SPOLEČNÝ PŮVOD BAVORŮ A BULHARŮ

 

Od profesora  Fritzlera, Frankfurt

 

1. Bylo zjištěno, že původ /vznik/ bavorského lidu je podivný. Pro „historii“ platí tvz. učení o Markomanech, které bylo cca před 90 lety zdůvodněno Zeem. Potom Bavoři – dřívější Markomané, kteří přišli koncem 5. a začátkem 6. století z Čech do Bavorska, se zde pojmenovali „ Baywarové“, označili se tímto jako lidé, kteří byli v „ bavorském domově“. Ale historie se ani v nejmenším nezmiňuje o takovémto putování Markomanů. Pak také není „ dávat si jméno“ otázkou módy, která se z jednoho roku na druhý mění. Jméno národa je jeho symbolem, jeho nejsvatěším a nejvyšším majetkem. Když se jméno časem stane výrazem národním, který vznikl smícháním různých národů a kmenů, může se stát označením pro celý národ. Ale že se lid má vzdát svého jména jen pro to, že změnil „ bydliště“ je absurdnost. K tomu je ještě forma jména Baywarové jako Bay – warové, čili bavorský domov – warové i jazyková absurdnost. Ale podobná učení /nauky/ se hodně vlečou staletími historie.

 

2. Bezradnost v této otázce spočívá v tom, že římské ani řeckého historické zdroje nic o Bavorech neříkají. Pro historickou vědu to není zase tak obrovská ztráta, i když mají Římané i Řekové již nějaké znalosti o dřívějším světě – co se týče národů. Tyto znalosti jsou, co se týče severu a východu  někdy zmatené. Snaha vědy, na základě těchto římských a řeckých zpráv sestavit znalosti o kmenech, vedlo k současnému chaosu.

 

Základem pro zjištění kmenového původu národa je tradice, kterou vytváří sám lid. A právě bavorský kmen, který patří mezi nejmladší z německých kmenů, má ale nejbohatší tradici, která byla sepsána a sbírána bavorským historikem Aventinem v 16. století. Vyvinul neutuchající úsilí, která vede k obdivu. Jako dvorní bavorský historik, měl přístup ke všem knihovnám v kostelech, klášterech, které všechny velmi pečlivě  prošel. K tomu sbíral staré rýmovačky, „povídačky“, písně, modlitby. "Pracoval jsem" – říká on – "ve dne v noci, v horku v zimě, v prachu a ve sněhu, prošel jsem celé Bavorsko, všechny kláštery, knihovny, dopisy, kroniky, staré mince, monstrance, kříže, hroby, obrazy, nápisy latinské, německé, francouzské, řecké, maďarské, dánské, anglické. Kde se objevily nějaké náznaky o historii, tak jsem se sledoval. Toto vše pak zpracoval jeho dvou kronikách – bavorské a německé".

 

3. „Dle bavorského pořekadla", napsal,"Bovorsko to ví nejlépe…“

 

Dle tradice byla Arménie domovem Bavorů. Toto se všeobecně traduje, že je tomu opravdu tak. Do Arménie přišli Bavoři ještě z daleka. Ve starých rýmovačkách, písních a kronikách se naznačuje, že též pobývali např. v Indii. Ve starém pergamenu objevil Aventin v jednomu benediktinském klášteře zmínku o hrdinovi jménem Baiger či Boiger, který přišel k Dunaji z Arménie či Sýrie a zabral všechny státy sídlící na Dunaji. V jiném pergamenu , který objevil v klášteře u Regensburgu je zmínka v latině o původu Bavorů. Kdo toto napsal se neví. Tento praví: „Bavoři táhli z Arménie, Indie skrz země, která se dnes označujeme jako Tatarsko“.

 

V tom se shodují i všechny ostatní zprávy. V jednom starém rukopisu kláštera Melk (v Rakousku) se píše:  Norikové, nebo Bavoři přišli z oblasti Arménie. V jednom lipském spise se našlo “vévoda Poymont a jeho bratr Ingram, kteří přišli z Arménie“. Toto stejné je psáno v císařské kronice: vévodové bavorští Boemunt a Ingram přišli z Arménie. Stejný záznam píší Heinrich von München a Michael Beheim. V jedné neznáme bavorské kronice, v rukopise klášteru Emmeran, v bavorské kronice von Fuetrer, ve velkém rodokmenu bavorských knížat se o tom píše stejně. Právě tak nazývají Andreas Ratisbonensis, Vitus Arnpeckh, Thritem a Rumpler Arménii zemí původu Bavorů, odkud byli svými vévody Boamundusem a Indramusem do Bavorska přivedeni. Froumund z Tegernsee, který se zmiňuje v 10. století o původu Noriků, že Arménie  a okolí byla původním domovem Bavorů, což převzal od spolehlivých lidí a sepsal irštinou Bavorů. Toto stejné potvrzuje benediktýnský mnich Bernhard z Kremžského kláštera kolem r. 1300, že Bavoři přišli k Dunaji a ostatní kmeny se od nich učily německý jazyk.

 

Z Arménie byl bavorský lid přiveden vévody Boemundem a Ingramem. Bylo to nejpozději začátkem 6. století před Kristem, což potvrzují jeho vzpomínky na krále Médie a Persie, Astyages a Kyros.  Na jedné straně patří Boemund a Ingram patří k vrstevníkům Caesara. Na druhé straně se Pompeus, který dostal Arménii pod římskou nadvládu, s nimi již nesetkal. Jiná zpráva uvádí, dle Thrita, že Bavory zapudil Tiberius. To by mohlo souhlasit. Tenkrát opustili svou zemi původu a usadili se dále severně na jižních svazích Kavkazu a odtud se na nátlak Římanů přestěhovali /přešli hřeben Kavkazu/ na severní stranu.

 

Po důkladném prozkoumání písemných zpráv a knihoven celého Bavorska mohl Aventin konstatovat: že Bavoři pocházejí od krále Almana Aergle a jeho synů Noreina a Boigera. A k tomu dodává: „ tohoto krále Almana nebo také německého Herkula uctívali naši předkové jako Boha a vyzdvihli ho až do nebes“. Jeho vyobrazení, odlité z mědi ještě existuje v Reichenau v Tyrolsku z příkazu císaře Maxmiliána. Když chtěli bojovat s nepřítelem, obraceli se k němu, zpívali jeho písně. Jmenovali se „barrit“, od toho se jmenuje hra „běžet Bar“. Aventin se zmiňuje o rukopisu z regenburského kláštera, kde neznámý písmák praví: jako Bavoři pocházejí od Herkula a jmenují se Alemannen /Němci/, dle nich se také nazývají všechny „keltské“ kořeny jiných.

 

Příslušnost Bavorů k Alamanům je obzvláště prokázána právním sepsáním /ústavou/ obou těchto národů. Není to pouze podobnost, nýbrž rovnost obou, týkajících se lidských práv. Jen krátce naznačeno. Oba znají jen tři stavy: šlechtu, svobodné a čeledíny. Oba mají soudce, který zároveň rozhoduje a vynáší rozsudek, stejný znak majetku: vrh kladivem a sekerou, stejný systém pokut – trestů. Oba mají stejné rodinné právo. Tyto zvláštnosti bezpochyby potvrzují  vnitřní spojitost obou národů.

 

O jazyce, kterým almanští Bavorové hovořili, se ví, že to nebyla žádná němčina. Z almansko-bavorských písemných záznamů se bohužel nic nezachovalo. Ještě za dob Aventise používala šlechta rýmy, které nevyjadřovaly celá slova, nýbrž častěji jen jednotlivá písmena, jak on říká.

To přece znamená: byly sepsány v nesrozumitelném jazyce. Existovaly dokonce celé knihy, které ale nikdo nemohl číst. On sám viděl takovouto knihu v jednom klášteře u Regensburgu. Froumund z Tegernsee a Bernard z Kremsmünster referují souhlasně: že ještě za jejich doby, tedy v 10.  století až do konce 13. století se v oblasti „Arménie“  hovořilo pravým bavorským jazykem, což slyšeli od těch, kteří tam sami byli. A v jedné kronice v Pasově z 10. století je jasně řečeno:  že Bavoři měli před tím svůj zvláštní jazyk, potom však převzali od Němců německý jazyk. Panzer zachoval ve svých „bavorských pověstech a zvycích“ staré rýmy, říkanky, které se zpívaly v Bavorsku ještě v minulém století. Tyto rýmy jsou psány již srozumitelným jazykem a tak jasně prozrazují, že jsou přenosem z jiného jazyka do němčiny, přičemž se jedná o náznak původního znění slov, který se podobal tomu či onomu německému slovu, ale bez nějaké souvislosti, je v tom jakási bezradnost. Kde k takovému přenosu nedošlo, máme doslovné znění od nás, které je zcela nesrozumitelné. Především je „starý bavorský jazyk“ jazykem „pro sebe“, který představuje jedinečné jazykové bohatství. Výrazy jako carmula, lidiscarti, uuinchilsul...... a spousta jiných jsou jednoduše nesrozumitelné. Tato slova spojovat s „germánštinou“ se ukázalo jako zcela nemožné.

 

4. Plné vysvětlení existuje pro kmenové jméno Bavorů. Tam došlo během let k mnoha změnám. Všechny tyto různé formy se vracejí ke dvěma základním formám bougar nebo baugar, z nichž ta poslední se ještě dochovala. Jak další výzkumy ukázaly mohly znít také pougar nebo paugar, poucar nebo paucar. Další tvorba vzniká nejdříve tím, že  g nebo c vytvořené v ústech na zadním patře vytvoří jazykem –u nebo –o, což vede k formám bouguar, bougoar, pougoar, bauguar, baucuar nebo baugoar. Písemně jsou doložena poslední tři slova bauguarii, baucueri a baugoarii. Vyslovuje se takto vzniklé u nebo o se rty ostře stočenými do kruhu, vedle to až ke sklouznutí k písmenu –w: bouguvar, bougovar, bauguvar nebo baugovar. K dalším formám dochází tím že, ou nebo au se přizpůsobuje oo=o nebo aa=a: bogar, boguar, bogoar, pogoar, boguvar nebo bagar, paga, baguar. Dále přizpůsobení oü, aü na oi a ai nebo ei: bogiar, bagiar, paigar. Dále změna g na gh, to se může změnit jednak na h např. změna z bogar na boghar, bohar na booar=boar, z čehož poslední uvedená forma v Bavorsku zlidověla. Na druhé straně změna gh na j a dále na i např. bogoar se mění na bioioar. Dále u se mění na v např. baivar, bogar na boiar, bagar na baiar. Nakonec změna z a na e nebo i vede ke konečné formě baigar, paigar nebo peigar na baigir, nebo paigir na peigir, bayar na bayer.

 

Uvedené dvě základní formy bougar a baugar nepředstavují ale tu nejstarší formu. Ta první bougar pochází ze starofrancouzského výrazu bougre, kde vzniklo toto slovo z cizího jména bolgar, kde se l vytvořené na horním zadním patře změnilo na u. To stejné se stalo v němčině, kde původní výrazy ne bougar nebo baugar, nýbrž bolgar nebo balgar jsou. Ta poslední uvedená forma je dokonce dokázána jménem bavorského krále , který se jmenoval Balger. To znamená, že bavorské původní /kmenové/ jméno v původní podobě má souvislost se jménem Bulharů.  Ale ne jenom v jeho nejpůvodnější formě. Také bulharský lidový název vykazuje vedlejší formy.  Z úst makedonských Bulharů zní mimo jiné bogar-in nebo bugar-in.

 

A v Rumunsku, kde bulharský lidový název souvisí se zánikem s dříve vládnoucí bulharskou lidovou vrstvou se nazývá – bojar. Mají ale Bavoři a Bulhaři původně společné jméno, tak je to tím, že se jedná buďto o podivnou náhodu a nebo o společný původ. Země, nazývaná Galie.

 

II. 

U jednoslabičných jmen je náhodná shoda lehce možná. U dvojslabičných těžko. U troj a víceslabičných je takováto shoda vyloučena. Kromě toho existují i jiné důkazy o původní sounáležitosti těchto dvou národů.

 

1.Upřesněme si nejdříve krátce osud celého lidu. V jeho zemi, Arménii, začalo být lidu poněkud těsno. Dle tradování Bavorů prý došlo ještě k mnoha válečným výpadům. Dle propočtů Aventise se tak stalo již kolem roku 225 před Kristem, že se jeden oddíl bulharského lidu, kteří patřil k bavorskému kmeni, tento kmen opustil a táhl dál. Král Thessel a jeho bratranec Balger poslali lid (který se jmenoval Bulhaři, jak pravý německé bavorské kroniky) pryč do země, která se nyní jmenuje Francie, postavili město Toles(Tores) a tam se usadili. Toto je potvrzeno ještě jinou zprávou, která sděluje, že Římané, kteří si kolem 12 po Kristovi toto Narbonensis podrobili, zde nalezli Bulhary. Celá lid (národ) zažil válku pontského krále Mithridatese kolem roku 100 před Kristem pravděpodobně ještě v Arménii. Poskytli králi malý pomocný oddíl. Brzy nato se ale vystěhovali. Arménský historik Moses von Chorene oznamuje totiž, že kolem roku 100 před Kristem přišel oddíl vypuzených Bulharů do Arménie. Je možné, že tento oddíl zde zbyl po vystěhování. Pravděpodobně nastalo vystěhování buď pod tlakem postupujících Parthů nebo na druhé straně Římanů. Lid se usadil na severní straně Kavkazu.

 

Poslední přistěhovali dosáhli toho místa teprve kolem r. 14 po Kristu. Neboť měl tento lid pravděpodobně ještě co do činění s císařem Tiberiem, který rozšířil římskou moc až k tomuto hlavnímu hřebenu. Ze severní strany Kavkazu postoupil tento lid až k Donu, který jedna část překročila a usadila se severně od Azovského moře.  Asi uprostřed 2. století zde došlo k rozkolu. Dle bulharského tradování (přenosu zpráv) spadá do tohoto období vznik samostatného Černého-Bulharska (Kara-Bulgaria) ve východní části Azovského a Černého moře.

 

Pravděpodobně došlo k tomuto rozkolu na základě podrobení oddílu na západní straně Donu, na severu Azovského moře Góty, kteří tam v této době dorazili.  Byli to Wizi-Góti, kteří se podrobili této západní vůli bulharského lidu, dle kterých nesou jméno Wizi-Bulhaři nebo také – Bílí Bulhaři. Po odchodu Wizi-Gótů k Dněpru došlo k dalšímu rozkolu Bílých Bulharů na dvě části. Západní půlka, zahrnující 5 nebo 6 kmenů, táhla s Wizi-Góty k Dunaji, odkud přišli do Bavorska a vytvořili zde bavorský národ, který je ve slovanském seznamu národů ještě veden pod názvem Weissen (Bílí) - Bavoři. Východní polovina Bílých Bulharů, zahrnující 3 nebo 4 kmeny, zůstala nejdříve na Donu, odkud po příchodu Hunů odešli na severovýchod k Volze a Kámě a tam vytvořili říší Bílých Bulharů. Tato říše trvala do roku 1237, kdy se po podrobení Tatary rozmělnila mezi severní národy této říše.  Východní polovina celého národa, která zůstala mezi Kavkazem a Donem , se spojila s oddílem lidu Karenů, který sídlil kolem Černého moře a tomu dala též své jméno. Dle toho se tito Bulhaři nazývají Kara-Bulhaři = Černí Bulhaři. Po příchodu Hunů se dostali pod jejich nadvládu.  Po pádu Hunů odtáhli i Černí – Bulhaři.  Zůstaly tam pouze dva oddíly. Zbytek jedněch je dodnes na severních svazích Kavkazu v údolí Čerek s hlavním městem Balkar. Jiný oddíl se připojil ke Kotraguerům, se kterými odtáhli začátkem 6. století na západ. Hlavní část lidu o síle 4 kmenů táhla k Dunaji, kde se roku 487 setkali s východními Góty, od kterých utržili porážku. Usadili se východně od řeky Theiss (Dunaje), jejich králem byl Batho. Od konce 7. století  rozšiřuje tento národ svou moc na Balkán.  Koncem 9. století se jeho moc severně od Dunaje definitivně hroutí. Hlavní část národa odchází přes Dunaj na jeho druhou strunu. Zůstává zde jenom šlechta, která zde vlastní určitý majetek, a která  se později rozplynula v rumunském národě. Na Balkáně v Bulharsku „se rozplyne“ bulharský lid a smíchá se s podrobenými slovanskými kmeny a vznikají slovanští Bulhaři dnešní doby.

 

2. Porovnáme-li charakter starého bulharského lidu s bavorským, tak zjistíme, že existuje úplná shoda nejen v hlavních a podstatných rysech, nýbrž i v těch vedlejších.

 

Charakteristickým znakem bulharského lidu byla chuť válčit. Byli dobří jezdci na koních, kteří se dobře cítili na jejich mrštných malých koních. Při prvním útoku zahrnuli nepřítele  dobře mířenými šípy, aby pak při přímém střetu použili kopí. Pokud došlo k pěstnímu útoku použili kladiva, sekery, kterými velmi dobře vládli. Co do síly a udatnosti nenacházeli sobě rovné.  Ženy bojovaly též udatně po boku mužů. Před každým bojem byla kontrolována výzbroj, nesrovnalosti byly trestány, právě tak jako zbabělci.  Řekové jim vyčítali nespolehlivost, ale z toho plyne spíše nenávist, kterou k nim chovali. Bulhaři byli vzpurným a svéhlavým lidem, který se neptal jaká je vůle jiných a co se jiným libí.  Měli obrovskou nedůvěru ke všemu cizímu. Měli své hranice vůči jiným pevně uzavřeny.  Kdo národ opustil (utekl), nejen dostal trest smrti, nýbrž uvrhl i své příbuzné do neštěstí. Strážce hranic, který někoho takto pustil přes hranice, zaplatil za to svým životem. Nade vše stavěl tento národ „to své“,  tradiční.  Jinak ale byli dobromyslní „ bez zloby a zákeřnosti“.

 

Také staří Bavoři byli dobří jezdci na koních. V bavorských řadových hrobech se našly skelety koní malé koňské rasy, kterou už užíval Caesar, protože tento druh byl vytrvalý a nenáročný. Bavoři vytvořili jezdecký oddíl, to se již povídá v pověsti o vzniku koňského trhu v Mnichově.  Útok hunských jezdců mohl být odražen pouze lehkým bavorským jezdeckým oddílem. Zbraně, které byly nalezeny u mrtvých v hrobech jsou především : krátký meč s „udičkou“ na tyči, mohl zároveň sloužit jako oštěp, kopí, kladivo. Kladivo hrálo roli nejen jako válečná zbraň a též jako mírumilovný nástroj. Vrh kladivem byl znakem zabrání pozemku a půdy. Nevěstě bylo kladivo pokládán do klína. Co do radosti z válčení předčili Bavoři všechny německé kmeny. Odjakživa byl pro Bavory důležitý jejich majetek a tradice. Psalo se že „jsou trochu nepřátelští, prosazují to své, zdržují se rádi doma, málo vládnou a neradi navštěvují cizí země“. Vše cizí si drží od těla.  Nebyla to maličkost dostat se na bavorské území, nebo jím projet. Bavorský lid “má radost ze života, je veselé mysli, dobromyslný, jednoduchý, povahou rovný“ – to je jeho dědictví. Je mu cizí nenávist, mnohomluvnost, podrobení se, podlézavost.

 

Jediným bohatstvím Bulharů byla jejich stáda. Proto byla ochrana zvířat důležitou součástí vytvořených zákonů. Bulhaři žili velmi jednoduše a bez velkých nároků. Jejich národní kroj byl tvořen pestrobarevnými širokými šaty, které nosili jak muži, tak ženy.  Muži nosili dlouhé vlasy a dlouhé vousy, pokud patřili do stavu svobodných. Obydlí u starých Bulharů bylo jen jednoduše zařízeno. Muži se rádi něčeho dobrého napili, když měli tu možnost. Co do pití vína patřili mezi největším na světě.

 

Také Bavoři byli národem pastevců a zemědělců. Velmi si považovali svých stád. Důkaz byl v lidovém právu. Kromě alamanského lidového práva, nezohledňuje žádné jiné německé lidové právo domácí a lovná zvířata tak, jako to bavorské. Náklonnost lidu k tomuto zaměstnání je nejenom dána vztahem k půdě, nýbrž i jeho zvláštnímu kmenovému druhu. Způsob života byl velmi jednoduchý. Byly více chýše než domy. Šaty, které nosili, byly široké a pohodlné. Muži nosili dlouhé vlasy a dlouhé vousy.  Aventin označuje svůj bavorský lid jako “duševně špatný, spravedlivý, chodící rád do kostela, k čemuž má bohaté možnosti. Obyčejný muž sedí ve dne v noci u pití, křičí, zpívá, tančí, hraje, je zastáncem zbytečně velké svatby, úmrtní hostiny, kostelního dne. Ale je čestný, spravedlivý, netrestaný, nikomu nic zlého nedělá.“

 

Starým Bulharům byla vlastní silná smyslnost. O Surgutských a Gagauských se to říká ještě dnes. Zároveň se vyznačovali zbožností. V představách Bulharů hrály víly vynikající roli. Tři osudové sestry – v rumunském Ursitele – určovaly osud každého člověka. Vílami obsadili Bulhaři všechny prameny, řeky, vodstvo, vrcholky i horská údolí. Dodnes se slaví v Bulharsku „ Pfingsten“ (náboženský svátek slavený v Německu zvláště v Bavorsku) jako svátek Rusalek. Ze zvířat byli uctíváni hadi, vlci, koně a psi. Jmenovitě ale hadi, kteří lidem přinášejí buď štěstí nebo neštěstí, dle toho jak jim byli nakloněni. Rumunské pohádky znají celou hadí říši, kde vládne hadí král. Kromě toho znají jak dobré tak zlé hady, s obrovskými hlavami nebo s vícero hlavami.  Vlkovi jsou jak v Bulharsku tak v Rumunsku věnovány zvláštní dny v roce. V Bulharsku se jmenují vlčí svátky a trvají od 10. do 17. listopadu.  V tyto dny se nepracuje. Provádějí se různá kouzla, aby se vlkům uzavřely oči, uši a nos. S velkou úctou byl chován kůň. Koňský ohon byl znak pole. Na ochranu domu, dvora, pole, proti zlým duchům i lidem se na plot nebo kůly napichovala koňská hlava. Když se konala přísah, tak na meč, a při tom byl na kousky rozsekán pes. Pak se vše pořádně zapilo. Dodnes se tančí v Rumunsku tzv. mečový tanec, který dříve patřil k těm vybraným. V noci zvěstování Marie se konají v Bulharsku pochody k ochraně zvířat před zlými duchy. Tluče se o sebe lžičkami, chrastí řetězy, dobytek se vykuřuje. K ochraně před epidemiemi se v kamnech uhasí veškerý oheň, aby mohl být zapálen nový, svatý oheň, kterým se opět zažehne oheň na kamnech. Večer na den Johana se všude v Bulharsku zapalují ohně, přes které skáčou jak mladí tak staří. S touto úctou k ohni souvisí i spalování mrtvých, které bylo u starých Bulharů zvykem. Ale též se pohřbívalo do země.

 

Také Bavorům byla vlastní silná smyslnost. Také se vyznačují silnou zbožností. Přesnější zprávy o víře Bavorů se ale nedochovaly. Ale existuje spousta pověstí, ze kterých toto vyplývá. Také u nich hrají víly vynikající roli. Můžeme je najít všude – v řekách, jezerech, pramenech a na horách.  Také tři osudové sestry jsou v Bavorsku známy, které určují osud novorozeněte. Ze zvířat jsou to opět hadi, vlci, koně a psi, kteří pro ně měli největší hodnotu a byli uctíváni.  Bavorské pověsti nasazují hadovi korunu. Tato koruna přináší lidem bohatství a štěstí.  Vlk je zvíře plné kouzel a duchů, které též přinášejí lidem štěstí.  Nejstarší bavorská svatyně Oetting na ve znaku vlka. Kůň byl obětním zvířetem. Koňské hlavy byly napichovány ve dvoře a na poli na kůly, jako ochrana před zlými duchy. Pes sloužil jako strážce skrytých pokladů. Zvláštní zvyk  při přísaze rozsekat psa na kousky není nikde uváděn , ani u Bílých-Bulharů. Ale přísahalo se též na meč. Z oslav je neznámější jak v Bavorsku tak v Rakousku den slunovratu na den Johana, kdy vzplanou všude na horách ohně, kde se konají veselé oslavy jak pro mladé tak pro staré, kdo může, přeskakuje oheň. Z těchto ohňů se přenášejí ohýnky na pole, aby tyto chránily před kroupami a špatným počasím. Na velikonoční sobotu se uhasí veškeré ohně v kamnech, aby se posvěcenými velikonočními ohni zase mohly zažehnout. Také mrtví byli spalováni. Vznikem bavorského lidového práva došlo vlivem církve k potlačování tohoto zvyku, začalo se pohřbívat do země.

 

Tato podobnost se dá sledovat do detailů.  Jako doložení slouží tento příklad.  V Bulharsku a Rumunsku je tento zvyk. V době velkého sucha se shromažďují dívky ve věku od 7 do 12 let ke zvláštní oslavě. Vyberou si jednu ze svého středu, „oblečou“ ji jako „peperuda“ motýlka, tzn. dají na ni listí, rostlinky, květiny, na hlavu jí posadí měděnou nádobu a táhnou od domu k domu zpívají a tančí. Obyvatelé na motýlka lijí z oken vodu a darují jim mouku a tuk. Z toho upečou dívky koláč, jdou k potoku, vstoupí do vody a pojídají koláč.

 

Vodní panně odpovídá v Bavorsku “vodní pták“. V Neuhausenu u Mnichova nese jméno „ sandrigl“, z čehož vznikla jména „Jeníček a Mařenka“. Vždy souvisí s ochranou před špatnou úrodou. Průvod se zde koná na koni. Tento „vodní pták“ je jednoduše buď mladý chlapec, nebo oblečená panenka do listí a květin, chodí se s ním nebo s ní po vesnici a jsou poléváni z tu a tam z oken vodou.  Účastníci průvodu dostanou mouku, máslo, vejce, chléb, což společně pojídají. Nakonec je „vodní pták“ hozen do vody. Podobnost tohoto zvyku v jeho detailech bije do očí. Stejná podobnost je též ve státním a právním řádu obou národů.

 

Chán nebo car a vévoda mají stejnou pozici moci. Nejméně pozdější carský rod měl dokonce stejný erb jako bavorští vévodové: oba měli lvy. Stejnou pozici měla šlechta a svobodní v Bulharsku a Bavorsku. A co je obzvláštním znakem, také právní řád byl stejný. Hlavní osobou tu i tam byl soudce, který vedl soudní jednání, zkoumal skutkovou podstatu, vyslechl svědky a vynesl rozsudek. Kromě toho se v Bulharsku a Rumunsku soudního jednání zúčastnili ještě „ dobří staří lidé“ jako přísedící, totéž v Bavorsku. Nemohli ale rozhodovat o rozsudku – v žádném z těchto států. Hlavním důkazním předmětem byla přísaha. Kde nestačila přísaha obžalovaného, musel předložit pomocníky přísahy, kterých dle okolností mohlo být až 60 či více. V určitých případech to mohli být pouze lidé žijící na území, kde se soud konal. Přísahalo se ne na skutečnost samotnou, ale na věrohodnost toho, kdo přednesl hlavní přísahu. Kde hádku nebylo možno rozhodnout, rozhodoval Bůh. Nejoblíbenější z toho  byl boj dvou pohádaných, ke kterému byly připuštěny i ženy. Shoda mezi bulharským a německo-bavorským právem je shoda, která jde až do detailů.

 

3. Koneckonců se dřívější společenství obou národů projevuje i v jazyce. Stará bulharština byla jazykem turanské rodiny, ke které patří též turecký jazyk. Vliv na vytvoření dnešní slovanské-bulharštiny je silně znát v tvorbě slov, hlásek, tvorbě vět a slovní zásobě, i když si to těch dvě stě procent Slovanů mezi Bulhary nepřeje. V tomto rozsahu se vliv staré německo-bavorštiny na dnešní německo-bavorštinu nekonal. Ale i tak zanechala staro bavorština hluboké stopy ve tvoření hlásek, slov a slovní zásobě v dnešní „lidové“ bavorštině. Nacházejí se zde slova, která nenajdeme v žádné „běžné“ němčině. Jako příklad jsou zde uváděny některé výrazy ze starého německo-bavorského lidového práva, jejichž smysl pochopíme sami od sebe, když si zalistujeme v bulharsko-německém slovníku od Weigand-Doritsch.

 

Sedlák se nazývá=Packen, v německo-bavorském lid. právu purica. V Bulharštině je pur´ak hrubý člověk. Drappa je oblečení. V Bulharštině je dripa látka, šaty, postroj, hadr. Šaty se nazývají rauba. V Bulharštině se to nazývá ruba nebo rufet. Přepadení na ulici: sokak=ulice a repam=prát se. Harisliz je zločin, to se rovná vlastizradě, která se trestá trestem smrti. V bulharštině je char nebo charsyz-in zlosyn. Od toho vznikl charyslyk–spolek zlosynů, činící zlo. Carmula je vzepření se jednotlivců proti vévodovi. Kramola znamená v bulharštině stejný zločin. Toto slovo není slovanské. Je to možno najít ještě u Rusů a Karantanů, kde to pochází z turanského jazyka. Pulislac pochází z pul=palice, klacek, kyj a schlakam=tlouci, tleskat a znamená to úder palicí. Teudragil je zranění nohy, které vede k tomu, že tahám nohu za sebou. Slovo se vysvětluje z bulharštiny tytraza=tahat a il=chůze, ela jdi, přijdi, jalla=dobře, blaze, ulak=rychlý posel. Stapsaken je způsob pro boží soud v soudní síni.  Stap je v bulharštině hůl a sakam znamená vyžadovat, potřebovat. Wehadinc je smlouva, která předchází boji dvou rivalů, z wik=požadavek, spolek, smlouva. Mahalechinga je soudní místo: z mahala=čtvrť města, vesnice, obce, místa a chak=spravedlnost, právo. Kitribin pochází z kotora-bina= stáj-budova, ohrada.

 

Za nepovolené překročení státních hranic byl jednoroční trest vězení. Habias je označení pro věznici. Habys to znamená v bulharštině.  Tyto příklady stačí k zjištění souvislosti mezi německou-bavorštinou a turanskou-bulharštinou.

 

Takto se projevuje  dřívější sounáležitost obou národů ve všem:

 

V historii, státním a ústavním právu, erbu a jménu, ve způsobu chování, představách víry, životních návycích, zvycích, tradicích a jazyce. Když se chce, ale lidová hrdost Bavorů a Bulharů postavit proti turanskému původu , tak se mohou oba národy ještě utěšovat. Dnešní evropské národy jsou výsledkem „smíchání“ různého původu. Právě tomuto různorodému smíchání vděčí tyto národy za svou životní sílu. Národy čisté rasy „ jako dvě stě procentní-Slované a Němci „ neexistují a není možno aby existovaly, protože nemohou existovat národy idiotů.

 

Nejsilnější podíl na evropském promíchání národů mají právě turanské národy, ze kterých alemanský národ, ke kterému patřili Bavoři a Bulhaři, byl národ, který patřil mezi největší a oplýval velkou hrdostí, za ním to „germánské“, což patřilo ke stejné „rodině národů“, co do významu a důležitosti stálo hodně za nimi, dle tradování Bavorů.

 

Překlad: Sylva Schweinarová

Karlovy Vary 28.8.2008