Rodný jazyk Konstantina Velikého

 

G. Sotiroff, Regina, Lynn Publishing Co., Saskatchewan, Canada, 1986

Převzato z

ELEMENTA NOVA PRO HISTORIA MACEDONO-BULGARICA

 

překlad z angličtiny do bulharštiny Radi Panajotov, z bulharštiny do češtiny N. Nikolov

 

Ve své knize s názvem De Magistratibus Ioannes Lydus oznamuje, že Konstantin Veliký psal ve svém rodném jazyce (οικεια) několik „Besed“, které sestavil pro své potomstvo [1]. Lýdus nám sice přesně nesděluje, který jazyk byl rodným  jazykem Konstantina, ať záměrně či nikoliv, přeci nám zanechal jednu nitku. Je zřejmé, že domácím jazykem Konstantina nebyla řečtina. Jinak by slovo “οικειοs” nebylo na místě a dokonce zavádějící [2]. Stejně tak ani latina nemohla být rodným jazykem Konstantina. K označení latiny tímto způsobem by s jeho vlastním jménem použili byzantští pisatelé jako v mnoha případech označení “πατριs φονη” otcovský jazyk.

 

2. Lýdiec napsal svou knihu někdy v době 551 až 546 po Kristu, kdy již byla latina v Konstantinopoli na plné ústupu [3]. O samotném Justinianovi se říká, že ne hovořil dobře latinsky a řecky jako barbar [4]. Toto je známé dvě století po smrti Konstantina. Je logické, že v této době byly v Konstantinopolu lidé, kteří mohli číst latinsky nebo řecky ale také ti, kteří mohli číst Konstantinovi „Besedy“, napsané v jeho „domácím jazyce“. Lýdiec smutně naznačuje, že v jeho době je latina vytlačována z oficiálních míst. Ale kterým jiným jazykem?

 

3. Existuje převaha nepřímých důkazů, že Konstantin Veliký byl Trák; existují i dostačující přímé údaje o tom a to zejména:

I) Děd Konstantina – Eutropius, byl Trák z Dardinie [5];

II) Samotný Konstantin se narodil a vyrostl ve městě Niš (Naissus) v tráckém (dardánském) městě [6];

III) Vystudoval v Nikomedii – tráckém městě na dvoře Galeria – tráckého císaře (panovníka?), narozeného v Serdice (dnešní Sofii). Galerius nebyl ani tak Římanem, že se o něm říkalo, že dokonce neužíval v názvu říše doplňující slovo „římská“ ale zaměňoval je označením „dákijská“ – podle (Dacie), v té době jedna z několika velkých tráckých provincií [7].

IV) Julian Ústupný, bratranec Konstantinův, se několikrát vyjádřil o své rodině, že je tráckého původu, z Mízie (Mysia, Moesie) [8];

V) Samotný Konstantin přenáší hlavní město říše daleko od Říma – do Byzance do srdce Trákie (a sám osobně raději přebýval v Serdice v místě které upřednostňoval);

VI) Říká se o něm, že založil „v zemi Skytů“ čtyři města a to zejména (Persthlaba; stejně – Perslava – pozn. překladatele). Pliscuba (stejně Plisk, Pliskoba – pozn. překladatele), Konstancie (Constantia) a Dristra [9].

II.

4. Nám je však vnucováno, že tráčtina zcela vymizela, stejně tak Trákové [10]. A ne jenom to, že Trákové nikdy neměli knihy [11], pokud se řekne, že jazyk Konstantinův byl trácký, znamenalo by to zaměnit jednou neznámou jinou veličinou. I tak by bylo opravdu snazší, pokusit se šlo dokázat, že Trákové a jejich jazyk vymizeli. A přeci pokud se opřeme o výzkumy o tomto zmizení, zobrazí se nám fakta ve zcela v jiném světle, než jedno bezdůvodné tvrzení: křičící v protikladu s celou řadou svědectví.

 

5. Pochopení těchto důkazů předpokládá krátké zamyšlení nad jedním postřehem zachyceným již Herodotem. Herodotus říká: „Trákové mají mnoho jmen v závislosti na místech odkud pocházejí“ [12]. Rozumí se, že skutečná Trákie je i do dnešního dne jménem oblasti vymezené pohořím Stará Planina (Haemus) a Egejským mořem. Ale lidé, žijící na sever od pohoří Hemus, v Mízii, jsou také považování za Tráky, protože hovořili stejným jazykem. Ze stejného důvodu je termín trácké národy je využíván pro lidi, žijící ve Vitýnii (Bythinia), tj. v asijské části průlivů a stejně tak i pro lidi žijící severně od Dunaje, tj. v těch místech v prvopočáteční Dákyi (Dacia nazývanou také Gothií). Mezi Tráky, často vzpomínaní mezi antickými historiky jsou nejvíce ceněni Peonci, Frýgijci, Mízijci, Makedonci, Odrýsí, Bésové a Gótové.

 

6. Někteří současní autoři vyvinuli ohromné úsilí zamlžit národnost tráckých národů. To nás nutí se blíže podívat na tuto otázku, začněme například s Peony (Peonci).

·        Tito lidé byli známi za Herodota, který srovnatelně obstojně hovoří o jejich obyčejích. Pět set let později Strabon (Strabo) poznamenal, že Peonci žijí na obou stranách řeky Vardar (Axius) [13]. Mnoho Peonů žije také na severu. Dion Kasius (Dio Cassius), člověk se všemi předpoklady o tom něco vědět, když jistou dobu byl vládcem v této provincii napsal o nich, že Peoni „žijí blízko Dalmácie podél samotného břehu řeky Ister, od prostoru Norikum (Noricum) až po Mízii (Moesia) …“[14]. Toto bylo dvě stě let po Strabonovi.

·        Ještě po dalších 350 letech Jan Lýdijský vysvětluje, že opravdové jméno provincie bylo Panonia (Bánovina – G. S.) „kterou Řekové nazývali Peonia (Paeonia), upravují tak její jméno, aby označení znělo lépe zvučně, aby se tak vyhnuli jedné barbarské slovesné formě“ [15].

·        Jan Ceca (Ioannes Tzetzes), píše skoro 600 let po Lýdijcovi, a nezaznamenává, že by tito lidé vymizeli. Podle něj tam zůstávají i nadále, jakož i před tím a říká krátce a jasně: „Peoni jsou Bulhaři“ [16].

 

7. Jiní známí Trákové jsou Frýgové (Frýgijci).

·        Podle Strabona „Brýgové, Brýges i Phrýges jsou jedni a ti stejní lidé“. A jinde: “A samotní Frýgijci jsou Bulhaři, národ trácký …“[17].

·        V jednom fragmentu (№ 25) z Knihy sedmé, silně znevážené mafiány, kteří se zjevně snažili zničit pokud možno co nejvíce důkazů o Trácích, se Strabon odvolává na Herodota jeho slovy: “Podle výkladu Makedonců, Frýgijci v dobách, kdy jejich trvalá sídla byla v Evropě žili společně s nimi v Makedonii, nosili jméno Brýgové; ale po jejich přesídlení do Asie  si změnili ve stejné době své jméno, jakož i místo svého žití.“[18]

 

8. Mízové (Mysi, Moesi) byli tráckým národem, jejichž sídla se nalézala v oblastech mezi Dunajem a pohořím Stará Planina (Haemus), jakož i Vitýnia (Bithynia) na východní straně Bosporu (Bosphorus) a na egejském břehu Malé Asie (Asia Minor).

V otázce národnosti Mízů (Mízijců) je Strabon zcela kategorický.

·        Mízové v Malé Asii, říká, jsou to Trákové „kteří dnes žijí mezi Lýdijci, Frýgijci a Trójany.

·        A jinde: „Země severně od Pergamu (Pergamum) je v držení z veliké části Mízijců.

·        A znovu: „A Řekové považovali Gety za Tráky, Getové žili po obou stranách řeky Istra (Dunaje), jakož i Mízové a ti jsou také Trákové.“ [20]

 

9. Identifikace Makedonců a Tráků je také bezesporná, přestože různost názvů od autora k autorovi se liší.

·        Polybius nazývá Tráky a Makedonce ομογενεs, tedy jeden a tentýž národ, rod nebo rasu [21].

·        Plinius hovoří o Mízo-Makedoncích v Malé Asii, kteří „se zde shromáždili (conveniunt)  v Efesu [22].

·        Apian (Appian) nazývá Sinty makedonským plemenem; Strabon je nazývá Tráky. Oba dva, rozumí se, že mají pravdu.

·        Na počátku 2. století po Kristu poznamenává Dion Chrizostom (Dio Chrysostom), že obyvatelstvo Nikomédie (Nicomedia) se skládalo z vládnoucích mezi sebou Řeky a Makedonci“ [24].

·        V té době byla Nikomedia největším městem ve Vitýnii. To bylo založeno Pausaniasem, ze Zipetu (Zipoetes) – „Trákem od narození a soudě podle jeho jména“ [25].

·        Strabon vysvětluje, že „Vitýnové …získali toto nové jméno od Tráků …, kteří ohrozili zemi“ a označuje Nikomeda III. jako „Vitýnce“ [26].

·        Čtyři století později Zosim Zosimos se odvolává na jedno proroctví, ve kterém je Nikomédes II (Nicomedes II) titulován „trácký panovník“ [27], zatímco Jan Malala (Ioannes Malalas) říká, že Nikoméd I byl „makedonského původu“ [28].

 

10. Jako zajímavost se v této souvislosti ukazují některá fakta z literatury.

·        Euripides, Rhesus, 404 „nutí Hektora (Hector) nazývat tráckého panovníka Tése (Thesus) εγγενηs, tj. považuje Trojany (Frýgijce), že jsou stejného rodu nebo rasy, jako Trákové z Makedonie.

·        Jiný podobný příklad je uveden u Konona (Conon). Ve svém 46-tém výkladu Konon hovoří o Orfeovi (Orpheus), který „panovat nad Makedonci a zemí Odrýsů“ potom posílá k „obyvatelům Trákie a Makedonie“ a ke „skupině Tráků a Makedonců, odcházející společně k Libetře (Leibethra), ve které se uvažuje, že Orfeus zemřel rukami „žen z Trákie a Makedonie [29].

·        Euripides a Konon možná psali pro zábavu, ale Pauzánius, součastník Konona se postaral o přesný popis Řecka a jeho soustavy poznatků. I podle něho byl Orfeus Trák [30], zatímco o pět set let později Jan Malala nazývá Orfea „nejznámějším lyrickým básníkem, Odrýsem z Trákie“ [31].

 

11. O osm století později svědčí o identitě  Tráků a Makedonců Nikifor Gregora (Nicephorus Gregoras). Z jednoho dopisu, který napsal roku 1325 nebo 1326, při popisu cesty napříč Makedonií se dozvídáme, že většina místních lidí byla „ještě od samého počátku Mízíjští osídlenci, kteří se smísili s našim národem [32].

·        Gregora používá slovo αρχηθεν („od samého počátku“), tímto zavrhuje předem všechny pochybnosti ohledně příchodu Tráků (Mízů) do Makedonie. Neříká nám kdy, sem došli první řečtí osídlenci, ale

·        Pompeius Trogus říká, že sem přišli za vlády Karana (Caranus), událost, která se udála roku 810 před Kristem nebo přibližně v té době. Před tímto byla celá Makedoni zcela osídlena Tráky [33].

 

12. Původ jména Makedonie (Macedonia) má stejně tak určitý vztah k našemu tématu. Podle jedno podání (někteří dávají přednost je nazývat legendou) egyptský král Oziris (Osiris), později povýšený kastou kněží na úroveň boha, měl dva syny – Anubise a Makedona. Druhý byl z rozhodnutí svého otce pověřen vládnout v Makedonie, nazývanou před tímto Empatií (Emathia), a na jeho počest území získala jeho jméno [34].

·        Z tabulek, zanechaných Manetonem (Manetho), které se dochovali až do na naší doby, je možné spočítat, že Makedon vládl v době roku 2326 před Kristem [35].

·        Hesiodus, jako dobrý řecký básník, „obdařuje“ Makedona řeckým příbuzenstvem; činí z něho syna Zeuse a Tie (Thyia), dcery Devkaliona (Deucalion) [36].

·        Z jiného pohledu, Helanikus (Hellanicus) považoval, Makedona za syna Eola (Aeolus), v dobách kdy Makedonci „obývali tuto zemi společně s Mízijci“ [37].

 

13. Nezávisle na toleranci chyb při výběru vyhodnocovaných dávných kronikářů ve vztahu k těmto událostem bylo jméno Makedonec známo napříč zeměmi Východu už v dobách Trojské války.

Proč se tedy o tom nezmiňuje Homér?

Nikdo dosud nepředložil uspokojivé vysvětlení. I přesto, že bereme na vědomí fanatické úsilí, s jakým řečtí spisovatele se snažili zatřít některá „barbarská“ jména, jejich zaměňováním, aby se stali lépe přijatelné pro citlivé antické uši, jsme rádi, že jsem schopni učinit jedno „usmíření“. Homér možná neměl za potřebí připouštět, že bez pomoci nějakých Makedonců se chtěli Řekové zničit před stěnami Tróje. Proto zcela správně, jako nikdo jiný, neměl důvod zaměňovat Makedonce s Mirmidony.

A skutečně se tak stalo, že v době Jana Malali Homérovi Mirmidonci jsou identičtí s těmi Bulhary, jejich vlast byla kdysi v Thesálii – oblastí v Makedonii [38].

 

14. Od prvního století naší éry k nám velmi důležitou částí historie střední a východní Evropy zaujímali Getové. Někteří spisovatelé nazývali Gety Dáky, jiní dávali přednost nazývat je Góty. Větší část tohoto obyvatelstva žila mezi Dunajem a pohořím Karpaty přestože část getských sídlišť byla i na jižní straně Dunaje a mnoho dalších v prostorech severovýchodně od Karpat. Dlouhou dobu byla v činnosti mocná kampaň vytvořit z Gótů retroaktivně (se zpětnou platností pozn. překladatele) jeden germánský národ. Tato teze musí být zamítnuta. Ve skutečnosti každý kousek informace, který máme dnes k dispozici dokazuje, že Gótové nejsou nic jiného, než Huculové – jedna z větví Getů, trácký národ par excelans [39].

 

15. Trácké národy nikdy nepřestali existovat. Nikdy neztratili svou sílu. Dion Kasus (Dio Cassius) vypráví o ponižující porážce, které nanesli Marku Antoniovi v Mízii [40]. Ti byli zjevně velice silní, jakmile Svetonius (Suetonius) říká o Oktaviánovi, že požádal o ruku jedné trácké princezny [41].

·        Plinius Starší, který zahynul při výbuchu vulkánu Vesuv (r. 79 naší éry), nazývá Tráky jedním z nejmocnějších národů v Evropě [42]. Ve 3. století vyhnali Římany z Dácie [43]. Na počátku 4. století jejich vůdce Konstantin (Constantine) uskutečnil pochod směrem na Řím, shodil císaře Maxenia (Maxenius) z mostu do řeky Mulvie, rozpustil pretoriánské kohorty a přemístil hlavní město imperie na Bospor, srazil Řím do postavení provinčního města.

·        Od Teofana (Theophanes) se dozvídáme, že roku 497 po Kristu Anastasius, podporován jedním ze svých generálů z východu, vyčlenil jednu armádu sestavenou z Gótů, Besů a „jiných tráckých národů“ [44].

·        Prokopius (Procopius) je nazývá „Římany z Trákie“ [45]. Také on učinil přepravu směrem k městu Anchialo na pobřeží Černého moře, které podle jeho slov bylo „osídleno Tráky“ [46].

 

16. Pokud Besové ani Gótové nevymizeli nelze se divit, že se dočteme, že v jejich dialektech se hovořilo v polovině 6. století. O tom píše Jordanes, že Hister bylo označení pro řeku Dunaj v jazyce Bésů [47]. Jazykem Bésů se s určitostí hovořilo roku 570 po Kristu, o tom se dozvídáme od cestovatele Antonína Placentina (Antoninus Placentinus) [48].

Co se týče gótštiny, která byla slyšet v Konstantinopoli a v mnoha částech Itálie, kde mnozí gótští klerici měli možnost psát ve svém jazyce, přestože je očividné, že sami neuměli psát latinsky [49].

 

17. Tráckými dialekty se hovořilo nejenom v Byzantské říši;

Trácký jazyk byl v písemné formě znám nepřetržitě od druhého tisíciletí před Kristem.

·        Euripides zaznamenává trácké destičky, tabulky, psané v Orfeově jazyce [50]. Fakt, že tato literatura je vzpomínána v jednom dramatu, a ne v historickém traktátu nás nesmí ovlivnit. Euripides bezesporu vkládá do poezie i do dialogické formy něco co, bylo obecně známo v tehdejší době.

·        Herodotes, který nebyl dramatikem, ukazuje na existenci tráckých věšteckých destiček, tabulek [51].

·        Ovidius zapsal fakt, že tvořil poému v jazyce tráckých Getů [52].

·        Fotius vypráví, že jeden spisovatel ze 7. století po Kristu využíval trácké knihy [53].

·        Konstantin Veliký psal své „Besedy“ v rodném jazyce to jest v tráčtině.

 

18. Staré trácké knihy byli „úspěšně“ úplně zničeny náboženskými fanatiky a jinými krutými lidmi, kteří se mnohokrát snažili zničit samotné trácké národy. Ale trácký jazyk přežil v průběhu staletí, jakož i samotná trácká písemnost [54]. Všechny pochybnosti, týkající se těchto otázek se dotýká každého kdo se na chvíli zastaví u svědectví Teofilakta Simakata (Theophylactus Simocata).

·        Simotaka napsal v průběhu 7. století po Kristu na dvou místech prohlášení, že slovanské národy jeho epochy jsou totožné z těmi, které v nedávné minulosti byli nazývány Gety.

·        Jsou to národy, jejichž bohatstvím se nadchl Herodotes, jejichž medicínská věda byla ceněna Platonem a jejichž vojska porazila Filipa II, a později i síly Lysimachovi (Lysimachus). [55]

 

Následně plyne, že rodným jazykem Konstantina Velikého byl slovanský dialekt.

 

19. To že Konstantin Veliký hovořil slovanským dialektem je potvrzeno množstvím lingvistických údajů pro ty, kteří to chtějí vidět. S ohledem na schopnost to vidět musí člověk především pochopit, že jazyk, který je ponechán sám sobě se mění velice pomalu. Pauzanius (IV.27.9-11) zaznamenal následující událost: „Pobyt Mesinců mimo Peloponésy trval více jak 300 let“, k tomu napsal „po tu dobu je jasné, že nikdy neopustili své místní obyčeje a neztratili svůj dorijský dialekt, že až do dnešního dne si zachovali nejčistější dorijštinu na Peloponésu“. Rychlé změny nastávají v případě, že se sejde více národů a mají tímto způsobem najít a rozvinout nějakou improvizovanou soustavu komunikace. Proto také hybridní jazyky, jakými jsou rumunština, francouzština a angličtina mají schizofrenní slovní zásobu a jednodušší gramatické formy ve srovnání s jazyky ze kterých pochází. Jazyk kterému se vyhnuli takovéto rušivé vlivy, může také přejímat slova a gramatické formy, ale v mnohem menší míře s ohledem na pomalost s jakou se sžívající se jazyky pronikají jeden do druhého. Nyní obrátíme pozornost k nejstaršímu bulharskému dokumentu – „O písmenech“ Černoryzce Chrabrého, který nám dává představu o dávnosti bulharského jazyka. Dílo „O písmenech“ je datováno do konce 9. století. Má tedy přesně 1100 let. I přesto každý vzdělaný Bulhar jen může číst bez vážných problémů. Nemáme důvod pochybovat o tom, že 1100 let před dobou mnicha Chrabra, bylo tímto jazykem mluveno v Mízii i ostatních částech Trákie, a že se v mnohém shodoval. Během těchto století se uskutečnili omezené ale doložitelné záměny mezi řečtinou a bulharštinou, které nám mohou mnohé vysvětlit.

 

20. To, že bulharština („nový“ název pro trácký jazyk) přebíral mnohé z řečtiny to asi nikdo zpochybňovat nebude.

Kolik toho však přebrala řečtina od „barbarských“ sousedů ze severu?

·        Dion Krizostom nám sděluje, že samotný Homér „používal mnoho barbarských slov …bez ohledu na fakt, že to očekával od autora, který vkládá něco živého a jiskrně stylového“ [56].

·        „Platon“ také věděl o takovém přebírání. „Předpokládám“, napsal o tom, „že Řekové a zejména ze zemí, které se nacházeli pod nadvládou barbarů přebírali mnoho barbarských slov (ονοματα)” [57]. O Tráko-makedoncích, protože jde o nejbližší „barbarský“ národ sousedící s Řeky to prakticky znamenalo, že se s nimi bylo možné setkat hluboko na jihu až na Peloponesu tím, že je život promíchal je zcela normální se setkat s tráko-makedonskými slovy v řecké slovní zásobě.

·        Atenaus (Athenaeus) nasměroval pozornost svých čtenářů na tento fakt. „Mnoho spisovatelů z Atiky“ – říkal – „používá makedonské idiomy v důsledku komunikace s nimi“ [58]. Pronikání slovanských, tj. tráckých nebo bulharských slov do řeckého slovníku je možné vystopovat nejsnadněji při  takovém ohlédnutí.

·        Proto také Teofilakt, řecký biskup v Ochridu, v době byzantské nadvlády (kolem roku 1110 po Kristu), využíval mnoho bulharských slov (στρουγα,, πλανινα, οτρωτζινα) [59].

·        Před ním, v polovině 10. století, Konstantin Porfirogenet (Constantine Porphyrogenitus) využíval bulharská slova jako δρουγγαριοs [60], ζακανον, ζουπανοs a κραβατοs. A. Bailly hláskuje a vyslovuje poslední slovo κραββατοs a říká, že je to slovo převzaté nejasného původu. Liddell a Ascott (později je v textu druhé jméno vypsáno i jiným způsobem pozn. překladatele) uvažují o tom, že jde o makedonské slovo které existuje. Nacházíme původ tohoto slova (κραββαταρια), který odpovídá 7. a 6. století [61].

·        V getské tanci popsaném Porfirogenetem v jeho „Knize o ceremoniích„ je možné také odhalit několik bulharských slov jako, βελε a βικηιδε, ογυν a τουλ, které odpovídají „on říká“, „on volá“, „on jde“, „oheň“ a „stvol“ [62].

·        Mnohem dříve však Byzantinci převzali bulharské slovo „Zagora“. V době kdy Bulhaři sjednotili území v oblasti kolem Burgasu (starý Debeltum – Debelt), bylo území nazváno Ζαγοραν, říká Zonara (Zonaras) [63]. Slovo Zagora je srozumitelné slovanské slovo. Označuje „oblast vně, za horou, za planinou“, což přesně odpovídá místopisu anektované oblasti na mapě.

 

21. Tak se postupně vracíme do období, které předcházelo přijetí cyrilice, a před založením Prvního bulharského státu. Soupis bulharských slov v řeckém slovníku může být rozšířen.

·        U Hajchia (Heychius, 5. století po Kristu) (Hezichius? – pozn. překladate) nacházíme slovo ζελκια, které bývá vysvětlováno jako slovo frýgijské pro „zeleninu“ [64]. Toto slovo je zvláště živé v soudobém bulharském jazyce a označuje konkrétní druh zeleniny „zelí“ a to „hlávkové zelí“.

·        Od Diodora Sikula (Diodorus Siculus) (Diodor Sicilský? – pozn. překladatele) se můžeme dozvědět, že “Εστια“ byla tráckou (getskou) bohyní [65]. Bylo oslavována dokonce i Římě pod jménem VESTA a ti co jí ctili, věřili, že znala tajemství jak stavět a vybavovat stavení [66]. Jinými slovy byla vzdělanou ženou, bulharsky “веща”- vědma. Odpovídá to očividně i slovu „nevěsta“, což je ve všech slovanských jazycích stejné, tj. mladá žena, která musí být zasvěcena do znalostí rodinného života.

·        Řecké slovo μαλακοs se obecně překládá jako „měkký“. Jedné pasáž Plutarcha nám napovídá, že stejné slovo, s drobným rozdílem ve významu, je zcela společným slovem i v obou jazycích – řečtině i tráčtině. Aristodemus, tyran ve městě Kume (Cumle), říká Plutarchos, že byl nazýván barbary Μαλακοs, „což v jejich řeči znamenalo „dětský“ [67]. A jedno dítě je „malé“ a „nízké“ nebo „drobné“ a bulharsky „malak - maličký“.

·        jedna záměna, které nebyla věnována dostatečná pozornost je slovo βολαι. Objevuje se u Prokopia, který vysvětluje, že v „minulých dobách“ takto nazývali porodní bolesti/muka [68]. Proč chytrý Prokopius necituje svůj pramen nebo nám jiným způsobem dá možnost uhádnout, které „minulé doby“ měl na mysli? Protože pokud by to udělal, musel by přiznat, že v „minulých dobách“ obyvatelé Evboji (Euboea), kde je slovo zaznamenáno, hovořili bulharsky (trácky), ve kterých slovo „bolí“ vždy znamenalo bolest a to nejenom u rodiček. Ale Prokopius si s tímto nedělal starosti.

 

22. Jeden vyzkoušený pokus, jak překonat trácký původ (nazývám tak jiným způsobem slovanský nebo bulharský původ) je jedno řecké slovo – jméno jedné předkřesťanské bohyně – může být vysledováno u Jana Lýdíjského.

·        Podívejme se jakým způsobem se tímto slovem zachází Lýdíjec: Země bývala nazývána θεμελη („osnova“), z toho že vše bylo založeno a uloženo do ní; básníci a spisovatelé záměnou písmena Σ, jí nazývali Σεμελη” [69]. Lýdiec buďto nevěděl, nebo nechtěl vědět, že v jazyce sousedních „barbarů“ to  ZEMLJA/ЗЕМЛЯ označuje zemi, proti slovu TEMELI/ТЕМЕЛИ – „základ/osnova/tmelit“, což je totožný význam slova v dnešní bulharštině.

·        Jinou lexikální kuriozitu přestavuje slovo δελτοs (dlaždice, destičky na psaní). A. Bailly říká, že etymologie slova není zjištěna. Liddell a Scott říkají, že pojmenování pochází „z písmene Δ („delta“, staré formy dlaždiček)“. Třírohé destičky na psaní se nacházejí pouze ve slovnících. Ty původní jsou pravoúhlé. Pro pochopení toho, musí každý vědět, že jejich původ pochází z bulharského slova ДЕЛАМ/dělám, což znamená „řežu“, „vyřezávám“, „vydlabávám“ nebo „zhotovuju“ „činím“. Slovo “chisel” (ang.) bulharsky „děrovač“. Infinitiv je „dělati“. Sloveso „dělano“ označuje „něco, co bylo vyřezáno, vysečeno, vydlabáno, opracováno“ jako jedna destička na psaní, například řecky δελτοs.

·        Máme také i překvapující příklad s místním jménem Nestane, které senzačně uteklo pohledu jak dávných tak současných filologů. Pausanius sděluje, že v Arkádii procházel kolem ruin dávné obce nazývané Νεστανη, poblíže které Filip Makedonský kdysi rozložil svůj stan [70]. Jedním pohledem na toto slovo a je to dostačující aby nás přesvědčilo o zcela náhodné transkripci starobulharského slova НА СТАНЕ/na staně, označující „ve stanu, v táboře, v bivaku“. Νεστανη nemá v řečtině žádný smysl. Pausanius je musel zapsat a jak je uslyšel od místních lidí.

·        Nakonec „αρβυλαι“ jde o název druhu obuvi, jaké se nosila na venkově. Původ slova, říkají Lindell a Scott, byl neznámý. Nonnos považuje toto slovo za velice staré [71]. Bulharsky i do dnešního dne toto slovo označuje měkké kožené boty (mokasíny) kterým se říká “цървули/crvuli.

 

23. Slovo, posuzovaná dosud jsou popsaná odborníky jako frýgijská, také možná makedonská, jako barbarská, dávná nebo nejasného původu. Mají však něco obecně společného: jsou to zcela živá slovo současného bulharského jazyka. Zvláštní význam mají jména Vesta (Hestia), Semele a Nestane, ke kterým je možné přidat ještě mnoho dalších [72].

 

24. Při zkoumání lexikální osmózy mezi řečtinou a bulharštinou stojí za pozornost prozkoumat i některé jiné kategorie. Obyčejně bývají slova zaměňována s předměty nebo činnostmi, které označují. Řekové jsou mořský národ (? „lidmi moře“ – G. S.) – rybáři, obchodníci, piráti. Není velkým divem pokud by Trákové převzali od nich slova jako ‘οκταποδυs (“октопод”), θαλασσα („vlny“; přestože i u tohoto slova se můžeme zamyslet vezmeme-li na vědomí, že v bulharštině se vztahuje i k souši, například „pohyby nebo příchod (talazi) mlhy ve vlnách“, což je zase spojeno se slovesem „lézt“ – pozn. překladatele), σκελοs („místo pro odkládání, překládání nákladu“; i toto slovo má bulharštině řadu odpovídajících i různé využití: „skele“ – ve dvou různých podobách „pristan-úschova“ i „pomocná stavební zařízení“, ale také jako lidská kostra – skelet – pozn. předkladatele) nebo μυρον („vůně“, „aromat“). Na druhé straně, Trákové jsou národ především zemědělský, by bylo pro zcela přirozené pro Řeky přebírat některá trácká slova spojená se zemědělstvím a chovatelstvím. Proto bulharské slovo „srp“ se objevuje v řečtině jako ‘αρπη – vypuštěním zvuku „s“, což odpovídá řecké fonetice. Bulharské slovo jare (malé kůzle) dostává řeckou koncovku a stává se ‘ιαρειον´, praz/pór, porek se stává πρασιον, kromid/lahůdková cibule se stává κρομμυον, lapad/špenát se stává λαπαθον, celina se stává σελινον, žito se stává σιτιον.

Tento soupis není zcela vyčerpán.

 

25. Jinou skupinou kategorii slov, převzatých z bulharštiny (tráčtiny) máme stále možnost rozeznat stopu sémantické úspory. Bulharské slovo „koryto“ se objevuje v řečtině jako κορυs (v dalším pádě κορυτοs), ve zúženém významu to je „kapak-poklice“ nebo také klobouk [73]. (Bulharská etymologie považuje, že  slovo „koryto“ vychází ze základu „kora/kůra“ s ohledem na uplynulou dobu, kdy koryta byly vydlabávána z celých klád, tj. zůstávala jen vnější část, blízko ke kůře a její formě – pozn. překladatele do bulharštiny). Slovo koren/kořen se mění na κορυνη, označující nejenom každý kořen ale také „sukovitý kousek dřeva“. Bulharské slovo КОЛАЧ/koláč, označuje kulatý pecen chleba uvnitř s otvorem (jako kolo) se v řečtině jeví jako κολλιξ – pecen ječmenného chleba, zatímco slovo ЧИРАК se stává κηρυξ tj. specializovaný vyslanec, hlasatel, zvěstovatel, herold.

 

26. Některé gramatické formy také dokazují, že působení bulharštiny (tráčtiny) na starou řečtinu bylo velice silné.

Pozice určitého členu. Ve staro řečtině má pevnou podobu, zatímco za bulharský člen následuje určovací (nebo přivlastňovací). Ale i v řečtině také nacházíme případy ve který člen následuje. (Někdy se využívá podvojně – předem i po určení).

·        U Xenofona (Xenophon) například nacházíme strukturu κατα μεσον το των πολεμιον [74].

·        u Herodota narážíme na výraz θανατοs ο [75],

·        u Platokata κατ ‘ακουην την [76],

·        u Euripida ‘ανδρα τον and ‘αδην το [77].

Je možné uvést ještě mnoho jiných příkladů. Takové zvláštnosti mohou být vysvětleny za předpokladu, že při zakládání řeckého jazyka bylo po určitou dobu možné užívání s přikláněním mezi členem prefixu a sufixu.

(II) Soustava členů. Pro běžného pozorovatele, který má málo času pro zkoumání detailů, porovnáváním členů v řečtině a bulharštině to nebude zcela přesvědčivé. Ale stojí to za pokus. Bulharština ztratila velkou část skloňování a týká se to také členů. Ze druhé strany ve staré řečtině nacházíme zcela rozvinuté skloňování členů. Co je možné vidět porovnáním užití pádu?

 

 

Jed. číslo        

 

Množné  číslo 

 

 

Bulharština/souč.

Stará řečtina

Bulharština/souč.

Stará řečtina

Mužský rod

- ТЪ

HO

- TE               

HOI / HAI

Ženský rod

- ТА

HE

- TE

 

Střední rod

- ТО

TO

- TA

 

Při zkoumání celé soustavy členů ve staré řečtině nacházíme něco odlišného. Vidíme, že ve všech pádech dostává člen charakteristické počáteční “Т”.

 

                            Mužský rod           ženský rod            střední rod

Jed.číslo/.Nom.                HO                            HE                           TO

            Gen.                    TOU                          THS                         TOU

            Dat.                      TH                             TH                           TH

            Acc.                     TON                          THN                         TO

           Dual

      Nom.& Acc.               TH                              TA                          TH

      Gen. & Dat.             TOIN                         TAIN                         ТО

  Množ.č./ Nom.               HOI                            HAI                          TA

           Gen.                     THN                          THN                        THN

           Dat.                      TOIS                         TAIS                       TOIS

            Acc.                     TOUS                        TAS                          TA

Tak tomu je v antické soustavě.

V dorijském jazyce může pozorovat jev, že jmenovitý pád v množném čísle není HOI a HAI, ale TOI a TAI. Je to v plném protikladu s dosavadním chápáním, že dorijština je starší než antičtina. V takém případě je třeba uvést, že počáteční “Т” nebo “Тs” bylo přítomno v celé soustavě určitého členu v období zakládání řečtiny. Později bylo počáteční “Т(Тs)” pravděpodobně vypuštěno „přepracovaným“ osobním pádem, je možné že se to stalo po přechodné periodě se zapojením užívání „S“.

(III) Některá nepravidelná slovesa. Některá nepravidelná slovesa ve staro řečtině projevují rysy, ukazující, že mají před sebou slévání dvě nebo více sloves různého původu. Pravděpodobně nejzajímavější příklad je se slovesem OIDA („vědět“). Současné skloňování slovesa v řečtině a bulharštině je :

                              OIDA                                       ВИДЯ/vidí

                              OISTHA (OIDAS)                  ВИДИШ/vidíš

                              OIDE                                        ВИДИ/vidí

                              ISMEN                                     ВИДИМ/vidíme

                              ISTE                                         ВИДИТЕ/vidíte

                             ISASI                                         ВИДЯТ/vidí


Ale ve staré bulharštině ВЕДЕТИ znamená „vědět“. Ve výši uvedeném paradigmatu bychom mohly formy ISMEN, ISTE, ISASI vysvětlit snáze, pokud přijmeme, že zde došlo ke slévání dvou slovesných soustav, kdy každá převzala něco ze dvou různých jazyků a zaplňovali část z celku – z jednoho jazyka jednotné číslo a ze druhého – formy množného čísla. 

Nepravidelné formy se nacházejí i u následujících důležitých sloves:

(a) ЯМ/ jíst

Řečtina                                           Български език/česky

                                 (сегашно изявително наклонение/současné skloňování)

ESTHIO (čas přítomný)                            ЯМ/jím           (čas přítomný)

                                                                   ЯДЕШ/jíš

EDOMAI (čas budoucí)                           ЯДЕ/jíst            (čas budoucí)

EPHAGON (čas minulý                         ЯДЕМ/jíst          (čas minulý)

                                                                ЯДЕТЕ/jíte

                                                                 ЯДАТ/jedí

(b) КАЗВАМ/ Říkát

PHEMI (čas přítomný)                            РЕКА (perfective) říkat

                                                                РЕЧЕШ/říkáš

EIPON (čas minulý)                               РЕЧЕ/říkal

EIREKA (čas minulý)                            РЕЧЕМ/říkal

                                                                РЕЧЕТЕ/říkáte

                                                                РЕКАТ/říkají

Tato slovesa mají plně rozvinuté paradigma v současné bulharštině. Je až neuvěřitelné, že by bulharština převzala nepravidelné sloveso z řečtiny s ohledem na jeho plné rozvinutí pro vlastní potřebu. Mnohem přesvědčivějším vysvětlením je očekávat, že prvotní základní formy byli zachovány podle potřeb místních lidí a řeč nově příchozích Řeků se zkombinovala s některými charakteristickými jazykovými formami, přinesenými u Egypta nebo od jinud.

IV.

27. K dispozici je velké množství faktů z dějin, lingvistiky, archeologie, numizmatiky a folkloru mimo tuto studii, které potvrzují závěr, že jazyk Konstantina Velikého byl jednou ze starších forem slovanského dialektu, který se později stal známým jako bulharština. Při sběru a vyhodnocování těchto faktů, je možné získat zajímavý výzkumný projekt. A přeci, necessaria non sunt multiplicanda. Proto následující příklady jsou zkoumány jako přikládání argumentů k tomu co již bylo řečeno dříve.

(I)

·        Lakomil Chalkondiles (Laonicus Chalcondyles) říká, že zjistil, že Tribalové (Triballi) byli nejstarší a největší mezi ostatními národy [78]. „Dnes jsou nazývání Bulhary“

·        Pro Strabona byli Tribalové také Tráky

·        Dion Kacius považuje Tribali a Dardany za Mízi [79].

(II) Podle Cesare Baronia tvrdil Konstantin Veliký, že je potomkem Vespasiana [80]. My víme, že Vespasian je zakladatelem rodu Flavius (gens Flavia). Z druhé strany latinské slovo “flavius” označuje „světlý/rus“, zatímco „rusí“ v podstatě označuje „Rusové“. Člověka napadá otázka zda se jednoho světlovlasého Slovana nějakým způsobem neobjevilo latinské Flavian(us). „Vespasiánova stopa“ u Konstantina napovídá, že literární zauzlení je zcela zbaveno opodstatnění. Dá se také předpokládat, že nám někdo řekne, že otec Vespasiána byl nazýván příbuznými a přáteli Strýček Slávek Petrův. Jakým způsobem by se jedno barbarské jméno přeložilo do latiny, aby se zalíbilo římskému publiku? Jedna možnost taky je – a je možné že existují i příklady jiné – proměnou jména na TITUS FLAVIUS PETRO; což je přesné jméno zapsané u Suetonia.

(III) Julián říká, že jeho rodina přišla z Mízie poblíž Dunaje kde jsou lidé známí tím, že jsou hrozně tvrdohlaví; pokud si jednou učinily názor a přijali rozhodnutí již je nikdy nezmění [81]. Jak je možné si pomoci myšlenkou, že kdysi dávno ještě v dobách Juliána v Podunajské rovině pobývali nějací tvrdohlaví Bulhaři a že i v současné každodenní bulharštině najdeme výraz ИНАТ БЪЛГАРИ?!

(IV) Člověk o kterém se předpokládá, že řekl Řekům jak si připravit jogurt je zmiňoval Aristeus (Aristaeus). Nám je vysvětlováno, že tomuto umění jej naučily Nimfy. Bohužel nevíme, kde se Aristeus setkával s těmito Nymfami.

·        A přeci od Herodota se dozvídáme, že Aristues byl velký cestovatel a že chodil daleko až do Isedonu (Issedones) ve Skytii (Scythia), a napsal o tom poému nazvanou „Arimaspie“ [82].

·        Plinius hovořil, že četl zápisky Aristea [83]  a dodává, že v Trákii byl prvním člověkem, který smísil med s vínem [84].

·        Strabon znal lidi, kteří tvrdili, že Aristeus byl učitelem Homéra [85].

·        Diodor Sikul (Diodorus Siculus) (Diodor Sicilský? – pozn. překladate) nám říká, že je možné, že se Aristeus přestěhoval na místo blízko pohoří Hemus [86], kde ukončil svůj život.

·        Je možné, že při svých dlouhotrvajících cestách po Trákii Aristeus potkal nějaké místní ženy („nymfy“), které mu ukázali jak se připravuje jogurt? Suidas nazývá Aristea jedním z gigantů. Z jiných východních pramenů se můžeme dozvědět, že „giganti“ s velkou pravděpodobností byli tráckým národem na Poloostrově Chalkidiky [87].

Těm, kteří nevěří, že jazyk Konstantina Velikého, byl tráčtinou tj. slovanským dialektem, známým dnes jako bulharština, by učinil velikou službu historiografii, pokud ukáže nějaký jiný jazyk, který by jím měl byt [88].

 

Poznámky k pramenům

Zdroje k textu a poznámky na stánkách 24-30 jsou ty které jsem měl k dispozici v Quebecu v době psaní práce. Ve vztahu k jejich nepřímé kvalitě to neznamená zaujímat vedlejší hodnocení, kromě zmiňovaných v nějakém jiném aspektu. Přesněji řečeno nepředpokládá se, že publikovaný text například v Corpus scriptorum historise byzantinae, je ipso facto (podle síly samotného faktu, sám o sobě – pozn. překladatele) mnohem přesvědčivější než odpovídající text v Patrologia Graeca nebo obráceně.

Nebyl učiněn pokus o úplnost tématu. Pokud by tak bylo učiněno došlo by pouze k nafouknutí statě mimo rámec určených hranic, přičemž přínosy by nebyly zvláště veliké. To znamená, že v případech kdy je několik dávných autorů popsali jednu a stejnou událost nejsou vždy všichni citováni. Stejným způsobem tam, kde určitý autor učinil totožná pozorování vícekrát nejsou zde zapsány  všechny příklady pozorování.

Sdílím názor těch badatelů, kteří považují pravidlo, že čím jsou starší zdroje tím jsou přesvědčivější. Větší pozornost je nutno věnovat pramenům mladším, zatímco k názorům součastníků je třeba přistupovat s pochybnostmi.

*

 

Některé společné poznámky s ohledem na použití zdrojů jsou následující.

Musíme dopředu upozornit, že ne vždy spoléháme na některé autory, protože tito citují zdroje, které již nemohou být nalezeny. Takovým to příkladem jsou Scriptores Historiae Augustae (SHA), ze kterých se dozvídáme velkou část informací vztahujících se ke Konstantinovi a jeho součastníků. Jakmile překladatel anglického vydání SHA z vydavatelství “Loeb” David Magie objevil pramen, který nemohl nalézt neváhal využít příležitost přidat pod čarou slova: „pravděpodobně domyšleno“. Ale autor, který si vymýšlí své zdroje nemůže mít důvěru. Přestože ničení knihoven a archivů bývalo běžnou praxí mezi mocnými lidmi ve všech dobách, ve všech částech světa. Pokud by si někdo dal tu práci katalogizovat všechny již nedostupné zdroje, bude vidět, že většina se vztahuje k původu, životu a jazyku Konstantina Velikého a k jeho tráckým krajanům v průběhu dlouhých dějin.

 

Například kde jsou zápisy o Frýgijcích a Mízech, kteří se podle Strabona (12.8.4) vraceli zpět v dobách před Trojskou válkou?

To samé se vztahuje ke ztraceným částem knih, které se zachovali pouze ve značně přepracované podobě. Vytržené stránky zamazaná slova a řádky především, kde autor zjevně řekl nebo se chystal sdělit něco důležitého, vztahujícího se ke Konstantinovi a jeho národu, nebo vztahující se k Trákii zvláště. V takové případě nechť se čtenář zachová podle zásady “The Eloquence of Gaps” v mé knize “The Assassination of Justinian’s Personality”(Vymazání Justinianovi osobnosti, Regina, Lynn Publishing Co., 1974).

 

Ke zlu věci, ze žárlivosti řada přesvědčených překladatelů předem měnila smysl originálních pramenů. Jedním z ukázkových příkladů takových záměrných záměn vztahujících se dávnosti tráckých písemnosti může čtenář postřehnout v písemnosti před cyrilovské ve slovanských zemích na jiném místě v této knize.

 

Ne na posledním místě jsme vyložili fantastická tvrzení předkládána v mnoha případech i vysoce postavenými odborníky: Jedním z příkladů je například: Plutarchos (Moralia, 282a) „vysvětluje“ proč nosila římská aristokracie na obuvi ornamenty tvarované do půlměsíce. Možná proto, říká, že byli arkadského původu , Προσελενοι, kteří přišli do Itálie z Evanderu. A jakým způsobem je překládáno toto slovo (Προσελενοι) překladatelem “Loeb”? „Před-měsíční lidé“, říká, jakoby Arkádia a Evander měli něco společného v dobách před měsícem. Je však očividné, že slovo Προσελενοι, neoznačuje nic jiného než přesídlení, označuje „imigranty“, „přesídlence“, „nově přišlé“ (spisovně „přemístěné“). Malé ornamenty ve tvaru půlměsíce na obuvi bohatých Římanů jsou jistě silným námětem pro člověka, který nemá nic jiného na práci a silnou představivost, aby zde viděl nějakou souvislost s epochou Luny.

 

Zkoumání historických pramenů (Quellenforschung) může být vyčerpávající i unavující činnost, ale přesto její malá část může být přínosná když je zkoumána problematika jazyka Konstantina Velikého.

 

Podivné věci se nedějí pouze v knihách. V muzeu římského Kapitolu je ukázána hlava, ruce a nohy toho co bylo kolosální mramorovou sochou Konstantina.

Kdo jí rozbil?

Kdy jí rozbil a proč?

Co se stalo s tělem sochy?

Zda socha nesla nějaký nápis?

Pontifices maximi Již nikdy nepromluví.

 

Poznámky k textu

Zkratky:

BL = Les Editions Belles Lettres, Paříž

CERF = Les Editions du Cerf, Paříž

CSHB = Corpus scriptorum historiae byzantinae, Bon

Loeb = Loeb Classical Library, William Henemann, Londýn

PG = Patrologia Graeca,  J.-P. Migne ed., Paříž

PL = Patrologia Latina, J.-P. Migne ed., Paříž

SHA = Scriptores Historiae Augustae. (Teubner, Lipsko; nebo Loeb)

1. Kniha 2.30.2. Zvláštní uznání zasluhuje profesor T. F. Carvey z University Windsor z Ontaria za to, že nasměroval mou pozornost k té části knihy Jana Lýdijského (viz. Velice přesný překlad profesora Carney z díla Lýdíjského “De magistratibus”, The Wentworth Press, Sydnei, Australie, r. 1965).

2. některé urážlivé poznámky ve vztahu k Řekům (Graeculi), učiněné lidmi v přítomnosti Konstantina a priori vylučují jakoukoli možnost, že by měl císař řecké rodinné vazby. (Viz. Speciálně Inceri panegyricus “Constantino Augusto dictus”, IX, 1 a “Panegyricus Constantino dictus”, VII.XIX-BL, díl. 2, str. 128 a 70.)

3. Op. cit., II.12.2 a III.68.1-4. Také “De mensibus”, fragment 7 (Teubner, 1967, str. 180). Lýdijský nasazuje na státní úředníky, že zaměňují latinu a upřednostňují řečtinu – krok, který podle dávných předpovědí přeznamenávali zánik Říma (tj. Byzantské říše). To se rozumí jako nepodstatné, jakmile je v mnoha případech řečtina užívána římským senátem a tímto jazykem psali výlučně Markus Aurelius a Julius. To co trápilo Lýdíjského byl ústup od latiny v Konstantinopoli pod tlakem místního nářečí a zejména tráčtiny.

4. Jan Malala (Ioannes Malalas), “Cronographia”, XVIII.1. (Překlad do angličtiny Spink a Downey, Chikago, 1940.) Stejně Prokopius “Anecdota”, XIV.2-3 (Loeb). Důstojným faktem stojícím za pozornost je to, že z třinácti císařů vládnoucích mezi Konstantinem a Justinianem pouze tři nebyli Trákové (Viz. soupis: G. Sotiroff, “The Assassination of Justinian’s Personality”, Regina, 1974, str. 60.)

5. Trebellius Pollio), “Divus Claudius”, XIII. 1-2 (в SHA).

6. Anonymus Valesianus, Pars Prior, 2. (Vytištěno po Ammianus Marcellinus ve vydání Loeb, díl. 3)

7. Podle Lactantius “De mortibus persecutorum”, XXVII.8. (Vydání CERF, Paříž, 1954). Stejného názoru byl zjevně Gótský panovník Athaulf podle Pulus Orosius, Seven Books, VII.43. (Washington, Colombia, 1964).

8. Mysopogon. Passim. (Loeb)

9. Zapsáno z Georgius Codinus, “De rebus Constantinopolitanis” (CSHB, díl. 48, str. 23).

10. William Smith autor “A Dictionary of Greek and Roman Geography” (Londýn, 1873, přetisk “AMS Press”, New York, 1966), říká, že se „z tráčtiny sotva zachovala nějaká stopa“ (str. 1182). V “Chamber’s Encyclopaedia” (r. 1908) O Trákii se zde může dočíst: „Mnoho již bylo diskutováno o tom, jací byli dávní Trákové. Jejich jazyk vymizel úplně.“ Řádný současný autor nezavrhnul tato neopodstatněná tvrzení. Současná tendence je vnucovat názor, že Trákové byli „slovanizovaní“, opakují ad nauseum tézi, že slovanské národy „přišli v“ nebo „ovládli“ Trákii v průběhu 7. století po Kristu. Fundamentální otázkou je jak veliký byl „vpád“ Slovanů a jak veliký byl z místních Tráků, tímto se nikdo nezabýval. Tento materiál je dodatečně zamlžován například knihou D. Detschev “Die Thrakischen Sprachreste”, Vídeň, r. 1957; která je založena na předpokladu, že tráčtina ve skutečnosti fakticky vymizela. Byla doba, kdy i já jsem takto uvažoval. Nyní již ne.

11. Je pravděpodobně pochybné, že toto pojetí je obhajováno Wilhelm Tomaschek Die alten Thraker, Sitzungsberichte der philosophisch-historischen Classe der kaiserlichen Akademie der Wissenschaften, Vídeň, 1893, стр. 123 - 127).

12. V.3.

13. Herodotos, V.6 a Strabon, Fragmenty 11 z knihy VII. (Loeb, díl. 3, str. 329 - 331.). Ve stejném fragmentu Strabon vysvětluje, že to co v jeho době bylo nazýváno Makedonii bylo v dřívější době nazýváno Ematií a většina jejích obyvatel byli Trákové.

14. Kniha XLIX.36.2. (Loeb, díl. 5, str. 415)

15. De mag., III. 32.5.

16. Chiliades, X.185. (přetisk vydání z roku 1826 od Georga Ols, Hildeshaim, r. 1963)

17. 12.3.20. a  5.3.2.

18. Herodot, VII.73.

19. 7.3.2.

20. 13.4.4. и 5.3.2. Důležitou je také poznámka u Aténea (Athenaeus) (Deipn., IX.398 – Loeb), dosvědčující, že Peonci a Mízové hovořili jedním a stejným jazykem.

21. Kniha XXIX.6.2.

22. N.H., V.31; N.H., V.120.

23. Appian, Mithr., 55. 224 (Teubner, 1962, díl. 1, str. 567); Strabon, 12.3.20 a fragm. 45 (46) – Loeb., díl. 3, str. 367

24. 39-tý dialog (Discourse), 1. (Loeb, díl. 4, str. 97)

25. Kniha V (“Elis”), 12.7. (Loeb, díl. 2., str. 449)

26. 12.3.3 a 12.3.40. (Loeb, díl. 5, str. 375 a 449)

27. Historia Nova, II.37. (překlad do angličtiny J. J. Buchanan a T. Davis, “Trinity University Press”, San Antonio, Texas, r. 1967, str. 77)

28. Cronographia, IX (0 285). (CSHB, str. 221)

29. Photius, The Library, cod. 186. (BL, Paříž, 1962, díl. 3, str. 33 - 34)

30. Kniha VI (“Elis II”), XX.18. (Loeb, díl. 3, str. 129)

31. Op. cit., IV (088). (CSHB, str. 72)

32. Correspondance, BL, Paříž, r. 1927, str. 38

33. Je všeobecně známo, že Eumolpus byl vůdcem Tráků v Atice. Dávná řecká literatura je plná dovětků o Trácích v celé zemi včetně ostrovů. Společná účast Tráků u Fotia je dosvědčena „legendou“ o Tereovi a Philomele. Významní lidé, jako filosof Antisthenes, Pittacis, Themistocles a Iphicrates byli z poloviční Trákové. Menander se hrdě hlásil ke svému tráckému původu. Pompeius Trogus dosvědčuje, že nejstarší jméno Makedonců bylo Pelasgové. (Kniha VII.1, vydav. “Garnier”, Pаříž, r. 1936., díl. 1, str. 155 z Justinovi “Epitome”) Tito Pelasgové obsadili celý Peloponés. Ne bez jisté lsti Danaes roku 1528 (podle Orosia, Kniha I.11) po svém útěku z Egypta, došel na Peloponés a obsadil místní hlavní město Argos, potom nařídil, aby jméno země a lidí bylo zaměněno podle jeho jména. Všechny výpočty vztahující se ke chronologii Maneta, Eusevia a Orosia jakož i na mramorové soše Paria se vztahují ke 14. století před Kristem, což je pravděpodobně doba příchodu první řecké kolonie z Egypta.

34. Diod. Sic., Kniha I.18.1-3

35. Viz vydání Loeba (r. 1956), str. 16.

36. viz vydání Loeba (r. 1959), str. 156 – 157.

37. Constantinus Porphyrogenitus), “De thematibus”, 2.38.B. Jiný zajímavý detail: Livius (XXXI.XXX.15) říká, že Makedonci, Akarnanci (Akarnijci, Akarnejci?) a Etolijci používali jeden a stejný jazyk. Z jiné strany, jsou Akarnanci (Akarnijci, Akarnejci?) identifikováni s Tráky jiným zcela přesvědčivým způsobem. Matka Themistocla, podle Cornelia Nepa byla Akarnijka. Když později Plutarchos psal biografii Themistocla, nazval jí Trákijkou. To není jediný důkaz.

38. Op. cit. (0 122). (CSHB, str. 97)

39. Pro vysvětlení tohoto hlavobolu (Getové=Gótové) viz. G. Sotiroff, “The Assassination of Justinian’s Personality”, str. 135 - 140. Zde pouze upozorníme, že podle Julia Capitolinuse, otec Maximinuse byl Gót. Maximinus se nikdy nenaučil mluvit řecky v mládí sotva rozuměl latinsky a s císařem Alexandrem Severusem hovořil „čistou tráčtinou“ (SHA, Maximini Duo, 1.7 a 2.5)

40. Kniha XXXVIII.10.1-3. (Loeb, díl. 3, str. 217)

41. Divus Augustus, LXIII. Suetonius také říká, že Octavian slíbil svou dceru Julii Cotysovi (Kotysovi) – „vládci Getů“, kterého Ovidius nazývá tráckým panovníkem.

42. N.H. IV.40. (Loeb, díl. 3, str. 147)

43. Verze, která se obvykle rozhlašuje, že Aurelian „vystěhoval“ z Dákie římské garnizony a všechny římské občany. Nikdo však nevysvětlil proč to učinil. Fakt, že před Aurelianem nechal Hadrian sundat fošny z horní části mostu přes Dunaj, který sdědil po Trajánovi je vysvětlen u Dia Cassiuse (LXVIII.13.6) ze strachu, který měl Adrian, že „barbaři“, tj. Dákové by mohli využít most a přejít na římské území, což nám ukazuje kdo byl silnější a kdo slabší v té době. Aurelian „vystěhoval“ římské občany z Dákie, protože byli vyhnáni.

44. P.G. díl. 108, kap. 347

45. “De bello gothico”, VI.XII.26-27 a II.19.32 (Loeb). Je třeba poznamenat i způsob, jakým Memnon hovoří o „římském vojsku a o vojsku Tráků“ – jako by hovořil o totožných lidech. (Fotius “The Library”, kod. 224, BL, díl. 4, str. 95)

46. De Aedif., III.VII.18 (Loeb)

47. “Getica”, XII.35

48. В “Corpus Scriptorum Ecclesiasticorum Latinorum” (“Paul Geyer ed.”, Vídeň, r. 1898, str. 183 - 184)

49. “Museo Nazionale” v Neapoli mají jeden papirus, vztahující se k prodeji jednoho gótského kostela (? V Raveně). Zatímco samotný dokument je sestaven v latině, někteří gótští duchovní jej podepsali v jejich vlastní gótské abecedě.

50. “Alcestis”, 966 - 970. Zde, jakož i jinde, došli nepřesnosti do řečtiny k některým svérázným překladům. Například místo „Nenašel jsem lék v tráckých destičkách, napsaných v jazyce Orfeově“, Arthur S. Way věří, že text pochopil takto: „Na destičkách z Trákie není nic ani léčiva o čemž hovořil i Orfeus“. (Z vydání Loeba)

51. Kniha VII.111.

52. “Ex Ponto”, IV, еp. XIII.17-22. (“Garnier”, r. 1957, str. 401)

53. Op. cit., kód. 177a. (BL. díl. 2, str. 163)

54. Člověk se může setkat s hloupou reakcí, rozlévající se po kolektivní tváři odborníků, pokud se jim sdělí, že dávní Řekové převzali své písmo od Bulharů. A přeci zřetězení Bulhaři = Trákové = Makedonci = Pelasgové (viz. Pompeus Trog  [Kniha VII.I.2 – “Garnier” (r. 1936) – resumé Justina], díl. 1, str. 155) by mělo aktivovat některé lenivé mozkové buňky. Dionisus Miletus, který se odvolává na Diodora Sicula (3.67.12), říká že Pelasgové byli první, kteří používali písmena Kadma (od kterých je později Řekové převzali). (viz G. Sotiroff, KOINH a IDIAI, “The Classical World”, Filadelfia, prosinec, r. 1968, str. 131 - 132.)

55. Viz Simotaka, Histories”, III.4.4. a VII.2.5. (“Ed. De Boor”, Lipsko (Teubner), r. 1887, přetisk r. 1972 (překlad do ruštiny publikován roku 1957 v Moskvě). O problémech Filipa II v zemi Tribalů viz. Pompeus Trog, Kniha IX, hlava III. (“Garnier”, Paříž, r. 1936 [resumé Justina], díl. 1, str. 187). Podle Herodota (V.17) dostával makedonský král Alexandr I jeden tálent denně ze stříbrných dolů své země. Platon „nutí“ Sokrata říci (“Charnides”, 156D), že lékaři Getů byly tak vyspělí, že měli reputaci lidí poskytovat nesmrtelnost. Léčení Lysimacha po jeho zajetí tráckým  králem Dromichaetem bylo možná převzato Diodorem (XXXI.12.4-5). Je dosti podivné, že Orosius (III.23) nazývá dvojného krále jménem Dorus.

56. 12-tý dialog, 57 (Loeb, díl. 2, str. 71)

57. “Cratylus”, 409 e

58. “Deipnosophists”, III.122. (Loeb)

59. Odpovídající označení: „říční břehy“, „planina“ a „dědictví“. (Alice Leroy-Molinghen, “Trois mots slaves dans le “lettres” de Theophylact de Bulgarie”. Annuaire de l’Institut de Philologie e d’histoire orientales et slaves – „Výroční sborník Institutu filologie východních a slovanských dějin“, díl VI, rok 1939, str. 111-117). Tato tři slova jsou skutečně slovanská, stejně tak bulharská.

60. Anastasius Bibliothecarius (P.L., t. 108, col. 1418) vysvětluje, že “drungarius” znamenalo “imperialis vigiliae simul et Thraciae praetor” (náčelník císařské stráže, také císařův zástupce (vládce) v Trákii“. Ale podle Porfirogeneta (De admin. Imp., cap. 8; 38) se stejné slovo používá ve smyslu vojenského náčelníka, s tím že „δρουγγοs“ se používá pro označení „roty“ nebo „družiny“.

(viz. Také poznámku 31 z knihy Ivana Gordanova „Cyril a Metoděj, vydavatelství. Bulharský spisovatel, Sofia, rok 1987, str. 240, vztahující se k označení „drungarij Lev“ otce bratří Cyrila a Metoděje. – pozn. bulharského překladu)

61. (vydaní CSHB) Malala, r. 436 a “Chronicon Paschale”, I, str. 696. (КРЕВАТ je lůžko, а ЖУПАН/župan означава starší, hlavní, vůdce).

62. BL. Paříž, r. 1939, díl 2, str. 186. ζακανον je použito, také je možné předpokládat ve smyslu „lex“ nebo mos recepta. (Ibid., hlava 8; paragr. 38)

63. “Annalium”, lib. XVI.II.  (CSBH, rok 1887, str. 15)

64. Počet bulharských slov ve staré řečtině je poměrně veliký k tomu aby zaplnil jeden malý slovník. Následuje několik příkladů: γαληνοs, ‘ερρωs, κηλον, μηδοs, οιχεωs, πραοs, ποροs, πονεω, οταμνοs.

65. Kniha I.94.2   

66. O Zalmoxisovi se říká, že tvrdil, že Hestie (tj. VESTA) dala Getům jejich zákony. (Ibidem.)

67. “Milierum virtutes” (“Moralia”, 261 E. – Loeb, díl. 3, str. 573). Podle legendy podané Plutarchem, přestože jde o legendu, je zajímavá v jednom zajímavém  aspektu. Aristodemus byl tyran ve městě Cumae v Campanii a věřilo se, že kdysi jeho „barbarské“ obyvatelstvo se skládalo z Kimmerijců – stejných lidí, kteří žili kolem Azovského moře.

68. Goth., VIII.XXII.29. (Loeb, díl. 5, str. 287)

69. De Mensibus, IV.51. (Teubner, r. 1967, str. 107)

70. “Arcadia”, VIII.VII.4. (Loeb, díl. 3, str. 377)

71. „Fotius“  “The Library”, kód 2. (BL. díl. 1, str. 5)

72. Viz moje stať “Onomastica”, Winnipeg (Nos. 37, 41 a 53).

73. Podle Herodota Moskvité nosili dřevěná přilby (VII.78)

74. Anab., I.8.12

75. IX.44

76. “Timaeus”, 25 D

77. “Troades”, 667 a “Alcestis”, 13. V osobních jménech (následuje po) členu vždy povinně (E.g. ‘Αλεξανδροσ ο Φιλιππν)

78. Laonicus Chalcondyles P.G., díl. 159, odd. 41 - 42. Nesmíme opomenout fakt, že Chalcondyles se nějakým způsobem vyhnul upálení na hranici, ale jeho kniha byla umístěna na“Index librorum prohibitorum”. Sám ztotožňuje Tribali s Bulhary (Op. cit., odd. 26).

79. Strabon 7.3.13 (Loeb, díl. 3, str. 215) a Dion Casuis LI.23.3. (Loeb, díl. 6, str. 67)

80. “Annales Ecclesiastici” (vydání z roku 1624), díl 3, odd. 4. Nezávisle na tom zda Konstantin vyjadřoval jisté námitky, svědčí o tom “Annales Ecclesiastici” rodí se zde zcela jiná otázka. Baronius říká, že jeho autoritou byl Pollio. Ale z textu Polloa, tedy takovéto pojetí, jaké o něm máme, neobsahuje sdělení takového spříznění Konstantina jako potomka Vespasiána. Chybějící část v takovém případě zmizela potom jakmile jí Baronius spatřil. Jak mohla zmizet z vatikánské knihovny? A jedna jiná menší záhada: Julius Capitolinus sděluje (“Gordiani”, III, 24.5, v Loeb díl. 2, str. 447), Licinus tvrdil, že je potomkem Filipa Staršího. Jak je možné, že Baronius o tomto tvrzení nic neříká?

81. “Mysopogon” (vydaní Loeb , díl. 2, str. 451)

82. IV.13

83. N.H. VII.2 (Loeb, díl. 3, str. 513), kde Plinius využívá zjevné přirovnání “Herodotus et Aristaeus Proconnesius scribunt” („Herodot a Aristaeus Prokonejský píší“) také říká. Lýdius zjevně také znal zápisky Aristea (De Mag., I.31.6)

84. N.H. XIV.VI

85. 14.1.18

86. IV.81-83 (Loeb, díl. 3, str. 73 - 79). Plinius (N.H., IV.XI.45) věděl o jednom městě Aristaeum v podhůří pohoří Hemus, nedaleko od Černého moře. Na konci 19. století bylo oznámeno o I. Leunisovi, že tvrdil, že našel v této oblasti ruiny a zásobárnu na vodu a fragmenty s řeckými nápisy. (G. Michailov,Inscriptiones Graecae, etc., díl. I (Sofia, r. 1970), str. 251, #306bis.)

87. Taegen Makedonský (Thaegenes Macedo; “Fragmenta Historicorum Graecorum”, vydané  [C. Mueller], díl. 4, str. 509/1-2) napsal, že Pallene (západní cíp poloostrova Chalkidiky) byl dávno osídlen „giganty“. Lycophron (“Alexandra” – Loeb, r. 1977 ) ne jednou popisuje „giganty“ a (na stránkách 1356-1358) vnucuje, že Trákové z jeho doby byli potomky gigantů. (О)ПАЛЕНА/(O)pálená znamená bulharsky „vypálená“ (země, stát), mnohem správnější překlad do řečtiny by byl ΦΛΕΓΡΑ.

88. Cítím, že se někdo pokusí „vysvětlit“ lingvistickou osmózu mezi bulharštinou a starou řečtinou, připomínáním Indoevropanů. Na to musím říci, že indo-evropská hypotéza plave v mlhách tak vzdálené minulosti a její místo je tak neurčité, že to znamená učinit tak epochu fakticky irelevantní s Konstantinem nebo tu spjatou s Homérem. Je třeba si připomenout, že Alexandr Veliký založil mnoho trácko-makedonských kolonii až na hranici  vzdálené Indie. Tolik mnoho, že Seneca mohl napsat: „Proč odhalujeme řecká města v samém srdci barbarských zemí? Proč (odhalujeme) makedonštinu mezi Indy a Peršany?“ (“De consolatione ad Helviam”, VII.1)

 

Poznámky překladatele z angličtiny: převzaté ze studií Zdravko Daskalova „Byzanc a Bulhaři“ a pokračování „Další důkazy, že Byzanc je dílem Bulharů“. (První byla přednesena jako výklad na VI. Vědecké konferenci s mezinárodní účastí „Bulharsko ve světových dějinách a civilizaci – duch a kultura“, město Varna, rok 2001 a je publikována vydavatelem „Avi-Tochol“, kniha 18 z roku 2002. Druhá je publikována také vydavatelem „Avi-Tochol“, kniha 22-23 z roku 2002.

 

„Konstantin Veliký je narozen roku 272, ve městě Niš, osídleném výlučně Tráky, včetně celé oblasti. Otec Konstantinův Chlor je Míziec, je narozen v Severním Bulharsku, znamená to je Bulharem. Jeho matka Helena je Trákyně z města Niš – také Bulharka.“

 

„Konstantin Veliký se úzce přátelil s gótským vladikou Ulfilem z jeho sídelního místa (dnes) Nikopol.  Dr. Gančo Cenov dokazuje, že to nejsou germánští Gótové, ale tráčtí Getové, žijící v Mízii nazývaní ještě Góty. Jeho přátelství s Ulfilem nebylo náhodné, biskup měl odlišné dogmatické názory s Cařihradskou patriarchií ohledně trojjedinečnosti sv. Trojice. To se projevilo v bulharské herezi. Konstantin Veliký jeho přítel a ochránce také měl za to, že má Ulfil pravdu, také proto, že byl krajanem. Pokud by tomu tak nebylo, nejenom byl Ulfil tlak nevydržel, byl by vyhnán a prohlášen za heretika. Dokud byl Konstantin na živu, patriarchie si to nemohla dovolit.“

 

„Veliký byzantský kronikář Jan Zonara, žil ve 12. století, kdy sepsal svou „Historia“ po mnoha studiích a s využitím prací nejznámějších historiků té doby jako byli Prokopius Kasarijský, Jan Malala, Teofanus, patriarcha Nikifor, Jiří Monach, pokračovatel Teofana, Skilica Kedrin, Michail Atalit a Michail Psel. Využil i další neznámé zdroje. Zonara znal Byzanc ze základů jako stát i její obyvatelstvo. Zaujímal vysoké místo ve službě v byzantském paláci. Byl jedním z nejlepších historiků Byzance. Ke svému dějepisu přikládá slovník, který je mimořádně cenný pro naše dějiny. S jeho pomocí lze uzavřít téma jací byli Trákové a zda mezi nimi a Bulhary jsou nějaké rozdíly. Proto přikládám tento slovník:“

 

Hemus – název pohoří

Gepidové – langobardé, jakoby jsou potomky Getů, Dáků a Pečeněhů.  

Evros – řeka v Trákii (Marica)

Ilyrové, barbaři, Trákové, myslím si že jsou to Bulhaři

Peonci – latinské jméno nebo trácký národ Makedonců. Podle některých jsou to dnes nazývaní Peonci. A Peonci jsou dnes Bulhary.

Panonci – Bulhaři, Panonia – Bulharsko, Sklavinia - Bulharsko

Poznámky pod čarou v díle ХІV. „Prameny bulharských dějin“ kde je umístěn Zonarův slovník: „Peonci mají trácko-ilyrský původ. Žili v dávné Makedonii a Trákii. U středověkých autorů je často jméno Peonci ztotožňováno s Panonci, tj. s obyvateli dvou provincií Panonie, které zabíraly dnešní Maďarsko.“

 

From ELEMENTA NOVA PRO HISTORIA MACEDONO-BULGARICA,

G. Sotiroff, Regina, Lynn Publishing Co., Saskatchewan, Canada, 1986

THE LANGUAGE OF CONSTANTINE THE GREAT

By G. Sotiroff

I.

          1. In his book entitled De Magistratibus Ioannes Lydus reports that Constantine the Great wrote, in his native (οικεια) tongue, some Discourses which he left to posterity [1]. While avoiding carefully to specify what exactly this native tongue of Constantine was, the Lydian, deliberately or not, gives us a clue. Evidently, Constantine’s “domestic” landuage could not have been Greek; otherwise the adjective (οικειοs) would have been out of place, even confusing [2]. Neither could Constantine’s native tongue have been Latin. To designate the Latin tongue otherwise than by its name, Byzantine writers generally used the words πατριs φονη in his own home?

          2. The Lydian wrote his book sometime between years 551 and 564 A.D., when Latin in Constantinople was in full retreat [3]. Justinian himself is said to have spoken broken Latin, and Greek like a barbarian [4]. This was two centuries after the death of Constantine. Clearly, throughout this period, there was in Constantinople people who could read Latin and/or Greek, and also people who could read Constantine’s Discourses, written in his “domestic” language. The Lydian darkly hints that in his time Latin was being pushed out of official business. But, by what other language?

          3. There is abundant circumstantial evidence that Constantine the Great was a Thracian, and there is also enough direct evidence to this effect, namely:

          I). Constantine’s grandfather, Eutropius, was a Thracian from Dardania [5];

          II). Constantine himself was born and raised in Nish (Naissus), a Thracian (Dardanian) city [6];

          III). He completed his education in Nicomedia, a Thracian city, at the court of Galerius, a Thracian emperor born in Serdica (the modern Sofia). Galerius was so un-Roman that he is believed to have even thought of dropping from the name of the Empire the adjective “Roman” and replacing it by “Dacian”, Dacia at that time being one of the several large Thracian districts [7];

          IV). Julian the Apostate, a nephew of Constantine, says several times over that his family was Thracian, from Mysia [8];

          V). Constantine himself transferred the Imperial capital away from Rome, to Byzantium, in the heart of Thrace;

          VI). He is said to have founded “in the land of the Scythians”, four cities, namely Persthlaba, Pliscuba, Constantia and Dristra [9].

II.

          4. But, we are told, the Thracian language has disappeared, as have the Thracians themselves [10]. And as the Thracians never had books [11], to say that Constantine’s language was Thracian would be like replacing one unknown quantity by another. And so it would be, indeed, if it could be proven that the Thracians and their language have disappeared. Yet, upon examination, this disappearance turns out to be worse than a hollow statement: it clashes head on with a number of testimonies.

          5. Understanding these testimonies presupposes a little reflection on an observation made by Herodotus. The Thracians, says Herodotus “have many names, depending on their respective regions” [12]. Thrace proper is, of course, to this day, the name of the region encompassed by Stara Planina (Mount Haemus) and the Aegean Sea. But the people living north of  Mount Haemus, in Mysia, were also considered as Thracian, because they spoke the same language. For the same reason, the term Thracian has been used as a common designation for the people living in Bithynia, i.e. on the Asiatic side of the Straits, as well as for the people north of the Danube, i.e. those in the original Dacia (also called Gothia). Among the Thracian peoples often mentioned by ancient historians, most conspicuous were the Paeonians, the Phrygians, the Mysians, the Macedonians, the Odrysians, the Bessi and the Goths.

          6. Tremendous efforts have been made by some recent academics to blur the ethnicity of the Thracian nations. This compels us to take a close look at the subject, starting perhaps with the Paeonians.

• These people were familiar to Herodotus, who speaks at some length about their customs. Five hundred years later, Strabo observed that the Paeonians lived on both sides of the Vardar (the Axius) [13]. Many Paeonians, however, lived further north. Dio Cassius, a man well-placed to know, since he was at one time governor of that province, wrote that the Paeonians “dwell near Dalmatia along the very banks of the Ister, from Noricum to Moesia . . . ” [14]. This was two hundred years after Strabo’s time.

• Another 350 years later, John the Lydian explained that the real name of the Province was Pannonia (? Banovina – G.S.), “which the Greeks have termed Paeonia, inventing the name for purposes of euphony and to avoid a barbarous word form” [15].

Ioannes Tzetzes, writing almost 600 years after the Lydian, did not notice that these people had disappeared. For him they were still there, and he tersely says “The Paeonians are Bulgarians” [16].

          7. Another famous Thracian people were the Phrygians.

• According to Strabo, “the Brygi and Bryges and Phryges are the same people”. And elsewhere: “And the Phrygians themselves are Brigians, a Thracian nation . . .” [17].

• In a fragment (№ 25) of his Seventh Book – badly mutilated by mafiosi who evidently sought to destroy as many proofs as possible about the Thracians – Strabo quotes Herodotus, whose words are: “According to the Macedonian account, the Phrygians, during the time they had their abode in Europe and dwelt with them in Macedonia, bore the name of Brigians; but on their removal to Asia they changed their name at the same time as their dwelling place.” [18]

          8. The Mysians (Moesians) were yet another Thracian nation whose settlements filled the area between the Danube and Stara Planina (Mount Haemus), as well as Bithynia, on the east side of the Bosphorus, and the Aegean fringe of Asia Minor.

          On the ethnicity of the Mysians Strabo is quite explicit.

• The Mysians in Asia Minor, he says, are Thracians “who now live between the Lydians and the Phrygians and the Trojans” [19].

• And elswhere: “The country north of Pergamum is held for the most part by the Mysians.”

• And again: “Now the Greeks considered the Getae as Thracians, and the Getae lived on either side of the Ister, as did the Mysians, these also being Thracians.” [20]

          9. The identification of Macedonians and Thracians is also unquestionable, although the wording differs from author to author.

Polybius calls the Thracians and the Macedonians ομογενεs i.e. people of the same nation, stock or race [21].

Pliny speaks of Mysomacedonians in Asia Minor, who “get together (conveniunt) at Ephesus” [22].

Appian calls the Sinti a Macedonian tribe; Strabo calls them Thracian [23]. Both are right, of course.

Dio Chrysostom observed, at the beginning of the second century A.D., that the population of Nicomedia consisted of “the leaders among both Greeks and Macedonians” [24].

• Nicomedia at that time was the greatest city of Bithynia. It was founded, says Pausanias, by Zipoetes “a Thracian by birth to judge from his name” [25].

Strabo explains that “the Bithynians . . . received this new name from the Thracians . . . who settled the country in question”, and he refers to Nicomedes III as “the Bithynian” [26].

• Four centuries later Zosimos quoted an oracle in which Nicomedes II is styled “Thracian King” [27], while Ioannes Malalas says that Nicomedes I was “of Macedonian” origin” [28].

          10. Of interest in this connection are a couple of “literary” facts.

Euripides (Rhesus, 404) makes Hector call the Thracian king Thesus εγγενηs, i.e. he considered the Trojans (Phrygians) to be of the same stock or race as the Thracians from Macedonia.

• The other similar instance is provided by Conon. In his 46th Narration Conon speaks of Orpheus who “reigned over the Macedonians and the country of the Odrysians”, then refers to the “people of Thrace and Macedonia” and to “a crowd of Thracians and Macedonians getting together at Leibethra”, where Orpheus is believed to have died at the hands of “the women of Thrace and Macedonia” [29].

Euripides and Conon may have written for entertainment only, but Pausanias, a contemporary of Conon, endeavoured to give an accurate description of Greece and its lore. To him, too, Orpheus was a Thracian [30], while five centuries later Ioannes Malalas calls Orpheus “the most famous lyric poet, an Odrysian from Thrace” [31].

          11. Another eight centuries later, the identity of the Thracians and Macedonians is attested by Nicephorus Gregoras. From a letter which he wrote in the year 1325 or 1326, describing his trip through Macedonia, we learn that the majority of the local people were “from the very beginning, Mysian settlers who lived intermingled with our own people” [32].

Gregoras uses the word αρχηθεν (from the very beginning), thus rejecting in advance any blabbering about a subsequent arrival of Thracians (Mysians) in Macedonia. He does not tell us when the first Greek settlers arrived in Macedonia, but

Pompeius Trogus says that they came under the leadership of Caranus, an event occuring in the year 810 B.C., or thereabouts. Prior to that time, the whole of Macedonia was settled by Thracians [33].

          12. The origin of the name Macedonia has also some relevance to our topic. According to one report – some may prefer to call it a legend – the Egyptian king Osiris, later on promoted by the priestly caste to the rank of god, had two sons, Anubis and Macedon. The second one was left by his father as a ruler of Macedonia, earlier named Emathia, and it was from him that the country got its name [34].

• From figures supplied by Manetho, it may be computed that Macedon reigned about the year 2326 B.C. [35]

Hesiod, like a good Greek poet, endowed Macedon with a Greek ancestry: he makes him the son of Zeus and Thyia, Deucalion’s daughter. [36]

• On the other hand, Hellanicus believed Macedon to have been the son of Aeolus, when the Macedonians “inhabited the land together with the Mysians”. [37]

          13. Regardless of the margin of error separating the computations of ancient chronographers in respect of these events, the Macedonian name must have been familiar throughout the East at the time of the Trojan War.

          Why, then is there no mention of it in Homer?

           Nobody so far has suggested a plausible explanation. Yet, faced with the fanatic zeal with which Greek writers strove to blot out some “barbarian” names while doctoring others so as to make them agreeable to sensitive Attic eardrums, we are glad to be able to make a rapprochement. Homer may not have cared to admit that, without the help of some Macedonians, the Greeks would have been destroyed before the walls of Troy. Thus, either he, or someone like him, may have thought of replacing the Macedones by Myrmidones.

          And it just so happens that for Ioannes Malalas, the Homeric Myrmidons were identical with those Bulgarians, whose home was once in Thessaly – a Macedonian district. [38]

          14. From the first century of our era onward, a very important part in the history of Central and South-Eastern Europe is played by the Getae. Some writers have called the Getae Dacians, other have preferred to call them Goths. Most of these people lived between the Danube and the Carpathian Mountains, althougth there were Getic settlements south of the Danube, and many others in the area north-east of the Carpathians. A vigorous campaign has been under way for a long time to retroactively make of the Goths a Germanic nation. This thesis should be rejected. In actual fact, every single bit of information at our disposal tends to prove that the Goths were none others than the Hutzuli, a branch of the Getae, a Thracian nation par excellence. [39]

          15. The Thracian nations have never ceased to exist. They have never lost their vigour. Dio Cassius tells of a stinging defeat they inflicted on Mark Antony in Mysia. [40] They were obviously very strong, since Octavian is said by Suetonius to have sought the hand of a Thracian princess. [41]

Pliny the Elder, who died during the eruption of the Mount Vesuvius (79 A.D.) calls the Thracians one of the most powerful nations in Europe [42]. In the third century, they kicked the Romans out of Dacia. [43] At the dawn of the 4th century, their leader Constantine marched on Rome, defeated Maxentius at the Milvian Bridge, disbanded the praetorian cohorts and, by moving the capital of the empire to the Bosphorus, reduced Rome to the status of provincial city.

• We learn from Theophanes that in the year 497 A.D. Anastasius, in support of one of  his generals in the East, sent out an army of Goths, Bessians “and other Thracian nations”. [44]

Procopius calls them “the Romans from Thrace” [45]. He also makes reference to the city of Anchialo, on the Black sea, which, he says, was “inhabited by Thracians”. [46]

          16. Since the Bessians and the Goths had not disappeared, we are not surprised to read that their dialects were spoken in the middle of the 6th century. Thus, Jordanes noted that Hister was the name of the Danube in the language of the Bessi. [47] The language of the Bessi was definitely spoken about the year 570 A.D., as we may learn from the Itinerarium of Antoninus Placentinus. [48]

          As to Gothic, it was heard in Constantinople and in many parts of  Italy, where some Gothic clerics seem to have been able to write it, although they were apparently unable to write Latin. [49]

          17. Not only were the Thracian dialects widely spoken in the Byzantine Empire;

  Thracian has been a written language ever since the second millennium B.C.

Euripides refers to Thracian tablets inscribed in the language of Orpheus. [50] The fact that this literature is mentioned in a drama and not in a historic treatise should not mislead us. Euripides certainly put in verse, and in dialogue form, something which was common knowledge in his time.

Herodotus, who was not a playwright, mentions the existence of Thracian oracular tablets. [51]

Ovid has placed on records the fact that he composed a poem in the language of the Thracian Getae. [52]

Photius tells us that a writer of the 7th century A.D. used Thracian books. [53]

• And Constantine the Great wrote his Discourses in his native, i.e. Thracian, language.

          18. The old Thracian books have been successfully wiped out by religious fanatics and other savages, who have tried many times to destroy the Thracian peoples themselves. But the Thracian language has survived throughout the ages, as has the Thracian script itself. [54] All doubts regarding these matters are dispelled for anyone who cares to stop for a moment on the testimony of Theophylactus Simocata.

• Writing in the 7th century A.D., Simocata states twice over that the Slavonic peoples of his day and age were those who in earlier times were called Getae.

• These were the people whose wealth was admired by Herodotus, whose medical science was praised by Plato, and whose army defeated at one time Philip II and later on the forces of Lysimachus. [55]

          It follows that the native language of Constantine the Great was a Slavonic dialect.

          19. That Constantine the Great spoke a Slavonic dialect is corroborated by plentiful linguistic evidence for those who want to see it. In order to be able to see it, one must recognize first of all that a language, when left alone, changes very slowly. Pausanias (IV.27.9-11) has recorded a telling case. “The wanderings of the Messenians outside the Peloponnesus lated for 300 years”, wrote he, “during which it is clear that they did not depart in any way from their local customs and did not lose their Doric dialect but even to our day have retained the purest of Doric in Peloponnesus.” Quick changes occur only when two or more peoples speaking different languages are suddenly thrown together, thus being forced to develop a makeshift system of communication. That is why hybrid languages like Rumanian, French and English have schizophrenic vocabularies and a simpler grammatical structure, when compared with the parent languages. A language which has escaped this kind of distortion may also borrow words and grammatical forms, but on a much smaller scale, because of the slowness with which neighbouring language tend to interpenetrate each other. By taking a look at the oldest Bulgarian document – O Pismeneh, by Czernorizets Hrabri – we get an idea of the antiquity of the Bulgarian Language. O Pismeneh dates from the end of the 9th century. It is, thus, 1100 years old. Yet any educated Bulgarian can read it without great difficulty. There is no reason to doubt that 1100 years before the time of Hrabri, the language spoken in Mysia, and in the rest of Thrace, was very much the same. Over these many centuries, limited but significant borrowings have taken place between Greek and Bulgarian, borrowings capable of teaching us something.

          20. That Bulgarian – the “new” name of Thracian – has borrowed from the Greek, nobody will contest.

          But how much has Greek borrowed from its “barbarian” neighbours to the north?

Dio Chrysostom tells us that Homer himself “used many barbarian words. . . sparing none that he believed to have in it anything of character vividness”. [56]

Plato, too, was aware of such borrowings. “I imagine”, he wrote, “that Greeks, especially in countries which are under the sway of Barbarians, have borrowed many barbarian words (ονοματα).” [57] The Thraco-Macedonians being the nearest “barbarian” people to the Greeks and, in fact, living intermingled with the latter as far south as the Peloponnesus, it is only normal to come across Thraco-Macedonian words in the Greek Lexicon.

Athenaeus drew the attention of his readers to this fact. “Many Attic writers”, says he, “use Macedonian idioms, as a result of intercourse with them”. [58] The penetration of the Greek vocabulary by Slavonic – i.e. Thracian, or Bulgarian – words may be observed most conveniently by going so to speak backwards.

• Thus, Theophylact, Greek bishop of Okhrid during the Byzantiune yoke (c. 1110 A.D.) has used several Bulgarian words (στρουγα,, πλανινα, οτρωτζινα). [59]

• Before him, towards the middle of the 10th century, Constantine Porphyrogenitus used other Bulgarian words, such as δρουγγαριοs [60], ζακανον, ζουπανοs and κραβατοs. A. Bailly spells the last word  κραββατοs and sys that this was a loan word of obscure origin. Liddell and Ascott, however, think that it is a Macedonian word, which is actually the case. We find a derivative of this word (κραββαταρια) in the 7th and 6th centuries, respectively. [61]

• In the Getic Dance described by Porphyroghenitus in his Book of Ceremonies one finds several Bulgarian words such as βελε and βικη, ιδε, ογυν and τουλ, meaning he says, he calls, he is coming, fire and quiver, respectively. [62]

• Somewhat earlier, the Byzantines had learned the Bulgarian word Zagora. When the Bulgarians annexed the district around Burgas (the old Debeltum), they called it, says Zonaras, [63], Ζαγοραν. The word Zagora is understood throughout the Slavonic world. It means “district beyond the mountain”, which corresponds exactly to the location of the annexed district on the map.

          21. We are thus gradually being taken back into the period preceding the adoption of the Cyrillic alphabet, preceding also the formation of the First Bulgarian State. The list of Bulgarian words in the Greek lexicon could be extended.

• In Heychius (5th century A.D.) we find the word ζελκια which is explained as the Phrygian for vegetables. [64] This word is very much alive in modern Bulgarian, meaning cabbage.

• From Diodorus Siculus we may learn that ‘Εστια was a Thracian (Getan) goddess. [65] She was worshipped also in Rome, under the name of VESTA, and was believed by her devotees to have discovered how to build and equip homes. [66] In other words she was a knowing woman, in Bulgarian veshta. The counterpart to this is evidently nevesta which, in all Slavonic languages means a bride, i.e. a young woman who must yet be initiated in the art of family life.

• The Greek adjective μαλακοs is generally translated as soft. A passage in Plutarch suggests that the same word, with a slightly different meaning, may have been common to both Greek and Thracian. Aristodemus, tyrant of Cumae, says Plutarch, was called by the barbarians Μαλακοs, “which in their tongue means childlike”. [67] Now, a child is a “little one”, and little, or small, in Bulgarian is mal’k.

• A loan-word to which scant attention has been paid so far is βολαι. It occurs in Procopius, who explains that the pains of travail were so called “in former times”. [68] Why does not the shrewd Procopius quote his source, or otherwise allow us to guess what “former times” he had in mind? Because, had he done that, he would have had to acknowledge that “in former times” the inhabitants of Euboea, where the word was recorded, spoke Bulgarian (Thracian), in which the word boli has always meant pains, not just the pains of travail. This was something Procopius did not care to know.

          22. An elaborate attempt to disguise the Thracian (alias Slavonic, alias Bulgarian) origin of a Greek word – the name of a pagan goddess – may be watched in Ioannes Lydus.

• Here is how the Lydian goes about it: “Earth was called θεμελη (foundation) because everything is founded on her; the poets by changing the letter, the Ζ, have called her Ζεμελη.” [69] The Lydian either did not know or did not want to know that in the speech of the neighbouring “barbarians” ZEMLJA meant earth and TEMELI – foundations, which is also the meaning of these words in present-day Bulgarian.

• Another lexical curiosity is provided by the Greek word δελτοs (writing tablets). A. Bailly says that its ethymology was uncertain. Liddell and Scott say that the name came “from the letter Δ (the old shape of the tablet)”. Triangular writing tables are found only in dictionaries. The real ones are all square. All one needs to know in order to understand the derivation of this word is the Bulgarian word DELAM, which means to cut, to whittle, to carve, or to do. The word chisel in Bulgarian is dleto. The infinitive is delati. The participle delano means something that has been hewn, whittled, or worked over – like a writing tablet, for instance – in Greek δελτοs.

• We have also the glaring case of the place-name Nestane, which has mysteriously escaped the eye of both ancient and modern philologists. Pausanias reports that, in Arcadia, he came upon the ruins of a village called Νεστανη, near which Philip II of Macedon had once pitched his camp. [70] One look at this word is sufficient to convince us that we have before us a casual transcription of the Old-Bulgarian words NA STANE, meaning “in the camp”. Νεστανη is meaningless in Greek. Pausanias must have written it down as he heard it from some local person.

• Finally, ‘αρβυλαι was the designation of a type of shoes worn in the countryside. The derivation of the word, say Lindell and Scott, was unknown. Nonnos thinks that this was an old word. [71] In Bulgarian, to this day, one of the words designating moccasins is tsarvuli.

          23. The words discussed so far are described by lexicographers as Phrygian, as possibly Macedonian, as Barbarian, as ancient, or as of unknown origin. They have one thing in common: they are very much alive in modern Bulgarian. Particularly striking are the names Vesta (Hestia), Semele and Nestane – to which many others may be added. [72]

          24. Several other categories deserve to be looked into when studying the lexical osmosis between Greek and Bulgarian. Words are usually borrowed along with the objects or actions they designate. The Greeks were a maritime people (? The People of the Sea – G.S.) – fishermen, tradesmen and pirates. Small wonder if the Thracians have borrowed from them words like ‘οκταποδυs (octopus), θαλασσα (waves), σκελοs (landing) or μυρον (perfume). On the other hand, the Thracians being predominantly an agricultural people, it was only too natural for the Greeks to adopt some Thracian words having to do with agriculture and husbandry. Thus, the Bulgarian words S’RP (sickle) reappears in Greek as ‘αρπη - with the initial S dutifully scuttled, following a law of Greek phonetics. The Bulgarian word IARE (kid) gets a Greek ending and becomes ‘ιαρειον, PRAS (leek) becomes πρασιον, KROMID (onion) becomes κρομμυον, LAPAD (sorrel) λαπαθον, TSELINA (celery) becomes σελινον, ZHITO (wheat) becomes σιτιον.

          This list is far from being exhaustive.

          25. Still another category of words borrowed from the Bulgarian (Thracian) may be recognized by a mark of semantic economics. The Bulgarian Word KORITO (tub) reappears in Greek as κορυs (genitive: κορυτοs), but with the restricted meaning of helmet [73]. The word KOREN (root) becomes κορυνη, designating not only any kind of root, but knotty piece of wood, a club. The Bulgarian word KOLACH, which means a round loaf of bread with a hole in the middle (a wheel), reappears in Greek as κολλιξ a loaf of  barley-bread, while CHIRAK (apprentice) becomes κηρυξ, i.e. a specialized messenger, a herald.

          26. Several grammatical forms also suggest that the impact of Bulgarian (Thracian) on ancient Greek has been strong.

          (I) Position of the definite article. In ancient Greek, the article is of the prefix type, whereas in Bulgarian the article follows the noun (or the adjective). Yet in Greek too we find cases in which the article follows. (At times it is used twice over, once before and once after the noun.)

• In Xenophon, for instance, we find the structure κατα μεσον το των πολεμιον. [74]

• In Herodotus, we come upon θανατοs ο and . . . [75],

• in Plato κατ ‘ακουην την [76] and

• in Euripides ‘ανδρα τον and ‘αδην το [77].

          Many other examples may be quoted. Such peculiarities could be explained by postulating a formative stage of Greek language, during which usage wavered between the prefix and the suffix type of article.

          (II) System of the article. To an observer who has little time for details, a comparison of the article in ancient Greek and in Bulgarian could hardly appear as very promising. To start with, Bulgarian has lost the greatest part of its declension system, and this applies to the article as well. In ancient Greek, on the other hand, we find a fully developed declension of the article. When we compare the nominative case, what do we see? In the masculine and feminine genders all article forms differ; only in the neuter gender are the forms identical in both languages, as may be seen from the following table:

                                Singular                                                  Plural

          Modern Bulgarian    Ancient Greek     Modern Bulgarian    Ancient Greek

Masc.         - ТЪ                       HO                         - TE                    HOI / HAI

Fem.           - ТА                       HE                         - TE

Neut.          - ТО                       TO                         - TA

          Yet, when we look at the entire system of the article in ancient Greek, we notice something different. We see that in all oblique cases the article features an initial T.

                                  Masculine                  Feminine                    Neuter

     Singular Nom.             HO                            HE                           TO

            Gen.                    TOU                          THS                         TOU

            Dat.                      TH                             TH                           TH

            Acc.                     TON                          THN                         TO

           Dual

      Nom.& Acc.               TH                              TA                          TH

      Gen. & Dat.             TOIN                         TAIN                         ТО

    Plural Nom.                HOI                            HAI                          TA

           Gen.                     THN                          THN                        THN

           Dat.                      TOIS                         TAIS                       TOIS

           Acc.                     TOUS                         TAS                         TA

          So the Attic system.

          In Doric we may observe that the nominative of plural of the article is not HOI and HAI, but TOI and TAI. This seems to jibe with the opinion that Doric is older than Attic. An initial T, or Ts, then, must have been present throughout the system of the definite article in the formative stage of the Greek language. Later on, the T (Ts) was probably dropped from the overworked nominative case, possibly after a transitional stage involving the passage through S.

          (III) Some irregular verbs. Several irregular verbs in ancient Greek display features suggesting that we have before us an amalgamation of two or more verbs of different origins. Possibly the most interesting case is that of the verb OIDA (to know). The present indicative of this verb in Greek and Bulgarian is:

                              OIDA                                       VIDYA

                              OISTHA (OIDAS)                   VIDISH

                              OIDE                                          VIDI

                              ISMEN                                     VIDIM

                              ISTE                                         VIDITE

                             ISASI                                       VIDYAT

          In Bulgarian VIDYA means, of course, to see, whereas in Old-Bulgarian VEDETI means to know. In the above paradigm, the forms ISMEN, ISTE, ISASI could be easily explained by postulating a merger of two distinct verbal systems, each one of two different languages supplying a part of the whole – one language the singular, another one the forms of the plural.

           Irregular forms occur also in the following important verbs:

                    (a) To eat

                    Greek                                     Bulgarian (present indicative)

                    ESTHIO (present)                                 YAM

                                                                             YADESH

                    EDOMAI (future)                                        YADE

                    EPHAGON (imperfect)                       YADEM

                                                                             YADETE

                                                                              YADAT

                    (b) To say

                    PHEMI  (present)                                   REKA (perfective)

                                                                             RECHESH

                    EIPON (imperfect)                                  RECHE

                    EIREKA (perfect)                                      RECHEM

                                                                             RECHETE

                                                                                REKAT

          These verbs have fully developed paradigms in modern Bulgarian. It is most improbable that the Bulgarian language has found it necessary to borrow half an irregular verb from the Greek, in order to develop it fully for its own use. A more convincing explanation would be to expect the original stable forms to have remained in use among the native people, and the idiom of the immigrant Greeks to have combined some indigenous forms with language forms imported from Egypt or elsewhere.

IV.

          27. There is a large number of facts from history, linguistics, archaeology, numismatics, and folklore, over and above the ones mentioned in this paper, which underscore the conclusion that the language of Constantine the Great was an elderly form of Slavonic dialect which has come to be known as Bulgarian. Collecting and classifying these facts could become an interesting research project. However, necessaria non sunt multiplicanda. The following examples should, therefore, be considered mainly as adding colour to what has been said before.

          (I)

Laonicus Chalcondyles says that he discovered the Triballians to be the most ancient and greatest of all nations. [78] “They are now being called Bulgarians”, he says.

• For Strabo the Triballians were Thracians.

Dio Cassius counted the Triballi and the Dardani as Mysians. [79]

          (II) According to Cesare Baronius, Constantine the Great claimed to be a descendant of Vespasian. [80]  We know that Vespasian was the founder of the gens Flavia. The Latin word flavius, on the other hand, means blond, in Bulgarian rus, while Russi, as a noun, means Russians. One is tempted to ask if a blond Slavian did not somehow become latinized to Flavian(us). The “Vespasian connection” of Constantine suggests a literary flourish which is totally devoid of charm. Suppose someone told us that Vespasian’s father was called by his relatives and friends ЧИЧО СЛАВИ ПЕТРОВ (CHICHO SLAVI PETROV) How would such a barbarian name be latinized so as to please a Roman audience? One possibility – perhaps there are others – would be to change this name to TITUS FLAVIUS PETRO, which is exactly the name recorded by Suetonius.

          (III) Julian says that his family came from Mysia, along the Danube, where people were reputed to be very obstinate: once they had made up their mind, they never changed it. [81] How can one help thinking that as far back as Julian’s time there were in the Danubian plain some obstinate Bulgarians, in today’s colloquial speech INAT B’LGARI?

          (IV) The man who is supposed to have taught the Greeks how to make youghourt was called Aristaeus. He learned this art, we are told, from the nymphs. We do not know where Aristaeus met these nymphs.

• However, from Herodotus we learn that Aristaeus was a great traveller, that he went as far as Issedones, in Scythia, and that he wrote a poem called The Arimaspians. [82]

Pliny speaks as if he had read the writings of Aristaeus [83], and adds that Aristaeus, in Thrace, was the first man to have mixed honey with wine. [84]

Strabo knew people who claimed Aristaes to have been the teacher of Homer. [85]

Diodorus Siculus tells us that Aristaeus, eventually removed to a place near  Mount Haemus [86] where he finished his life.

          Could it be that on one of his prolonged visits to Thrace, Aristaeus met some local women (“nymphs”), who taught him how to make youghourt? Suidas calls Aristaeus one of the Giants. From other sources we may learn that the “Giants” were in all probability a Thracian people in Chalcidice. [87]

           Those who do not believe that the language of Constantine the Great was Thracian, i.e. a Slavonic dialect known as Bulgarian, would do a service to historiography, if they could show just what other language it must have been. [88]

NOTE ON SOURCES

          The sources indicated in the text and in the notes on pages 24-30 are those which were accessible to me in Quebec, at the time of writing. No judgement is implied as to their relative merits, unless otherwise stated. Specifically, it is not suggested that a text published, say, in the Corpus scriptorum historise byzantinae is ipso facto more reliable than the corresponding text in Patrologia Graeca, or vice-versa.

          No attempt has been made at exhaustiveness. Had it been made, this would have swollen the present article well beyond its prescribed limits, for a small gain. This means that in cases where several ancient authors have made the same point, not all have been quoted. Likewise, where an author has made the same observation times over, not all instances have been noted here.

          I share the opinion of those scholars who have observed that the most ancient sources are, as a rule, the most reliable ones. Greater care is required when using more recent sources, while the opinions voiced by contemporary writers must always be looked upon with suspicion.

          *

          Some general remarks are in order about the use of sources as such.

          We have been warned not to rely too much on certain authors, because the themselves are quoting sources which can no longer be found. This is particularly the case of Scriptores Historiae Augustae (SHA), on which we must lean for much of the information concerning Constantine and his contemporaries. The English translator for the Loeb edition of SHA (David Magie), when coming upon an untraceable older source, seldom misses the opportunity to add in a footnote the words: “probably fictitious”. An author who invents his sources, obviously, could not be trusted. As if the destruction of libraries and archives were not common practice among men in authority at all times, in all parts of the world. Yet, if one took the trouble to catalogue all such n-longer-existing sources, one would see that most of them concern the origin, life and language of Constantine the Great, and those of his Thracian countrymen, throughout history.

           Where are, indeed, the accounts of the Phrygians and the Mysians which, according to Strabo (12.8.4), went back to earlier times than the Trojan War?

          The same goes for the lost parts of books which have survived in a mutilated condition. Torn pages and punched-out words and lines abound particularly where the author was manifestly saying, or about to say, something important concerning Constantine and his people, or something relative to Thrace in general. In this connection, the reader is referred to the appendix entitled The Eloquence of Gaps, in my book on The Assassination of Justinian’s Personality (Regina, Lynn Publishing Co., 1974).

          To make things worse, eager but prejudiced translators have often warped the meaning of original sources. For a striking example of such distortions concerning the antiquity of Thracian writing, the reader is referred to the article on Pre-Cyrillic writing in Slavonic lands elsewhere in this volume.

          Last not least, we are exposed to the fanciful interpretations, occasionally offered to us by some high-ranking scholars. An example: Plutarch (Moralia, 282a) “explains”, why the Roman nobility wore crescent-shaped ornaments on their shoes. May be, he intimates, this was because these families were Arcadian, Προσελενοι who had come to Italy with Evander. And how does the translator for the Loeb edition interpret this word (Προσελενοι)? Pre-Lunar people, he says, as if Arcadia and Evander could have had anything to do with the time before the moon. Προσελενοι is quite obviously nothing else than the Bulgarian word ПРЕСЕЛЕНИ meaning immigrants (literally: resettled). As to the little crescents on the shoes of wealthy Romans, one must be, indeed, an idle man with a powerful imagination, in order to see here a connection with the age of the moon.

           Quellenforschung may be a frustrating activity, yet a small dose of it can be salutary, when studying subjects like the language of Constantine the Great.

           Strange things will happen not only to books. In the Capitoline Museum, Rome, one may see the head, hands and feet of what was once a colossal marble statue of Constantine.

          Who broke it up?

          When and Why?

          What happened to the trunk?

          Was there an inscription on it?

          The pontifices maximi won’t talk.

NOTES TO TEXT

                    Abbreviations:

          BL = Les Editions Belles Lettres, Paris

          CERF = Les Editions du Cerf, Paris

           CSHB = Corpus scriptorum historiae byzantinae, Bonn

          Loeb = Loeb Classical Library, William Henemann, London

          PG = Patrologia Graeca,  J.-P. Migne ed. Paris

          PL = Patrologia Latina, J.-P. Migne ed. Paris

          SHA = Scriptores Historiae Augustae (Teubner, Leipzig; or Loeb)

          1. Book 2.30.2. I am most grateful to Professor T. F. Carvey, of the University of Windsor (Ontario), for drawing my attention to this portion of the Lydian’s book. (See Professor Carney’s brilliant translation of Lydus’ De magistratibus. The Wentworth Press, Sydney, Australia, 1965.)

          2. Several derogatory remarks about Graeculi, made by orators in the presence of Constantine, a priori, rule out any possibility for the emperor to have had Greek family connections. (See especially Inceri panegyricus Constantino Augusto dictus, IX, 1 and Panegyricus Constantino dictus, VII.XIX-BL, t. 2, pp. 128 and 70.)

          3. Op. cit., II.12.2 and III.68.1-4. Also De mensibus, Frag. 7. (Teubner, 1967, p. 180) The Lydian blames Government employees for abandoning the Latin tongue in favour of Greek, a move which, according to the ancient oracle foreshadowed the decline of the Roman (i.e. Byzantine) Empire. This, of course, makes no sense, since Greek had been used occasionally in the Roman senate, which Marcus Aurelius and Julian had written extensively in Greek. What was worrying the Lydian was the retreat of Latin in Constantinople, under the pressure of the vernacular, namely Thracian.

          4. Ioannes Malalas, Cronographia, XVIII.1. (English translation by Spinka and Downey. Chicago, 1940) Also Procopius, Anecdota, XIV.2-3 (Loeb). Noteworthy is the fact that of the 13 emperors who ruled between Constantine and Justinian only 3 were not Thracian. (See list in G. Sotiroff, The Assassination of Justinian’s Personality, Regina, 1974, p. 60.)

          5. Trebellius Pollio, Divus Claudius, XIII.1-2. (In SHA)

          6. Anonymus Valesianus, Pars Prior, 2. (Printed following Ammianus Marcellinus, in the Loeb edition, t. 3)

          7. So Lactantius, in De mortibus persecutorum, XXVII.8. (Ed. CERF, Paris, 1954) The same idea was apparently entertained by the Gothic ruler Athaulf, according to Pulus Orosius, Seven Books, VII.43. (Washington, D.C. 1964)

          8. Mysopogon. Passim. (Loeb)

          9. Recorded by Georgius Codinus, De rebus Constantinopolitanis (CSHB, t. 48, p. 23)

          10. William Smith, author of A Dictionary of Greek and Roman Geography (London, 1873, reprinted by AMS Press, New York, 1966), tells us that “of the language of the Thracians scarcely a trace exists” (p. 1182). In Chamber’s Encyclopaedia (1908), s.v. Thrace, we may read: “Who the ancient Thracians were has been much disputed, their language has perished utterly.” No recent authority has rejected these gratuitous statements. The current tendency is to suggest that the Thracians have been “slavonized”, by repeating ad nauseum the claim that Slavonic peoples had “arrived” in, or “invaded”, Thrace in the 7th century A.D. The fundamental question, how many were the “invading” Slavs, and how many the indigenous Thracians, is never discussed. The matter has been further obscured, by the appearance (Vienna, 1957) of D. Detschew’s book Die Thrakischen Sprachreste, which is based on the assumption that, indeed, the Thracian language has virtually disappeared. There was a time when I, too, believed this. No more.

          11. Strange as it may be, this notion has been defended by Wilhelm Tomaschek, Die alten Thraker, Sitzungsberichte der philosophisch-historischen Classe der kaiserlichen Akademie der Wissenschaften, Vienna, 1893, pp. 123-127).

          12. V.3.

          13. Hdt., V.6 and Strabo, Fragm. 11 of book VII. (Loeb, t. 3, pp. 329-331.) In the same fragment, Strabo explains that what was called, in his time, Macedonia, was in earlier times called Emathia, and that most of its inhabitants were Thracians.

          14. Book XLIX.36.2. (Loeb, t. 5, p. 415)

          15. De mag., III. 32.5.

          16. Chiliades, X.185. (reprint of the 1826 edition by Georg Ols, Hildesheim, 1963)

          17. 12.3.20. and 5.3.2.

          18. Hdt. VII.73.

          19. 7.3.2.

          20. 13.4.4. and 5.3.2. Noteworthy is also a remark by Athenaeus (Deipn., IX.398 – Loeb) indicating that the Paeonians and the Mysians spoke the same language.

          21. Book XXIX.6.2.

          22. N.H., V.31; N.H., V.120.

          23. Appian, Mithr., 55. 224 (Teubner, 1962, t. 1, p. 567); Strabo, 12.3.20 and Frag. 45 (46) – Loeb.,  t. 3, p. 367

          24. 39th Discourse, 1. (Loeb, t. 4, p. 97)

          25. Book V (Elis), 12.7. (Loeb, t. 2., p. 449)

          26. 12.3.3 and 12.3.40. (Loeb, t. 5, pp. 375 and 449)

          27. Historia Nova, II.37. (Engl. Transl. By J. J. Buchanan and H. T. Davis, Trinity University Press, San Antonio, Texas, 1967, p. 77)

          28. Cronographia, IX (0 285). (CSHB, p. 221)

          29. In Photius, The Library, cod. 186. (BL, Paris, 1962, t. 3, p. 33 - 34)

          30. Book VI (Elis II), XX.18. (Loeb, t. 3, p. 129)

          31. Op. cit., IV (088). (CSHB, p. 72)

          32. Correspondance, BL, Paris, 1927, p. 38

          33. It is common knowledge that Eumolpus was a leader of the Thracians in Attica. Ancient Greek literature is replete with references to Thracians throughout the country, including the islands. The presence of Thracians in Phocis is evidenced by the “legend” about Tereus and Philomela. Prominent men, like the philosopher Antisthenes, Pittacis, Themistocles and Iphicrates, were half-Thracian. Menander was proud of his Thracian origin. Pompeius Trogus testifies that the oldest name of the Macedonians was Pelasgians. (Book VII.1, ed. Garnier, Paris, 1936, t. 1, p. 155 of Justin’s Epitome.) These Pelasgians occupied the whole of the Peloponnesus. It was not without some perfidy that, around the year 1528 B.C. (computed from Orosius, Book I.11), Danaus, fleeing from Egypt, came to the Peloponnesus and occupied the main city there (Argos), after which he ordered that the name of the country and the people be changed after his own name. Computatons based on the chronologies of Manetho, Eusebius and Orosius, as well as on the Parian Marble, all converge to the 16th century B.C. as the probable time of arrival of the first Greek colony from Egypt.

          34. Diod. Sic., Book I.18.1-3

          35. See the Loeb edition (1956), p. 16

          36. See the Loeb edition (1959), pp. 156 - 157

          37. Quoted by Constantinus Porphyrogenitus, De thematibus, 2.38.B. Another interesting detail: Livy (XXXI.XXX.15) says that Macedonians, Acarnanians and Aetolians used the same speech. On the other hand, the Acarnanians are identified with the Thracians in a roundabout but nonetheless very persuasive way. The mother of Themistocles, according to Cornelius Nepos was an Acarnanian. When, later on, Plutarch wrote his bigraphy of Themistocles, he called her a Thracian. This is not the only evidence.

          38. Op. cit. (0 122). (CSHB, p. 97).)

          39. For an explanation of this onomastic puzzle (Getae = Goths) see G. Sotiroff, The Assassination of Justinian’s Personality, pp. 135 - 140. Here we shall note only that, according to Julius Capitolinus, the father of Maximinus was a Goth. Maximinus never learned to speak Greek and, in his youth, hardly knew any Latin but spoke to the emperor (Alexander Severus) in “almost pure Thracian”). (SHA, Maximini Duo, 1.7 and 2.5)

          40. Book XXXVIII.10.1-3. (Loeb, t. 3, p. 217)

          41. Divus Augustus, LXIII. Suetonius also says that Octavian had promised his daughter Julia to Cotys “king of the Getae”, whom Ovid calls king of the Thracians.

          42. N.H. IV.40. (Loeb, t. 3, p. 147)

          43. The version currently peddled is that Aurelian “withdrew” from Dacia the Roman garrisons and all Roman citizens. Nobody has explained just why he withdrew them. The fact that, before Aurelian, Hadrian removed the planks from the top of the bridge across the Danube which he had inherited from Trajan, is explained by Dio Cassius (LXVIII.13.6) by the fear Hadrian had that the “barbarians”, i.e. the Dacians, might use the bridge to cross over into Roman territory, which goes to show who was strong and who weak in those days. Aurelian “withdrew” the Roman citizens from Dacia, because they had been expelled.

          44. P.G. t. 108, col. 347

          45. De bello gothico,  VI.XII.26-27 and II.19.32 (Loeb). One should note also the way Memnon speaks of the army “of the Romans and the Thracians”, almost as if these two were the same people. (Photius, The Library, cod. 224, BL, t. 4, p. 95.)

          46. De Aedif., III.VII.18 (Loeb)

          47. Getica, XII.35.

          48. In Corpus Scriptorum Ecclesiasticorum Latinorum, (Paul Geyer ed., Vienna, 1898, pp. 183 - 184)

          49. The Museo Nazionale at Naples has a papyrus concerning the sale of a Gothic church (? In Ravenna). While the document itself is drawn up in Latin, some Gothic clerics have signed it in their own, Gothic, script.

          50. Alcestis, 966 - 970. Here, as elsewhere, the imprecision of the Greek language has lead to some fancy translations. Instead of “I have found no drug in the Thracian tablets written in Orpheus’s language”, Arthur S. Way thought he understood: “There is naught in the tablets of Thrace, neither drugs whereof Orpheus taught”. (In the Loeb ed.)

          51. Book VII.111

          52. Ex Ponto, IV, ep. XIII.17-22. (Garnier, 1957, p. 401)

          53. Op. cit., cod. 177a. (BL. t. 2, p. 163)

          54. One can see a foolish slime spreading over the collective face of the experts, when they are told that the ancient Greeks may have borrowed their letters from the Bulgarians. Yet, the identities Bulgarian = Thracian = Maceonian = Pelasgian (see Pompeius Trogus [Book VII.I.2 – Garnier (1936) – Justin’s Epitome], t. 1, p. 155) ought to activate some sluggish brain cells. For Dionisu of Miletus, referred to by Diod. Sic. (3.67.12) says that the Pelasgians were the first to use the Cadmeian letters (from whom the Greeks borrowed them). (See G. Sotiroff, KOINH and IDIAI, The Classical World, Philadelphia, Dec., 1968, pp. 131 - 132.)

          55. See Simocatta’s Histories, III.4.4. and VII.2.5. (Ed. De Boor, Leipzig (Teubner), 1887. Reprinted 1972. (A Russian translation has been published (1957) in Moscow.) On the troubles of Philip II. In the Triballian country see Pompeius Trogus, Book IX. Chap. III (Garnier, Paris, 1936 [Justin’s Epitome], t. 1, p. 187.) According to Herodotus (V.17), the Macedonian king Alexander I got a talent a day from the silver mines in his country. Plato makes Socrates say (Charnides, 156D) that the Getic medics were so skilled that they had the reputation of being able to give immortality. The threatment of Lysimachus, after his capture by the Thracian king Dromichaetes, may be learned from Diodorus (XXXI.12.4-5). Curiously enough, Orosius (III.23) calls this same king Dorus.

          56. 12th Discourse, 57 (Loeb, t. 2, p. 71)

          57. Cratylus, 409 e

          58. Deipnosophists, III.122. (Loeb)

          59. Meaning: river rapids, mountain, and patrimony, respectively. (Alice Leroy-Molinghen, Trois mots slaves dans le “lettres” de Theophylact de Bulgarie. Annuaire de l’Institut de Philologie e d’histoire orientales et slaves, vol. VI, 1939, pp. 111 – 117). The three words are Slavonic indeed, since they are Bulgarian.

          60. Anastasius Bibliothecarius (P. L., t. 108, col. 1418) explains that drungarius was imperialis vigiliae simul et Thraciae praetor. However, Porphyrogenitus (De admin. Imp., cap. 8; 38) uses this word in the sense of a military leader, while δρουγγοs is used to designate a company, i.e. ДРУЖИНА.

          61. See (in the CSHB edition) Malalas, p. 436 and Chronicon Paschale, I, p. 696. (КРЕВАТ means bed and ЖУПАН means headman).

          62. BL. Paris, 1939, t. 2., p. 186. ζακανον is used, as may be guessed, in the sense of lex or mos recepta. (Ibid., cap. 8; para. 38)

          63. Annalium, lib. XVI.II.  (CSBH, 1887, p. 15)

          64. The number of Bulgarian words in ancient Greek is large enough to fill a small dictionary. The following are more examples: γαληνοs, ‘ερρωs, κηλον, μηδοs, οιχεωs, πραοs, ποροs, πονεω, οταμνοs.

          65. Book I.94.2

          66. Zalmoxis is said to have claimed that Hestia (i.e. Vestia) gave to the Getae their laws. (Ibidem.)

          67. Milierum virtutes. (Moralia, 261 E. – Loeb, t. 3, p. 573) The legend reported by Plutarch, assuming that it is a legend, has another interesting aspect. Aristodemus was a tyrant of Cumae in Campania, and it was believed that at one time the “barbarian” population there consisted of Cimmerians – the same people who lived around the sea of Azov.

          68. Goth., VIII.XXII.29. (Loeb, t. 5, p. 287)

          69. De Mensibus, IV.51. (Teubner, 1967, p. 107)

          70. Arcadia, VIII.VII.4. (Loeb, t. 3, p. 377)

          71. In Photius, The Library, cod. 2. (BL. t. 1, p. 5)

          72. See my article in Onomastica, Winnipeg (Nos. 37, 41 and 53).

          73. According to Herodotus, the Moscovites wore wooden helmets. (VII.78)

          74. Anab., I.8.12

          75. IX.44

          76. Timaeus, 25 D

          77. Troades, 667 and Alcestis, 13. With personal names, the post-posited article is well-nigh obligatory. (E.g. ‘Αλεξανδροσ ο Φιλιππν)

          78. Laonicus Chalcondyles, P.G., t. 159, col. 41 - 42. Not to be forgotten is the fact that Chalcondyles somehow avoided being burned at the stake, but his book was put on the Index librorum prohibitorum. N.B. – He equates the Triballians with the Bulgarians. (Op. cit., col. 26)

          79. Strabo, 7.3.13 (Loeb, t. 3, p. 215) and Dio Cassius, LI.23.3. (Loeb, t. 6, p. 67)

          80. Annales Ecclesiastici (1624 edition), t. 3, col. 4. Regardless of whether Constantine did or did not put forward such a claim, the statement in Annales Ecclesiastici raises another intersting question. Baronius says that his authority was Pollio. Yet in Pollio’s text, such as we have it, there is no mention of Constantine’s so-called claim to be a descendant of Vespasian. The missing portion, then, must have disappeared after Baronius saw it. How could it have disappeared from the Vatican Library? Another minor mystery: Julius Capitolinus reports (Gordiani III, 24.5, in Loeb t. 2, p. 447) that Licinus claimed to be a descendant of Philippus Major. How come, Barronius had nothing to say about this claim?

          81. Mysopogon (Loeb ed., t. 2., p. 451)

          82. IV.13

          83. N.H., VII.2 (Loeb, t. 3, p. 513), where Pliny uses the indicative: “Herodotus et Aristaeus Proconnesius scribunt”, says he. Lydus also seems to have known the writings of Aristaeus. (De Mag., I.31.6)

          84. N.H. XIV.VI

          85. 14.1.18

          86. IV.81-83 (Loeb, t. 3, pp. 73 – 79) Pliny (N.H., IV.XI.45) knew of a city Aristaeum, at the summit of the Mount Haemus, neat the Black Sea. Towards the end of the 19th century, P. I. Leunis is reported to have claimed that he found in that area the ruins of a cistern and a fragment of a Greek inscription. (G. Mihailov, Inscriptiones Graecae, etc., t. I (Sofia, 1970), p. 251, #306bis.)

          87. Thaegenes Macedo (Fragmenta Historicorum Graecorum, edited by C. Mueller, t. 4, p. 509/1-2) wrote that Pallene (the west. Promontory of Chalcidice) was once inhabited by “giants”. Lycophron (Alexandra – Loeb, 1977) repeatedly brings the “Giants” into the picture and (in lines 1356 – 1358) seems to suggest that the Thracians of his day were descendants of the Giants. (О)ПАЛЕНА, in Bulgarian, means burnt (land), which was translated by the Greeks correctly as ΦΛΕΓΡΑ.

          88. I am aware that someone will try to “explain” the linguistic osmosis between Bulgarian and ancient Greek by falling back on the Indo-Europeans. To this I shall say that the Indo-European hypothesis floats in the mists of a past so distant, and its locale is so indefinite, as to make it virtually irrelevant to the Constantinian era, or even to that of Homer. We should also remember that Alexander the Great established many Thraco-Macedonian colonies as far as India. So much so that Seneca could write: “Why do we find Greek cities in the very heart of barabarian countries? Why the Macedonian tongue among the Indians and the Persians?” (De consolatione ad Helviam, VII.1)