hlásí: “Na sever v bodě, ve kterém se scházejí dvě velká pohoří Hindúkuš a Karákoram, začíná třetí vysoké pohoří, které rozděluje ruský a čínský Turkestán. Je to pohoří nazývané jeho starodávným jménem Bolor Tagh nebo také pohoří Bolor“. Podle tohoto druhého určení, Belurtag nebo Bolortag se opět shoduje s Pamírem.

 

Původní názvy Mustag a Belurtag (Bolortag) v podstatě odpovídají jedné a též oblasti v centrální Asii, vysokohorskému platu Pamír, kde se nachází vlast dávných Bulharů. V některých zdrojích, Mustag odpovídá severní části, zatímco Belurtag jižní části pohoří Pamír.

 

Názvy typu Belur, Belar a jim podobné se často objevují ve starém i soudobém bulharském jazyce. V bulharském jazyce název „belur“ znamená „bílý, bělavý“. Jsou známa osobní jména typu: Beluš, Beluško, Belut, Belota, Beluch, Belun, Belunka, Belas (bělavý), všechna podobná jména od slova „bílý“(9.). V obcích a městech se stále ještě objevují staré rody nazývané Belury, Beleta, protože jejich zakladatelem byl Beljo, Belčo nebo člověk s podobným jménem. Je také známá odrůda slív nazývaná „Belurka“ jejichž plody jsou bledě zelené a při dozrání jsou mléčně bílé. Existuje i druh trávy - belur (balur), která má bílou nebo bělavou barvu (10.). Staré jméno města Balevo (východní Srbsko) bylo původně Belaura, což je blízké názvu Belaur – Belur. Středověký bulharský šlechtic ze 14. století nosil jméno Belaur.

 

Z jiného pohledu je význam názvu bulharského etnonymu blízký  významu slova Belur – „bílý, světlý“. Jak je zřejmé z předešlého výkladu, je pravlastí dávných Bulharů pohoří známé svým názvem Imeon, ale také pod názvem Belur, Bolor!! Všechna tato fakta nás vedou k potřebě vyhledat nějakou hlubší historickou vazbu mezi etnonymem Bulhaři a jedním z názvů jejich dávné vlasti – pohoří Belur (Belar, Bolor).

 

V mnoha historických dokumentech jsou dávní Bulhaři známí pod názvem Belar, Belur atd. Jedno z velkých měst ve Volžském Bulharsku se jmenovalo Biljar. Obecněji byl stát volžských Bulharů nazýván Belar a samotní Bulhaři z Volžského Bulharska jsou známi jako Belari, Bulari nebo Bailari, což je vidět v následujících svědectvích. Vědec a historik Jakub bin Hoguman al-Bulgari, žijící v 6. století napsal knihu „Dějiny Bulharů“. Tato kniha se nám nezachovala, ale je zmiňována v cestopisech cestovatele Abu-Chamid Al-Farnatiho, který navštívil Volžské Bulharsko v letech 1135-1136 a píše, že „…jejich vědci se nazývají „balar“, proto se jejich země nazývá „Balar“, v arabizované formě – „Bulgar“. Toto jsem vyčetl v knize „Historie Bulharů“, přepisované bulharským kádiem, který byl učedníkem Abu-el-Masali Džubejní“ (Cestopis … M.,1971, str. 31). Abu Muhamed al Džuvejni (v letech 1028-1085) byl známým íránským bohoslovcem z Nišapuru. Podobně Al-Garnati (7.stol.) píše, že v zemi Belar (Volžském Bulharsku) nežijí Turci, ale v okolí města Saksin (Itil, délta Volhy) žijí nomádští Turci. Podle zpráv Ibn-Fadlana (10. stol) se dozvídáme, že Bulhaři z rodu buljar-belar brali do zajetí turecké ženy. Například dcera panovníka Oguzů, kteří žili ve stepi na hranici Volžského Bulharska, se stala zajatcem panovníka rodu Biljar – Almuš.

 

V oblasti Zeravšan – východní Írán v oblastech Tabríz a Oktamberdi dnes žijí potomci starodávných Mídijců (Mujteni, Mitáni), kteří se dělí na na dva základní rody Bailari (Belari) a Partové. Známý historik z Baškortostanu Salavat Galljamov dokládá, že dávný rod Buljar (Belar, Biljar- volžští Bulhaři) pochází z těchto Mitánu-Mujtenů (11.). O původu rodových názvů Bailar a Parš svědčí historická pojednání Mitanů, zapsaná Tolstým (12.). V minulosti byl mítánský národ rozbit vojsky cizího státu. Pravděpodobně se jedná o události kolem roku 550 př. n. l., kdy Peršané ovládli Médii v době Kýra Velikého (r. 559-530 př.n.l.). Ovládnutí Mitáni podporovali jeden druhého, snažili se ovládnout vysoké státní posty, dokonce ovládnout panovnickou vládu. Tehdy jiné národy přesvědčili vládce, aby zničil všechny Mitány a on tak učinil. Protože však byli Mítáni dobrými rádci (ve válečných věcech a dalších), panovník je omilostnil a začal hledat, zda nezůstal některý z nich na živu. Nakonec nalezl pouze jednu těhotnou ženu, jejíž mrtvý manžel byl Mitan. Panovník ji přijal k sobě do paláce, kde porodila. Narodili se dva synové, jeden Bailar (Belar) a druhý Parš. Synové této ženy byli vychováni samotným panovníkem a jejich potomstvo vytvořilo rody Bailari (Belari) a Parsi. Rodový název Bailar (Belar) je blízké termínu Boil, který v ranném bulharském státě označuje „vysokého státního činitele, vedoucího, poradce“. Na jiném místě rodový název Parš (Part) připomíná etnonym Paršua, Peršané. Tato legenda svědčí pravděpodobně o podmíněném dělení Íránců na dvě větvě – Parše (Party, Persi) a Belari (východoíránce, ze kterých jsou Protobulhaři).

 

Dunajští Bulhaři z ranného období se také kdysi nazývali Belari. Jedna široce známá maďarská legenda říká, že kníže Dulo z rodu Balar měl dvě dcery. Náčelník maďarského rodu Madjar se oženil s jednou z nich a druhou dceru si vzal Hunor. Tak se první dcera rodu Dulo s dětmi, které se narodily, stala matkou všech Maďarů a druhá dcera se stala matkou všech Hunů. Je důležité zdůraznit, že rod knížete Dula, tj. dunajských Bulharů, je nazván Belari, tak jsou označování i Volžští Bulhaři, což značí „bílí nebo stříbrní lidé“.

 

Výše uvedené fakta ukazují, že jméno BELARI je plně opodstatněné, bylo v minulosti etnickou variantou jména Bulharů. Anebo jejich prvotní jméno může být spojováno se jménem pohoří Pamír-BELUR (BOLOR), tj. oblasti jejich prvotní vlasti. Nejpravděpodobnější verze je ta, že se ovlivňují vzájemně. Možná, že název pohoří dal jméno národu tam žijícímu „Belari“ nebo obráceně, etnické označení obyvatel se přeměnilo v označení pohoří. 

 

V bulharské historiografii je doloženo mnoho legend, které tvrdí, že označení „Bulhaři“ pochází od Belar, Bulgar, Balgar, Bulger, Buljar, Biljar, Bolg, Volg, Bolk, Bog, Bogo. V dnešní době se tyto názvy spojují s variantami jména nějaké neznámé mýtické legendární osoby – praotce prvních Bulharů. Vyjadřuje jakousi dalekou historickou událost, tyto legendy mohou osvětlit některé stránky z nejrannějších dějin Bulharů. Nicméně, legendy ukazují, že dávní Bulhaři neodvozovali svůj původ od nějakého totemového zvířete (například mongolského živočišného druhu bolgan, bulharsky bjalka). Z výše uvedených faktů je možné uvažovat o tom, že prvotní obraz bulharského jména Belar, Buljar, Biljar atp. možná nejsou mytickou osobností-etnonymem, s větší pravděpodobností je spojeno se jménem jejich historické pra vlasti – pohořím Belur (Bolor).

 

Nedávno publikoval Ruslav Kostov (13.) údaje o hospodářské činnosti obyvatel starodávných oblastí nebo států Balchara, Bolor, Bulur, které se nacházely v historické vlasti dávných Bulharů v oblasti města Balch na Pamíru. Podle těchto údajů se obyvatelé usedlé bulharské skupiny v této oblasti shodují s oblastmi, ve kterých je rozšířené dobývání drahých minerálů jako například beryl, lazurit, turmalin, spinel, které jsou vyměňovány za zlato a stříbro. Drahé kameny dolované v této oblasti byly široce známé a využívané ve většině vládnoucích dynastií starověkého Egypta, Babylonu, Asýrie, Persie, Indie a Číny. Například lazurit byl posvátným minerálem národů Mezopotámie, starověkého Egypta, Indie a Číny. Hlavním zdrojem tohoto minerálu je Hindúkuš s jeho původním i dnešním nalezištěm Sar-e-Sangem (13.). Egyptský faraón Ramses III i asyrský vládce Ninos uskutečnili vojenské pochody na Pamír, aby ovládli oblasti těchto nalezišť, které byli známy ještě z dob vlády Sumerského vládce Enmerkara (14.).

V pohoří Badachšán, které je částí dnešního Pamíru (Belur), se dobýval ozdobný minerál spinel, v minulosti nerozlišitelný od rubínu, nazývaný „balas“ (balas-rubín, bale-rubín). Název Badachšan se v mnoha zdrojích potkává s dávnými jmény Balacian, Balachšan, Balaksen, Balascija, Balakcija nebo Baldacija. To může být příklad, kdy se název daného minerálu přenáší z názvu pohoří, ve kterém se dobývá.

 

Jiným podobným příkladem může být také název dalšího široce dobývaného průzračného křišťálu dobývaného v této oblasti – berylu, známého také jako horský kvarc. V dávných perských a arabských traktátech je minerál beryl označován názvem ballur, bilaur, akkadsky burallu, židovsky a pachlevi belur, belura, syrsky berula, berulo, brulo, bulro, etiopsky berel, chaldejsky birla, birula, arménsky biurey, buregh, gruzínsky byvrili, byvrioni, aramejsky billurin, koptsky beryllion, persky besedy a v Indii beruj. Od tohoto dávného názvu přes řecké βήρύλλος  latinské Berillus, Beryllus se dochází až k současnému názvu tohoto minerálu berylu. V osmansko-tureckém jazyce je znám výrobní název biljůr, biljuren (billür) – průzračně křišťálové sklo, optické čočky a také binokl, dalekohled což je starší slovo bulharského jazyka (10.).

 

Je zjevné, že název minerálu beryl je mimořádně starý a je znám již u Akkadců a Chaldejců.  Ruslan Kostov připouští, že název má akkadský původ – burallu (13.). Je tedy možné připustit nový fakt, že původní označení pohoří, odkud je především dobýván zní Belur. Název pohoří Belur je však totožný s názvem minerálu „beryl“.  Odtud můžeme přijmout i druhou hypotézu, že název minerálu beryl je spojen se starým jménem pohoří Pamír - Belur. V takovém případě mezi názvem pohoří Belur, národem obývajícím toto pohoří - Belari (Bulhaři) a minerálem beryl, dobývaném v tomto pohoří, je ustavena jednoznačná vazba. Protože je tento minerál znám pod daným názvem již Chaldejcům, znamená to, že název pohoří Belur, Bolor, což je v podstatě počáteční forma bulharského etnonymu, musí být podobně starý jako chaldejský stát.

 

S minerálem beryl je spojeno i odhalení jednoho z chemických prvků z Mendělejevovi periodické tabulky. Tím je berylium, odhalené francouzským chemikem Louisem Nicolas Vauquelinem roku 1798 při rozkladu minerálu berylu. Protože byl odhalen v minerálu berylu, je tento prvek nazván jménem tohoto minerálu. Využijeme-li výše popsanou historickou retrospekci, můžeme uzavřít, že chemický prvek berylium nese jméno podle pohoří Belur (Pamír) a národa Belami (Bulhaři). Prvek berylium je kov podobný hliníku, ale s mnohem cennějšími a unikátními vlastnostmi. Je mnohem lehčí a pevnější než hliník a odolnější teplu. Lehce se spojuje s jinými kovy a tím jim přidává cenné vlastnosti – odolnost vůči korozi a neuvěřitelnou elastičnost. V současnosti je berylium nenahraditelné v letecké, raketové a kosmické technice v jaderných elektrárnách. Berylium se využívá ve výrobě slitin užívané v elektronice. Kov nosící jméno Bulharů je základním prvkem v mnoha moderních současných a budoucích technologiích.

V ranném středověku neslo několik knížectví v oblasti pohoří Pamír názvy typu Bolor, Bulor, Bulchor atp. Mnoho současných autorů (Georgi Bakalov, Petr Dobrev, Cvetelin Stepanov, Petr Golijski, Ruslan Kostov a další) spojují jména těchto knížectví s etnonymem Bulhaři a připouštějí, že z tohoto obyvatelstva později pocházejí skupiny, které dávají počátek Prabulharům. Na základě mnoha historických, jazykových, hospodářských a archeologických údajů je toto potvrzené. Autoři připouštějí, že ukázané názvy knížectví pocházejí od jména hlavního města oblasti – města Balch a státu kolem něj Balchika, Bachlika, Balchara. Mnohem logičtější vyhlíží název těchto knížectví ve spojení se jménem masivu Belur (Bolor) v oblasti, ve které nebo dokonce na území kterých jsou tato knížectví registrována. Stejně tak z pohledu formování slov jsou názvy Bolor, Bulor, Bulchor blíže k názvu Belur než k názvu Balch. V takové případě je spojení těchto knížectví s Prabulhary ještě více přesvědčivé, protože toponymní název místního obyvatelstva – Beluri je v souladu s nejstarším názvem Belari, evropských Prabulharů.    

 

Vzniká otázka, zda nestojí toponymum Balch v protikladu s názvem knížectví Bolor, Bulor, Bulchor, s názvem pohoří Belur, a proto etnonymem Belar. Ne zcela protože názvy Balch a Belur mají společný sémantický základ. V nedávno vydané knize (7) byly předloženy desítky argumentů, že toponymum Balch a základ „бълг“ (balg) našeho etnonymu nosí jednu a tutéž sémantiku „bílý“. Stejný sémantický základ je možno nalézt také u názvu pohoří Belur v oblasti, kde se nachází země Balch s centrem ve městě Balch. Záměna základu „balg“ ze slova balgar se slovem „bjal-bílý“ dostáváme „belar“ což je nejstarší termín se kterým jsou Bulhaři spojováni.

 

Výše bylo popsáno, že legendární název Belar neodpovídá nějaké biblické osobnosti – praotci nebo eponymu Bulharů, ale je jménem pohoří, ze kterého Bulhaři pocházejí. Stejně tak je možný jiný název Ziezi, o kterém latinský chronograf roku 354 říká: „Ziezi – ze kterého jsou Bulhaři“ je možná jiné mnohem známější toponymum této oblasti. Tímto druhým toponymem může být známý Sar-e-Sang, hlavní naleziště lazuritu v minulosti, které se nacházelo ve stejné oblasti na Pamíru (13). Podle Ruslana Kostova bylo toto naleziště známé v minulosti i druhým názvem podle místního sídliště Firgamu. Protože u místního obyvatelstva (Tadžiků) přechází počáteční zvuk „b“ na „f“ (porovnej tádžický název Bulharů – Falgar) je možné, že dávný název tohoto sídliště byl Birgamu (s kořenem birg-, který s přechodem r-l dává bilg a balg). Přidáním koncovky –ar (-or, -ur) k názvu naleziště (sídliště) s kořenem Bilg (Balg-) vychází etnonymum Bilgar (Balgar).  To všechno velmi dobře zapadá do tvrzení chronografa, že „Bulhaři pocházejí ze Ziezi“, pokud Ziezi je polatinštěný název pohoří Sar-e-Sang.        

 

Přeložil: N. Nikolov,  2007-11-13

 

 

Jiné stati:     http://protobulgarians.com    

 

Stránka o Prabulharech. Jazyk, původ, dějiny a náboženství ve statích, knihách a hudbě.

 

 

ПЛАНИНАТА БЕЛУРТАГ, ХИМИЧНИЯТ ЕЛЕМЕНТ БЕРИЛИЙ И ДРЕВНИТЕ БЪЛГАРИ

Иван Танев Иванов

 

Най-новите исторически данни подкрепят източноиранската, памирска хипотеза за произхода на древните българи [1 - 6]. По отношение на смисъла и произхода на етнонима българи, бяха събрани многобройни факти и доказателства свидетелстващи, че той е свързан с името на най-големия и исторически важен град в този район - град Балх и означава буквално “високи, бели хора”[7]. В преносен смисъл това означава "свободни хора със собствена държава", в противовес на "черни българи", което означава "несамостоятелни, подчинени българи" [7]. Целта на настоящата статия е тези данни да се допълнят и подкрепят с анализа на две топонимни названия на планини от този район – Мустаг и Белуртаг, които са били много употребявани в миналото, а днес са в голяма степен почти забравени и неизвестни.

 

В историческите хипотези от XIX век се приема, че районът на планините Мустаг и Белуртаг, намиращи се в района на древна Бактрия е родина на т.н. арийски или съгласно сегашната терминология, индо-европейски племена [8]. Сега е установено, че индо-европейските племена се оформят първо в района на днешна Юго-Източна и Средна Европа и част от тях, т.н. арийци след това мигрират към района на указаните планини Мустаг и Белуртаг. Още по-късно, от тези арийци се появяват два клона от близки народи – иранците и индоариите. Кои са тези планини Мустаг и Белуртаг и каква роля имат те към ранната история на българите ?

 

Наставката –таг в тези топоними идва от късните заселници на този район, тюрките и означава “планина”. Названието Мустаг или “планината Мус” идва от древното название Имеус, Имеос или Имеон, това е днешната планина Памир. Древното название на планината Памир, Имеон, в по-слаба степен Имеус е широко известно на българските читатели, благодарение главно на трудовете на ст.н.с. I ст. Петър Добрев. Обаче топонима Белуртаг е практически неизвестен на широката българска читателска аудитория, което затруднява обяснението на някои факти относно българския етноним и история.

 

Названието Белуртаг (Belurtag, Bolor-tagh) или “планината Белур (Болор)” също има древен произход, далеч преди появата на тюрките в района. В географските енциклопедии, древната планина Белур (Болор) се обяснява като “високо плато в централна Азия, простиращо се на север от планината Хиндукуш до планината Тяншан. Намира се главно в Таджикистан и Западен Китай”. Така дефинирана, планината Белур всъщност съвпада с днешната планина Памир. Друго едно определение за тази планина гласи: “На север от точката, където се съединяват двете големи планини Хиндукуш и Каракорум, започва трета висока планина, която разделя Руския от Китайския Туркестан. Това е планина, наречена със старинното име Bolor Tagh или планината Болор”. Съгласно това второ определение, Белуртаг или Болортаг отново съвпада с Памир.

 

Следователно, древните названия Мустаг и Белуртаг (Болортаг) всъщност отговарят на един и същи район в Централна Азия, високопланинското плато Памир, където е родината на древните българи. В някои източници, Мустаг отговаря на северната част, докато Белуртаг на южната част на планината Памир.

 

Названията от типа Белур, Белар и др. подобни са често срещани в древния и съвременен български език. В българския език названието “белур” има смисъл на “бял, белезникав”. Регистрирани са множество лични имена от вида: Белуш, Белушко, Белут, Белота, Белух, Белул, Белун, Белунка, Белас (белезникав), всички производни от думата “бял” [9]. По селата и градовете все още има стари родове, наречени Белури, Белета, защото техният основател е бил Белю, Белчо или човек с подобно име. Известна е и сорт слива, наречена “Белурка” чийто плодове са белезникаво зелени и при узряване стават млечно бели. Съществува и сорт трева – белур (балур), която има бял, белезникав цвят [10]. Старото име на град Валево (Източна Сърбия) е било Велаура, което е близко до Белаур – Белур. Български средновековен болярин от XIV-ти век е носел  името Белаур.

 

От друга страна, смисълът на българския етноним, както вече е известно, е близък до смисъла на думата Белур – “бял, светъл”. На трето място, както стана ясно от горното изложение, прародината на древните българи е била планината, известна както с названието Имеон, така и под названието Белур, Болор!! Всички тези факти ни заставят да потърсим някаква по-дълбока историческа връзка между етнонима българи и едно от названията на тяхната древна родина – планината Белур (Белар, Болор).

 

В много исторически документи, древните българи са известни с названията Белар, Белур и други подобни. Един от големите градове на Волжска България се е наричал Биляр. По-общо, държавата на волжските българи е била наричана Белар, а самите българи от Волжска България са известни и като Белари, Булари или Баилари, както се вижда от следните свидетелства. Живелият през XI-ти век във Волжска България учен-историк Якуб бин Ногуман ал-Булгари е написал книгата "История на Булгар". Тази недостигнала до нас книга се споменава в пътеписите на пътешественика Абу-Хамид Ал-Гарнати, който посещава Волжска България в 1135-1136 г. и пише, че "… при тях учените се наричат — балар, поради което тази страна се зове  "Балар", в арабизирана форма  - "Булгар". Това аз прочетох в "История на Булгар", преписана от български кадия, който бил ученик на Абу-л-Масали Джувейни” [Путешествие... М., 1971, стр. 31]. Абу Мухаммет ал Джувейни (1028-1085 г.) бил известен ирански богослов от Нишапур. Същият този Ал-Гарнати (XII-ти век) пише, че в страната Белар (Волжска България) не живеят тюрки, но около град Саксин (Итил, делтата на Волга) номадстват тюрки. Съгласно съобщението на Ибн-Фадлан (X-ти в.) научаваме, че българите от рода буляр-белар са вземали тюркски жени като наложници. Например, дъщерята на царя на огузите, които номадствали по границата на Волжска България станала наложница на владетеля на рода Биляр — Алмуш.

 

В областта Зеравшан – Източен Иран, в районите Табруз и Октамберди днес живеят наследниците на древните мидийци (муйтени, митани), които се делят на два основни рода - Баилари (Белари) и Парши. Известният историк от Башкортостан Салават Галлямов счита, че древният род Буляр (Белар, Биляр - волжските българи) произлиза именно от тези митани–муйтени [11]. За произхода на родовите названия Баилар и Парш свидетелстват историческите предания на митаните, записани от  Толстой [12]. В древността, митанския народ бил разгромен от войските на чужда държава. Вероятно се имат пред вид събитията от 550 г. пр. н.е., когато персите завладяват Мидия по времето на Кир Велики (559-530 гг. пр. н.е.). Завладените митани се поддържали едни други, като се стремели да заемат високи държавни длъжности, даже да завладеят царската власт. Тогава другите народи уговарят царя да унищожи всички митани и той ги унищожил. Тъй като митаните обаче били добри съветници (по военните въпроси и др.), царят скоро съжалил за това и започнал да търси не е ли останал жив някой от тях. Накрая намира една жена, чийто съпруг бил митан. Мъжът на тази жена загинал, а тя била бременна. Тогава царят я взема при себе си в двореца, където тя  родила. Раждат се двама сина, единият  Баилар (Белар), а другият – Парш. Синовете на тази жена били възпитани от самия цар и от тяхното потомство се създали родовете Баилари (Белари) и Парши. Родовото название Баилар (Белар) е близко до термина БОИЛ в ранната българска държава, който има смисъл на “висш държавен служител, управител, съветник”. От друга страна, родовото название Парши напомня етнонима Паршуа, Перси. Вероятно, тази легенда свидетелства за условното деление на иранците на две групи – парши (перси) и белари (източноиранци, от които са протобългарите).

 

Ранните дунавски българи също се наричат понякога Белар. Една широко известна в Унгария легенда разказва, че княз Дуло от рода Белар имал две дъщери. Родоначалникът на унгарците Мадяр се оженва за една от дъщерите, а Хунор взема другата дъщеря. Така първата дъщеря на Дуло с децата, които ражда става майка на всички унгарци, а втората дъщеря става майка на всички хунори. В случая е важно е да отбележим, че родът на княз Дуло, т.е., дунавските българи, са наречени Белар, така както са били наричани и Волжските българи, което означава “белите или сребърните хора”.

 

Представените по-горе факти показват, че е напълно обосновано името БЕЛАРИ, което в миналото е било вариант на етническото име на българите или тяхно първоначално име, да се свърже с древното име на планината Памир - БЕЛУР (БОЛОР), района на тяхната първоначала родина. Връзката изглежда еднозначна в такъв смисъл, че двете названия се етимологизират взаимно. Възможно е названието на планината е дала името на живеещия до нея народ “белари” или обратно, етническото название на жителите да се е превърнало в название на планината.

 

В българската историография са документирани много легенди в които се твърди, че името “българи” произлиза от Белар, Булгар, Българ, Вулгер, Буляр, Биляр, Болг, Волг, Болк, Бог, Бого. В днешно време тези названия се схващат като варианти на името на някаква неизвесна засега легендарна митична личност – праотец на първите българи. Отразявайки някакво далечно историческо събитие, тези легенди могат да осветлят някои страни от най-ранната история на българите. Най-малкото, тези легенди показват, че древните българи не са се виждали като произлезли от някакво тотемно животно (примерно монголското животинче болган, на български - бялка). От представените по-горе факти обаче може да се мисли, че първообразът на българското име – Белар, Буляр, Биляр и др. подобни може да не е митична личност-епоним, а най-вероятно е самото име на тяхната историческа прародина - планината Белур (Болор).

 

Напоследък Руслан Костов [13] публикува данни за стопанската дейност на жителите на древните области или държави Балхара, Болор, Булур, намиращи се в историческата родина на древните българи, района на град Балх и Памир. Съгласно тези данни, районите населявани от древните български групи се припокриват с районите на разпространение и добив на скъпоценни минерали от вида берил, лазурит, турмалин, шпинел, които се търгували срещу злато и сребро. Добиваните в този район скъпоценни камъни са били широко известни и използвани от повечето владетелски династии на древния Египет, Вавилон, Асирия, Персия, Индия и Китай. Например лазуритът е бил свещен минерал за народите от Двуречието, Древен Египет, Индия и Китай. Главен източник за този минерал е бил Хиндукуш с древното и днешно находище Сари Санг (Sar-e-Sang) [13]. Египетския фараон Рамзес III и асирийския владетел Нинос са предприели военни походи до Памир, за да завладеят районите на тези находища, които са били известни още по времето на шумерския владетел Енмеркар [14].

В планината Бадахшан, която е част от днешен Памир (Белур) се добивал ювелирния минерал шпинел, в миналото неотличим от рубина, наречен “балас” (балас-рубин, бале-рубин). Бадахшан се среща в много източници с древните имена Балациан, Балахшан, Балаксен, Баласция, Балаксия или Балдасия. Това е пример, когато названието на даден минерал се извежда от името на планината, в която той се добива.  

 

Друг подобен пример може да бъде и названието на другия широко добиван в този район прозрачен кристал – берил, известен още и като планински кварц. В древните персийски и арабски трактати, минералът берил се обозначава с названията ballur, bilaur, на акадски burallu, на еврейски и пахлеви belur, belura, на сирийски berula, berulo, brulo, burlo, на етиопски berel, на халдейски birla, birula, на арменски biurey, buregh, на грузински byvrili, byvrioni, на арамейски billurin, на коптски beryllion , на персийски besady, в Индия beruj. От това древно название чрез гръцкото βήρύλλος и латинското Berillus, Beryllus се стига до съвременното название на този минерал, берил (Berill). В османо-турския език е извесно производното названието билюр, билюрен (billür) – прозрачно кристално стъкло, оптични лещи, а също и бинокъл, далекоглед, което е остаряла дума в българския език [10].

 

Явно, названието на минерала берил е изключително древно и е познато още на акадците и халдеите. От тук Руслан Костов допуска то да има акадски произход – burallu [13]. Нека сега вземем пред вид новия факт, че древното название на планината, от където главно този минерал е добиван е Белур. Обаче названието на планината Белур е почти тъждествено с названието на минерала “берил”. От тук можем да стигнем до друга хипотеза, че  названието на минерала берил е свързано с древното име на планината Памир - Белур. В такъв случай, между името на планината Белур, народа населяващ тази планина–беларите (българите) и минерала берил, добиван в тази планина се установява еднозначна връзка. Тъй като този минерал е бил известен още на халдеите с това си название, следва, че името Белур, Болор което всъщност е начална форма на българския етноним, трябва да е връстник на халдейската държава.

 

С минерала берил е свързано откриването на един от химичните елементи в периодичната таблица на Менделеев. Това е берилият, открит от френският химик Луи Никола Воклен в 1798 година при разлагане на минерала берил. Понеже е открит в минерала берил, този елемент е наречен на името на минерала. Като използваме описаната по-горе историческа ретроспекция можем да заключим, че всъщност химичният елемент берилий носи името на планината Белур (Памир) и на народа белари (българи). Елементът берилий е метал, подобен на алуминия, но с много по-ценни и уникални качества. Той е по-лек и по-твърд от алуминия и е по-устойчив на топлина от него. Лесно се сплавя с другите метали като им придава ценни качества - корозионоустойчивост и невероятна еластичност. В момента берилият е незаменим в авиационната, ракетната и космическата техника, в ядрените електроцентрали. Берилият се използва за производство на изкуствени изомруди, прилагани в електрониката. Металът носещ името на българите е основен елемент в много модерни настоящи и бъдещи технологии.

 

В ранното средновековие няколко княжества и владения от района на планината Памир са носели названия от типа Болор, Булор, Булхор и др. подобни. Много съвременни автори (Георги Бакалов, Петър Добрев, Цветелин Степанов, Петър Голийски, Руслан Костов и др.) свързват името на тези княжества с етнонима българи приемайки, че от тяхното население по-късно произлизат групи, които дават началото на прабългарите. На основата на много историографски, езикови, стопански и археологически данни това изглежда оправдано. Обаче, тези автори допускат, че указаните названия на княжествата произлизат от името на главния град в района – град Балх и държавата около него Балхика, Бахлика, Балхара. По-логично и по-правилно изглежда названията на тези княжества да се свърже с името на планинския масив Белур (Болор) в района на който или даже върху територията на който тези княжества са регистрирани. Също и от гледна точка на формологията на думите, названията Болор, Булор, Булхор стоят по-близо до Белур, отколкото до Балх. В такъв случай връзката на тези княжества с прабългарите изглежда още по-убедителна, защото топонимното название на местното население – белурите съвпада с най-древното название белари на европейските прабългари.

 

Възниква въпросът, не стои ли топонимът Балх настрани и в противоречие с  названията на княжествата Болор, Булор, Булхор, с названието на планината Белур и на протоетнонима белар? Съвсем не, защото названията Балх и Белур имат обща семантична основа. В наскоро излязлата книга [7] бяха приведени десетки аргументи, че топонимът Балх и основата “бълг” на нашия етноним носят една и съща семантика “бял”. Същата семантика обаче има и названието на планината Белур, в района на която се намира страната Балх с център град Балх. Замествайки “бълг” в българ с “бял - бел” получаваме “белар” което е най-древният термин с който са известни българите.

 

По-горе беше коментирано, че легендарното название Белар не отговаря на някаква библейска личност – праотец или епоним на българите, а е име на планина, от която произхождат българите. Също така е възможно и другото название – Зиези, за който в Латинският хронограф от 354 год. се казва “Зиези – от който са българите” да е друг много известен топоним от този район. Този втори топоним може да бъде много известният Сари Санг (Sar-e-Sang), главното находище за лазурит в древността, намиращо се в същия район на Памир [13]. Съгласно Руслан Костов, това находище е било познато в миналото и с второ название - името на местното селище Фиргаму. Тъй като при местното население (таджиките) началния звук “б” често преминава във “ф” (сравни таджикското название на българите - фалгар), възможно е древното название на това селище да е Биргаму (с корен бирг-, който с преход р-л дава билг- и бълг-). Добавянето на суфиксът -ар (-ор; -ур) към названието на находището (селището) с корен Билг- (Бълг-) дава етнонима билгар (българ). Всичко това се съгласува добре с твърдението на хронографа, че “българите са от Зиези”, ако Зиези е латинизираното название на планината Sar-e-Sang”.

 

1.   Altheim F., Geschichte der Hunnen. В., 1959-1962, Bd. 1. S. 85

2.   Петър Добрев. История на българската държавност по най-старите царски и църковни летописи. ИКК Славика – РМ.  София. 1995

3.   Божидар Димитров. Дванадесет мита в българската история. Фондация Ком. София. 2005; Българите. Атлас. Под ред. на Ал. Фол. София. 2001

4.   Цветелин Степанов. Власт и авторитет в средновековна България (VII-IX в.). Агато. История и Култура. 1999

5.   Петър Голийски. В кн.: Зиези, от който са Българите. Предхристиянска и предмюсюлманска религия и митология. ТАНГРА ТанНакРа ИК. София. 2003

6.   Атанас Стаматов. Tempora incognita на ранната българска история. Изд. МГУ "Св. Иван Рилски"

7.   Иван Танев. По пътя на българския етноним. Изд. Алфа маркет. Стара Загора, 2005

8.   Иван Д. Шишманов. Нови хипотези за отечеството на арийците. Български преглед. Списание, издава дружество “Общи труд”. Година II. 1895, кн. VII -май.

9.   Йордан Заимов. Български именник. Изд. Къща Анимар. 2004

10. Стефан Илчев и др. Речник на редки, остарели и диалектни думи в литературани ни от XIX и XX век. Изд. на БАН, Институт по български език, София, 1974

11. Галлямов С. А. Башкорды от Гильгамеша до Заратуштры. Уфа, РИО РУНМЦ Госкомнауки РБ, 1999

12. Толстов, Л. С., Москва, 1984, стр. 84-85

13. Руслан Костов. Минералогичните познания на древните българи по някои средновековни източници. Годишник на Минно-геоложкия университет, том 46, свитък І, Геология и геофизика, София, 2003.

14. Петър Добрев. Сага за древните българи, Кама, 2005, стр. 59